Lefkada
Návrat na Lefkadu – září 2007
Hned na začátku si dovolím jedno malé upozornění. Tento "cestopis" je spíš souhrnem dojmů z návratu na Lefkadu po delší době. Protože jsme ostrov předtím procestovali křížem krážem, mohli jsme si dovolit některá místa úplně vypustit. Neubráním se nostalgii po starých dobrých časech, ale nebojte se, přestože jsme se zařekli, že Lefkada bude letos naposled, na konci pobytu se naše jistota rozplyne a vypadá to, že bude i popáté. Slibuji, že příští cestopis už nebude tak rozvleklý a děkuji za trpělivost při čtení.
Zatímco před deseti lety jsme po přistání na Korfu zanechali většinu spolucestujících na místě a za jejich útrpných pohledů a málem klepání na čelo, kam že jsme si to namířili, se nás několik odvážlivců vydalo nejprve lodí do Igoumenitsy a odtud autobusem do Prevezy, trajektem přes úžinu Preveza -Aktio, a dalším autobusem s lefkadským řidičem, který zvládal záludnosti tehdejších úzkých silniček na ostrově, teprve do cíle naší cesty, letos bude vše mnohem jednodušší.
V noci odjíždíme do Brna na letiště plni očekávání. Naše nadšení poněkud zchladí dvouhodinové zpoždění letu a taky výkonná klimatizace v nové odletové hale, takže rozmrznout se nám daří teprve v Preveze před letištěm v hřejivé náruči řeckého slunce.
Autobus nás nejprve veze do letoviska Kanali severně od Prevezy, tady vystoupí jen čtyři stateční (ať prominou, ale v "Kanálech", jak jsme si letovisko překřtili, bychom dovolenou prožít nechtěli, je snad vhodné pro ty, kterým nevadí každodenní stereotyp hotel-pláž), my směřujeme na jih. Projedeme podmořský tunel Preveza-Aktio a brzy se již před námi v silném oparu mlhavě rýsují hory na Lefkadě.
Ubytováni jsme v našem oblíbeném hotelu v horní části letoviska Agios Nikitas. Mile nás uvítají jako staré známé. Rychle se zabydlujeme, rozkoukáme se, abychom zjistili, že Nikitas se zas tolik nezměnil a odpoledne hurá na pláž Milos. Vylezeme na kopec a ejhle – pohled na nové vilky ve svahu očekáváme, ale kamenné schody místo staré stezky jsou překvapením. Cesta dolů je pohodlná, sešup po laně nahradily komfortní dřevěné schody, což taky vysvětluje, proč nám na počátku září připadá pláž přelidněná. Dříve kopec odděloval dva rozdílné světy, městskou pláž s rodinkami a vřískotem jejich ratolestí a Milose s decentně roztroušenými dvojicemi, odtud název pláž zamilovaných. No, musíme to brát jak to je, klídek je nenávratně pryč a jestliže si chceme vychutnat starého dobrého "Miloše", znamená to přivstat si nebo vytrvat do večera. Blankytně modrá voda je stále stejně průzračná a teplá, náš teploměr naměří 26°C.
Druhý den je neděle a Nikitas praská ve švech, kromě Řeků, kteří přijeli na víkend, objevujeme nekonečnou řadu italských a německých aut. Popravdě řečeno nás to moc nepotěší, Němce jsme dřív na Lefkadě vůbec nepotkali, Italy jen málo, v září ostrov patříval pohodovým Skandinávcům a Angličanům. Samozřejmě všude je slyšet i češtinu a místní se tomu už přizpůsobili, a tak si můžeme číst nabídky taveren v mateřštině. I v tomto ohledu se situace za deset let změnila, tehdy jsme v tavernách v Agios Nikitasu působili jako exoti, dnes Češi utrácejí stejně jako ostatní turisté a jsou vítanými hosty, proto i ta snaha naučit se pár českých slovíček nebo předložit jídelní lístek v češtině. Mnohdy je ale milejší domluva třeba i rukama nohama, která jaksi k cestování do cizích zemí patří, čeština na každém rohu jakoby smývala pravou řeckou atmosféru.
Večer si jdeme do půjčovny Europcar pro zamluvenou motorku. Je to enduro Derbi Senda 125 R za 168,-Eur na 8 dní s plným pojištěním. Protože v půjčovně mají jen skútry nebo auta, musí nám motorku přivézt z půjčovny v hlavním městě. K motorce vyfasujeme helmy s čelním štítem – moje polovička jim říká "Apollo 13", já "debilitka". I to je pro nás na Lefkadě novinka, jízda mimo obec bez helmy nás může přijít na 85 Euro. Později při dlouhých cestách ale tento doplněk náležitě oceníme.
Při večeři v taverně promýšlíme naplánované výlety. Je nám každému už víc než dvakrát dvacet, takže občasné bláznivé úlety musí zkorigovat zdravý rozum. Počasí nám přeje, přes den teploměr ve stínu šplhá lehce nad 30°C a opar nad mořem věstí, že i v příštích dnech to snad vydrží.
