Lefkada a Epirus 2008

Ačkoli jsem před rokem slibovala krátký cestopis, slova se na papíře sama rozeběhla, aby seskládala mozaiku našich letošních zážitků.

Poslední dny před odletem jsou k nepřečkání, přepnuto máme na automat, duchem už jsme dávno někde na březích jónského moře. Konečně otevíráme kufry, v jejichž prázdnotě dřímají jen vzpomínky na loňskou dovolenou, a je tudíž načase je provětrat a zaplnit novými zážitky. Ve čtvrtek večer je vše sbaleno, pod vlivem cestovní horečky a postupující sklerózy několikrát překontrolováno a po krátkém spánku ve dvě v noci odjíždíme na letiště do Brna.
Cestou se v duchu ptám, jestli to nebyl pošetilý nápad, vypravit se na stejný ostrov popáté. Jenže nějaké silné pouto nás táhne zpět, a proto další z vyhlídnutých řeckých ostrovů musí ještě rok počkat.

Pátek 22.8.2008
Startujeme za rozbřesku v 6.15. Díky žertíkům sympatické posádky, která také zůstává na Lefkadě, mizí poslední zbytky cestovní horečky, přepínáme z automatu na plné vnímání a necháváme se unášet příjemným pocitem, že milované Řecko už je na dosah.
Zanecháváme za sebou příkré albánské hory a kousek za nimi rozeznáváme Kaňon Vikos, do jehož závratných hlubin jsme loni nakoukli a (naštěstí) nespadli.
Blíž k Preveze září na jednom z vrcholků památník Zalongo, který známe zatím jen z fotek, a chvíli nato už klesáme a s lehkým drncnutím se ocitneme na matičce zemi.

Přistání a odvoz na Lefkadu proběhnou hladce a svižně. Autobus do Nikitasu je poloprázdný, a to je první příjemný poznatek. Z Lefkasu vyjíždíme do kopce nad klášter Faneromeni a pokračujeme dál přes vesnici Tsoukalades. Poté cesta klesá a my dychtivě vyhlížíme, kdy se za zatáčkou vyloupne důvěrně známý pohled na pláž Pefkoulia a vzdálený Nikitas - a je to tady, dočkali jsme se!

Zanedlouho nato drnčíme s kufry po kamenném dláždění v Agios Nikitasu k hotelu. Naše studio už je připraveno, nejdříve ze všeho shazujeme přebytečné svršky a v poledním vedru jdeme na první nákupy.

Poté se únava z probdělé noci přece jen projeví a dopřáváme si krátkou siestu. Odpolední program je jasný - koupání na Milosu. Nedočkavě šplháme na kopec a zahledíme se dolů - v žárem se tetelícím vzduchu to nejprve vypadá jako fata morgana, ale je to skutečnost - doslova les slunečníků na jižním konci pláže. Sestupujeme dolů a volíme raději střední část, kde je mnohem volněji. Své svršky i pocity zanecháváme v písku a noříme se do vyhřáté vody. Po roce opět vychutnáváme slanou vůni a chuť moře a opojeni nadšením zapomeneme na vše ostatní. Do reality nás vrací teprve lodní taxi Expres Milos, které právě přiváží další várku a vyklopí ji na jižním konci pláže. Pozorujeme cvrkot na pláži a brzy je nám uspořádání jasné. Nové kousky se příliš daleko od místa vylodění nevzdalují a ještě více zahustí pestrobarevný houf slunečníků. Taky dobře, nám zde zůstane více prostoru, přesto si umiňujeme, že ráno vstáváme na budíka, abychom byli na pláži co nejdříve a mohli si ji vychutnat prázdnou. Přivítání s mořem se protáhne až do půl sedmé, nicméně cestou přes kopec se pořádně zapotíme. Na pokoji na sebe pouštím proudem chladivou vodu ze sprchy (kdeže je loňské září, kdy to naopak byla voda horká), ani bych se nedivila, kdyby mi přitom syčela pára z uší. Ve skříni hledám nejlehčí části oblečení a vyrážíme na první večeři. Ještě předtím si jdeme zamluvit do Europcaru motorku crossku od soboty večer na osm dní.

Na první večeři nemůžeme zamířit jinam než do naší oblíbené taverny "O Lefteris". Čeká nás srdečné přivítání, šéf se na nás hned zazubí, sotva nás spatří, a po večeři se na stole objeví další džbánek vína gratis na uvítanou. Pochutnáváme si na skvělé domácí kuchyni a lehce ovíněni se vracíme do hotelu.

