Malajsie a Singapur 3.-18.2.2002 - 2.část

Fotografie (5)  • Foto: dendera

6.DEN – ČTVRTEK 7. února 2002

Autem kolem ostrova – pláž Pantai Kok, vodopády, krokodýlí farma, pláž s černým pískem, hora Gunung Raya.

Dneska už žádné vyspávání. V devět máme na recepci připravené auto, takže vstáváme v osm. Moc vyspale se necítím, protože jsem v noci nemohla usnout. Zdálo se mi, jako by v pokoji bylo čím dál větší horko. A taky, že bylo. Koukla jsem na klimatizaci a hned mi bylo vše jasné. Nějaký nejmenovaný „šikula“ před spaním vypnul chlazení a zapnul pouze cirkulaci vzduchu s topením. Takže v pokoji se vzduch sice hýbal, ale byl čím dál teplejší. Ráno jsme se mohli klidně probudit jako grilovaná kuřata.

Foto: dendera

Bohďa jemně krotí kluky při snídani slovy: „ Ne, že ten chleba všechen sníte, ten je zítra pro žraloky!!!“. Kluci ji na oplátku straší tím, že pedály ve zdejších autech jsou přehozené – spojka vpravo, brzda vlevo a plyn bůh ví kde. Je to tak prosté, když je volant na opačné straně vozu, tak i pedály musí být na druhé straně a zrcadlově obrácené, ne! Chvíli jim to s děsem v očích baští. Ale kluci byli měkcí, neunesli její vyděšený pohled a kápli božskou. I když se v celé Malajsii jezdí vlevo a všechna zdejší auta mají volant vpravo, tak pedály mají stále své stejné pořadí jako všude jinde ve světě.

Po deváté hodině u recepce zastavuje auto se zaměstnancem autopůjčovny. Auto nám nepřivezl. Musíme se s ním svést na letiště, kde má půjčovna svojí základnu. Tam sepíšeme smlouvu, zaplatíme poplatek a až potom dostaneme klíčky a samotné auto. Pro půjčení auta není potřeba mezinárodní řidičský průkaz, teda nevím jestli je to pravidlo, ale nikdo ho po nás nechtěl.

Foto: dendera

Námi vybraný model nemají teď volný, a tak dostáváme za stejnou cenu o něco lepší mašinku. Je to auto místní výroby Proton Saga – zelený, pětidvéřový, s rádiem a klimatizací. Jelikož je auto půjčeno na Radka, tak má přednostní právo první jízdy za volantem. Když se nad tím ale zamyslím tak je to spíše pomsta a trest, než odměna a vyznamenání. Nejdříve se snažíme vykličkovat z bludiště parkovišť na letišti. Jedno kolečko, druhé kolečko a konečně jsme na hlavní silnici. Teď je prvořadým úkolem najít nějakou benzinovou pumpu, protože nádrž zeje prázdnotou.

Foto: dendera

Máme štěstí. Stačí jen na první křižovatce odbočit Doprava. Jenže jsme tak dokonale zblblí z jízdy vlevo, že křižovatku projíždíme rovně. Teď nezbývá, než se otočit a jet zpátky. Napodruhé je křižovatka zvládnuta a my po chvíli zastavujeme u pumpy. Postup čerpání pohonných hmot je tady ale jiné, než jsme zvyklí. Naštěstí jsou zde milí domorodčíci a rádi poradí. Nejdříve se musí jít zaplatit a až potom se čepuje. Tankujeme 15 litrů. To by mělo na naše pojížďky po ostrově stačit. Litr benzínu tady přijde na 13 Kč. Auto je napapané. Už nic nebrání v tom, abychom opustili město a vyrazili na náš dnešní výlet. Zajíždíme sice i tam, kam chodí jen domorodci spát a kličkujeme postranními uličkami, kde se volně prohání domácí zvířata a všemožná jiná havěť. Ale to nás nemůže rozházet, pomalu se začínáme orientovat a vše se dostává do normálu. Všechna zvířata přežila, my také a to je hlavní.

Naše první zastávka je na pláži Pantai Kok v její krajní části. Hotel s bungalovy, který je u ní postaven se skrývá v tropické zeleni. Pláž je moc hezká. Bílý písek s černými erozí ohlazenými skalami spadajícími do moře. Je tady takový klid, který je až podezřelý. Takové to ticho před bouří nebo jak by mohl někdo podotknout: „ chcípl tady pes„.

V místě, kde se momentálně nacházíme pláž teprve začíná. Odtud se dále táhne po pobřeží a vytváří bílý pás na západě ostrova. Za jednou ze zákrut se nám naskytnul překrásný pohled na hotelový komplex Berjaya Langkawi Beach & Spa Resort. Hotel tvoří dřevěné domečky, které jsou umístěny na kůlech nad vodou v klidném mořském zálivu. Tak tady asi bydli ti snobi, co o nich píšou v cestopisech. Z dálky, ale hotel vypadá moc hezky.

Foto: dendera

Dalším místem, které jsme zatoužili poznat je vodopád Seven Wells Waterfall. Odbočujeme z hlavní silnice. Po několika set metrech zastavujeme na parkovišti uprostřed lesa. Je zde několik stánků s občerstvením, asi ještě dvě odstavená auta, sem tam nějaký domorodčík a hlavně naše první malajské opice. Jsou to makakové. Nejdříve nesměle vykukují z křoví, ale to je jen chvilka. Najednou je jich kolem nás spousty. Prosebně po nás pokukují a dožadují se nějakých laskomin. Když zjistily, že jsme neoblomní, házejí na nás bobka a věnují se shánění potravy někde jinde. Z obrovským řevem se začínají honit a rvát o nalezené kousky jídla. Až máme hrůzu, že se v zápalu boje vrhnou i na nás. Stoupáme do kopce. Trošičku zaostávám, protože se snažím zachytit všechnu tu krásu tropického lesa na kameru. Najednou se z křoví začíná ozývat podezřelý šramot. Kde se vzal, tu se vzal. Najednou přede mnou stojí chlap s mačetou. Že by konečně Sandokan? Ale ne, je to jen lesní dělník, který tady prosekává nepropustnou džungli. Tedy si to aspoň myslím a utěšuji se tím. U nás bych potkala chlápka s motorovou pilou, tady jím postačí mačeta. Pro jistotu jej slušně zdravím. Vyměňujeme si okouzlující úsměv. Přidávám do kroku abych co nejdříve dohnala naši skupinku. On mizí v husté zeleni rostlin, keřů a stromů. A třeba to fakt byl Sandokan :o)? Jo, jo byl to Sandokan!!!

- „Děcka, že neuhádnete koho jsem před chvílí potkala?“ :o)

Lesní pěšina nás zavedla až k potoku, který si razí cestu kamenným korytem. Ze skály vysoké nejméně 30 metrů padá velký vodopád skoro až k našim nohám. Je sice období sucha, proto množství vody, které protéká vodopádem není zase tak velké, ale i tak je to kouzelný pohled. Celkový dojem ruší jen malá výprava německých turistů. Ti jsou ale na odchodu, takže nerušenému kochání výtvory přírody již nic nebrání v cestě.

