Lisabon 2015 / 2 (toulky městem, kláštery, katedrály i muzea – São Vicente, Sé, Antiga, Belém)

Druhá část portugalského cestopisu popisuje náš jediný lisabonský víkend. A přesto, že se nám zde velice líbilo snad pořád a všechno, za sebe mohu prohlásit, že jsem byl se sobotním programem spokojený snad nejvíce. Současně musím „sportovně“ přiznat, že zejména díky značné nepřízni počasí jsme stihli jen zlomek z toho, co jsme naplánovali a o víkendu vidět chtěli. Při dlouhodobém nedělním lijáku jsem si dokonce několikrát vzpomněl na slavnou babiččinu větu z jedné povídky pánů Šimka a Grossmanna „To vás Pán Bůh trestá za to, že se nemodlíte“. I když mám pocit, že naše ústa při pohledu k nebesům nějaká slova vypouštěla. Nejprve se však vraťme do soboty 24. října 2015.

Víkend začíná příjemně. Zatím poprchává přijatelně a my se vydáváme slavnou tramvají č. 28, která projíždí v podstatě celým historickým centrem města, vzhůru. Konkrétně do vrcholové části nejstarší lisabonské čtvrti Alfama, kde se nachází kostel a klášter sv. Vincenta, tedy São Vicente de Fora. A hned tady také končí naše společná část pohybu s ostatními účastníky zájezdu, se kterými jsme se poté potkávali většinou už jen na hotelu v kuchyňce, při nákupu u Vietnamců nebo na zastávkách MHD. Rozchod na prohlídku kláštera jsme totiž rychle vyhodnotili jako – alespoň pro nás - velmi krátký, takže jsme se vzdali národního Pantheonu v kostele sv. Engrácie i okolních – takřka orientálních - trhů – a dali se do řádné prohlídky celého klášterního areálu. Do jeho zpoplatněné části nás zašlo jen pár, ale i odsud pak všichni ostatní raději utekli za výpravou. My jsme zde nakonec strávili dvě hodiny a dalo by se jistě „pobejt“ i déle.

Svatý Vincent za hradbami totiž nabízí nejen zajímavý kostel s nádherným barokním hlavním oltářem, ale také významný a pozoruhodný manýristický klášterní areál s panteonem královské dynastie Braganzů v bývalém augustiniánském refektáři, dvojicí velkých „nádvoří“ s křížovými chodbami, které odděluje čarokrásná sakristie z mnohobarevného mramoru. K tomu je nutno přidat úžasnou vyhlídkovou plošinu (jen to počasí) a klášterní muzeum s pokladnicí, které je jediným místem, kde se nesmí fotografovat, ale hlavně všudypřítomné a moc pěkné modrobílé kachlíky, tzv. azulejos. Tento portugalský fenomén se zde nachází v opravdu nespočetném počtu a mistrovském provedení. Nás nejvíce zaujala výstava v I. poschodí nazvaná Fábulas, tedy konkrétně příběh Stařec a medvěd. Jedná se o příběh přátelství starého muže s medvědem. Ten dědouška velmi miloval a hlídal jeho spánek. Stařec medvěda poprosil, aby nedovolil jakékoliv jeho rušení a tak když se mu na nos posadila moucha, vzal medvěd velký kámen a mouchu zabil. Moment, kdy kámen zvedá, je zde zobrazen právě na azulejos.