Pondělí 2.9.07 – Agios Nikitas – Egremni – Porto Katsiki – Mys Doukato – Vassiliki – Kalamitsi – pláže Megali Petra a X – Agios Nikitas – cca 120km (zapomněli jsme si zapsat stav km)
První den si vyhrazujeme pro to nekrásnější, co Lefkada nabízí – pláže na Západním pobřeží. Po snídani vyrážíme bez přestávky až k pláži Egremni. První překvapení nás čeká hned za Nikitasem – stará úzká silnice lemovaná olivovníky bere za své. Do svahu se zakusuje bagr a až ke Kathismě se budou utrácet europenízky za novou širokou silnici. Frčíme dál a najíždíme na odbočku k pláži Egremni. A zase novinky – zmizela uprášená cesta a nahradil ji asfalt až k malému parkovišti. Za auta se platí 3 Eura, skútry a motorky jsou zdarma. Hned u parkoviště se usadilo cosi jako bar. Sestupujeme po schodech a místo jejich počítání vzpomínáme na první cestu dolů. Egremni byla zpřístupněná v roce 1995, dva roky nato jsme ji zažili v její čistě přírodní podobě – jen schody dolů a nekonečná pláž, nejnádhernější ze všech, opravdový ráj. Ponořeni do vzpomínek scházíme na pláž a opět překvápko – hned u kamenů se uhnízdila další chýše a řada lehátek a slunečníků zabrala asi nejatraktivnější část pláže pod útesem s roztroušenými kameny. Dokonce cedule hlásá, že se tady 25. srpna měla konat "beach party".
Uchylujeme se Doprava od schodů a čekáme, až se první sluneční paprsky přehoupnou přes kopec a nasvítí mořskou hladinu, abychom si vychutnali ty neskutečně nádherné barvy, kterými tady příroda hýří. Chvíli se zdržíme a necháme se smáčet vlnami, kterými nás dnes Egremni uvítala, a pak docela potichu odcházíme a přenecháváme pláž dalším, kteří sem již v hojném počtu začínají přicházet. Několikrát se cestou zpět po schodech zastavujeme a znovu nás ten pohled bere za srdce, ovšem docela smutně z rychlých proměn.
S Egremni se loučíme na vyhlídce o kus dál. Cesta nás vede k Porto Katsiki, kdysi snad osmé nejkrásnější pláži světa, což je odstrašující příklad toho, jak nejspíš dopadne i nádherná Egremni. Opět placené parkoviště, více nevzhledných chýší k nakrmení davů a proud turistů vlekoucí po schodech kelímky s brčky, které nejspíš skončí někde odhozeny na pláži. Návštěva se dá shrnout několika slovy – viděli jsme, nafotili a zmizeli.
Míříme na samotný jih ostrova k mysu Doukato. Jízdu si zkracujeme po šotolině vysoko nad pláží Porto Katsiki s krásnými výhledy na Západní pobřeží. Cestu k mysu dobře známe a jako vždy se tady potkáme s dalšími Čechy. Do oparu se halí blízká Ithaka i Kefalonie, bílé útesy mysu neztratily svou zářivou barvu a moře si dál pěstuje svou sytě temnou modř. Je už po poledni a ozývá se hlad. Odjíždíme do Vassiliki a vrháme se na výborný gyros. Nasyceni se trochu projdeme po nábřeží, v obchodě koupíme novou mapu Lefkady Road Editions a odjíždíme opět na sever.
Poslední cíl dnešní cesty jsou pro nás zatím neznámé pláže pod vesnicí Kalamitsi. Řídíme se radami jiných a sjíždíme 4km serpentin s pěknými výhledy na pláže pod námi až k provizornímu parkovišti. Nacházíme stezku vyšlapanou v rákosí, vyjdeme na pláži Megali Petra a pokračujeme ještě dál na pláž X. Opravdu krásné místo. Kameny vytvářejí příjemná zákoutí jako stvořená pro samotáře, kterých je tady ovšem roztroušených docela dost. Navíc plavky tady nejsou povinným kusem oděvu. V příjemné náladě se vracíme večer do Nikitasu.
Úterý 4.9.07 – Agios Nikitas – Aktio/Preveza – Ioannina – Kipi – Monodendri – Oxia – Agios Nikitas – celkem 400 km
Měli bychom vstávat, jenže se nám nechce. Ráno při snídani prosím řecké bohy o přízeň, protože nás čeká dlouhatánská cesta a loňský hřebík v pneumatice máme ještě v živé paměti. Nakonec až o půl deváté vyrážíme přes hlavní město po spraveném pontonovém mostě na pevninu k tunelu Aktio-Preveza. Průjezd tunelem je placený – 3 Eura za auto a 70 centů za motorku. Dál už nabíráme směr Ioannina, která je od Prevezy vzdálená asi 100km. Jedeme po pohodlné Ionia Odos (National Road 5) a jízda do Ioanniny nám trvá tři hodiny. Cestou několikrát zastavujeme, protože se projíždí nádhernou hornatou krajinou. Chtělo by to jedním okem se dívat vzhůru na přírodní krásy, druhým přitom slídit po zemi, protože jak je v Řecku zvykem, lemují i tuto frekventovanou silnici plastové láhve a další Odpadky vyhazované za jízdy, na odpočívadlech lze narazit i na jiné lidské stopy.