Vodopád je nádherný. Sedím naproti něj a koukám nerušeně do rachotících vod. Padající kapky s pleskotem dopadají na holou skálu, rozbíjejí se a tvoří jemnou mokrou mlhu. Děcka vybalují tropické ovoce, které jsme včera koupili a chystají si malý piknik. To já raději dávám přednost tichému koukání. Je tady moc hezky, dalo by se zde sedět dlouho a dlouho, ale touha poznat co je nad vodopádem,odkud ta voda vlastně teče nás žene dál. Po strmých schodech stoupáme lesem vzhůru. Vysoko nad našimi hlavami se rozkládají a pohybují v jemném větru koruny obrovských stromů. Zdoláváme vodopád sice trochu zadýchaní a propocení, ale za ten pohled to určitě stojí. Potůček tady teče stejně nerušeně ve svém kamenném korýtku jako dole, jen s jedním velkým rozdílem – najednou končí a padá kolmo dolů. Roky si voda skálou hlodala svou cestu až vytvořila nad sebou několik malých tůněk propojených přírodními kamennými skluzavkami. Kluci byli dneska ráno prozíraví a vzali si sebou plavky. Teď můžou blbnou a vozit se v potoce jako na tobogánu. Jen aby to moc nerozfofrovali a neskončili někde o 30 metrů níže rozplácnutí pod vodopádem. Ne, kluci vůbec vám nezávidím, že si ve vodě užíváte a já musím sedět na břehu a jen na vás smutně koukat. Jo holka, musíš být příště prozíravější a počítat s tím, že se můžeš koupat i na výletě, který má za hlavní cíl návštěvu krokodýlí farmy.

Na zpáteční cestě si ve stánku u parkoviště kupuji malý pytlík s brambůrkami. To jsem ovšem neměla dělat. Dokud jsem jej jen tak nesla byl klid. Ale když jsem jej rozbalila a začala šustit, tak to začalo. Opice uslyšely pro ně známý a asi i líbezný zvuk, který jak se zdá mají zafixovaný s přídělem potravy. Ze všech končin se začínají sbíhat k našemu autu. Nejdříve jen tak nesměle dávají o sobě znát. Z povzdálí vykukují a koulí prosebnýma očíčkama. Ovšem, když poznaly, že jsou v přesile neohroženě začínají kolem nás utahovat smyčku, ze které není úniku. Buď dáš brambůrky nebo jsi synem či dcerou smrti. Ještě že jsme blízko auta a můžeme se zachránit ukrytím v jeho útrobách. Opice poskakují po kapotě našeho „zeleného draka“ a domáhají se jídla. Takový malý horor od Hitchcocka, jen s tím rozdílem, že hlavní role nehrají ptáci, ale opičáci. Jen tak na dva prsty otvíráme okýnka a vyhazujeme ven pár lupínků. Nejsilnější opice se vrhají na žlutou pochoutku a surově odstrkávají slabší jedince a matky s mláďaty.

- Běž pryč ty dacane. To nebylo pro tebe, ale pro tu druhou opici.

- Nenech si to vzít a bojuj.

- Nech ji to ty potvoro, to je pro tu malou a ne pro tebe.

Jo, jo v bezpečí zavřeného auta to se dobře rozkazuje a radí. Holky, brambůrky i ovocné tyčinky došly. Konec oběda, musíme jet dál. Hupky - šupky z auta dolů ať nepřijdete k úrazu. Startujeme, opatrně řadíme zpátečku a doslova krokem opouštíme opičí ráj.

Konečně se začíná blížit Radkův sen - krokodýlí farma v Taman Buaya. Zastavujeme na zcela pustém parkovišti. Tady snad nikdo není. Jen aby neměli zavřeno. Hlasitá hudba, která se line z ampliónů nás ujišťuje o opaku. Už to tak vypadá, že zde krokodýly odchovávají odmalička na největších tanečních hitech. To určitě Malajci odkoukali Hoštický zázrak z filmu Slunce, seno a jahody, kdy při správně zvolené hudbě v Hošticích krávy dojily více mléka, tak tady krokodýli více snášejí vajíčka a rychleji přibírají na váze. Jak jinak si vysvětlit tu diskotéku, co je slyšet všude kolem.

Vstupenka do krokodýlí farmy stojí 15 RM. Za videokameru se platí poplatek 5 RM a za fotoaparát 1 RM. Farma je rozdělena na několik tématických částí. Nejdříve si prohlížíme krokodýly, kteří jsou ve svých výbězích s bazénky roztříděni podle stáří. V první kójí jsou dvou až šesti měsíční krokodýlci. V druhé dvouletí kluci a ve třetí statní macci starší pěti let. Ve čtvrté bydlí krokodýlové – mrzáčci. Někteří nemají přední packy, jiní zadní, některým chybí zuby.

Prohlídka pokračuje dál okolo líhniště, kde v hnědozelené vodě leží krokodýlí maminy a kladou vajíčka. Po betonovém chodníčku přicházíme k aréně obehnané vysokým drátěným plotem. Tady bude asi za hodinu probíhat krokodýlí show, kterou v žádném případě nesmíme propásnout. Poblíž arény má výběh krokodýl mrzáček. Našli ho jako miminko v džungli. Má znetvořený čumák, nikdy mu nenarostly zuby, a proto jej odmalička musí krmit. Je prý moc hodný a stydlivý. V nejbližší době by jej měli zapojit do vystoupení, která pořádají pro turisty. Teď tady jen nehybně leží a čeká, kdy mu některý ze zřízenců přinese něco dobrého na zub. O kousek dál začíná jezírko nad nimž je vedena po celé jeho délce dřevěná lávka. Odtud máme možnost pozorovat v bezpečí, ale poměrně z blízka obrovské krokouše koupající se ve vodě, slunící se na sluníčku, nebo lebedící si ve stínu. Někteří vypadají jako dokonalé sochy. Nehybně leží s otevřenou tlamou i několik minut. To, že opravdu žijí prozrazují jen sem tam mrknutím oka. Jinak je nemůže nic vyrušit z jejich nic nedělání. Dokonce i zřízenec, který jim přinesl krmení, je nechává zcela netečnými. Dloubá do nich dlouhým klackem, aby přece jen pohnuli svým mohutným tělem a okusili trochu těch chutných rybek, co jim donesl. Tři statní macci se odhodlali, že teda něco pojí a pomalu plavou ke břehu. Otvírají obrovské tlamy plné Ostrých zubů v nichž malé rybky mizí jako by nic. Chlamst a škyt a pusa je prázdná. Další rybu prosím.

Do vystoupení s krokodýly zbývá ještě několik minut, a tak si jdeme prohlídnout vycpané krokodýly. Preparovaní ještěři mají na předních packách nastrčené boxerky. Až po smrti se stávají člověku bezpečným soupeřem, a proto bez obav o svůj život děláme několik „siláckých“ fotek.

Hlasitá monstrózní hudba z nejznámějších akčních filmů se line z okolních ampliónů. Je to upozornění, že se máme shromáždit u arény s krokodýly – za malou chvíli začíná show. Uprostřed jeviště stojí tři krotitelé draků. Jsou nám s úklonou představeni a už se chytají dlouhých tyčí a začínají dráždit ještěry. Krokodýlové by nejraději, kdyby mohli, zalezli do nějaké nory a odtud nevylezli tak sto let. Ale bohužel, realita je jiná a oni nacházejí útočiště v malém bazénku s vodou.