Po opuštění kláštera ještě chvilku posedíme pod kvetoucí pergolou, nedaleko plody obsypaných pomerančovníků. Je to sice taková z nouze ctnost, protože začalo pršet poměrně silně, ale tělo cestovatele v té chvíli již tatranku a doušek slivovice vysloveně potřebovalo a bylo také potřeba určit další směr našich kroků. Nejprve jsme zkusili blízkou zastávku MHD, ale do ani jednoho ze dvou nejbližších spojů jsme se prostě nenacpali, a tak jsme se vydali dál pěšky. V té chvíli už bylo počasí na úrovni známého výroku dědy Komárka z legendárního filmu Na samotě u lesa a já raději rychle schoval zrcadlovku a dál nějakou dobu používal jen kompakt, většinu času skrývaný pod nepromokavou cyklobundou. A ono bylo pořád co fotit, ne že ne. Každou chvilku se našla nějaká pěkná „tramvajová momentka" a navíc jsme šli kolem několika zajímavých vyhlídek na „maurskou" čtvrť Alfama, táhnoucí se po jižním svahu kopce mezi hradem São Jorge a řekou Tejo. První z nich se nacházela na náměstí Largo das Portas do Sol, ta druhá pak u kaple sv. Lucie. Na té první jsme se před vodou, padající shůry, ukrývali nejen pod sochou sv. Vincenta s lodí a krkavci v rukou, ale také pod slunečníkem a někteří zbabělci i pod deštníky. Ani konzumace různých káv či „kelímkačů“ za 3,80 euro počasí nespravila a museli jsme šlapat dál. Na druhé vyhlídce jsme se přesvědčili, že využití modrobílých azulejos je opravdu všestranné, například na odpočinkových lavičkách pod pergolami. A já tady koupil jeden obrázek domů. Téma? Tradiční. V černobílé katedrála a před ní slavná žlutá lisabonská tramvaj.

Cestou ještě nahlédneme do několika prodejen se zaručeně ručně vyrobenými kachlíky a keramikou (v drtivé většině případů bych však těm originálům věřil), a poté nás již čeká – k mému neskrývanému nadšení – románsko-gotická katedrála Panny Marie, většinou zvaná Sé. Jako velký obdivovatel gotické architektury (což jsme byli koneckonců v naší skupině všichni) jsem byl potěšen tím, že i ve městě, které bylo v podstatě zničeno při velkém zemětřesení v roce 1755, se najde také něco vysloveně pro mě. Katedrála mi přišla – a také je - naprosto úžasná, a na tomto tvrzení nic nemění ani fakt, že i její podobu přírodní katastrofa ovlivnila a najdeme zde proto několik částí neogotických. Více si o této krásné památce můžete přečíst na odkazu https://www.turistika.cz/mista/lisabon-katedrala-se-lisboa-se-catedral-e-patriarcal-de-santa-maria-maior. My jsme si v klidu prohlédli samotný svatostánek, který je volně přístupný, a následně se vydali k pokladnám.

Tady to však není jako v Praze, kde se v chrámu sv. Víta zadarmo podíváme „ode dveří a můžeme se chystat k výkopu“. V Lisabonu si katedrálu projdeme opravdu téměř celou a připlatíme si jen za skutečné bonusy, a to ještě bezesporu bonusy vysoce hodnotné. Nejprve si prohlédneme pozoruhodné chórové kaple s krásnými sarkofágy, poté nádherný ambit křížové chodby. A ten je zde nejen raritně umístěn jako pokračování chóru, ale slouží i jako malé lapidárium a v jeho centru probíhají archeologické průzkumy a vykopávky snad ještě fénické stavby. Zde zjistíme, že stále lije a vrátíme se do katedrály. Po výměně karet a baterií ve fotoaparátech se vydáme na opačný konec katedrály, kde nás čeká výstup na Ochoz k velké průčelní rozetě a návštěva katedrálního muzea s pokladnicí s cenným křížem ze 16. století a dalšími mimořádnými exponáty.

Po návštěvě katedrály nás již nic lepšího asi potkat nemůže, takže ani nevadí, že naprostý top vystřídá totální propadák. A tím je kostel a muzeum, které „nekompromisně“ prosadil Braňo, a které jsou věnovány zdejšímu rodákovi, sv. Antonínovi, zv. Paduánský. Samotný kostel ještě jde, protože je, řekněme, průměrný a hodně barvený, ale muzeum v jeho údajném rodném domě, to už je opravdu určeno jen Toníkovým fanatickým obdivovatelům. Vstup sem jsou skutečně vyhozené peníze, ale zase na druhou stranu jsme se už dlouho tak nezasmáli. A nejčastěji jsem vzpomínal na oblíbence šumperského Tondy, tedy občana známého pod jménem Franta Poplivanej. Takže teď už je pod tímto jménem paduánský světec znám na Moravě i na Slovensku.