V Ioannině poprvé tápeme. Podle rady z internetu se máme držet cesty na letiště a pak směr Konitsa. Směrovky k letišti nás ale z centra města vyvádějí nežádoucím směrem, ptáme se nejprve mladé dvojice a pak policisty, kudy dál. Doporučí nám držet se ve směru Kozani a funguje to, bez problémů vyjedeme z města. Na konci vesnice Metamorfosi odbočujeme Doprava a začínáme stoupat do hor. Nejprve hledáme cestu k vesnici Kipi s proslulými kamennými mosty. Zastavujeme celkem u tří, nejfotogeničtější je asi jednoobloukový most Kokkori sevřený mezi skalními útesy. Ačkoli jsme v Řecku, kde čas plyne jaksi pomaleji, najednou se nám zdá, že nabral tempo a protože toho musíme stihnout hodně, nasedáme na motorku a jedeme krásnou horskou krajinou přes vesnici Vitsa do Monodendri. Parkujeme na malém náměstí, kterému vévodí majestátní platan. Konečně jsme tady, Vikos už máme na dosah! Na turisty jsou zde připraveni a všude nacházíme informační směrovky. U kostelíku Agios Minas se vstupuje do kaňonu, na jeho průchod bychom však potřebovali celý den. Hledáme cestu ke klášteru Agia Paraskevi – z Monodendri je to asi 600m po pěkné dlážděné cestě. Před námi už se objevují první výhledy do kaňonu hlubokého až 1km. Klášter stojí nad nesmírnou hlubinou kaňonu už od 15. století a na jeho terase by se dalo postávat věky. Čeká nás ale ještě trochu adrenalinu na nechráněné stezce nad klášterem. Ohlazené kameny docela kloužou a v místě, kde se možná necelý metr široká stezka dál zužuje, se raději otáčíme.
Pro samé zážitky nemáme čas na jídlo, jenže žaludek se hlásí. Na dolním náměstí Monodendri usedáme k jednomu ze stolků pod platanem. Přichází milý Řek a přináší džbán vody. Pak si objednáváme venkovské párky. Chvíli trvá, než nám je ogrilují, ale jsou výborné. Mezitím se nad horami začínají vyvalovat mraky a opět musíme myslet na ubíhající čas. Platíme a vyjíždíme ven z Monodendri, krátkým obchvatem se dostáváme nad horní část vesnice, kde má podle popisu vést 7km prašné cesty k místu zvanému Balkón Vikosu. Cestu bez problémů nacházíme a uháníme po ní kolem bizarních kamenných věží, až narazíme na silniční stroje v plné práci. Jeden z dělníků na nás mává, abychom zastavili, a volá na nás: "Siga, siga – pomalu" a ještě "Petrol". Jakýpak benzín, vrtá mi hlavou. Na každý pád zpomalíme a vzápětí pochopíme – právě se buduje nová cesta a nikoli benzín, ale asfaltový kryt je zatraceně čerstvý. Tak tohle na nás řečtí bohové uchystali letos. Nu což, když už jsme se dostali až sem, nemůže nás nic zastavit. Přijedeme až na konec cesty, odtud vede opět kamenná stezka k malé vyhlídce. Otevírá se panoramatický výhled do obou ramen kaňonu, ve spěchu fotíme a natáčíme, zvlášť proto, že minula čtvrtá hodina odpolední a čeká nás ještě čtyřhodinová jízda zpátky na Lefkadu a potmě by to nešlo tak rychle.
