město Poděbrady

stará zvonice  •  Fotografie (4)  • Foto: mazlik224

město ze zhora  •  Foto: mazlik224

Město Poděbrady leží v malebné Polabské nížině na řece Labi 50 km východně od hlavního města při dálnici D11. Nadmořská výška 190 m n.m. řadí Poděbrady mezi nejteplejší místa v republice s nejstabilnějším počasím.
Město má 13 400 obyvatel a přibližně stejné množství pacientů a návštěvníků město každoročně navštíví.
Historie Poděbrad sahá daleko před počátky českého státu. Původní osada "pode brody" vznikla v blízkosti brodu přes Labe. V druhé polovině 13. století získal Poděbrady český král Přemysl Otakar II., který v letech 1262 - 1268 zbudoval na strategickém místě nad řekou kamenný hrad. V pozdějších dobách a po četných úpravách byl přebudován na zámek.
Největšího rozkvětu doznalo panství za pánů z Kunštátu. Významnou osobností tohoto rodu byl Jiří z Poděbrad, který byl v roce 1458 zvolen českým králem. V roce 1472 byly Poděbrady povýšeny na město a obdržely čestná práva a městský znak.
Dominantou náměstí je jezdecká socha krále Jiřího od Bohuslava Schnircha, která patří k vrcholným dílům české monumentální plastiky 19. století, v druhé části náměstí pak Mariánský sloup, který byl vztyčen v roce 1765 na památku obětem moru zuřícímu ve městě v roce 1714. Na náměstí Jiřího dále najdeme budovu Městského úřadu Poděbrady, Městské knihovny (renesanční budova staré radnice) a Generální ředitelství Lázní Poděbrady, a.s.

Pamětihodnosti
Z naměstí Jiřího přejdeme most přes Labe, který pokračuje jako kamenný inundační most z roku 1831. Podél tohoto mostu dojdeme k Havířskému kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Při cestě míjíme dřevěnou zvonici. Havířský kostelík stojí na místě, kde bylo v roce 1496 popraveno deset nevinných vůdců vzbouřených kutnohorských havířů. Dnešní podoba v novogotickém stylu je výsledkem přestavby z roku 1896. Autorem plastik na průčelí je B. Schnirch. Za kostelíkem začíná Obora založená v roce 1538 císařem Ferdinandem I. pro chov dančí zvěře. Dnešní návštěvníci se mohou projít lesem s parkovou úpravou a prohlédnout si jezdecký areál.
Pokud půjdeme od náměstí směrem na Hradec Králové a projdeme vpravo nejstarší uličkou ve městě - Na Dláždění, vyjdeme na náměstí Anežky České s kostelem Povýšení sv. Kříže. Původně gotický kostel ze 14. století prošel dvěmi přestavbami v 16. a 19. století.
Budova u kostela je bývalá škola, která od roku 1904 slouží muzeu. Byla postavena v roce 1846 v místě dřevené školy založené manželkou krále Jiřího. Výstavním účelům slouží i památkově chráněný objekt bývalého špitálu zvaný Kunhuta s barokním vysokým štítem v průčelí.
Krajina
Krajina Poděbrad je převážně rovinná, nejvyšší kopec v okolí se jmenuje Oškobrh (285m n.m.). Město leží na obou březích největší české řeky Labe. U plavební komory lze objevit staré labské rameno zvané Skupice. Procházka v této lokalitě patří dnes k nejpříjemnějším v okolí Poděbrad. Přes zásahy do životního prostředí neztratila nic ze své malebnosti, návštěvníky navíc vede naučná stezka s devíti zastaveními. Směrem na východ se rozkládá přírodní rezervace nazvaná Libický luh. Je to přírodní lužní les s tůněmi a slepými říčními rameny, jaký byl v minulosti souvisle rozšířen podél řeky Labe. Větší a menší zbytky podobných lesních společenstev se nacházejí nedaleko soutoku Labe s Cidlinou.
-----------------------------------------------

zámek  •  Foto: mazlik224

Poděbrady - historie a průvodce městem

Historie Poděbrad sahá do pravěku, daleko před počátky českého státu. Tehdejší lesnatou krajinou protkanou hustou sítí říčních ramen procházela dálková obchodní cesta, směřující z Prahy do východních Čech a dále do Slezska a Polska. Tato významná komunikace přetínala řeku Labe západně od dnešního města v místech, kde se říká Na vinici.