Tím je hlavní plán dne – vzhledem k počasí a všem prodlevám - víceméně splněn. Čeká nás procházka městem, vedená ovšem za konkrétními cíly. Nejprve „diamantový“ palác Casa dos Bicos (raně renesanční stavba italského typu, jejíž horní dvě patra zničilo zemětřesení v r. 1755 a která byla rekonstruována až v 80. letech minulého století) a nábřeží s mnohapatrovými kocábkami. A na nábřeží to žije. nekonečnou řadu pánských záchodků, před kterými se popásaly tři dobře rostlé snědé ovečky, jsem si nevyfotil (prostě jsem se bál příchodu ochránce stáda). Ty hodné a pracovité človíčky, kteří nám neustále nabízeli marihuanu, hašiš a občas i kokain, také ne. Ovšem onen úžasný buldok nebo umělec, hrající mou oblíbenou pinkfloydovskou Wish You Were Here, už zachyceni byli.

Závěr dne tvořila prohlídka krásného náměstí Praça do Comércio (Obchodní nám. hyzdilo jen počasí a pódiová „zástavba“) s vítězným obloukem, který završuje sousoší Sláva korunující Ducha a Statečnost. Prošli jsme pod ním a byli jsme opět ve známé čtvrti Baixa. Pak už jen cesta na hotel, nákupní zastávka u Vietnamců (v jejich zeleninové večerce se dá sice koupit takřka vše existující zboží, ale náš zájezd zde hlavně postupně vykoupil většinu vín – jediná nevýhoda tohoto „podniku“ je fakt, že pivo mají jen třetinkové, což nahrazují zvýšeným počtem švábů) a – při zpětném pohledu velmi komické – večerní plánování dalšího pobytového programu. V té chvíli jsme ještě věřili i v několik mimolisabonských výletů, včetně těch do vzdálenosti 180 km i k nejzápadnějšímu místu kontinentální Evropy, nedělní výpravě ke stadionu Benficy, prohlídce hradu sv. Jiří a ve hře byly také oba slavné mosty, několik muzeí, obří oceanarium i návštěva mořského pobřeží, zámek v Queluzu neboli portugalské Versailles atd. atd.

Probuzení do neděle 25. října nevěstilo nic dobrého. Při pohledu z okna – byť nabízel hlavně krásně rozbitý dvorek s úžasně zničeným točitým schodištěm – bylo zřejmé, že lije ještě mnohem hůře než v sobotu. Za chvíli jsme dokonce zjistili, že se část lidí ze zájezdu musela v noci přestěhovat do jiného hotelu a že „pod vodou“ jsou i další pokoje, jejichž uživatelé už měli smůlu (hotelový personál uznal jako reklamaci zcela promočenou postel, ale už ne skříň a vodu na podlaze). U nás byl naštěstí klid a mír, a tak jsme vyrazili na autobus, který nás dovezl – jako každý den kromě soboty – na náměstí Praça da Figueira, jako první. A zde začalo období věčného čekání. Nejprve na jednotlivce, který zabloudil do chrámu Páně, kde ho podmanivý přednes černého pastora a Otčenáš v portugalštině zmámily natolik, že kostel odmítal desítky minut opustit; poté nekonečný pobyt na tramvajové zastávce, kde jsme už čekali zcela marně. A bylo nás tam takových hodně, včetně zbytku našeho zájezdu, který po nějaké době dorazil. Chvíli jsme se smáli v dešti pobíhajícím zoufalcům s čísly na hrudi, ale po nějaké době, kdy jsme si už trošku přišli jako – řekněme raději - Franta Poplivanej, nám (a musím se zde pochlubit, že jsem byl první, koho osvítilo) došlo, že se dnes běží Lisabonský maraton a spoje MHD jsou na několik hodin některými směry prostě zrušeny. Tak jsme vyrazili opačným směrem, přestoupili na metro a dojeli co nejblíže k Antize, tedy ke slavnému Museu Nacional de Arte Antiga. Napřed nás ale čeká ještě pořádný kus pěšky, malý pouliční jazzový koncert a návštěva zavřené tržnice.