Asi metrovému krokodýlkovi svazují čumák. Potom jej jeden z krotitelů táhne do bazénu. Drží jej za ocas. Vždy jej nechá kousíček odplavat a potom jej stáhne zpět k sobě. Vypadá to, jako by jej chtěl dokonale zblbnout a uspat. Několikrát krokodýlek skoro utekl, ale krotitel byl rychlejší. Už jej drží nad hlavou a rukou mu mačká zátylek. Krokodýl je úplně znehybnělý. Přebírá si jej druhý krotitel, přehazuje si na záda a chystá se s ním tančit lambádu. Při prvních zvucích hudby začíná krokodýl sebou škubat a stává se nezvladatelným. Nezbývá než jej hodit do bazénku a začít s uspáváním od začátku. Na druhý pokus vše probíhá bez chybičky a my máme možnost vidět tančícího krokodýla.

Vystoupení se dostává do své druhé půle. Z tůňky vylákali na betonový plácek nejméně tři metry dlouhého obra. Nejdříve mu tyčí packy přistrčili úplně k tělu. K zavřené tlamě si klekl jeden z krotitelů a krouživými pohyby začíná krokodýla hladit mezi očima směrem dolů. Podpírá mu rukou hlavu a zvedá ji vzhůru. Pomalu přibližuje pusu ke špičce jeho čumáku a dává mu hlasitou pusu. Krokodýl pomalu otevírá tlamu a ukazuje své obrovské a špičaté zuby. Zezadu k němu přistupuje druhý z krotitelů. Pokleká a obříka konejšivě hladí po hřbetě. Pomalinku z kleku nasouvá své tělo na krokodýla a z jeho zad si dělá pohodlnou postel. Vrcholem celé show je ruka uprostřed zubaté krokodýlí tlamy. Vypadá to hodně nebezpečně. Stačilo by, kdyby macek jen tak z hecu scvaknul čelisti a o horor je postaráno. Prásk!!! Krokodýl je probuzen z umělého spánku. Zavírá tlamu. Ta je již ale prázdná. Krotitelé jsou celí, jen ten co tančil lambadu je trochu poškrábaný z prvního nepodařeného pokusu. Za hlasitého potlesku se s námi loučí. My se loučíme s krokodýlí farmou a míříme do nedalekého bistra, protože nám pěkně vyhládlo. Krokodýla na divoko tady sice nemají, ale my nepohrdneme ani restovanými nudlemi nebo rýží se zeleninou a masem.

Bohďu jízda vlevo tak zaujalo, že vyhazuje Radka od řízení a sama se usazuje za volant. K naší další zastávce je to jen kousek, takže dlouho nejsme v ohrožení života. Ne, to si jen dělám srandu. Ze začátku to jde ztuha jako Radkovi, ale po chvíli již plynule zastavujeme na malém parkovišti u pobřeží. Odtud vede lesní pěšina k našemu dalšímu cíli, a to k vodopádu – Temurun Waterfall. Pěšinou se proplétáme mezi stromy. Bohďu hned ze začátku strašíme, že je tady plno hadů, ať si dává pozor kam šlape, a co na ni spadne. S hrůzou v očích pomalu našlapuje a ani nedutá. To ji ovšem vydrželo jen k závěsnému mostíku. Je to naše první pralesní závěsná lávka, takže vysloveně volá po prozkoumání. K vodopádu stoupáme kamennou cestou vzhůru. Vzduch se tady vůbec nehýbá, je horko a hlavně dusno. Pod vodopádem nás čeká zklamání. Vodopád vyschnul. Zůstalo tady jen jezírko, do kterého z okolních skal stékají malinkaté potůčky vody. Někdy se nedá mluvit ani o potůčcích, ale jen o kapkách vody. Je vidět, že jsme tady v čase, kdy vrcholí období sucha. Naposledy tady pořádně pršelo před více jak dvěma měsíci. Od té doby se voda jen vypařuje a vodopády se ztrácejí. Objeví se až s prvními lijáky v období dešťů.

Jízda vlevo nenechává chladnou ani mně, takže teď patří sedátko za volantem pouze mé osobě. Řazení levou rukou pro praváka je trochu nezvyklé. Přeřazení z jedničky na dvojku sice trochu vázne, ale po chvíli si již zvykám. Po několika stech metrech jízdy se dokonce odvažuji předjet malou motorku. Ťamíci se sice zděšeně otáčejí, ale motorka to ustála my taky a jedeme dál. Loučíme se s krokodýlí farmou, kterou míjíme po levé straně. Najednou musím prudce přibrzdit. Do cesty mi vbíhá něco mezi krávou a vodním buvolem. Tváří se nepřítomně a ne a ne uhnout. Po chvilce se toto podivné stvoření konečně uráčilo opustit vozovku a my můžeme jet dál.

Zastavujeme na parkovišti u Pantai Pasir Hitam – jediné pláži s černým pískem na ostrově

( Black Sand Beach ). Není to typická černá pláž jaké jsou třeba na Kanárských ostrovech – šedočerné, sopečného původu. Ta langkawská je spíše strakatá - černobílá. Kotví tady staré rybářské bárky. Opodál se v pobřežním křoví krčí chudobné dřevěné domky a chatrče rybářů. Pláž je poměrně neudržovaná a znečistěné. Celkový dojem také kazí pohled na nedalekou cementárnu. Jedním slovem nás černá pláž hodně zklamala. Čekali jsme od ní více než byla schopna nabídnout.

Z auta nám začíná nějak hodně kapat voda. Dáváme hlavy dohromady, prozkoumáváme motor docházíme k závěru, že jelikož je chladič plný , tak ta mokrá skvrna pod autem je určitě z klimatizace. Ukonejšení tímto závěrem opět nasedáme do auta a vyrážíme k hoře Gunung Raya. Za volantem opět Bohďa – zkrátka ji to řízení vlevo úplně dostalo. Jízda vlevo již skoro bez chybičky až na ty blinkry. Jsou na opačné straně než obvykle, takže co odbočujeme či předjíždíme, tak nám místo oranžových světýlek, která ukazují zamýšlený směr jízdy, kmitají po suchém předním skle stěrače. Domorodci z nás musejí mít fakt legraci. Před námi je velká jízdní zkouška – blížíme se ke kruhovému objezdu. Najíždíme zleva.

- Kam jedeme? Kdy mám odbočit?

- Kruž.

- Už mám odbočit?

- Stále kruž.

- Tak teď?

- Jo, odbočuj.

- Bacha!!! Jsme v protisměru!!!

- Fuj, už je to dobrý :o)

Pod horou Gunung Raya je u cesty strážní budka se závorou. Uvnitř nikdo není a závora je zvednutá. Co není zakázáno je dovoleno a tak vyrážíme k vrcholu. Stoupání je pozvolné, klikaté a dlouhé nejméně 13 kilometrů. Přes cestu nám přeběhla černá opice. Černá kočka přináší smůlu, ale co nosí černý opičák fakt netušíme. Necháme se překvapit.

