Los Toros – corrida napínavá i milosrdná

Být v Madridu a nevidět býčí zápasy? To je asi jako navštívit Prahu a nezajít do sv.Víta. Někdo sice asi namítne, fuj, taková surovost, ale vězte, že všechno je jinak. Nejedná se o barbarská jatka, ale o podívanou nadmíru zajímavou a vzrušující, která dokáže rozpálit nejenom ušlechtilé španělské povahy. Ostatně, Španělé dobře vědí, co vbýčích zápasech hledají a nalézají. A co o Los Toros - corridě soudí cizinec, je pro ně konec konců vedlejší...

Za matadory

Na historické náměstí Plaza de Santa Ana jsem se dostal snadno a rychle madridským metrem. S průvodcem vruce se rozhlížím na stanici Sol/Sevilla a hledám proslulou pivnici Cer-vecería Alemana. Tady to žije! Tmavý lokál osvětlený rozzářenými mužskými tvářemi doslova praská ve švech. Protlačil jsem se ke starémumahagonovému baru. Všude kolem jsou zarámované výstřižky dobových novin sreportážemi zbýčích zápasů, fotky zarén i kreslené podobenky toreadorů. Mám štěstí. Ze zdí na mě spiklenecky mrká Papa Hemingway ze známého portrétu shavanem vústech.

„Si, seňore..." čte mi barman myšlenky. „Tohle byla jeho oblíbená knajpa..."

Podnik se prý za posledních sto let vůbec nezměnil. Chodí se sem především na pivo a výtečné tapas. Dám si to samé.

„Tady sedával vtomhle rohu..." zabodne barman ukazovák do oblak cigaretového kouře, „tady hostil matadory. Dobré i ty špatné..." uchechtl se sám pro sebe. A dodal: Říká se, že právě tady Hemingway začal sbírat materiál ke knížce Fiesta..."

Kdo by neznal tu obsáhlou literární reportáž? Ostatně, proto tady jsem i já. Chtěl jsem to tu vidět ještě dřív, než zajdu na svou první corridu vživotě.

„Jestli vás to zajímá, zastavte se na sklenku sherry naproti v hotelu Reina Victoria, „ usmívá se hovorný číšník. „Bar Torero je pořád plný mužů bojujících s býky..."

Zpivnice to není daleko, jen přes náměstí Santa Ana. Právě tady se při svém pobytu ve městě ubytovávají matadoři. Usedám tedy na barovou stoličku, objednávám si pití a nemůžu se vynadívat. Všude po stěnách plakáty, fotky a další památeční předměty, které se vztahují kbýčím zápasům. Kraluje jim trofej mumifikovaných býčích uší, odměna presidenta corridy legendárnímu Victoru Zaragozymu. Ten se ve dvacátých letech minulého století odmítl nechat vynést z arény sroztrženou stehenní tepnou. Ránu si tiskl dlaní, aby nevykrvácel a býka složil přesně mířenou ranou. Andaluského ďábla, jak zvíře poté přezdili žurnalisté, přežil o pouhé dva dny, kdy na následky zranění zemřel v madridskénemocnici.

Fiesta

Začátek května patří vMadridu Svátku práce, kdy si lidé svůj první máj, Fiesta del Trabajo na rozdíl od nás skutečně užívají. Fiesty jsou neoddělitelnou součástí života Španělů a účast na místní zábavě je báječným zážitkem i sondou do srdcí místních lidí. Následuje Fiesta del Dos de Mayo, kdy vsrdci Madridu a vokolí Plaza Dos de Mayo hrají kapely a vulicích se konají nejrůznější vystoupení. Patnáctého května vše vrcholí týdenní akcí - Fiestas de San Isidro - Oslava patrona města. Tento svátek patří knejvětším svého druhu ve Španělsku. Vlastně se jedná o nonstop karnevalovou party: živé kapely, průvody salegorickými vozy, spousta divadelních představení a happeningů, to vše vokolí madridského historického centra, Plaza Mayor. Fiesty předznamenávají počátek sezóny býčích zápasů. A proto i já mířím k vlakovém nádraží Atocha, jak jinak, než opět metrem. Pět minut chůze odtud se tyčí na Plaza de Torres imposantní kruhová stavba amfiteátru, cirku nebo arény či zápasiště, chcete-li.