Sobota 23.8. - neděle 24.8.2008

Oba dny jsou koupací, budík zvoní o půl osmé a aby to tolik nebolelo, rozmazlujeme se samými plnotučnými dobrotami. Před devátou už jsme na pláži. Slunce se ještě nepřehouplo přes kopec a pláž je skoro prázdná až na přenocující stanaře.

Teprve kolem jedenácté začnou proudit davy, jenže nám to nevadí, stejně odcházíme, abychom unikli polednímu žáru a dopřáli si dlouhou siestu. Sobotní odpoledne strávíme na blízké Pefkoulii, cesta pěšky v odpoledním vedru nám dá pořádně zabrat a navíc musíme jít dost daleko po pláži, abychom našli klidné místo. Večer hledáme před Europcarem motorku, ale není tam, slečna se omlouvá a slibuje, že v neděli stopro bude, i kdyby měla dodat svou vlastní. Loni nebyl problém s dopravením motorky z Lefkasu do Nikitasu, letos se nás snaží přesvědčit, abychom si pro motorku zajeli, ale to se zase nechce nám. Konečně v neděli v šest večer si vyzvedáváme Derbi Sendu 125ccm. První jízda směřuje za Nikitas k benzince.

Pondělí 25.8.2008 - Agios Nikitas - Parga - Zalongo a zpět - 220 km

Vstáváme v sedm, nasnídáme se a s malým zpožděním v osm vyrážíme, protože motorka stávkuje a nechce nastartovat. Teprve až se jí uráčí naskočit, můžeme vyrazit po trase Lefkas - tunel Aktio-Preveza (stále za 70 centů pro motorky) na pevninu. V hlavě se vynoří zasutý útržek z hodin dějepisu a konečně mi svitne - u Aktia se přece odehrála velká námořní bitva, ve které Oktavián porazil Marka Antonia a Kleopatru. Tolikrát jsme tudy projeli a teprve dnes mě tohle došlo. Za tunelem uháníme dál na sever po pěkné silnici až do Pargy. Cestou několikrát zastavujeme, na rozjezd jsme si vybrali dost dlouhou trasu a naše stárnoucí tělesné schránky protestují. Jízda dlouhá něco přes 90km nám zabere dvě hodiny. Program v Parze máme našprtaný už z domova, jen to vedro nás trochu deptá - hned na úvod je před námi výstup na kopec s kostelíkem sv. Heleny, abychom si vychutnali panoramatický výhled na Pargu nasvětlenou dopoledním sluncem.

Chvilku bloudíme, pak ale před sebou v uličce vidíme supermarket COOP a před ním ještě pekařství a malou tavernu. U ní začíná nenápadná stezka vedoucí na vrchol. Cestou se hodí každý kousek stínu, který vrhají olivovníky. S cicůrky potu stékajícími po zádech vystoupáme ke kostelíku. Uvnitř je příjemný chládek a klid. Po chvilce se ocitáme venku ve sluneční lázni a jako na dlani se před námi prostírá Parga v celé své kráse.

Dýchne na nás kouzlo romantiky městečka, proto neleníme a scházíme dolů. Nejdříve ze všeho ovšem zcela neromanticky do sebe nalejeme velkou láhev vody a ledový čaj a spolykáme sýrové koláče, teprve pak jsme schopni se vnořit do uliček, které nás přivádějí nejdříve k pláži Piso Krioneri, a pak k větší městské pláži Krioneri. Obě jsou přeplněné, vždyť sezóna je v plném proudu.

Nad pláží vede pobřežní promenáda s výhledy na ostrůvek Panagia, benátský hrad a staré město. Můj kameraman se tady může patřičně vyvášnit, proto postupujeme jen velmi zvolna, alespoň mám dost času na to, abych si půvaby Pargy v klidu vychutnávala. Z nábřeží zamíříme do křivolakých uliček a stoupáme do kopce k hradu. V uličkách je prázdno, všichni jsou někde u vody, kdo by se v takovém vedru plahočil do kopce. Představuji si, jaký mumraj tady nastává večer, a přestože je Parga opravdu kouzelná, shodneme se, že celou dovolenou bychom v ní strávit nechtěli, je tady na nás až příliš rušno. To už ale stojíme před vstupní branou do pevnosti. A zase se nabízejí nádherné výhledy - pro změnu pohlížíme směrem ke kopci s kostelíkem sv. Heleny a kroutíme hlavou sami nad sebou v údivu, že jsme tam vůbec vylezli, přestože jsme si pod pražícím sluncem připadali jako mixed grill těsně před dokončením.

