Lidé v Gambii

Lidé v Gambii.

I v Gambii se vidí žebráci a setkáte se tu s vtíravým nabízením všemožných úsluh. Ale neprobíhá to tak dotěrně jako v Egyptě, kde turista neslyší nic jiného než bakšiš, bakšiš.

S první, trochu úsměvnou žádostí o dárek, jsem se setkal hned po příletu na letišti. Vyplňoval jsem formuláře svojí propisovačkou a úřednice mě o propisovačku požádala. Nemohl jsem odmítnout – uniforma jí slušela a hezky se usmívala. Psací potřeby a jiné školní pomůcky jsou pro Gambijce nákladnou záležitostí. Připravil jsem se na to a vzal s sebou krabici sešitů a tužek, kterou jsem pak předal ve škole, kterou jsme v rámci jednoho z fakultativních výletů navštívili.

Otřesný je pro našince pohled na žebráky, kteří oslepli nebo ztratili některý z údů následkem neléčené cukrovky. Občas jsme některého z nich obdarovali drobnou mincí, ale bylo jich tolik, že jsme museli hodit nevšímáka. Turisté mohou trochu pomoci, ale ne suplovat sociální systém.

Další skupinou, které je lépe si nevšímat, jsou nabízeči všemožných služeb na plážích i ve městě. Nejlepší způsob jak se jich zbavit je, ignorovat je. Např. v Kololi ke mně přistoupil mladík a začal mi vysvětlovat, kde je pošta a obchod a nevadilo mu, že jsme stáli přímo před poštou a kousek od obchodu. Nereagoval jsem a jen jsem mlčel, až to vzdal a se slovy: „Já ti chci pomoc a ty jen mlčíš.“ odešel. Ignorování, ale nepomohlo vždycky. Dvakrát jsme si zajeli do Banjulu, Při prvním výletu nás taxík zavezl jen na okraj města. V Gambii mohou do hlavního města zajíždět jen některé taxíky (jsou odlišeny zelenožlutým nátěrem) a my jsme si vybrali taxík, který do města nesměl. Do centra jsme se vydali pěšky. Děti zrovna šli do školy a zvědavě na nás sahaly. Nic nechtěli, jen si chtěli sáhnout na bělochy. Přilepil se na nás ale muž, který nám nabízel, že nám ukáže to a tamto. Abychom se ho zbavili, šli jsme se napít do restaurace. Šel za námi i tam a tak jsem musel požádat číšnici, ať ho vyhodí. Moc nám to ale nepomohlo. Sotva jsme vyšli, přilepil se na nás jiný, kterého už jsme se nezbavili. Když už jsme šli ke stanovišti taxíků, začal mluvit o ženě a dětech, které mají hlad. Nic jsme mu nedali. Alespoň si vymohl provizi od taxikaře. Ten mu ji dal, i když jsem ho upozornil, že nemá žádnou zásluhu na tom, že pojedeme jeho taxíkem. Na druhý výlet jsme s sebou vzali přítele Kryšpína. Nežádaní průvodci nás díky tomu neotravovali. V klidu jsme si prošli tržiště honosně označené jako supermarket, pro dceru jsem nechal ušít kalhoty, s majitelem obchodu se sportovní obuví poklábosil o fotbale. Na ulici jsem kupoval trička. Prodavač jich neměl v mnou žádaných velikostech tolik, kolik jsem chtěl. Odběhl pro ně. Zatímco jsme na něho čekali, vzal jsem si žvýkačku. Když jsem se marně rozhlížel po odpadkovém koši, abych vyhodil obal od žvýkačky, jeden z mužů, který mému nakupování přihlížel mi poradil: „Hoďte to na zem, tady je Afrika“. Přístup Afričanů k životu a problémům, se kterými se potýkají, je bezpochyby jedním z důvodů chudoby, určitě větším než dědictví kolonialismu nebo vykořisťování bohatou Evropou a Amerikou. Proč se snažit, když tady je Afrika a s tím se nedá nic dělat. Trochu vzrušení jsme i s Kryšpínem přeci jen zažili. Už jsme seděli v taxíku a odjížděli. Kryšpín se o něčem dohadoval s taxikářem, ale rozuměli jsme jen neustále opakovanému Senegambia. Po pár metrech taxík zastavil, Kryšpín i s taxíkářem vyskočili a utíkali k místu, kde jsme nasedli. Seběhla se celá ulice a všichni řešili problém se Senegambií. Oddechli jsme si, když se Kryšpín i s taxikářem vrátili a pokračovali jsme v cestě a Kryšpín nám konečně vysvětlil o co šlo. Ten, kdo nám sehnal taxík, řekl taxikáři, že chceme odvézt do Senegambie, což je nejluxusnější hotel v Gambii a vzal si od něj tomu odpovídající provizi.