Pod vrcholem opouštíme auto a pár posledních desítek metrů jdeme po svých k observatoři s vysokou kamennou věží. Celý objekt je hlídán vojáky. V areálu je zakázáno točit kamerou, jelikož je to vojenský prostor se satelity. Chlapík v civilu se nás ujímá a ukazuje nám pobřeží, které se rýsuje v dáli v oparu – je to prý již Thajsko. Po chvilce se s námi do řeči dávají i vojáci. Vylezlo z nich, že nás chvíli poslouchali, pozorovali a tipovali si odkud jsme. Jeden z nich dokonce vyhrál. Nějakou dobu snad pobýval v Čechách, takže měl češtinu odposlouchanou. Vyklubal se z něj fanda fotbalu znající našeho Nedvěda. Vykládáme jim o našich plánech co bychom v Malajsii rádi navštívili. Po zmínce o návštěvě pralesa jeden z vojáků mizí a po chvilce se vrací s asi deseticentimetrovým sušeným černým broukem. Ať si ho prý hezky prohlídneme, prý se s ním v pralese můžeme klidně setkat.

Sluníčko se pomalu začíná ukládat k zaslouženému spánku. Kousek od vojenského objektu je dřevěná kavárnička s terasou. Ideální místo k pozorování západu slunce. Objednáváme si kávu a čajíčky, usedáme do křesílek na zápraží a za naprostého ticha koukáme z hory do paprsků červenajícího sluníčka, které se pomalu snáší do mořských peřin.

Z hory sjíždíme již za úplné tmy. Já osobně miluji řízení auta v serpentinách, takže pro příštích 13 kilometrů je auto moje. Dálkovky, zatáčka vpravo, zákruta vlevo. Jedna, druhá. Značka padající kamení a …. A uprostřed cesty obrovský šutr. Teda o padajícím kamení jsem měla různé představy, ale že mě mohou na cestě potkat i takové balvany jsem netušila. To asi ta černá opice. Pod horou si děláme malou přestávku. Přece jen se serpentiny klikatí a některé žaludky to nemají rády. Za volant usedá Radek a my se pomalu vracíme k hotelu. Nemilým zjištěním je, že nám svítí pouze dálková světla. To asi té černé opici nestačil jeden velký šutřík na cestě, ale přičarovala nám i pokažená světla. Do hotelu se vracíme za mohutného blikotu protijedoucích aut a bouřlivého Radkova nadávání, který se marně snaží blikajícím řidičům vysvětli, že jinak to opravdu nejde.

Konečně jsme u hotelu. Ještě ráno jsme měli v plánu, že si večer vyjedeme na noční projížďku ostrovem. Třeba do hlavního města – Kuahu. Z projížďky po ostrově však nebude nic. Hold v noci se bez světel jezdit nedá. Na kamikadze se necítíme. Na to se máme moc rádi a raději dáváme přednost večeři v restauraci na pláži. Dvě grilované ryby, kuře s oříšky a chobotnice se zeleninou je jen strohý výčet všeho, co jsme ten večer snědli. K tomu ještě nezbytné ovocné koktejly a pomalu se naše křesílka pod naší váhou začínají bořit víc a víc do jemného písku. Od místního barmana dostáváme jako dárek k blížícímu se novému roku mandarinku. Pokud jsem to dobře pochopila, tak mandarinky jsou zde brány jako typické obětní ovoce nového roku. Na oplátku mu do skleničky nalíváme trochu slivovice. Zkusil jen tak na špičku jazyka. Hodně se zašklebil a prohlásil, že zbytek si vypije až po práci. Moc dobré, moc silné.

Tak a teď ještě do obchůdku nakoupit spousty chleba pro žraloky a korálové rybičky. No hlavně asi pro ty rybičky, protože žraloci jsou spíše na maso. Zítra nás čeká šnorchlování v Marine Parku a na to se musíme dobře připravit.

7.DEN – PÁTEK 8. února 2002

Payar Island Marine Park - šnorchlování s korálovými rybičkami, kanici a barakudou. Krmení žraloků.

Ráno nás o půl deváté před recepcí vyzvedává minibus. Jedeme ještě do nedalekého hotelu, kde nastupují další účastníci zájezdu a pak již míříme do přístavu v hlavním městě ostrova – Kuahu. U pokladen, kde se prodávají lístky na trajekt, který spojuje ostrov s pevninou se nás ujímají organizátoři celého zájezdu. Každý dostáváme na tričko samolepku s logem cestovky a kolem zápěstí nám připevnili kroužek s identifikačním číslem. V případě, že by se někdo utopil nebo ho sežral žralok, tak budou ihned vědět, které číslo to bylo. Nevím, jak jsme si to zasloužili, ale dostáváme čísla 1 až 4. Asi viděli ten pytel chleba pro žraloky, a tak předpokládají, že nás ty rybičky sežerou jako první i s tím chlebem. Přece jen se pak lépe dělá inventura, když chybí čísla za sebou a hezky od začátku.

Nastupujeme do rychlolodi. Musíme sedět v podpalubí, protože venkovní paluba na tomto druhu lodi není. Jsme vstrčeni do přední části. Sotva jsme se pohodlně usadili, tak přišla skupinka Japončíků a vyhodila nás ze sedátek se slovy, že jsou to jejich čísla ať si jdeme na ty svoje. K naší nelibosti jsou to úplně první sedátka v řadě. Před námi je jen televize, kde po vyplutí začínají promítat katastrofické scénky, které psal sám život. Před očima mi padají letadla, hoří domy, boří se celá města, umírají lidé. Všechny výše vyjmenované scény doplňuje hudba a zpěv skupiny Modern Talking. Kombinace obrazových scén s hudbou, nárazy přídě na vlny a neustále pohupování ve mně rozproudilo nelibé ba až katastrofické pocity a stavy. Když tak koukám kolem sebe, tak zjišťuji, že v tom nejsem sama. Martin je zelený jako stěna a prožívá asi to samé jako já. Ještě, že nám u nohou stojí ten prázdný kbelík na Odpadky. Ale bylo by to potupné a nedůstojné. Takže se držím zuby nehty a v duchu počítám každou minutu do konce plavby. Nakonec naše utrpení trvalo více jak hodinu. Potácivě se vymotávám z lodi. Ještě delší čas nemám chuť se kochat překrásným místem, ve kterém s námi loď zakotvila. Zatím mám jen tolik sil, abych se s Martinem podělila o naše společné zážitky z plavby. Prý jsme na tom byli ještě dobře. Ťamíci několik řad za námi to prý nevydrželi a potupně zvraceli do pytlíků. Ale k příjemnějším věcem, vždyť je tady tak krásně. Určitě to stálo za tu hodinu „utrpení“.

Loď zakotvila u mola nedaleko od ostrova. Po dřevěné lávce nad korálovými útesy jdeme na malou pláž, kde je postaveno několik nevelkých dřevěných domků, laviček a stolů se slunečníky. Zde si odkládáme tašky a vysvlékáme se do plavek. Radek s Bohďou si půjčují ploutve. Ještě poslední instrukce - v kolik hodin je oběd, krmení žraloků či odjezd zpět do přístavu a před námi je několik hodin, které strávíme prozkoumáváním podmořských krás. A je jich opravdu spousta.