Pevnost procházíme křížem krážem a vybíráme si nejhezčí výhledy na městečko na jedné straně a pláž Valtos rozprostírající se severně od pevnosti. I ta je zaplněna řadami slunečníků a až k nám nahoru se nese hluk a vřískot. Proto ani tolik opěvovaný Valtos v nás přílišné záchvaty nadšení nevyvolává. Opět se tavíme horkem, a tak docela uondáni usedáme ke stolku v hradní kavárně. Výhledy na sytou temnou modř moře jsou až neskutečné a fresh juice i frapé nás postaví opět na nohy.

Ještě hodnou chvíli bloumáme uličkami Pargy a míříme pod kopec, kde jsme zanechali motorku. V místní pekárně znovu zakoupíme vodu a dotankujeme to, co jsme cestou vypotili. Loučíme se s romantickou Pargou a vracíme se na jih. Cestou musím shodit větrovku, která při ranní jízdě přišla vhod, zato teď se v ní úplně dusím a to máme před sebou ještě výstup po schodech k památníku Zalongo.

Z pobřežní silnice odbočujeme před Kanali do vnitrozemí, cestu k Zalongu lze snadno najít, protože památník na vrcholu září už zdaleka. Přijedeme na malé parkoviště u ženského kláštera sv. Demetria, kde začínají i schody k památníku, ovšem velká cedule hlásá, že byly zahájeny rekonstrukční práce a schody jsou uzavřeny - ba přímo zadrátovány, aby zvědaví turisté zábrany nepřekonali a nelezli tam, kam nemají. Škoda, tabule navíc neříká, kdy by měly být práce dokončeny, třeba se sem někdy v budoucnu ještě dostaneme. Památník byl údajně kromě zubu času poškozen i úderem blesku. Zblízka si jej neprohlédneme, a tak si jen můžeme připomenout událost z roku 1803, kdy se odtud z vrcholu do propasti vrhly suliotské ženy i s dětmi. Zvolily raději smrt místo tureckého zajetí a památník symbolizuje jejich poslední tanec.

Trochu zklamáni nasedáme na motorku. Kousek pod Zalongem upozorňuje šipka na Ancient Kassopi. Zvědavě se vydáváme oním směrem - před námi se na rozsáhlém návrší objeví rozvaliny a hromady kamení. Není to ovšem obyčejné kamení, ale zbytky jednoho z nejzachovalejších antických řeckých měst. V období asi 400 let před Kristem bylo hlavním městem Kassopei, oblasti, která se oddělila od zbytku Thesprotie a vytvořila samostatný stát. Kassopi bylo dobyto a zničeno Římany. Rozhodneme se, že duchy tohoto dávného města necháme v klidu spát a ušetříme tím pádem 2 Eura na osobu na vstupném. Usuzujeme, že pro dnešek bylo nových zážitků až nad hlavu a je na čase se vrátit na Lefkadu.

Úterý 26.8.2008 - AN - Kalamitsi - Megali Petra - AN - Lefkas a zpět - 51 km

Dnes nás místo budíku budí sousedi krátce po sedmé. Díky tomu jsme pod Kalamitsi už před devátou. Parkujeme na provizorním parkovišti. Odtud musíme pěšky stezkou v rákosí - a tady musím dodat, že místy nevábnou stezkou. Proto varování pro nováčky jdoucí na Megali Petru - je potřeba se bedlivě dívat pod nohy. Ani naše psisko neudělá hromádku přímo na stezce, po které chodívá, bohužel někteří příslušníci rodu homo sapiens jsou horší než ta hovádka boží. Proskáčeme rákosem a vcházíme na pláž. Po plážích Egremni a Milos jí v našem vlastním žebříčku patří třetí místo. Pláž zatím zeje prázdnotou a můžeme nerušeně fotit a natáčet.

Teprve po jedenácté přicházejí další stateční z rákosu, většinou Italové. Naši nahatou část ignorují, proto pomezí Megali Petry a pláže X zůstává oázou klidu. V poledne se vracíme do Nikitasu. V hotelovém pokoji letos přibyla prosba, aby se hosté zdrželi hlasitého hovoru na balkonech a dodržovali klid v době siesty od 13 do 18 hodin a po 23.30 hod., protože hotel si zakládá na své přátelské a poklidné atmosféře. Nám klidné ubytování maximálně vyhovuje.

