Lemberk

9.7.2006

Bylo by přímo hříchem nevyužít toho letošního překrásného léta knávštěvě dalšího místa, které má člověk pomalu skoro jak se říká za barákem.

Po hodinové jízdě vlakem, vyskakuji ve Lvové, což je jedna zastávka před Jablonným vPodještědí. Odsud vyrážím podél místního kachňáku směrem ku Lemberku. Cesta vede kolem velkého parkoviště, které je obehnané polorozbouranou starobylou zdí. Mnoho aut tu ale nestojí, což mě docela překvapuje, no alespoň nebude na Lemberku narváno. To už ovšem cesta začíná na rozcestí pomaloučku stoupat vzhůru. Míjím zaparkované auto obuté do policejní botičky a u něj stojící a lamentující dvě ženy. Jó kdyby jste využili parkoviště za dvacku, ale to vy ne, to to radši píchnete někam do přírody co?!! Kousek přede mnou už ale vidím konečně cíl mé dnešní cesty. Je až neuvěřitelné, že přes těch spoustu let co žiji vtomhle kraji, jsem zde ještě nebyl. Už vstupní branou a celkovým vzezřením vnějších hradeb jsem nadšen. Což teprve když vcházím na nádvoří, něco tak krásného jsem opravdu nečekal.

Neváhám ani na vteřinku a mířím kpokladně, tuhle krásu chci rozhodně vidět i zevnitř. Tentokrát jsem měl štěstí i na průvodkyni, která byla opravdu fundovaně obeznámena o historii a hlavně nebyla skoupá na slovo a o všechny informace se s námi podělila. Rozdíl oproti Grabštejnu na kterém jsme byli před pár dny, byl obrovský. Popisovat co je kvidění vjednotlivých sálech je asi zbytečné, protože je to vlastně všude skoro stejné. Spousta starožitného nábytku napříč všemi historickými styly byla i zde. Chtěl bych se ale zmínit o pár zajímavostech, které jinde třeba nejsou. Prohlédli jsme si starověký trezor, který by dnešním lupičům asi dlouho neodolával. Za další zmínku stojí určitě i kazetový strop svyobrazením bajek a také černá kuchyně. Venku na nádvoří jsme pak byli vyzváni ktomu abychom nalezli falešná, jen namalovaná okna. Já napočítal tři, kdosi další řekl šest, přesný počet ovšem neuhodl nikdo a já vám ho neprozradím, abych vás nepřipravil o možnost to uhodnout.

Ač nerad, musel jsem se stouto krásnou stavbou naší minulosti rozloučit a vyrazit dál. Na cestě do Jablonného je toho ještě docela dost kvidění. Procházím kolem starých roubených domků, zámečku, zámeckého parku, Zdislaviny studánky a to už přes rybník, který mě láká kvykoupání vidím Jablonné. Ovšem na koupel si musím nechat zajít chuť, protože jsou tu všude kolem cedule zákazové, takže se zatím koupu ve svém potu.

První co ihned upoutá vaši pozornost po vstupu do města je určitě barokní kostel sv. Vavřince, který je pěkně opravený a rozlehlý. Kolem něj jsem došel až na náměstí kmorovému sloupu, bohatě sochařsky zdobenému. Na ukazatelích hledám cestu kNovému Falkenburku, zámku, který sice není veřejnosti přístupný, protože je využíván jako dětský domov, ale rozhodně stojí za shlédnutí alespoň zvenčí. Cestu jsem záhy našel a tak vyrážím jak doufám tím správným směrem. Zámek jsem opravdu našel na konci města a vypadá opravdu úchvatně, a to i přesto, kčemu je využíván. Zklamání přichází ovšem záhy, brána je zamčená, takže se blíž už nemám šanci dostat. Tak jej alespoň okukuji spo za kamenné zdi i když mi ve výhledu brání vzrostlé stromy. Kpřelezení zídky jsem ovšem nenašel dost odvahy, takže se pomalu vydávám na zpáteční cestu knáměstí. Vidím reklamní nápis lákající knávštěvě věže súžasným rozhledem na město a blízké okolí. Neodolal jsem a i přes značné vedro jsem se rozhodl pro výstup na vrcholek. Musím říct, že jsem rozhodně nelitoval, protože věž je docela vysoká a rozhled zní slibovaný je skutečností. Dohlédl jsem až kLemberku a mohl jsem zté výšky pozorovat cestu, kterou jsem dnes absolvoval.

Záhy mě ovšem přepadl hlad a tak jsem se vydal po nespočetných schodech dolů na náměstí a odtud do hospůdky zvýšky vyhlédnuté. Na ex jsem loupnul hnedle jedno pivko následované druhým a mé vyprahlé tělo se začalo pomalu dostávat do normálu. Přesto jsem se rozhodl, že mám ještě dost času na cestu domu a tak po dobrém, trošku pozdnějším obědě vyrážím směrem na místní koupaliště, které leží kousek od nádraží, takže to pak nebudu mít ani daleko na vlak. Voda byla skvělá a já se konečně mohl cítit zase jako člověk. Smytý prach zcelodenního putování ulehčil mému tělu a mě se na vlak šlo najednou tak nějak lehčeji. Zbývající čas do odjezdu jsem strávil vnádražní restauraci, kde se banda místních starousedlíků dohadovala o spoustě možných i nemožných věcech. Pak už následovala jen hodinová jízda domu vpřetopeném vlaku (jeden postřeh na konec, vzimě je ve vlaku zima a vlétě teplo, kéž by to tak bylo naopak).

Fotogalerie