Bílá pláž se pozvolna svažuje do moře. Jen sem tam v písku chodidlem nahmatám ulomený korál ohlazený časem, malou mušli nebo ohlazené kousky skal. Kolem mne proplouvají malé i větší rybičky. O kousek dál od pláže je již vody více – tak po prsa. Již nic nebrání v nasazení potápěčských brýlí a šnorchlu. Lehám si na hladinu a jako bych se najednou ocitla v úplně jiném světě. Ve světě ticha a neskutečných krás. Rybičky mají neuvěřitelné barvy a tvary. Jakoby je vymyslel a namaloval bláznivý malíř s fantazií a hravostí dítěte. Příroda je opravdu mocná čarodějka a tady si dala vskutku záležet a doslova se vyřádila. Proplouvám nad korálovými útesy. Přede mnou, pode mnou, no zkrátka všude kolem je strašně živo. Zástupy duhových rybek mi křižují cestu. Ruce se mi samy od sebe natahují a chtějí se jich dotknou, jen tak zlehka pohladit tu vodní krásu. Potvůrky s výsměšným pohledem v tmavých očkách jen trošku více zahýbají ocáskem, zavrtí ploutvičkami, elegantně obeplují mé ruce a já sahám do prázdna. Mezi mořskými sasankami se prohání barevní klauni. Jsou to malé červené rybičky s černo-bílými proužky a dovádějí doslova jako malé děti. O kousek dál je na korálech přichyceno několik velkých mořských ježků. Bodliny mají dlouhé nejméně dvacet centimetrů. Někteří jsou tak blízko pod hladinou, že mám až strach, když nad nimi proplouvám, že se o ně zachytím a poškrábu. Naštěstí to je jen zbytečná obava a já klidně a nerušeně šnorchluji dál.

Podél ostrova se táhnou dřevěné chodníčky z nichž je hezký výhled na celou zátoku s korálovými útesy. Na hladině je plno „přerostlých rybek“, kterým od hlav trčí různobarevné tyčinky na dýchání. Jednou takovou z nejživějších je Bohďa. Když po dlouhé době konečně skoro s brekem opustila na pár minut vodu, tak prohlásila, že v minulém životě určitě byla rybičkou - jinak si nedokáže vysvětlit to volání mořských hlubin. Rybičky, ale na to měly zcela jiný názor a snažily se Bohďu z moře vystrnadit – soudě podle hryzanců, které má po celém těle. Pravděpodobně nebyla milou rybkou, ale zákeřným bílým žralokem. Rybičky to vytušily a teď se ji za to mstí.

Je nejvyšší čas vrátit se z procházky po pobřeží, protože za malou chvíli začne mnou dlouho očekávané krmení žraloků. Jsem ve vodě asi po kolena. Domorodčík stojící skoro vedle mě vytahuje z igelitového pytlíku malé mrtvé rybky . Drží je za ocásek a pomalu s nimi čeří hladinu. Láká žraloky. Během krátké chvíle se to kolem nás hemží malými žraloky. Jsou světle hnědí a měří asi tak jeden metr. Otvírají tlamiska a snaží se ulovit snadnou kořist z domoročíkových rukou. Jak popsat pocit, když se kolem nohou otře žraločí tělo. Prudce se otočí a s ještě větší rychlostí se vrací zpět. Ploutev, která strašidelně vyčnívá nad hladinu, rozráží vodu a tvoří jemný slaný déšť. Těsně přede mnou mění směr a stáčí se ke kořisti, kterou mu neúnavně nabízí místní domorodec. Strach to není. Je to spíše vzrušení a fascinace nebezpečím, které je tak blízko. Jen pár centimetrů ode mne. Co se asi odehrává v té malé žraločí hlavičce. Jak si vysvětlit ten nepřítomný pohled černých hlubokých očí. Někdo by řekl, že to nic není. Však oni by stejně nekousli. Ale pořád tady zůstává nezodpovězená otázka. Co kdyby …?

Radek, Martin i Bohďa první krmení propásli. Byli tak zaujati podmořským světem, že úplně ztratili pojem o čase. Ale to nevadí, bude ještě jedno po obědě. Z batohu vytahujeme zásoby chleba a jdeme krmit korálové rybičky. Žraloci se již napapali, tak aby jim nebylo líto. Klekáme si do vody a jen po malých úlomcích chleba lákáme rybky do naší blízkosti. Najednou se voda kolem nás doslova vaří. Musíme si dávat pozor, ať nezapomene s kouskem chleba v rybí tlamičce i část prstu. Ony jsou snad žravější a nebezpečnější než ti žraloci!!!. Ještě, že chleba máme dostatek, tak doufejme, že se jim přejí a nepustí se také do nás.

Rybičky jsme nakrmili, teď by to chtělo uspokojit ještě naše bříška. Na poukázky, které jsme dostali před vyplutím si vyzvedáváme oběd. V plastovém obalu je ukryta hromádka rýže, vajíčko natvrdo, dvě bramborová kolečka, párečky a stehýnko z kuřete. Teda chuťově nic moc. Spíše je to fujtajblík. To horko tomu taky nepomohlo, ale to nevadí aspoň máme další krmivo pro rybičky. A že jim chutnalo. Po obědě se jdeme kouknout na baracudu. Pod vedením domorodčíka pochodujeme po dřevěném molu až k místu, kde nás ráno vysadili z lodi. Nasazujeme brýle, šnorchl a skáčeme do vody. Je tady již podstatně hlouběji. V temnotách pod námi lze rozeznat obrysy potápěčů. Malých rybiček tady ubylo. Za to pod velkým útesem se skrývají dva obrovští kanicové a o kousek dál veliká dravá baracuda. Nevím čím si ji tady drží. Ale asi je to chytrá holka, která již poznala, že je lepší bydlet na jednom místě se stálým a pravidelným přídělem potravy než nejistě proplouvat nekonečným oceánem a spoléhat na to co si sama chytí.

Je to snad pravidlo, ale na místech, kde je nejkrásněji čas ubíhá nejrychleji. Ani jsme se nenadá-li a přiblížila se šestnáctá hodina – hodina našeho odjezdu z korálového ráje. Opět nás usadili v podpalubí, ale naštěstí už to tolik nehoupe, i když film pouštějí stále stejný a muziku jak by smet. Asi po hodince plavby vystupujeme v přístavu v Kuahu s celkem přirozenou barvou ve tvářích. Čeká na nás tady již taxík, který nás odváží zpět do hotelu. Už je to tak. U recepce našeho hotelu vystupujeme z taxíku a tím pro nás definitivně končí zájezd za nádherami podmořského světa. Abychom nebyli z toho tolik smutní vyrážíme na pláž pokochat se pohledem na kokosové palmy a nafotit pár kýčovitých obrázků do alb na památku. Radek zatoužil po místní masáži a tak opouští po chvíli naši kochající se skupinku. My zatím pokračujeme v chytání „neuvěřitelně krásných“ snímků do fotografických krabiček. Najednou se nad námi objevil temný stín. Není to drak ani černý mrak. Je to jen Radek, který podlehl jednomu z plážových nahaněčů a ještě před masáží se prohání po obloze s padákem zavěšeným za motorovým člunem. Lítání s padákem je moc fajn, ale za cenu 700 Kč by to chtělo plachtit trochu déle než jen pět minut. Hold, chybami se člověk učí.