Pozdě odpoledne odjíždíme do Lefkasu. Město ze čtyř předchozích návštěv dobře známe, tentokrát se pokusíme vypátrat zdejší aeroklub, který má na internetu své stránky, ale nikdo o něm neslyšel, ani slečna v půjčovně aut, ani další slečna v infostánku pro turisty blízko mariny. Rádi bychom si Lefkadu prohlídli ze vzduchu, jenže každý, koho se zeptáme, jen kroutí hlavou - sorry, neznám. Napopáté v Lefkasu ani nemokneme, ani se neklepeme zimou ve studeném vichru, ale naopak se potíme. Asi hodinu a půl brouzdáme uličkami města stylem krok-sun-krok, protože ke slovu přichází kamera a stativ a následuje můj povzdech, že život s kameramanem občas není jednoduchý.

Cestou zpět z Lefkasu se krátce zastavujeme na pláži Gira u větrných mlýnů. Místo lopatek mlýnů vítr pohání draky kiteboardistů. Chvíli se na tu pestrobarevnou podívanou vydržíme koukat, pak ale zvítězí hlad a vracíme se přes Frini a kolem kláštera Faneromeni do Nikitasu.

Středa 27.8.2008 - AN - Tsoukalades /Lefkas - AN - pláž G. a zpět - 72 km

V sedm nás nedobrovolně vyhání z postele budík. Posnídáme, sbalíme saky paky, zamáváme na usměvavou Lisu v recepci a hrdě jí oznámíme, že jedeme na pevninu k Acheronu. Popřeje nám "Good luck!" a my po tradičních menších potížích s nastartováním motorky v osm vyrážíme. Za pouhých patnáct minut naše jízda předčasně končí v Tsoukalades. Motorka párkrát sklouzne po zadním kole a je to jasné - píchli jsme.

Nedaleko je telefonní budka (velký dík Řekům, kteří pamatují i na nás, zatvrzelé odpůrce mobilů). Zkouším volat do půjčovny v Lefkasu. Sláva, už ve čtvrt na devět fungují. V duchu si opakuji dvě slova, která jsem se pro letošek předvídavě naučila, a sice Άδειο λάστιχο - adijo lásticho, neboli hezky česky prázdná pneumatika. Konverzace v angličtině ovšem probíhá bez zádrhelů, přesto našprtaná slovíčka použiji, když už jsem si je pracně vtloukla do hlavy. Motorku odtlačíme k ceduli označující odbočku k pláži Kaminia a čekáme podle domluvy na odvoz. Na řecké poměry je čekání docela krátké, jen asi hodinku.

Nakládání motorky nechávám na chlapech a stojím opodál. V uličce pode mnou si všimnu stařenky v šátku. Šourá se pomalým krokem, najednou se zakymácí a upadne. Běžím k ní, zdá se, že nohy má celé, jen si pořádně natloukla loket. Přichází další stará paní, mezitím už stařenku opatrně zvedám na nohy a odevzdávám ji do péče sousedky. Hladí mě po ruce a neustále opakuje "efcharistó para polí". Ten dotyk stářím pokroucené ruky si budu dlouho pamatovat, živě se mi vybaví vzpomínka na upracované laskavé ruce babiččiny.

Motorka je mezitím naložena, naskakuji do auta a omlouvám se za zdržení. Šofér chápavě pokývne a odjíždíme do Lefkasu. Pokouším se konverzovat, jenže on hovoří pouze řecky, jak mi sdělí lámanou angličtinou, a já řecky nehovořím, jak mu oplatím dvěma větami v neméně lámané řečtině. V půjčovně po nás celkem nekompromisně požadují 15 Euro spoluúčasti a můžeme si vzít druhou motorku.
Majitel zkouší nastartovat nejprve jednu, ale je to asi stejná mrcha jako ta, kterou jsme právě přivezli. Poté přechází k druhé, modré. Podíváme se jednou, pak znovu a lépe - no tohle, vždyť je to NAŠE Senda, kterou jsme loni prohnali až k Vikosu a dopřáli jí asfaltový nástřik a pak si ji pečlivě očistili.

Naskočí hned napoprvé, rychle nasedneme a uháníme do Nikitasu. Můj osobní řidič si pochvaluje, že není zdaleka tak líná jako ta předchozí a pěkně táhne. Taky blatník, který jsme jí nechali přišroubovat v Ioannině, pevně drží a nacházíme i zbytky provázku, kterým byl loni provizorně upevněn. Rozesmátí z nečekaného shledání se vracíme do Nikitasu a v hotelu se nestačí divit, jaktože jsme tak záhy zpátky. Acheron o den odložíme a místo toho se jedeme koupat na jednu z lefkadských pláží pro naháče, nabízející příjemné koupání v lehce se vlnící vyhřáté vodě a slunění na téměř opuštěné pláži. Podvečer s měkkým zlatavým sluncem patří lovu kameramanských a fotografických záběrů v Nikitasu.