Corrida

Madridská býčí aréna je po Sevillské nejslavnější vzemi. Odpovídá tomu i zájem diváků. Amfiteátr pobere 25000 lidí a většinou je vždy plno. Mimo klasických pokladen u vstupu je obkroužen ještě prodejními budkami, které jsou vobležení stánkařů sobčerstvením a suvenýry. Historie Los Toros se začala psát vAndalusii v17. století, první forma boje muže sbýkem se jmenovala rejonadores. Znalci doporučují corridu, kdy matadoři jezdí na koni, ta však není tak často.

„ Jaký lístek si přejete? Doporučuji lóži za 120 euro..." odhaduje mou kapsu prodavač. „Uvidíte býkovi přímo do očí!"

„Snad něco lacinějšího..." lapl jsem po dechu.

„Za padesát? Ne? Za třicet?" hlas zní zklamáním.

„Kolik stojí nejlacinější?" krátím jeho utrpení.

„Pět..." odfrkl nespokojně. "A nic nebudete vidět. A budete po celou dobu na sluníčku..." jako by mi vyhrožoval.

Jsou čtyři odpoledne, snad to nebude tak hrozné. I když je květen, teploty se ale již šplhají ktřicítce.

Kcenám lístků je třeba říci, že jsou různé. Lepší místa a lepší zápasy jsou samozřejmě dražší. Já se chystám na místo nejlevnější, jmenuje se gradus a jsou to vrchní řady až nahoře. Odtud má člověk arénu jako na dlani, vidí sice, co se děje, ale bez detailů. Prvním řadám se říká barreras. Sedadla se také dělí na sol ( ty na slunci), sombra (ve stínu) a sol y sombra (později stíněné).

U vchodu mi trhají lístek a vstupuji do přízemí amfiteátru. Lidé se tlačí u stánků sobčerstvením. Dám si kelímek piva, přijde na tolik, jako mě stála vstupenka. Pět euro, malé pivo o polovic laciněji. Je tu hukot jako vúle. Čpavý pach koní, býků i lidského potu kupodivu není nepříjemný. Muži zde nejsou až tak vpřesile, jak jsem se původně domníval, zhruba polovina diváků jsou ženy. Nechybí ani děti, spousta lidí má košíky sjídlem. Zápasy trvají i několik hodin. Obvykle se začíná v17.00, vposlední době se ale hodně zápasů pořádá později večer, v18.00 nebo v19.00. Španělé jsou jak známo temperamentní lidé, hlasitě diskutují, vyprávějí a překřikují jeden druhého. Gestikulují a rozhazují rukama, o cenách a sázkách to ale není. Kupodivu, jako u nás na koně se tady nesází a bookmakeři, oficiální ani černí tu zkrátka a kupodivu nejsou. Ale nejhlučnější jsou muži, kteří za 2 euro na celý čas corridy půjčují kožené polštářky. Sedí se totiž přímo na betonových stupních arény, jeden těsně vedle druhého a leckomu to může po hodince připadat nepohodlné. Lidé se je ale půjčují i zjiných důvodů. Vpřípadě hrubé nespokojenosti svýkonem toreadora je po něm totiž hážou.

Za zvuků dechovky

Znedalekého kostel se nese odbíjení zvonů, pátá odpolední odstartuje naší corridu. Lavice jsou naplněny do posledního místa, slunce tluče do diváckých řad, dámy se ovívají vějíři. Mezi stupni sedadel se až do poslední chvíle proplétali prodavači pití vbílých sáčcích s ceníkem zboží vytištěným přímo na zádech, teď do jednoho mizí.

Kapela pod presidentskou lóží spustí paso doble, lidé tichnou. Do arény vjíždí dva muži na koních vtradičním oděvu, svižně za nimi pochoduje trojice matadorů, kteří se utkají se dvěma býky. Jako jiní vedle mě stočím prsty pravačky do jakéhosi kukátka, abych lépe viděl. Podívaná je to náramná. Oči mohu nechat na té přehlídce parády a důstojnosti. Muži mají vzpřímené postavy, krok baletky a vážné tváře. I přes výrazně nevýhodné skóre smrti býka proti muži nikdy nikdo znich neví, zda se vrátí zboje živ a zdráv.