Máme už ukrutný hlad a Radek nikde. Co tam na té masáži asi dělá? Asi po hodině a půl se konečně zjevil. Prý jej masíroval chlap a strašně mučil. Ale věřte mu to :o) Svědek žádný, to se pak mohou vykládat pohádky ubohým hladovým kamarádům. No hlavně, že už je zpátky a my můžeme vyrazit na pátrací akci po restauraci, ve které zkrotíme náš ukrutný hlad. Ještě před večeří si objednáváme zájezd na zítřejší den. Zítřek je vlastně našim posledním dnem na ostrově. Dopoledne musíme opustit pokoje. Nechce se nám popojíždět po ostrově s báglama nebo jen tak lelkovat na pláži a tak nám padl do oka asi tří hodinový výlet po třech ostrovech. Stojí 35 RM na osobu což zase tak moc není, takže je rozhodnuto. Zítra necháme baťohy na recepci a do oběda ještě něco zažijeme na výletě.

Pro večeři jsme si vybrali již námi dobře známou restauraci „U Číňana“, kde nám před dvěma dny dali jedno jídlo zcela zdarma. Nejdeme zde ovšem ze zištných úmyslů, to by bylo nás nedůstojné :O), ale proto, že zde dobře vaří a je tady moc milý personál. Bohďa se asi chtěla pomstít rybičkám, za to že ji dneska pokousaly a tak si objednává dušenou rybu. Martina asi dneska také notně zaujal podmořský svět, proto si dává směs mořských plodů. Bohďa to s rybou vyhrála. Na nerezovém podnose z nožičkami, pod kterým ještě stále hořel plamínek, ji přinesli skoro kilového zubatého macka. Musela být na rybičky hodně naštvaná za ty kousance, protože ji celou snědla. Kdybychom ji nekrotili, tak sní snad i hlavu s ocasem a ploutvemi :o) Za to Martin to prohrál na celé čáře. Něco tak nevzhledného a nechutného jsem už dlouho neviděla a nezkoušela. Pod názvem mořské plody bych si představila směs chobotniček, mušlí a ryb. Ovšem chyba lávky. Martinovi přinesli kameninový kastrůlek plný slizkých kousků neidentifikovatelných živočichů. Trochu to připomínalo nasekané medúzy a mořské okurky v rosolovitém želé, vše značně rozvařené. Na pohled odpudivé, chuťově strašné, a tak Martin skončil jen u suché rýže. Ještě že tady mají ty skvělé ovocné džusy. To se ovšem nedá říct o limonádách, které prodávají v obchodech v plechovkách. Opět jsem chtěla uspokojit své objevitelské choutky a koupila jsem si plechovku se slibným názvem – šťáva ze zimního zeleného melounu. Z melounu to mělo snad jen tu barvu, chuťově bych to přirovnala k rozpuštěným vanilkovým oplatkům. Od teďka jsem se zařekla, že je objevům konec a zůstanu věrná ananasovému džusu, který snad nikdy nemůže zklamat.

8.DEN – SOBOTA 9. února 2002

Výlet lodí na tři ostrovy – ostrov Pulau Dayang Bunting s jezerem těhotných žen (Lake of Pregnant Maiden), malá zvířecí rezervace na ostrově Pulau Singa Besar, koupání a odpočinek na ostrově Pulau Beras Basah. Kuah s obří sochou orla. Noční přesun lodí a autobusem do hlavního města Malajsie – Kuala Lumpur.

Ráno vstáváme o půl deváté. Balíme ještě poslední věci, na recepci si necháváme schovat baťohy a jdeme k cestovní kanceláři, kde jsme si včera objednali výlet. Ve čtvrt na deset přijíždí malý minibusík, nastupujeme a odjíždíme do nedalekého přístavu. Zde je již několik dalších spoluvýletníků. Všichni svorně čekáme co se bude dít. Po pár minutách nás rozsazují do dřevěných motorových člunů se stříškou. Nás usadili ještě společně s rodinkou Japonců a Malajců.

Nejdříve to vypadá, že poplujeme skoro krokem, ale pak to lodivod, tak rozparádil, že jsem měla co dělat abych udržela kameru a jelikož voda stříkala všude možně, tak jsem ji pro jistotu schovala. Míjíme větší i menší ostrůvky. Jsou to skály vyčnívající z moře porostlé bujnou tropickou zelení. Těsně nad hladinou jsou vyhlodané erozí, takže nad mořem vznikly skalní převisy. Trochu mi to připomíná scénu z reklamy na Sportku se sloganem : „ Nemusíte nikomu říkat kolik jste vyhráli ve Sportce „. Je to paráda, že člověk nemusí vyhrát v loterii a přesto může zažít tak úžasné věci.

Zastavujeme na volném moři. Náš lodivod nám ukazuje k jednomu z větších ostrovů. Je to ostrov Pulau Dayang Bunting s jezerem těhotných žen náš první cíl dnešního výletu. Skalní masív, který se táhne ostrovem připomíná ležící těhotnou ženu. Jezero samo pak má zázračné účinky. Žena, která se z něj napije v brzké době otěhotní. Teda takové choutky zatím nemám, ale Bohďa vypadá, že by vypila klidně litr :o). No budeme ji muset krotit. Už je dost stará, aby měla rozum a neuvěřila každé povídačce. Ještě by mohla chytnout místo mimina nějakou úplavici.

Přirážíme s loďkou u malého nic moc pevného mola. Sem tam na něm chybí část zábradlí, jinde už se trochu bortí, ale vedle něj již staví nové. Na prohlídku ostrova dostáváme jednu hodinu. Hned u břehu nás vítají všude přítomné opice. Některé jsou rozené modelky. U jedné si nejsem jistá, zda nemá vzteklinu. Tak vztekle na nás vyjela až mi krev tuhla v žilách :o). Zubiska teda měla pořádná. V ten moment, kdy se na nás neohroženě řítila a cenila špičaté zuby jsem si nebyla moc jistá zda to bez úhony přežijeme. Ale naštěstí se včas zastavila a odpelášila pryč. Od teďka mám před opicemi značný respekt a raději se jim obloukem vyhnu. Jsou to nevyzpytatelné potvory. Taková malá roztomilá zvířátka s nevyzpytatelnou duší ďábla. Kdo by to do nich řekl?

Jezero leží uprostřed ostrova. Na první pohled to vypadá jakoby by byl ostrov v minulosti sopkou, která vyhasla a její kráter se postupně zaplnil sladkou vodou. Možná, že to není dojem, že je to i pravda, ale není se koho zeptat. Tak to pouštím z hlavy a kochám se krásnou přírodou, která je všude kolem. Přímo z jezera se vyrůstají vysoké skály porostlé nízkou vegetací. Ještě jsem se nestačila ani pořádně rozkoukat a už na mně Bohďa spustila:

- Půjčíme si dvojkajak.

- Já se nechci koupat….

- My se nebudeme koupat. To zvládnem.

- Já nevím…

- Pojď, bude sranda. Kluci nás natočí.