Znovu se projedeme po fungl nové vyasfaltované silnici a teprve na šotolině zastavujeme, abychom se podívali na výsledek. Boty a kalhoty dostaly pěkný nástřik, bundy o něco méně a motorka vypadá úděsně – je obalená směsí asfaltu a kamínků. Ke všemu se ještě viklá přední blatník jen na jednom šroubu, který se pravidelně uvolňuje (technická poznámka – k jeho dotažení se výborně hodí jednoeurovka). No nic, statečně ženeme naši Sendu dál až k Ioannině. U benzinky zkoušíme vyškemrat šroub na přitažení blatníku, ale nejspíš se nás zalekli. Při cestě tam jsme si všimli obchvatu města (Ring Road) a zkusíme na něj najet, abychom ušetřili čas. Zahlédneme tam servis na kamióny Volvo, zajíždíme k němu a jdeme prosit do haly, jestli by se nám na blatník nepodívali, aby nám cestou nevlítnul do kola. Starší pán ochotně vyjde před halu, ukážeme, co a jak, a on aniž by dal na sobě cokoli znát, klekne pod blatník, prošťouchá asfaltem ucpanou díru, ušpiní se, několikrát jde hledat správný šroub, našroubuje ho, odmítne peníze a s úsměvem nám mávne a popřeje "Good luck." Představuji si, jak u večeře vypráví manželce, že ho navštívily dvě podivné bytosti (snad lidé) s ještě podivnějším strojem, který jim dokázal spravit, a to ještě netušil, že jenom obličejový štít nás uchránil od toho, aby si myslel, že jsme přivlekli dosud neznámou epidemii černých neštovic. Od té chvíle cesta zpět probíhá bez problémů, šviháme co to dá a ve čtvrt na devět těsně po západu slunce jsme šťastně zpátky.
Pokusíme se uvést do civilizovaného stavu a o půl desáté jdeme na večeři, kterou si určitě po dni plném zážitků zasloužíme.
Středa 5.9.2007 – Agios Nikitas – Pefkoulia – benzinka u Kathismy a zpět – 9 km
Po včerejší kilometrové smršti si ordinujeme lenošení na pláži X. Ovšem matka příroda má jiné úmysly. Nad ránem přichází první bouřka a s ní po třech měsících déšť. Po snídani doplníme v marketu zásoby, zakoupíme i úklidové hadříky a na parkovišti zastrčeném za hotelem se dáme do práce na motorce. Klackem odrýpávám zaschnuté kousky kamení a asfaltu, zatímco odborné čištění benzínem z nádrže připadne mému muži. Pracujeme usilovně a vytrvale a s výsledkem jsme spokojeni. Jen trochu páchneme, snad nás nebudou spojovat s těmi hrůznými požáry letošního léta, které se naštěstí Lefkadě vyhnuly.
Zdržení při čištění motorky nás zachrání, mezitím se totiž přižene další bouřka. Teprve odpoledne trávíme na vylidněné Pefkoulii. Oko kameramana zapláče, kamera se válí na pokoji, takže hezký záběr racka stojícího docela blízko nás na velkém kameni s panoramatem Agios Nikitasu v pozadí holt nebude. Během letošního pobytu zjišťujeme, že Pefkoulia nějak upadla v nemilost – o víkendech sem hromadně najížděly řecké rodiny, ty se teď přesunuly na pláž Milos.
Čtvrtek 6.9.2007 – Agios Nikitas – Kavalos – rokle Melissa; Agios Nikitas – Profitis Ilias a zpět – 87km
Ráno z pokojového balkonu vidíme hory na vzdálené pevnině a radost nemáme, nastává čas nestálého počasí, zato dokonalé viditelnosti.
Dopoledne se pokusíme najít rokli Melissa. S popisem cesty od Tonky v baťohu vyrážíme z Nikitasu do vesnice Kavalos a odtud dolů do rokle. Nějak se nám nedaří najít správnou cestu, znovu vyjíždíme nahoru do vesnice a hledáme na kopcích před námi starý mlýn a kostelík. Aha, támhle jsou, takže znovu z Kavalosu pěkně dolů, až po levé straně silnice najdeme dvě odbočky, pravá z nich je vybetonovaná a přivede nás na místo. Pořídíme "foto-točo" dokumentaci a hledáme cestu ke studni u pramene Stenofrya, která by měla být nedaleko. Od mlýna a kostelíku se musíme vrátit na asfaltovou cestu a odbočka ke studni leží přímo na protilehlé straně. I tady se chvíli zdržíme a pak znovu na asfaltovou cestu a hlídáme si ukazatel kilometrů. Na levé straně zahlédneme kamennou salaš schoulenou pod zdí. Silnice pokračuje nejprve z kopce, pak trochu do kopce a znovu z kopce a skutečně přesně po 1300m od odbočky ke studni Stenofrya nacházíme správnou cestu doleva do rokle. Po levé straně odbočky je viditelné koryto říčky a roste tam rákosí, na pravé straně odbočky je betonový blok s nějakou žlutou značkou. Jedeme až na konec cesty k modré ceduli s EU hvězdami. Dnes je tady obzvlášť hezky, nad námi sytě modrá obloha a zářivě jasné řecké světlo prosvětlující listí stromů. V průzkumu nás zastaví teprve spadlý strom, navíc začíná být pořádně teplo a chceme se koupat. Vracíme se do Nikitasu a na Milos, dnes jsou parádní vlny a voda je po bouřkách stále teplá, má 24°C.