Lidé se roztleskají. Na konci průvodu pochodují skupiny cuardillů. Každý matador má svůj tým, se kterým je sehraný do podoby „jednoho těla a jedné duše". Jsou to vždy dva jezdci na koních, ozbrojených oštěpy, říká se jim picadores. Neméně důležitá je trojice banderilleros. Konec promenády torerů představuje kolečko trojspřežení mul, které po boji odvlečou mrtvé tělo býka zarény.

Boj na život a na smrt

Zápas začne ihned, jakmile skončí slavnostní defilé. Arénou projde muž svelkou cedulí, která oznamuje váhu býka, chov či plemeno. Ten náš první má 330 kilogramů. Za potlesku diváků se ty tři metráky svalů a hrozivých rohů vřítí do arény. Černý býk je vzhledem ke své váze nečekaně mrštný a pohyblivý. Ubrat mu na síle a dechu, je úkolem banderillerů srůžovo-zlatými muletami. Ti vběhli do arény postranními vchody, krytými krátkou prkennou stěnou. Sama aréna je od diváckých sedel oddělena uličkou, krytou prkennou ohradou asi metr osmdesát vysokou. Často se stane, že rozzuřené zvíře ji překoná a honí pak muže uličkou kvelkému povyražení diváků. Je známo, že ti během zápasu vždy fandí více býkovi, než-li matadorum. To ale nic neubírá na faktu, že ti dobří jsou miláčci lidu, vydělávají velké peníze a jejich sláva si nijak nezadá shvězdami showbusinessu.

„Olé...olé..." roztleskala se celá aréna.

Diváci oceňují výkony mužů smuletami, kteří býka dráždí a rozpohybovávají. Je to jakýsi zatím nekrvavý tanec , který využívá skutečnost, že býk především reaguje na pohyb látky. Ale i tak každou chvíli míjí těla mužů rohy Ostré jako dýky jen o několik centimetrů.

Na řadě jsou picadores, kteří své koně řídí pouze pohyby kolen. Bodají býka oštěpem do šíje a snaží se zvíře donutit točit hlavou, aby se mu unavily krční svaly. Býk se brání útokem, při kterém je schopen jezdce i skoněm převrátit. Dnes jsou valaši chráněni tlustými dekami, takže na rozdíl ještě před půl stoletím srážku ve zdraví přežívají. Za starých času ale pikadoři používali vysloužilé herky, kdy žádný zkoní zápas nepřežil a končili hrozným způsobem srozpáranými břichy, vyhřezlými střevy a zpřelámanými nohami. Po střetu býka skopím pikadora je čas na další fázi corridy, která se nazývá suerte de banderillas. Ta spočívá vzabodnutí tří druhů barevných holí sroztřepeným koncem do krku býka. To vše se děje za jediným účelem - oslabit zvíře natolik, aby se mu mohl postavit tváří vtvář muž s kordem. Ale i banderilleros riskují zasažení rohem a čas od času je pomalejší z nich rozdupán mnohametrákovým zvířetem. Obdivuhodná je jejich elegance a taneční kroky, figury, které laik nemůže nikdy ocenit neboť jemným finesám tohoto tradičního umění zkrátka nerozumí. Ale i nezasvěcený divák musí ocenit jejich již na první pohled jasnou odvahu. Není tedy náhodou, že zdobrých banderilleros se často stávají matadoři.

Klobouk v aréně

Blíží se rozhodující fáze zápasu. Jsem vzrušený a rozčílený, jako všichni kolem mne. Celá aréna sleduje matadora, který vstupuje do arény. Mění růžovo-zlatou muletu za rudou. Půvabným krokem nakráčí před presidentské lože, kde sedí předsedající corridy, významná osoba, kterou pozdraví gestem granda.

První toreador první corridy letošní madridské sezóny pak položil svůj klobouk do středu arény - hold divákům, kterým býka věnuje. Amfiteátr děkuje potleskem a tichne, blíží se suerte de matar, usmrcení býka. Nebo naopak?

Zvíře je značně unaveno jak zprohánění torero, tak i silným krvácením zran. Doposud je to ale velmi nebezpečný tvor. Nejméně tři metráky živé váhy versus sedmdesát kilo štíhlého matadora. Býk uspořádá několik prudkých výpadů na dráždilo, přičemž míjí mužovo tělo o symbolický vous. Pak oba zkamení. Stojí proti sobě čelem. Matador jakoby očima zvíře hypnotizoval. I na tu dálku ze svého sedadla vidím, jak pomocí mulety upoutává býkovu pozornost a připravuje se na poslední střet.

