Malý průvodce pobřežím Tyrhénského moře od Livorna po Piombino (Elbu nevyjímaje) - cesta na místo

Z domova jsme odjeli v neděli 21. srpna ráno před devátou. V den, kdy předpověď počasí inzerovala třicítku. Co bylo slibováno, bylo též splněno a tak jsme se v autě bez klimatizace docela dobře pekli. Při pomyšlení, že v cíli nás čeká vytoužené moře se to nicméně dalo zvládnout - ztuha, ale dalo.

Po známé trase Cham, Straubing nám nová navigace, které jsme dali jméno Hermína radit nemusela, tudy jsme jeli už nesčíslněkrát. Do prvního sporu jsme se dostali před Mnichovem. Měl jsem podle mapy nastudovanou trasu už předloni a hodlal jsem se jí držet. Hermína byla ovšem jiného názoru a chtěla jet jinudy, podle mé úvahy špatně, neboť delší trasou. Což byl nesmysl, protože jsem ji naprogramoval na nejkratší trasu, což s karavanem za autem a z toho důvodu limitovanou rychlostí bylo logické. Na druhé straně jsem si představoval jízdu pokud možno po dálnici, kdežto navigaci se po dálnici nechtělo. Je to ovšem pouhá elektronika a když zjistila, že jedu jinudy, prohlásila "přepočítávám" (což později ještě často) a na chvíli se přizpůsobila.

Mnichov jsme bez problémů objeli, svezli se kousek po dálnici A 8 (á acht) a potom hup Doprava na hranice s Rakouskem, která probíhá mezi městy mezi Kiefersfeldenem a Kufsteinem. Než jsme se po dálnici A 12 dostali do Innsbrucku, malinko jsme zašachovali v městečku Wattens.
Když jsem si na webu projížděl trasu, zabrousil jsem taky do různých diskusí a mimo plno opakujících se informací jsem našel možnost tankování v Rakousku, kde je údajně nejlevnější benzín. Mělo to být letos v červnu, do srpna by se toho moc změnit nemělo, usoudil jsem a tak jsem si městečko Wattens (o něm byla řeč) dal do navigace. Autor textu dokonce označil jako úplně nejlevnější čerpačku Agip, takže když jsme sjeli z dálnice (v Rakousku bez mýtné brány a tedy bez problému), otevřenou pumpu Schell hned na kraji Wattensu jsem ignoroval a jal se hledat Agip. Projeli jsme několik ulic, dokonce jedné paní se poptali, Agip jsme nakonec našli a – zavřeno. Inu, Rakousko není Česko, aby zaměstnanci dělali ve dne v noci sedm dní v týdnu a tak že se vrátíme k Schellu, jenomže než jsem našel tu správnou cestu, byli jsme u vjezdu na dálnici a tak jsem mávnul rukou a pokračovali jsme na Innsbruck. Komentáře, které k tomuto pojíždění měly obě navigace tady nemá cenu prezentovat, natankoval jsem na dálnici, bylo to o pár centíků (možná i desítek) dražší než ve Wattensu a jedno ponaučení jsem si vzal k srdci – ne všemu, co kdo prezentuje na webu lze věřit (Agip měl mít otevřeno i v neděli) a hledat nejlevnější pumpu a ušetřit možná 5 € je poněkud kontraproduktivní. O dovolené toho člověk utratí mnohem víc a kolikrát za větší blbosti.

Aby člověk projel necelých 100 kilometrů Rakouskem po jejich dálnici, musí si koupit dálniční známku na 10 dnů, což je při čtrnáctidenní (nebo delší) dovolené doba úplně nesmyslná. Na rok 2012 stojí známka 7.90 €, já jsem si známku (a raději hned 2 na cestu zpátky) koupil v Klatovech u OMV za koruny a naběhl jsem si tak největším zlodějům, kteří v Česku prodávají pohonné hmoty. Za známku totiž chtěli 269 korun - kalkulačku nehledejte, spočítal jsem to za vás. Při kurzu 25 korun za euro, který plus mínus pár haléřů platil v létě 2011 to představuje 10.76 €!
Dalších 8 euro jsme zaplatili za průjezd Brennerským průsmykem. Projeli jsme Brennero a pomalu jsem hledal místo na další zastávku. Možnost se naskytla u městečka Vipiteno – Sterzing, na parkoviště s názvem Sadobre-Casteltono jsme sjeli pěkně vykrouženou dálniční křižovatkou a udělali si pauzu na protáhnutí kostry. Od rakouských hranic jsme ujeli možná 20 kilometrů a parkoviště mi připadalo jako ohromný odbavovací celní prostor (bývalý), spousta míst pro kamióny, dlouhé přízemní prosklené kancelářské prostory, čerpačka, hotel, to všechno téměř opuštěné… působilo to – přes slunečné nedělní odpoledne - poněkud ponuře.
Na horním obrázku opuštěné kryté rampy, na dalším čerpací stanice Agip, na rozdíl od Wattensu byla tahle otevřená. Podobný nápad s odpočinkem zrovna tady mělo víc cestovatelů, výjezd zpátky na dálnici je dobře označený. Za Vipitenem je také první mýtná brána na italském území.

Hermína nás vedla směr Verona, Mantova, Modena, Bologna… a někde tady jsme si chtěli udělat noční pauzu. Úplně nejraději bych dojel na parkoviště, kde jsme novali před dvěma roky. Autogrill Roncobilaccio Ovest měl hned vedle restaurace malé parkoviště pro osobní auta, na kraji dokonce zastřešený, tehdy jsem s karavanem zacouval pod stříšku a krásně jsme se vyspali. A hlavně, bylo to už pod Bolognou a do cíle zbývalo něco málo přes stovku kilometrů. Že to tehdy dopadlo jinak než podle našich představ, o tom o pár řádků níže.