Muzeum Antiga – tedy správně řečeno Národní muzeum starověkého umění - a Boschův obraz Pokušení sv. Antonína byly vlastně prvotním impulzem naší portugalské cesty, a to přesto, že jsme autorskou kopii tohoto díla viděli v Bruselu. Tady je ale prostě lepší a dá se i lépe „osahat“. Pro mnoho lidí je – celkem nespravedlivě – dnes tolik populární Bosch jediným lákadlem do zdejší muzejní expozice (nikde jinde tam také nekroužilo a nepostávalo tolik lidí). Ta již nějakých 130 let sídlí v Palacio de Alvor-Pombal, tedy bývalém paláci hraběte Alvor, později zakoupeným markýzem Pombalem. Muzeum svým návštěvníkům nabízí kromě božského Hieronyma opravdu spoustu dalších skvělých záležitostí. A není to zdaleka jen obrazová galerie; najdeme zde v menším měřítku také sochy nebo různé formy uměleckého řemesla.

Vše vystavované pochází z období 12. až 19. století a za samostatnou zmínku by stály už jen skvělé sbírky portugalského malířství, sochařství a uměleckého řemesla, zejména z 15. a 16. století. Tady hraje prim šest panelů původního oltáře z kláštera São Vicente de Fora, které namaloval Nuno Gonçalves v letech 1467 až-1470. Nechybí ani sbírka slonoviny, keramika a porcelán nebo množství pozoruhodných zlatnických prací a církevních pokladů v čele se zlatý křížem krále Sancha I., belémská monstrance z roku 1506 nebo relikviář Panny Marie z Belému z 16. století, který údajně obsahuje trn z Kristovy koruny. To hlavní jsou však obrazy, obrazy a zase obrazy. Vždyť jenom v „Boschově“ sále můžeme vidět díla, která by byla ozdobou snad každé světové galerie. A tak si na závěr uveďme v abecedním pořadí alespoň pár nejvýznamnějších jmen, s jejichž plátny se v muzeu Antiga můžeme setkat: Pieter Brueghel ml., Lucas Cranach, Albrecht Dürer, David Gerard, Jan Gossaert, Hans Holbein st., Hans Memling, Jan Provost, Raphael, Tintoretto, Anthony van Dyck nebo Diego Velázquez.

Po téměř třech hodinách pobytu a několika krátkých návratech nakonec přece jen úžasný triptych Pokušení svatého Antonína od Hieronyma Bosche i celé – ne zcela prohlédnuté - muzeum opustíme a vydáme se směrem be(t)lémským, tedy ke klášteru jeronymitů s kostelem Panny Marie. Ten také z celého komplexu uvidíme jako jediný, ale zato opravdu pořádně, včetně placeného vstupu do sakristie, na který jsme si dokonce natřikrát počkali a nakonec tam pobyli téměř o samotě (o kostelu a celém Belému si více prozradíme v poslední části cestopisu). Vynecháme i zdejší archeologické muzeum a spokojíme se s krátkou procházkou kolem monumentálního betonového Památníku objevitelů z roku 1960. Památník se nachází při ústí řeky Tejo, údajně na místě, ze kterého se portugalští mořeplavci vydávali na své dlouhé objevitelské plavby. A tyto cesty také připomíná. Jeho součástí je malé muzeum, vyhlídková plošina a hlavně více než 30 vápencových soch významných osobností v čele s Jindřichem Mořeplavcem. Za něm kráčí různí další významní mořeplavci, ale také kartografové, vědci, misionáři, králové i umělci, včetně výše uvedeného malíře Nuna Gonçalvese. Nechybí zde, samozřejmě, ani Pedro da Covilhã, Pedro Escobar, Bartolomeo Diaz, Fernão de Magalhães nebo Vasco da Gama. Před památníkem se nachází mozaiková dlažba, zobrazující mapu světa s vyznačením cest portugalských mořeplavců.

A nás pak už čekala jen zpáteční cesta na hotel a večerní modlitba všemi směry, aby nám alespoň v závěru našeho portugalského pobytu vyšlo počasí. A jak to s naší touhou po sluníčko a modré obloze nakonec dopadlo, si prozradíme příště. A v následujícím díle si také přiblížíme slíbený další díl historie a zajímavých fakta o Lisabonu, protože tento díl cestopisu byl velmi dlouhý už sám o sobě.