Večer trávíme na balkóně a zjišťujeme, že máme nové české sousedy. Stáváme se nechtěnými svědky jejich poněkud hlasitějších hovorů a zbystříme, když zaslechneme povědomá slova. Chvilku trvá, než nám sepne, že jsou to citace z našeho loňského cestopisu. Úryvky z něj posloucháme jako četbu na pokračování ještě pár večerů. Potěší nás, že naše cesty po ostrově posloužily jako inspirace, ale k autorství se nepřiznáme, naopak, snažíme se co nejvíce zneviditelnit.


Čtvrtek 28.8.2008 - AN - Kanalaki - Glykí - Vrisoula - Ano Revmatia - Louros a zpět - 209 km

Acheron podruhé - tentokrát vše funguje jak má, cestou si v duchu povídám s naší Sendou, lichotím jí a doufám, že už nás nečeká žádný malér. V deset jsme na místě. Na rozdíl od organizovaných výletů se nechceme Acheronem brodit. Je to proslulá bájná "řeka nářků" - bodejť by ne, když za vesnicí Glykí se do ní vlévají ledové prameny a voda v řece je i na pouhý dotyk ruky studená. Netoužíme po předčasném vkročení do Hádovy říše. Raději volíme procházku nad Acheronem k mostu Dhala a dál, kam až to jen půjde. Láká nás Ali Pašova pevnost Kiafá, která majestátně shlíží z hor do kaňonu Acheronu.

Ale popořádku. V Glykí se držíme na jižní straně řeky, kudy vede asfaltová cesta až k malému kostelíku. Nedaleko něj je parkoviště. Odtud pokračujeme pěšky po nezpevněné cestě k tunelu ve skále. Hned za ním začínají Tzaveleniny schody (Skala Tzavelenas), jsou ale poničeny. Tudy k Acheronu nesejdeme. Musíme proto pokračovat dál k vyhlídkovému altánu před námi. Od něj znovu vzhlížíme k majestátní pevnosti vévodící horám oblasti Souli. Blíží se poledne a žhnoucí sluneční kotouč pomalu ukrajuje z mých, jak uznávám, dost přemrštěných plánů dojít až nahoru k pevnosti. Od altánu stezka zvolna klesá k rozcestí s informační tabulí. K pevnosti jsou to ještě dobré dvě a půl hodiny docela strmého výstupu a při nějakých čtyřiceti stupních ve stínu by to bylo nad mé síly. Škoda, přeškoda.

Vydáme se z rozcestí doleva k mostu Dhala. Nedaleko za ním se do Acheronu vlévá Tsangaritikó a stezka pokračuje na druhém břehu tohoto přítoku. Dál nejdeme, hodnou chvíli se zdržíme fotografováním a natáčením bizarních tvarů skal a kamenů v korytě řeky. Vracíme se stejnou cestou, kudy jsme přišli.

Na motorce jedeme kousek zpět stále na tomtéž břehu řeky k taverně Acheron´s Springs. Obklopeni řeckými výletníky vychutnáváme Greek salad a zaháníme žízeň. Poté opouštíme jižní břeh Acheronu, přejedeme most v Glykí a vydáváme se na opačný břeh. Parkujeme u dalších taveren a jdeme podél řeky. Brzy ji však protínají vtékající prameny a museli bychom se brodit. Z průzračné a studené vody zvedám kamínek, který jakoby se na mě upřeně "díval". Pojmenuji si jej Cháronovo oko. Poputuje s námi až domů, aby se přiřadil do sbírky řeckých pokladů.

Nevíme, jak jsme na tom s benzínem a ještě máme před sebou kus cesty do hor, zachrání nás ovšem benzinka přímo v Glykí. Studujeme výbornou mapu Epiru z edice Road Editions, kudy se nejlépe dostat k vesnici Trikastro. Kousek za ní leží "úžiny Acheronu", protože řeka je zde sevřena mezi dvě pohoří, Ori Paramythias na západě a Ori Souliou na východě.