Kajáček? Projížďka po jezeře v Malajsii? V tropech? Kdo by odolal. Ještě chvilku budu jako dělat, že ne, ale už teď vím, že určitě pojedu. Kdo by taky takovému lákadlu odolal. I kdybychom se udělaly, tak to vůbec nevadí. Vždyť je tak teplo a krásně. Půjčení dvojkajaku na půl hodiny stojí 15 RM. Je to celkem hodně v porovnání s jinými cenami, ale za tu srandu to rozhodně stojí. Klukům předáváme své foťáky a kameru – co kdyby byla koupačka. No a kdyby náhodou byla nějaká ta malá nehoda, tak ji hezky celou natočte. Doma to pošleme do Neváhej a toč , a když se zadaří , tak z toho možná bude nová kamera. Ale nepředbíhejme. Ještě jsme pořád suché a nohama na pevné zemi.

Za pomoci místního hlídače loděk nasedáme do kajaku a odrážíme od břehu. Loďka není nestabilní jak jsme ještě před vyplutím předpokládaly, a tak po chvíli již bez problémů brázdíme temné vody jezera jako staré zkušené kajakářky. Jak se říká: „ Co se v mládí naučíš, jako když ve stáří najdeš“. Takže ten loňský výcvik na raftech přece jen měl nějaký smysl a účinek. A už jsou na vodě i kluci. Půjčili si šlapadla a pracně se nás snaží dohnat. Ale ať makají jak makají, šlapou až se jim od kolínek kouří, na naši „bílou střelu“ zkrátka nemají. Půl hodiny uběhlo jakoby nic. Vracíme kajak a už nás čeká další atrakce. V jezeře totiž žijí malí sumečkové. Drží se u mola a každému, kdo do vody spustí nohy ožužlávají prsty. Všichni čtyři jako jeden muž zouváme boty, svlíkáme ponožky a už jsou nohy ve vodě.

- Jéééée to lechtá!!!

- Ti jsou krásně slizouncí.

- A jak to šimrá.

Zkrátka jsou super. Takových sumečků bych doma brala celé akvárium. Člověk by přišel utahaný z práce, strčil by nohy k sumečkům a hned by mu bylo lépe :o) Je to prostě taková pravá nefalšovaná přírodní terapie.

Nevím čím to je, zda jsem přetáhli danou hodinu pobytu na ostrově nebo našeho lodivoda kousla včela, ale tak to s námi rozparádil a fičí po moři, že nás to naši loď vyhazuje vysoko nad vlny a když dopadáme, tak to pomalu vyráží dech. Ještě, že nemáme po obědě. Od břehu jsme poměrně daleko, ale přesto nám do obličeje narážejí malé částečky písku. Doslova se do nás zabodávají jako malé jehličky. Naštěstí tahle kaskadérská jízda netrvá dlouho a my zastavujeme u ostrova Pulau Singa Besar, kde se nachází malá zvířecí rezervace. Hned po vylodění, kdy se usazujeme se záměrem dát si něco k snědku, nás obklíčila jedna lama a malý bílý koník. Snažíme se jim utéct, ale marně. Buď něco dáš nebo se mně nezbavíš. To je jejich heslo. V ohradě opodál mečí spousta malých koz. Ani se jim nedivím. Všechna zvířata tady pobíhají volně jen ony jsou zavřené za plotem a nemůžou otravovat turistu. To je k bekotu, nemyslíte? Radek se snaží uplatit páva chlebem. Dám chleba a ty roztáhneš ocas. To je dobrý obchod. Páv je zcela jiného názoru. Zblajznul chleba a odkráčel pryč se schlíplým ocasem.

Pláž u ostrova je doslova kouzelná. Nejsou tady sice žádné palmy, ale to ji zdaleka neubírá na kráse. Písek je tady snad ještě bělejší než kde jinde. Vlnky si pohrávají s kousky různobarevných mušlí. Voda je zde tyrkysová a doslova láká ke koupání. To ale bude až na posledním ostrově.

Zaujati sběrem mušlí jsme nechali zcela bez dozoru naše batohy. Toho hbitě využila již dříve zmiňovaná lama nebo co to bylo a bílý koník. Už mají hlavu v baťohu a my jen bezmocně z povzdálí můžeme sledovat jak se zmocnili pytlíku s chlebem a vítězoslavně utíkají se svou kořistí do křoví.

Marné je naše volání a nadávání. Zbývá nám jen doufat, že si s chlebem třeba neodnesli něčí pas. Byla by sranda celníkům vysvětlovat, že nemáme pasy, protože nám je sežral kůň :o) naštěstí si odnesli jen ten kousek chleba. Škoda, že jsem v té chvíli neměla v ruce kameru. Tenhle záběr by už konečně mohl bojovat o první cenu v kameramanské soutěži. Svědkem naší vtipné scénky se zvířaty byla rodinka Japončíků. Malého chlapečka jsme zaujali natolik, že pronásledoval ubohé zloděje, sebral jim kořist a vítězoslavně nám vrací červený pytlík s jídlem. Jsme zachráněni, neumřeme hlady díky našim šikmookým přátelům.

Naše poslední zastávka je na ostrově Pulau Beras Basah. Tady již není žádná atrakce jako jezero se sumečky nebo drzí koníci. Tady se můžeme v klidu a nerušeně koupat. Ale přece. Je tady rybář, který loví na vlasec sépie. Už jich má u nohou spousty. Ubohá zvířátka vypouštějí černý inkoust jako jejich poslední naději na záchranu, ale vše je marné, už jim nic nepomůže – budou snědena. Jsme jen pouhými účastníky zájezdu, tudíž nejsme pány svého času tráveného tady na ostrově. My bychom zde chtěli zůstat ještě dlouho ovšem realita je jiná - krutá. Zaplacený čas vypršel. Musíme zpátky do loďky a vracíme se zpět do přístavu. Tady již stihli za dobu co jsme byli na ostrovech vyvolat fotky / ani nevím, kdy nás stačili vyfotit/, umístit je doprostřed umělohmotných talířků s nápisem Langkawi, a teď nám je nabízí ke koupi na 10 RM. Talířek se svou podobiznou fakt mít nemusím. Jsem majitelem různých blbin, ale to už by fakt bylo moc. Možná popelník, ale já stejně nekouřím a nikdo jiný mi na hlavu klepat nedopalky nebude :o).

O půl druhé již vystupujeme z minibusu u recepce našeho hotelu. Na cestu do Kuahu ke trajektu ještě máme dost času. Usazujeme se na pláži. Bohďa se jde koupat a chytat bronz. Kluci si dávají v restauraci malý pozdní obídek a já jen tak sedím a mlčky se loučím s ostrovem. Další Ráj na zemi byl objeven a prozkoumán. Nebude nikdy zapomenut a zůstane navždy zapsán v knize dobytých území, na které zůstanou jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Na šestnáctou hodinu nám k hotelu přistavuje taxík a odváží nás do přístavu v Kuahu. Cesta nás přišla na 16 RM. Zastavujeme před vstupem do terminálu odkud odplouvají lodě spojující ostrov s pevninou. Už to tady pro nás není neznámé, protože jsme odtud před dvěma dny odplouvali na výlet za šnorchlováním. V pokladně si kupujeme lístky na trajekt do Kuala Kedah ( cena pro jednoho je 15 RM ). Odplouváme v 18 hodin. Máme ještě dost času a tak si jdeme prohlédnou obří sochu orla bělohlavého. Tady na ostrově jich žije spousty. Párkrát jsme měli možnost jej zahlédnout, ale byl strašně vysoko. K žádnému bližšímu kontaktu k naší velké lítosti bohužel nedošlo. Proto využíváme jedinečné možnosti prohlídnout si jej aspoň vytesaného z kamene v nadživotní velikosti. Je to opravdu obr. Trochu to sice zavání kýčem – socha v barvách se hned tak nevidí – bílá hlava, hnědé tělo, žlutý zobák i pařáty. Ale i tak se před ním cítíme jako malincí mravenečkové a neúnavně se u něj fotíme. Stačilo by jedno máchnutí křídlem a je z nás mastný flek :o). Je moc dobře, že je jen kamenný a ne živý.