Pohled z Milose na hory na pevnině nás přesvědčí, že dnes v podvečer bude správný čas pro výjezd na Profitis Ilias. Protože se rozfoukalo, navrstvíme na sebe trika a bundu a kolem půl páté vyrážíme. Cestou potkáváme pár otužilců na skútrech jen v šortkách a tričku, zatímco domorodci v horách taky vytáhli teplé bundy a my bychom docela snesli na motorce i rukavice. Přes Karyu a Englouvi vyjíždíme nahoru a zase nás čeká novinka. Cesta na Profitis Ilias vedla dřív lomem a na závěr následoval trhák do kopce po šotolině s kamením, dnes se vyjíždí v pohodičce po betonové cestě. Koukáme, že i kostelík má nová okna a dveře. Fičí ledový vítr, zato viditelnost je fantastická, takže přestože mrzneme, vychutnáváme si ty nádherné pohledy na východní pobřeží, ostrůvky i hory na pevnině. I vzdálené Korfu se jasně rýsuje na obzoru. Vymrzlí jedeme dál po náhorní plošině kolem kostelíku Agios Donatos směrem k dalšímu kopci s vojenským zařízením. Ze silnice pod ním je totiž nádherný výhled na Ithaku a Kefalonii. Cestou potkáváme pastevce s velkým stádem koz, musíme přibrzdit a vyslechnout si jejich příjemnou zvonkohru. Ruce už zimou necítíme a je čas vrátit se z hor dolů, abychom trochu roztáli. Do Nikitasu přijíždíme prokřehlí o půl sedmé, tady je 22°C a příjemně teplo bez větru. Den zakončujeme večeří v taverně Poseidon, dnes s velkou karafou vína na zahřátí.
Pátek 7.9.2007 – dopoledne bouřka a déšť, odpoledne Lefkas – Faneromeni 27km
Ráno na balkóně nás nevítá slunce jako obvykle, nějak se nemůže vyklubat z mraků. V 9 hodin teploměr ukazuje pouhých 18°C. Temná obloha nás varuje, jdeme se podívat na kopec nad Milose, cože se to děje. Pohled směrem na moře a ke vzdálené pevnině je hodně dramatický. Obzor je pokryt temnými bouřkovými mraky a blesky se střídají jeden za druhým. Mraky očividně putují směrem k nám a sotva se vrátíme na pokoj, spouští se liják, končící po dvou hodinách. Po dešti se jdeme projít na kopec nad pláží Kathisma. Mezitím slunce úspěšně vybojovalo svůj souboj s mraky, proto se chceme co nejrychleji vrátit zpět. Z Kathismy zrovna vyjíždí autobus, mávneme na něj a už se vezeme. Váháme, jestli se jít koupat nebo vyrazit do hlavního města. Lefkas to nakonec vyhraje. Parkujeme motorku blízko mariny a koukáme po jachtách. Objevíme tady i zakotvený Milos Express, letos zakončil sezónu nějak moc brzy. Z přístavu zabrousíme do úzkých uliček města, některé jsou docela fotogenické.
Působivý je i klášter Faneromeni v kopci nad městem. Upravené nádvoří a krásné výhledy směrem k pláži Gira se nijak nezměnily. Vylezeme i na zvonici a sotva z ní sejdeme dolů, zvony se rozeznějí. Ještě že jsme se ve zvonici nezdrželi déle, asi bychom ohluchli přinejmenším do konce pobytu. Novinkou pro nás je "rajská zahrada", kterou v areálu vybudovali – uprostřed bohaté zeleně se ve voliérách prohánějí pestrobarevní ptáci a jiná zvířena, jen hada hledám marně, naštěstí. Do Nikitasu přijíždíme večer docela prokřehlí, spraví to malá láhev ouza, kterou nám paní v marketu s chápavým úsměvem namarkuje. Ani se nám nechce večeřet na balkóně, večerní vzduch je opravdu hodně "fresh", jak říká naše usměvavá recepční, raději se zabedníme v pokoji.
Sobota 8.9.2007 – Agios Nikitas – Vassiliki a zpět – 52km
Ráno je o poznání tepleji a u snídaně si plánujeme itinerář pro dnešní den. Je velmi jednoduchý – cesta na jih do Vassiliki a bude-li se nám chtít, ještě k prameni Kerasia za vesnicí Sivros, kde se nám před lety líbilo. Cestu na jih důvěrně známe a díky dobré viditelnosti můžeme vychutnávat pohledy na Ithaku a Kefalonii. Ve Vassiliki chceme natočit pár záběrů do videa a taky se porozhlédnout, co je zde nového. Naše vzpomínky na toto letovisko z minulých návštěv se týkají hlavně jídla, kdysi jsme si v jedné z taveren na nábřeží dali lilky plněné mletým masem a lepší papoutsaki jsme od té doby nikde neochutnali. I dnešní výlet nakonec u jídla zůstane, batoh ztěžkne čtyřmi litrovými plechovkami s naší oblíbenou značkou olivového oleje. Vzdáváme proto cestu do kopců nad Vassiliki a vracíme se do Nikitasu. Počasí láká ke koupání. Víkend udělal své, na Milosi je hlava na hlavě (ti, kteří pláž nezažili dříve, jsou nejspíš nadšeni, že je poloprázdný, jenže my pamětníci víme svoje). Bouřky z minulých dní se projevily, voda se zdá být přímo kryogenní, bodejť by ne, když má pouhých 21°C.