A právě tady se má nacházet úzká skalní průrva - vstupní brána do Hádovy říše. Jedeme nádhernou cestou stoupající v serpentinách do hor.
Co chvíli na rozcestích koukáme do mapy a stále stoupáme. Projíždíme zapadlé vesničky, nikde není ani živáčka a vedro k nepřežití. Značení je sporadické až žádné, držíme směr na Vrisoulu a snažíme se najít odbočku na Trikastro. Už jsme hodně vysoko a jediné víme jistě - zbloudili jsme v horách Epiru. GPS v našich hlavách hází ustavičně jedinou hlášku "gde proboha su".

Nakonec přijedeme po nově budované silnici do vesnice Ano Revmatia. Odpolední slunce nás nemilosrdně spaluje a já to už podruhé v dnešním dni vzdávám, už nechci vidět žádnou bránu, chci se vrátit. Teprve při zpáteční cestě si kdesi pod Vrisoulou letmo povšimnu značky s nápisem v řečtině, kterou jsem prve přehlédla - do Trikastra je to odtud ještě několik kilometrů. Shlížíme do kaňonu Acheronu z výšin hor a váháme, zda se odbočkou vydat, ale pohled na hodinky nám říká, že návrat bude rozumnější variantou.

Po velmi kvalitní silnici sjíždíme do placaté krajiny kolem města Louros. Potřebujeme se napít, všude je zavřeno, záchrana přichází v podobě benzinky v Lourosu. Vrháme se k chladicímu boxu a vytahujeme vodu a ledový čaj. U stolku sedí starší člověk a povídá si s druhým. Ptáme se, komu zaplatit. Jen pokyne rukou, abychom si přisedli. Oba rozesměje naše lačnost, s jakou upíjíme z láhve. Slovo dá slovo, majitel mluví velmi dobře německy a ani mně není němčina cizí, takže si příjemně poklábosíme. Sálá z nás směsice vyčerpání z cesty v úmorném vedru a zároveň nadšení řekomilů z poznávání této země, což je oceněno dalším pitím zdarma. Najednou ani nelitujeme, že jsme neviděli dvě místa, o která jsme předtím tolik stáli, protože bychom se nejspíš připravili o toto milé setkání. Srdečně se rozloučíme a dobře naladěni odjíždíme už bez přestávky až na Lefkadu.

Celodenní zážitky probíráme u bohaté večeře v oblíbené taverně. Při pohledu na nacpaná břicha nás poprvé napadá titulek pro letošní video - Lefkada, naše tlustá řecká dovolená.

Pátek 29.8.2008 - AN - Egremni - Syvota a zpět - 93 km

V devět se vybatolíme do dalšího teplého dne připraveni k cestě na Egremni. Ani popáté nemůžeme tuto perlu mezi lefkadskými plážemi vynechat, a proto zvesela řežeme zatáčky ve vnitrozemí až k odbočce nad Egremni. Líbí se mi obzvlášť poslední část sjezdu k parkovišti, kam ještě nevede asfalt - vše kolem nás je pokryto příkrovem oslnivě bílého prachu. Parkoviště je zatím prázdné, naši Sendu odložíme do kouta pro motorky.

Nezbývá než si zanotovat Müllerovo "po schodoch", neboť pověstných 350 schodů nás nemine. Seshora pozorujeme, že řada slunečníků a lehátek se opět drobátko protáhla na obě strany od schodů, ale nevadí, jdeme dál směrem jižním.

Asi uprostřed pláže je v písku zapíchnut dekorativní kus vyplaveného dřeva. Ano, tady "u totemu" zakotvíme. Egremni se dnes předvádí v nejlíbivějším hávu - moře se vlní jen umírněně a dopřává nám nádherné koupání. Ze svého klídku zdáli sledujeme, jak se pláž pod schody začíná utěšeně plnit a ani jižní konec nezůstane ušetřen, o půl dvanácté připlouvá loď Nidri Star a vyvrhne na břeh mraky lidí, po hodině ovšem odplouvají.

V brzkém odpoledni se v našich útrobách začne probouzet hlad. Opouštíme překrásnou Egremni a jedeme na jih do zátoky Syvota. Před lety jsme se zde jen krátce zastavili, dnes neváháme a vstupujeme do taverny Ionio. Zamlouvá se nám terasa v patře. Jsme zde sami s hezkým výhledem na záliv.

Pozorujeme jachtaře a pochutnáváme si přitom na chňapalovi a parmách nachových. Obsluhuje nás starší Řek, sympaťák, dáváme se s ním do řeči a upřímně chválíme vynikající jídlo, s sebou si pak odnášíme malou láhev ouza jako pozornost. Poté procházíme celé nábřeží. Zátoka s jachtami a rybářskými čluny je fotogenická a můj kameraman má opět plné ruce práce. Do Nikitasu přijíždíme navečer.