Dvakrát jsme si také zajeli na pláž Paradise beach. Poprvé v rámci fakultativního výletu a měli jsme i zajištěný oběd v restauraci. Restauraci hlídala ochranka, která do vymezeného prostoru nikoho nepustila a také hlídala naše věci, takže jsme se mohli bez obav koupat. Projít se po pláži znamenalo, zvláště pro ženy, stát se středem pozornosti místních mládenců. Pozornost ale nebyla nijak vlezlá a dotěrná. Teprve, když jsme nasedli do aut (výlet jsme absolvovali na Tatrách V3S), začali nám vnucovat kde co. Jinak byla Paradise beach hodna svého jména, proto jsme si tam, tentokrát jen ve čtyřech, zajeli ještě jednou. Mládenci tam byli jen čtyři. Pamatovali si nás, ale nic nám nevnucovali, ani po nás nic nechtěli. Jen se vyptávali, jak se žije v Čechách, my jich zase na Gambii. Dokonce se přiznali, že by měli být ve škole, ale protože je pěkné počasí, šli za školu na pláž. Mládež je stejná všude na světě!

S přátelským a nezištným jednáním Gambijců jsme se setkali vícekrát. Např.: Navštívili jsme Serekundu, největší město Gambie, kterému sami Gambijci říkají „gambijské Chicago“. Na ulici nás kolemjdoucí upozorňovali na podezřelé típky, kteří nás sledovali, se zjevným úmyslem nás okrást. Díky varování jsme si dáli pozor a kapsáři vyšli na prázdno. Pochybuji, že by nás někdo varoval před kapsáři na Václaváku. Nebo: Zajel jsem si prohlédnout fotbalový stadion, který postavili Číňané. Je překrásný, druhá věc je, že cca 400 m od silnice ke stadionu je nutné absolvovat po rozbité cestě. Dostal jsem se až do kanceláře předsedy gambijského fotbalového svazu, abych ho požádal o odznaky. Žádné neměl, ale druhý den mi nechal na recepci hotelu alespoň nějaké tiskoviny.

Hotel, ve kterém jsme byli ubytováni, zaměstnával beach boys, Chlapci se starali o pořádek na pláži a byli k ruce hostům. S jedním z nich, Kryšpínem, jsme se sblížili natolik, že jsme neodmítli jeho pozvání k němu domů. O dárek si neřekl, ale bylo nám jasné, že jej očekává. Když jsem se ho zeptal, co by chtěl, řekl si o pytel rýže. Jeho domov sestával z jedné místnosti s matrací a přehrávačem. Vcházelo se do něj ze společného dvora. Za elektriku a nájem platil 400 dalasi měsíčně. (100 GND = 72,20 CZK) Obyvatelé ostatních domů ve dvoře nám přinesli židle a křesla a přivítali se s námi. Opět po nás nic nechtěli, ale přesto jsme dětem rozdali bonbóny,

Pokud se při návštěvě černé Afriky nepohybujete jen mezi hotelem a pláží a výlety neomezíte jen na organizované cestovní kanceláří, její kouzlo se vám zadře pod kůži.