Večer zkoušíme další z taveren v Nikitasu naproti Poseidonovi. Ceny jsou mírné, jídlo docela slušné. Poprvé za celý pobyt zvládáme i večerní procházku po Nikitasu. Obhlížíme nabídku ubytování českých cestovek a hledáme apartmánový dům, ve kterém jsme bydleli v roce 2001. Je zastrčen pod půjčovnou Europcar a docela zveleben a olivovník, který nám na balkóně poskytoval pěkné soukromí, pořád stojí.
Neděle 9.9.2007 – Agios Nikitas – Karya – Alexandros – Kolivata – vrch Skaroi a zpět, odpoledne pláž X – 75 km
Ráno docela pospáváme a pak se chystáme podle mapy Road Editions na cestu v kopcích podél východního pobřeží, která má nabízet pěkné výhledy, ale má být nezpevněná. Krátce se zastavujeme v Karye kvůli několika záběrům a odtud jedeme dál ke starobylým vesnicím Alexandros a Kolivata. Za vesnicí se snažíme najít správnou odbočku ke kostelíku Agios Georgios s malým hřbitovem. Po troše bloudění ho nacházíme. Je od něj hezký výhled na Profitis Ilias s kostelíkem, který odtud vypadá jako malá bílá tečka. Vracíme se na asfaltku a hledáme podle mapy odbočku na nezpevněnou cestu nad východním pobřeží. Cestu nacházíme, ale křoviny nám brání ve výhledu. Teprve o kus dál se pod námi vynořuje pobřeží i protilehlá pevnina. Pokračujeme v cestě a zastavujeme u brány, kterou si zde postavili pastevci. Otevíráme a jedeme dál. Opět oceňujeme, že máme krosku, terén začíná být kamenitý a hůř sjízdný, ale statečně poskakujeme na šutrech vpřed, až se objevíme u malé plošiny s plechovými boudami a kravami nalevo a kozami napravo. Cesty odtud vedou dvě, levá vcelku nikam, pravá jak se zdá pokračuje dále. Podle mapy musíme být někde u vrchu Skaroi, okolní krajina je divoce krásná – kamení, les a stáda koz. O kus dál vidíme pod sebou zátoku Nidri. Samotná cesta je čím dál horší, zužuje se a začíná být ve dvou docela nesjízdná. Sesedám radši z motorky a jdu kus pěšky, stejně musím otevřít další bránu. Pod námi se už otevírají pohledy do rokle Dimosari u Nidri a doufáme, že brzy budeme na asfaltce nad touto roklí, kterou vidíme zatím ještě docela hluboko pod námi. Za nadskakování po šutrech a drnčení zubů sleduji krásné výhledy na pohoří Stavrota a bezpečný sjezd nechávám na mém muži. Nakonec se šťastně dostáváme na širší prašnou cestu a po chvíli hledání nacházíme i správnou odbočku ke kostelíku Kokkini Eklesia. První zmínky o něm se datují do roku 1478. Kostelík byl přestavěn po zemětřesení v roce 1704 a od roku 1962 je památkově chráněn. Odtud už s úlevou najíždíme na pohodlný asfalt a vracíme se do Nikitasu.
Necháme doznít zážitky z poněkud dobrodružné jízdy při obědě na balkóně a odpoledne odjíždíme na pláž X. Vlny jsou docela mírné, zato voda stále hodně svěží. Navečer se vracíme serpentinami lemovanými krásným olivovým hájem nahoru do vesnice Kalamitsi a odtud do Nikitasu.
Pondělí 10.9.2007 – Agios Nikitas – Asprogerakata – Drimonas – Exantheia – Chortata a zpět – 65km
Dopoledne podnikáme poslední spanilou jízdu přes Asprogerakatu na kopec nad Nikitasem, odtud máme celé letovisko jako na dlani. Chceme se ještě podívat na vesnice Drimonas a Exantheia, které mám bez zvláštního důvodu v oblibě už od předešlých návštěv. Ani ty se příliš nezměnily, snad kromě všudypřítomných předvolebních plakátů komunistů se srpy a kladivy,protoževolby v Řecku už jsou na spadnutí. Jedeme dál až za vesnici Chortata a hledáme prodejce medu, že bychom nějaký koupili, potkáváme ale jen mraky aut a skútrů mířící na Egremni a Porto Katsiki. Vracíme se proto zpět, něco málo sníme a balíme věci na pláž, dnes naposled si dopřejeme koupání někde mezi kameny Megali Petry a pláže X.