Sobota 30.8.2008 - AN - Nidri - trajekt na ostrov Meganissi do Spilie - Spartochori - Vathi - pláže Fanari a Agios Ioannis - Spartochori a zpět na Lefkadu - 91 km

V devět odjíždíme přes vnitrozemí do Nidri. V přístavu už trajekt na Meganissi otevřel chřtán a nabírá lidi i auta. Platíme 6,70 Eur za 2 osoby a motorku.

Cesta trajektem netrvá dlouho, brzy se před námi vynořuje Spartochori, vesnička usazená v kopci nad přístavem Spilia. Bohužel vyhlídku hyzdí hotelový komplex Esperides. Připadá mi to stejně brutální, jako hradby z paneláků kolem historických jader našich měst. Vystupujeme v Porto Spilia a vyjíždíme do Spartochori k vyhlídkové terase s pomníkem vojáka, který zahynul v roce 1997 u Korfu při službě na moři, zřejmě při přestřelce.
Lefkada i Onassisův Skorpios a hory na pevnině se noří v oparu, navíc vyhlídku částečně ruší již zmíněný hotel.

Nasedáme na naši Sendičku a další cesta míří přes pekárnu ve Vathi k pláži Fanari a nedalekému majáku. Před jedenácti lety byla tato pláž přírodní a jen naše, dnes sem zajíždí z Porto Spilie mikrobus a dá se zde i najíst. Oblibu našla u rodin s malými dětmi. U majáku Fanari zaženeme hlad koláči z pekárny, a pak nechám kameramana, aby se po libosti vyřádil natáčením průzračného moře.

Poté se vydáme na jih ostrova k pláži Agios Ioannis. Naskýtá se nám pohled na úžinu mezi Meganissi a Lefkadou, kterou křižují jachtaři. Bílé plachty jasně září proti sytě zeleným úbočím lefkadských kopců a temně modrému moři.

Odtud se vracíme ještě jednou do Spartochori, jak jinak než v době siesty, a my zrovna dostali chuť na kafe. Zachrání nás kavárna nad vyhlídkovou terasou. Dopřáváme si chvíle beze spěchu a později se loudáme uličkami, které neztratily nic ze svého půvabu. Tady snad má každý kus tvořivého umělce v sobě a nepotřebuje žádné zahradní architekty - kytky všude, kam pohlédneš.

V 17.25 naloďujeme v Porto Spilii sebe i Sendu a plujeme nejprve do Vathi a odtud na Lefkadu. Z Nidri se vracíme cestou přes Platystomu kvůli nádherným výhledům na celou zátoku Nidri a vzdálené Meganissi, které jsme před chvílí opustili. Čeká nás ještě večeře v grillhousu "To Stéki" v Nikitasu.

Neděle 31.8.2008 - AN- Kalamitsi - Megali Petra a zpět - 30 km

Poslední den s naší Sendičkou se ještě jednou vypravíme na oblíbenou Megali Petru. Po ránu opět zeje prázdnotou, jen pod útesem se choulí dva nebo tři stany. Najdeme si místo za velkým kamenem a jdeme plavat. Když vyjdeme na břeh, blíží se od stanů prošedivělý pán s bradkou oděný v rouše Adamově stejně jako my. Přátelsky se na nás usmívá a přistupuje k nám. Přichází jen tak, jak sám říká, aby nám popřál hezké ráno, protože jsme jeho "sousedé." Jak se dozvídáme, je to Řek na dovolené s rodinou. Chvíli si povídáme a poté se rozcházíme každý za svůj šutr. Nečekané setkání je nesmírně ryzí, čisté a přirozené jako příroda kolem nás a vlídná slova jakoby předznamenala nádherný den v romantickém prostředí Megali Petry.

Odpoledne na silnici nad Nikitasem k pobavení okolojedoucích natáčíme za jízdy detaily kola motorky a ještě si naši spolehlivou společnici fotíme na památku. Poté ji se smutkem v duši zanecháváme u Europcaru.

Pondělí 1.9.2008 - Loučení s Milosem

Den je jako vymalovaný a při pohledu seshora na pláž je jasné, že Milos se dnes předvádí seč může, abychom loučení měli hodně těžké. Moře je hlaďoučké a průzračné a pláž vydrží téměř prázdná až do půl dvanácté. Na kalendáři se léto přehouplo do září, Řekové a Italové z velké části odjeli a jak se zdá, Lefkadu opět ovládne český živel.
Zítra už tady bude o dva Čechy méně, před námi je činnost veskrze neradostná, a tou je balení kufrů. Poslední večer se vždy tak trochu vymyká, aby loučení tolik nebolelo, chceme si je zpříjemnit.

