Madagaskar: Opičí můstek mezi kontinenty

Když jsem přistál na Madagaskaru, největší překvapení nebyla exotická fauna, ale fakt, že moje zavazadlo dorazilo v úplně jiném letadle. Zatímco já se potil na letišti v Antananarivu, moje trička objevovala Mauricius. S úsměvem jsem přijal nabídku místního průvodce, že mě za malý poplatek provede trhem a půjčí něco na převlečení – konkrétně košili s motivem lemurů a kalhoty, které měly více děr než švýcarský sýr.

První zastávka: Avenue des Baobabs. Ty majestátní stromy připomínaly obrácené košťata a vypadaly tak neuvěřitelně, že jsem si musel třikrát ověřit, jestli nejsem v nějaké pohádce. Realita mě ale rychle dostihla, když jsem si chtěl půjčit auto, abych se tam vůbec dostal. U přepážky půjčovny mi zaměstnanec dlouze prohlížel řidičský průkaz a s kamenným výrazem oznámil, že bez mezinárodního průkazu mám smůlu. Začal jsem panikařit – představa, že budu muset do baobabové aleje stopovat na korbě náklaďáku plného slepic, mě zrovna nelákala. Po deseti minutách handrkování, několika úsměvech a slibu, že „nejsem žádný blázen za volantem“, jsem nakonec klíčky dostal.

Výlet nabral zpátky svůj kouzelný nádech, dokud jsem si uprostřed obdivování baobabů nevšiml, že mi jeden místní chlapík tiše vysypal kapesní popelník do batohu. Podle průvodce to bylo „pro štěstí“. Nechtěl jsem kazit místní zvyklosti, ale popel skončil v první kaluži, hned vedle auta, které jsem si už preventivně fotil, abych nemusel platit za škrábance, které jsem rozhodně neudělal.

Další bod programu: lemurové. Šel jsem na procházku do rezervace Andasibe, kde se mi podařilo najít hned několik druhů. Největší dojem na mě udělal indri – lemur s hlasem operního pěvce. Fascinace však rychle opadla, když jeden z jeho kolegů použil moji hlavu jako odrazový můstek, aby skočil na strom. Výsledkem byla menší otřes mozku a zářez na čele od lemurových drápů.

Madagaskar má ale mnohem víc než zvířata. Ve vesnici Ambalavao jsem se učil vyrábět tradiční papír. Snažil jsem se vypadat jako pilný turista, ale omylem jsem při výrobě rozmáčkl něco, co jsem považoval za bobuli – ukázalo se, že to byla larva. Místní to brali jako špatné znamení. Mně to spíš přišlo jako špatné znamení pro tu larvu.

Můj výlet se blížil ke konci na ostrově Nosy Be, kde jsem se rozhodl zaplavat si v průzračné vodě. Příroda však znovu ukázala svou ironii, když mě poprvé v životě štípla medúza – rovnou na zadek. V tu chvíli mi přišlo, že „opičí můstek“ mezi kontinenty je spíš lano nad propastí, do které jsem neustále padal.

Můj výlet po Madagaskaru nabral na intenzitě, když jsem se vracel z další zastávky, a příroda se rozhodla mi dát nezapomenutelný suvenýr. Na prašné cestě zničehonic odlétl kámen od protijedoucího náklaďáku a přistál přímo uprostřed čelního skla mého půjčeného auta. Prasklina se rozběhla rychleji, než jsem stačil vykřiknout. Zastavil jsem na nejbližší benzínce a zavolal do půjčovny, čekající na to nejhorší. Překvapivě se však ukázalo, že díky pojištění, které mi paní u přepážky velmi důrazně doporučila, jsem nemusel platit ani cent. Když jsem pak v půjčovně odevzdával auto s pajizvami na čelním skle, klíče od náhradního vozu už na mě čekaly na pultu.

Odjel jsem z půjčovny v novém autě s pocitem, že bych na Madagaskaru mohl zůstat klidně o pár dní déle. Ostrov mi sice nadělil pár bolístek a škrábanců (fyzických i emocionálních), ale zároveň mě naučil, že když se věci rozbijí, svět se nezboří – stačí mít pojištění a trochu štěstí. I když je občas schované v popelu v batohu.

Když jsem se loučil s Madagaskarem a moje trička se konečně rozhodla přiletět, uvědomil jsem si jednu věc: tento ostrov mě naučil, že není rozdíl mezi člověkem a lemuří skupinou. Všichni jen skáčeme z jedné větve na druhou a doufáme, že nespadneme do bažiny. Jen na Madagaskaru to má trošku víc drápů a jedovatých žihadel.