Na obou plážích dnes panuje božský klid. Tak tohle je stará dobrá Lefkada. Moře si jen tak tichounce šplouchá a voda se o chloupek oteplila, takže si užijeme příjemné lenošivé odpoledne s koupáním a civěním na sytě modrou oblohu nad námi.
Večer vracíme motorku do Europcaru. Najezdili jsme něco kolem 840km. Při vypůjčení jsme se ptali, jestli požadují příplatek za jízdu na pevninu, ale žádný nechtěli. Kdyby věděli, kam hodláme vyrazit, možná by si to rozmysleli.
Den zakončujeme skvělou večeří v taverně.
Úterý 11.9.2007 – poslední den – Milos a zase Milos
Dnešní slunečný a teplý den prožijeme už bez dalších dobrodružství na pláži Milos. Rozloučení je to ve velkém stylu – slunce, klidné a průzračné moře, málo lidí na pláži, zkrátka nádhera. Snažíme se ji zachytit kamerou, ale ty pravé barvy, vůni a zvuk moře si musíme odnést v paměti, tak alespoň z kamínků sestavený nápis LEFKADA nám později náladu onoho dne připomene. Znovu propadáme podmanivému kouzlu tohoto místa a celého ostrova a umiňujeme si, že se sem musíme vrátit i popáté, neboť v duši už se plíživě usidluje smutek z nadcházejícího odjezdu. Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že Lefkada je návyková, nic na tom nemění její překotné proměny.
Zbývá ještě nakoupit pár drobností jako vzpomínku na dovolenou. Večer zakotvíme v taverně Poseidon, ochutnáváme řecké dobroty a nějak se nám nechce odcházet. Nedaleko od taverny nacházíme zaparkovanou "naši" motorku Sendu, nejspíš si ji někdo hned po nás půjčil. Stejně tak i náš pokoj už zítra vystřídá majitele. No nic, musíme se dát do balení kufrů, budíček je totiž velmi časný, v pět už odjíždíme na letiště.
Středa 12.9.2007 – časné ráno
Cestou na letiště a před odletem si ještě v hlavě srovnávám útržky vzpomínek. Musím poděkovat všem, kteří byli naší inspirací pro výlety po ostrově i mimo něj.
Díky nejmenované CK, která nás coby cizí klienty nechtěla vzít na výlet ke kaňonu Vikos, jsme se vydali do oblasti Zagori na vlastní pěst a prožili den plný nečekaných zážitků. Řídili jsme se popisem cesty ke kaňonu Vikos ze stránek www.frommers.com, bohužel časově jsme nestihli návštěvu vesnic Mikro a Megalo Papingo.
Dovolím si vložit popis výletu z uvedené webové stránky, který jsem si pro své potřeby přeložila a trochu zkrátila:
Oblast Zagori
Zagori je hornatá oblast ležící severně od Ioanniny a patřící do soustavy řeckých národních parků. Zhruba 45 místních vesnic zůstalo téměř nezměněno po celá staletí. Důležité: Počítejte s tím, že horské silničky Vám nedovolí jet rychle.
Nejúchvatnější částí tohoto regionu je Kaňon Vikos.
Jednodenní výlet do Zagori bez vlastního vozidla je prakticky nemožný. Autem stihnete během jednoho dne navštívit několik vesnic, prohlédnout si kaňon seshora, vychutnat si nádhernou krajinu a vrátit se v klidu zpět.
Jeďte po hlavní silnici z Ioanniny na sever směrem na Konitsu (podle naší čerstvé zkušenosti směr Kozani); odbočky jsou dobře značeny. Vaším prvním cílem by mělo být Monodendri; po ujetí 19km po hlavní silnici hned za Metamorfosi odbočte Doprava, je zde značka "VIKOS GORGE". Ve vzdálenosti asi 5km ukazuje značka Doprava směr do vesnice KIPI vzdálené asi 8km; stojí za to sem odbočit, protože se tady nachází několik proslulých kamenných obloukových mostů. Jsou to stavby pocházející pravděpodobně z 19. století , sloužící ke snazšímu průchodu karavan se soumary. Stavbu mostů většinou financovaly místní rodiny a mosty nesou jejich jména. První je Kokkoros; o kus dál za ním je most Kalogeri nazývaný také Plakida se třemi oblouky. (Pokud máte čas a chuť, o dalších 11km dál za vesničkou Kipi leží Nigades s překrásným kostelíkem Agios Giorgios (sv. Jiří), postaveným v roce 1795.) Odtud se vraťte na hlavní cestu a jeďte dalších 39km, až narazíte na značku s odbočkou Doprava k dolnímu náměstíčku vesnice Monodendri.