Hodně se plácneme přes kapsu a u Lefterise si objednáváme nejprve dvakrát saganaki melitzana a poté tsipouru, česky snad pražmu či cejna, v každém případě ryba vypadá nádherně, úplná škoda ji sníst. Váha ukazuje 1,40 kg, takže nám šéf doporučuje, abychom si předkrm, který by doma vydal za vydatnou večeři sám o sobě, dali pouze jeden. Ujídáme lilek, popíjíme bílé Vertzamo a čekáme na hlavní chod. A pak už se nese - s hrdostí přes celou tavernu, až nám ta scéna mimoděk připomene jinou, tu televizní, při níž se v reklamě otevírá poklop a čínský kuchař hrdě ohlásí "BOBIKA". Rybu si naporcujeme a její šťavnaté vynikající masíčko lehce přeléváme bylinkovou omáčkou. Jakmile se propracujeme k páteři, přibíhá Lefteris a zdůrazňuje, abychom si všimli běloby kostí a hlavně páteře, což prý znamená, že ryba je skutečně čerstvá. Co k tomu říci - byla to fantastická tečka za naší dovolenou. Loučíme se s Lefterisem, zdá se být upřímně dojatý a my sami nemáme daleko k slzám. S sebou si odnášíme jako poděkování láhev bílého vína, která poputuje s námi domů. Dokupujeme ještě poslední suvenýry a loučíme se i v hotelu.


Úterý 2.9.2008 - Návrat domů

Budíček je v 5.45. Snažíme se nehlučně odbýt ranní hygienu i poslední snídani na balkoně, ale nějak nám sousta váznou v krku. Odjíždíme na letiště a odlétáme o půl hodiny dříve, než je plánováno. Letadlo s námi zakrouží tak, že ještě zahlédneme kus pobřeží Lefkady až k Nikitasu. Posádka je tentokrát málomluvná, ani nám není do řeči ...


A jaká byla Lefkada popáté?
Nad očekávání krásná a přece trochu jiná - potkávali jsme minimum našich krajanů, jelikož ostrov v druhé půli srpna patří především Italům a Řekům.

Poprvé jsme zažili stálé a horké počasí, a to jakoby předurčilo volnější běh naší dovolené. Poprvé nepřišly velké vlny. Poprvé jsme nevyjeli na vrchol Profiti Ilias, protože kvůli oparu bychom toho moc neviděli. Poprvé jsme strávili delší dobu v Syvotě a moc se nám tam líbilo. Poprvé jsme spořádali nejvíce čerstvých ryb ze všech našich dovolených. Poprvé na Lefkadě jsme chytli defekt.
Jako pokaždé jsme stanuli v úžasu nad blankytnou modří zdejšího moře. Jako pokaždé jsme sbírali kamínky, abychom si odvezli domů nepatrný kousek ostrova, vždyť sama legenda praví, že když Bůh tvořil Zemi, zbyla mu v ruce hrst kamení, tedy ji rozhodil a vzniklo Řecko. Jako pokaždé jsme se setkali s nesmírnou řeckou pohostinností. Jako pokaždé jsme na dovolené nezhubli, ačkoli jsme to (naivně) očekávali. Jako pokaždé jsme se styděli fotografovat a natáčet místní, abychom nerušili jejich soukromí. Jako pokaždé se nám odtud nechtělo odjíždět. Jako pokaždé jsme si umínili, že se na Lefkadu vrátíme, ovšem pro tentokrát se náš příběh uzavírá ...

Pro zvídavé pár cestovních údajů:
Motorka enduro Derbi Senda na 7 dní: 140,-EUR + benzín + 15,-EUR píchlá pneumatika
- cena v srpnu 2008: s pojištěním CDW 17,-EUR (při maléru nutno platit plnou spoluúčast), s plným pojištěním FDW vč. pojištění proti krádeži 20,-EUR/den (spoluúčast omezena na max. 300 EUR, není zahrnuto přední sklo, pneumatiky, poškození laku, zrcátek apod.).

Najeto celkem 766 km.
Mapy z edice Road Editions:
Lefkada 1:50 000,
Epiros/Thessaly 1:250 000

Fotky a video opět na http://dovolena.mmsoft.cz

Fotogalerie