Nocování na parkovišti

Pro jistotu jsem si na mapě italských autogrilů (odkaz je v pdf) vybral další dvě místa trochu blíž, pod číslem 359 to byl Po Brennero Est, o kousek níž Campogalliano Est s číslem 360 a už na dálnici Bologna Firenze s číslem 181 autogrill Cantagallo.
Před devátou se začalo stmívat, dostavila se únava z horka i z předchozích dní a tak jsme zajeli na parkoviště Autogrill SPA Cantagallo kousek od Bologni, kterou jsme tím pádem už měli za sebou - de facto jsme jeli pouze okolo.
Parkoviště celkem klasika, samoobslužný a perfektně zásobený bufet, provoněný - jako ostatně italské dálniční bufíky všechny - čerstvě upraženou kávou z pressa, čisté záchody s možností se opláchnout... podařilo se nám najít místo u chodníku, takže z jedné strany stáli Poláci s obytňákem a z druhé nic. Postavil jsem boudu na nohy, připravili jsme ji na spaní, což byla otázka minuty, rozložil jsem stativ a vydal se, jako pokaždé na těchto zastávkách, pořídit pár nočních snímků. Chvíli trvá, než se člověk trefí do sprvné expozice a clony a tak jsem měl možná 10 obrázků hotových, když na mě přiklusali dva maníci z jakési ochranky a že se tady fotografovat nesmí!
Zůstal jsem koukat a než se s nima dohadovat svojí lámanu italštinou, raději jsem stativ sbalil a šel si lehnout. Opět z diskusí na webu jsem zaznamenal jakýsi postřeh, že na parkovištích autrogrillů se může parkovat a případně i spát (co jiného nakonec dělají šoféři kamiónů), ale karavan by neměl stát na nožičkách. Nikdy to nikomu nevadilo a nikdy nikdo na nás nepřišel, nakonec ani tihle dva horliví hlídači a tak jsme spokojeně usnuli.

V pondělí ráno 22.8. jsme se probudili po šesté, sluníčko slibovalo další teplý až horký den, udělali jsme hygienu, dal jsem si kávu a v sedm jsme vyjeli. Do cíle nám zbývalo ještě 230 kilometrů, někdy kolem poledne bychom měli být na místě.

S trochu smíšenými pocity jsme se blížili k Florencii, protože ačkoliv od té doby uplynuly dva roky, bloudění kolem tohoto města ve směru na Livorno máme ještě v živé paměti.
Dálnice se jménem Autostrade di Sole se pochopitelně velkým městům vyhýbá, nebo spíš vede kolem nich a tak z Verony, Modeny nebo Bologny člověk vidí jen ty části, které jsou na svazích mírných kopců kolem. Z Florencie pak skoro ani to, protože ta leží v rovině.
Až sem se zabloudit téměř nedá, od Florencie už to je složitější. Plánovače tras od různých firem totiž člověka vedou z Firenze stále po placené dálnici na Pistóiu a Luccu a odtud přes Pisu kolem Livorna do Rosignano Marittimo,

kde placená dálnice končí a dál pokračuje jako SS, čili superstrada dolů do Piombina a na Řím. Tahle trasa je patrně rychlá, pro nás s karavanem ovšem zbytečná a navíc pak zajížďka, což věděla Hermína a nasměrovala nás na neplacený, téměř 70 kilometrový úsek celkem kvalitní superstrady přes Empoli a Pontedera, kde se napojí na tu placenou. Po ní už je to do R. Marittimo necelých 30 km za nějakých 7 €. Neplacený kus silnice je značený jako Fi-Li-Pi – nebo v obráceném směru přeházeně – zkratky jsou počáteční slabiky Firenze, Livorno a Pisa. A tady jsme před dvěma roky jezdili v horku sem tam, až to člověka přivádělo k zoufalství.

Tentokrát to bylo v naprosté pohodě a když jsme po sjezdu z dálnice najeli na úzkou silničku do Vady, byli jsme skoro na místě. Přijeli jsme v době vrcholící sezóny a podle toho to ve Vadě vypadalo – v úzkých ulicích zácpy, popojíždění ke kruhovému objezdu (ty jsou dneska úplně všude!) uprostřed města a teprve na silnici do Ceciny bylo trochu volněji.
I tady číhá na řidiče jedno úskalí - z Vady do Ceciny vedou silnice dvě. Jedna při pobřeží kolem kempů přes Mazzantu a druhá souběžná, pár kilometrů ve vnitrozemí, rovnější a hlavně rychlejší. Pokud by člověk najel sem, není třeba se otáčet, napojit se na pobřežní silnici lze několika spojovacími úseky.

Díky Hermíně jsme tohle řešit nemuseli a pod třech kilometrech jsme zatočili do prava, k bráně z předloňského pobytu nám známého kempu Molino a Fuoco. Byli jsme na místě! Ujeli jsme 1005 kilometrů!

A pro úplnost - náklady na cestu - benzín Natural 95:

tankování Domažlice plná nádrž (32.50 litr) - Kč 1400,-
dálniční známka Rakousko Kč 269,-
tankování Rakousko, dálnice za Wattensem 59 € (1.59 litr)tankování Itálie v místě nocování 30 € (1.61) Brenerský průsmyk 8 €
poplatek za dálnici Itále 48.80 €

celkem 145,80 € 1669 Kč

Zevrubné informace o všech silničních poplatcích v češtině jsou k mání zde, možnost vypočítat si mýtné je na webu ViaMichelin (v angličtině, ovládání je celkem jednoduché, intuitivní). Vypočítaná cena se může malinko lišit, řekl bych v rozmezí několika eur.

Celý cestopis včetně fotografií je ke shlédnutí zde!