Zajeďte na malé parkoviště v rohu náměstí. Odtud jděte pěšky podle značení na Vikos Gorge (tato značka směruje cestovatele do Kato Monodendri). Asi desetiminutovou procházkou se dostanete k půvabnému klášteru Agia Paraskevi z 15. století, usazenému na okraji soutěsky. Vyhlídky do soutěsky, které zde byly vybudovány, jsou pro většinu lidí dostatečně úchvatné. Pouze ti, kteří netrpí závratí, se vydají po úzké nechráněné stezce nad klášterem, po několika stech metrech jste odměněni ještě krásnějšími výhledy do soutěsky.
Po návratu na parkoviště pokračujte po hlavní silnici asi ¾ kilometru a dostanete se na horní náměstí v Monodendri. (Obě náměstí spojuje i krátká dlážděná pěší cesta). Na horním náměstí je pár skromných hotýlků a taveren, ale pokud nemáte hlad nebo nehledáte ubytování, můžete toto místo vynechat. Pokud se chcete najíst, doporučujeme buď Katerina's Restaurant (vyzkoušejte její chutné kuře nebo masové koláče!) v horní části náměstí, nebo To Petrino Dasos, což je malá taverna po pravé ruce, když přijdete na náměstí.
Chcete-li zažít pohled do soutěsky z místa, které je známo jako Balkón Vikosu, projeďte horním náměstím a jeďte dál asi 7km cestou směrem na Oxia.Nechejte auto stát a vydejte se pěšky dolů po kamenné stezce k vyhlídce, která je skutečně nádherná.
Další zastávka: Papingo. Obvykle se řidičům doporučuje, aby se vrátili zpět na hlavní tah Ioannina-Konitsa a pak pokračovali na sever až k odbočce na Papingo (což je asi 1 1/2hodinová jízda). Pokud jste dobrodužné povahy a jste schopni se doptat na směr v řečtině, můžete se vydat perfektní asfaltkou, kterou si dobu jízdy zkrátíte na polovinu, protože je to mnohem kratší cesta zpět k hlavnímu tahu. Vrátíte se přes Monodendri, ale asi po 5km si hlídejte značenou odbočku Doprava a jeďte rovinatou krajinou směrem na Elafatopos; nezajíždějte do Elafatoposu, ale pokračujte dál a odbočte doleva ve směru KATO PEDINA. Dostanete se pak na hlavní tah, odbočte Doprava a jeďte 4km, až narazíte na odbočku Doprava na Papingo. Jízda těmito místy nabízí výhledy, které nejlépe popsal jeden z cestovatelů do těchto končin "nutí vás to zastavit auto, vystoupit a té nádheře kolem zatleskat."
Ze dvou vesnic, kterými jsou Megalo Papingo a Mikro Papingo -- "velké" a "malé" Papingo, doporučujeme navštívit alespoň tu první. Dýchne na Vás atmosféra dávno zmizelých dob, okouzlí Vás staré kamenné domky a křivolaké uličky. Megalo Papingo má několik kaváren a taveren a hotýlků.
Asi 1,5km dál leží Mikro Papingo, nabízející pohledy na hory z jiného úhlu.
Město Ioannina je odtud vzdáleno 60km. Můžete se vrácet s pocitem, že jste alespoň na krátkou chvíli zakusili pravý Epirus.
A na úplný závěr se musím skoro jako pokaždé ve svém cestopise zmínit o jídle. Pokud zavítáte do Agios Nikitasu, stojí ve spodní části ulice nenápadně vyhlížející taverna "O Lefteris". Snad pro její strohý vzhled ji návštěvníci míjejí, ale stojí za vyzkoušení. Troufám si říct, že tady se vaří opravdu téměř domácí jídla. Výběr není tak velký jako jinde, zato chuť originální. Předkrm "saganaki melitzana" neboli lilek zapečený se sýrem jsme si tady několikrát zopakovali a hlavní jídla nám opravdu chutnala. Navíc jako poděkování dostanete jogurt s hrozny v karamelu, na tuto lahůdku jsme vzpomínali celých deset let, kdy jsme ji zde ochutnali poprvé. Je nutno si pamatovat, co jste si objednali, neboť majitel se na vás s plnou důvěrou obrátí a zeptá se vás, cože jste všechno snědli a podle toho sepíše účet. V Poseidonu dostanete k širokému výběru výborných jídel také český jídelníček i pár českých slovíček, v Lefterisu zažijete sice méně rafinovanou, ale nefalšovanou řeckou kuchyni.
Na ni si zavzpomínáme v letadle při pohledu na snídani od Českých aerolinií, smutek z návratu vyvažuje kapitán, který je v dobré náladě a zvesela nám sděluje, že v Brně je pršlavo a celých 9°C. Během letu pak zažertuje, že už nám teplota v Brně stoupla na 11°C a po chvíli dodá: "Stále jedenáct, ani o kousek víc."
A to je všechno – nebo snad malý dodatek – jak to tak vypadá, na Lefkadu se popáté vydáme už příští rok, ukrutně se nám po ní stýská.
Fotky a video na http://dovolena.mmsoft.cz
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Řecko
Půjčovna aut