O půl šesté již stepujeme na molu odkud by měl odplouvat náš trajekt. Na cestu jsme se řádně posilnili čerstvým ananasem, který jsme si koupili v nedalekém stánku. Malý igelitový pytlík s párátkem přišel na 1 RM. K mé velké hrůze zjišťuji, že poplujeme podobným typem lodi, jako když jsme pluli na šnorchlování a na tuhletu plavbu opravdu nemám moc milé vzpomínky. Loď je o něco větší. V jedné řadě je vedle sebe osm sedátek rozdělených uprostřed uličkou. Do šesté hodiny je trajekt úplně plný. Jsme tady asi jediní běloši. Zbytek osazenstva tvoří místní obyvatelé. Hold bohatší turisté raději volí rychlejší cestu letadlem. Je to sice pohodlnější, ale za to nepoznají jak zde lidé žijí doopravdy. Odjedou z dovolené a na Malajsii jim zůstane jen zkreslená vzpomínka z hotelového areálu a letadla. Posádka lodi si asi řekla, že do Kedahu doveze jen „prvotřídní čerstvé zboží“. Klimatizaci totiž zapnuli na maximum a my si připadáme jako zavření ve velké Lednici, ze které není úniku. Mám velké obavy, že nás po doplutí budou muset vynést zmražené na kost na nosítkách nebo spíše v křesle, protože budeme ztuhlí ve skrčené poloze. Po celou cestu nám promítají akční film – jakési Přepadení v Pacifiku či co, jen na ťamanský způsob. Pořád tam hopsají a poskakují, lítají, hoří a vybuchují. Hmm, aspoň jim je teplo, což já o sobě prohlásit nemůžu. Pár minut po sedmé hodině večerní přirážíme u Malajské pevniny. Dveře mrazáku se otevírají a my můžeme ztuhle vypochodovat do tepla. Jelikož se již stmívá a přístav nevypadá moc přívětivě, narychlo sháníme taxíka, který by nás odvezl k autobusovému nádraží. Sehnán je celkem rychle, ale s cenou nás pěkně natáhl. Za dvacet minut jízdy si řekl o 40 RM. Co se dá dělat. Za zbrklost se taky platí a na naši omluvu jen dodávám, že ten přístav vypadal hodně nekamarádsky.

Autobusové nádraží je plné lidí a stánků, ve kterých se prodávají jízdenky do všech možných koutů Malajsie. Skoro na každém okýnku je vypsán také náš cíl hlavní město Malajsie Kuala Lumpur. Tak a teď čerte raď koho si vybrat. Tak třeba tahleta budka. Jízdenka stojí 25 RM. Vyjet chceme co nejpozději. Cesta do Kualy trvá okolo sedmi hodin a tak by bylo blbé někdy v noci bloudit potemnělým hlavním městem. Nakonec si kupujeme lístky na jedenáctou. V šest ráno se již začíná rozednívat a to se již dá ve městě něco podniknout. A později se nám zase odsud odjíždět nechce. Není tady co dělat a už jsme celí natěšení na Kualu. Batohy necháváme v úschovně a vyrážíme se poohlédnout po nějaké restauraci či bistru, kde bychom mohli povečeřet. Po restauraci ani vidu ani slechu. Je tady jen řada bister s cedulkami psanými pouze v malajštině. Usazujeme se u jednoho z mnoha stolů. Já zůstávám hlídat místa a batůžky zatímco děcka jdou objednat nějaké jídlo. To jsem moc zvědavá s jakou se vrátí. Nazpátek jsou poměrně brzy. Jak jsem si přála objednali mi kuře s rýží, oni si nechali ukuchtit Singapurské nudle. Na pití nám zakrátko přinášejí džusy z čerstvého červeného melounu. Ani na kuře s rýží nemusím dlouho čekat. Na to, že je to pouliční jídlo je moc dobré. Sice trochu pálivé, ale chutné. Jsem už dávno po jídle a nudle stále nikde. Už to vypadá,že na ty tři hladové chuděrky zapomněli. Ale ne. Už je nesou. Na první pohled to vypadá moc dobře. Možná to, ale bude tím, že sedíme venku, je noc a světlo tady moc nesvítí. Druhý, ten chuťový pohled je už mnohem horší, dalo by se říci, že katastrofický. Nudle jsou tak pálivé, že se stávají nepoživatelnýma. Bohďa, která ještě před chvílí chtěla hlady okusovat rohy stolu, znechuceně odsouvá talířek a z batůžku vytahuje „poslední krabičku záchrany“ v podobě balíčku místních sušenek. Kluci statečně bojují. První odpadává Martin. Radek se stále drží a je vítěz. Zpucoval celý talíř. Dokonce se pouští i do Bohdiných nudlí. Ovšem zjišťuje, že ty jeho oproti Bohdiným vůbec nepálily, takže zůstane jen u jedné porce. Ohnivé jídlo chce pořádně spláchnout „ohnivou vodou“ a tak vytahujeme láhev Whisky a jako správní bufeťáci nasáváme plnými doušky přímo z ní.

Před jedenáctou již obcházíme autobusy a hledáme ten náš. Řidiči udiveně koukají na naše lístky a ani jeden se netváří, že by nás chtěl svést. Teda to je ale pech. Tolik budek vedle sebe a my si zrovna vybereme tu, která prodává lístky na neexistující autobus. Ale ne. Nakonec jeden řidič projeví kladný přístup k našim lístkům, dáváme si zavazadla do úložného prostoru a usazujeme se pro změnu zase ve vymraženém autobuse. Tady si doslova libují v neskutečné zimě. Hezky bych je na pár týdnů vyhnala do zimy, ze které jsme přijeli my. Ony by je ty choutky pouštět naplno klimatizaci určitě brzy přešly. Naštěstí jsme s Bohďou chytly sedátka úplně vzadu. Dají se sklopit úplně do polohy ležmo. Nejsem si ovšem jista zda to byl záměr konstruktéra nebo zda-li jsou již v tak havarijním stavu. Řidič nám se záludným úsměvem a jiskrou v oku tajně ukazuje, že za plentou za námi je ukryto lůžko, takže kdybychom chtěly v noci spát úplně v leže, tak máme jedinečnou možnost. Myslím, že mi tohle polorozpadlé sedátko bude úplně stačit. Hlavně ať cesta rychle uběhne a my už budeme brzy v Kuale Lumpur.