Muž je prohnutý vzádech jako luk a bez pohybu či zachvění svalů vyčkává na nejvhodnější okamžik. Náhle blesk zčistého nebe. Pohyb je rychlejší než postřeh nezkušených očí. Kord se noří býkovi mezi lopatky přímo do srdce. Obr se zachvěje, klesne tiše na přední a pak celým svým mohutným tělem mlčky padá do písku arény.

Amfiteátr vybuchuje nadšením, lidé burácí své „olé" a „čistá rána". Matador se děkuje, čeká ho ocenění zruky presidenta corridy, trofej býčích uší. Obecenstvo mává kapesníky a chystá se vynést vítěze na ramenou hlavní bránou. Potleskem ocení i býka, který je odtahován mulami zarény.

Ne vždy má ale corrida tak rychlý spád. Někdy matador nezvládne zabít býka první ranou,leckdy se musí ukončit život těžce zraněného zvířete dýkou, což už vůbec není hezký pohled. Zato je torero nemilosrdně publikem vypískán a vzítřejším vydání všech madridských novin náležitě ztrhán.

Milost pro býka

Při své první corridě vživotě jsem měl ještě jeden zážitek. O něm se nikde nepíše, ani nevypráví. Snad se studu či ze soucitu sbýkem, který nechce bojovat. Andaluské plemeno je speciálně chovaný druh býků kboji. Svůj krátký život tráví na pastvinách, prohání jiné býky i pastevce, kteří ho rádi dráždí. Ale čas od času se stane, že když vběhne do arény, ucítí ostří oštěpů pikadorů a palčivou bolest od banderillas, zabodnutou vkrku, odmítne bojovat. Diváci však nejsou krvelačné šelmy, jak by se snad někdo mohl domnívat. Nechtějí vidět pouze krev, chtějí vidět boj. A když býk jinak nedá, zavlají arénou zelené šátky a lidé žádají pro zvíře, kterému ihned začnou říkat „kráva", milost. Pokud president corridy souhlasí, a vtakovémto případě souhlasí vždycky, dostává býk milost.

Zvíře je ale i tak rozrušeno, běhá arénou vkruzích a odmítá odejít bránou vedoucí ke svobodě, která mu byla otevřena. Jak ho dostanou ven? zajímalo mě vten okamžik nejvíce.

I na takovéto momenty je corrida připravena. Nevěřím vlastním očím. Ozývá se práskání biče a svátečně oblečený pasák vhání do arény stádo krav. Ty, jako by znaly svůj úkol, býčka obstoupí. Vezmou ho do svého středu, okamžik počkají, až se zklidní a pak svorně odchází hlavní bránou za potlesku diváků kamsi na andalusské Pastviny.

Cestou kmetru si vzpomenu na Karla Čapka, který vtéto souvislosti kdysi napsal, že Španělé nejsou ke zvířatům krutí. Corrida je boj člověka se zvířetem, vpodstatě starý jako pravěk. Má všechnu jeho krásu boje, ale má i jeho bolest. Ostatně, jako mnohokrát náš život vezdejší...

INFOBOX:

Nejrychlejším dopravním prostředkem je vMadridu čisté a vysoce efektní metro ( www.metromadrid.es). Má 11 tras a jezdí prakticky všude. Vjeho systému se snadno zorientujete podle mapek, které jsou hojně kdispozici. První vlaky vyráží v6.00, poslední ve 2.00 ráno. Jedna jízdenka stojí 1,10 euro, ale praktická je jízdenka na deset jízd za 5,20 euro, která rovněž platí vautobusech.

Město před časem zvedlo na trh novou madridskou turistickou kartu - Madrid tourist card ( www.madridcard.com), se kterou je možné navštívit až 40 hlavních muzeí a galerií, využívat služeb městské hromadné Dopravy, výletního autobusu a prohlídek sprůvodcem po starém městě. Karta též zaručuje slevy do desítek obchodů a restaurací. Na den stojí 28 euro, 42 euro na dva dny a 55 euro na tři dny. Více na:www.spain.info

Ivan Černý

Foto Josef Kopecký