Nedaleko brodu vznikla prastará osada a malá strážní tvrz. Je pravděpodobné, že poloha místa se odráží i v dnešním názvu města "pode brody" – Poděbrady.

Na vývoj osady měla bezpochyby vliv i existence slavníkovského hradiště v nedaleké Libici nad Cidlinou. Tato slovanská metropole východních Čech zanikla r. 995 zásahem pražských Přemyslovců. To bylo příčinou rozdělení do té doby jednotného slavníkovského knížectví na menší správní celky. Jedním z nich se staly i Poděbrady. V písemných materiálech se název Poděbrady objevuje zhruba od poloviny 12. stol., a to ve spojitosti se šlechtickým rodem Sezemiců a později Hroznatovců.

Ve druhé polovině 13. stol. získal Poděbrady jako odúmrť král Přemysl Otakar II., který v letech 1262–1268 zbudoval v místě staršího opevněného sídla na strategickém místě nad Labem kamenný vodní hrad. V jeho podhradí se tvořila nová sídelní aglomerace, kde žila hradní čeleď, první obchodníci a řemeslníci. Poděbrady se měnily v poddanské městečko, které však bylo často předmětem zájmu českých panovníků. Způsobovala to mimo jiné i přitažlivost lovu ve zdejších lužních lesích, násobená malou vzdáleností od Prahy.

K panovníkům, kteří navštěvovali Poděbrady, patřil Přemysl Otakar II. Traduje se o něm, že se narodil v nedalekém Městci Králové při cestě své matky královny Kunhuty z Hradce Králové do Prahy. Poděbrady hostily i krále Václava II. a Jana Lucemburského.

Největšího rozkvětu doznalo poděbradské panství za pánů z Kunštátu, kteří je získali od Karla IV. v tzv. "ušlechtilé léno". Šest generací tohoto rodu zvelebovalo (od r. 1345 do r. 1495) svůj majetek. Nejvýznamnější postavou tohoto rodu se stal Jiří z Poděbrad, který byl r. 1458 zvolen českým králem. Tento vynikající diplomat (označovaný někdy jako husitský král) se jako první evropský politik pokusil založit mírovou unii evropských panovníků. Z jeho poručení byly Poděbrady povýšeny v r. 1472 na město a obdařeny důležitými právy, výsadami a městským znakem.

Za vlády Ferdinanda I. se město dočkalo dalšího rozkvětu. Císař při návštěvě města v r. 1539 ocenil lovecké možnosti v jeho okolí, tehdy zastavené panství vyplatil a rozhodl se je začlenit mezi tzv. královská komorní panství.
Během třicetileté války v první pol. 17. stol. trpělo město (stejně jako celý kraj) vpády švédských a saských vojsk, doprovázenými požáry. Největší požár však postihl Poděbrady r. 1681, kdy radnice a valná část do té doby dřevěných domů lehla popelem. Po této události bylo nařízeno, pod pokutou ztráty práva várečného (právo vařiti pivo), stavět na náměstí domy zděné. Město v krátké době změnilo svůj charakter. Byly zbořeny městské hradby a příkopy zaváženy popelem ze spálenišť.

V polovině 18. stol. projevila o císařský zámek zájem Marie Terezie. Na její pokyn byl přestavěn do současné podoby (1752–57) a uzpůsoben pro pohodlí císařovny i jejího manžela Františka Lotrinského a pro jejich doprovod. Císařský pár Poděbrady skutečně několikrát navštívil.

Za vlády Josefa II. byly na zámku, místo původně zamýšlených kasáren, ubytováni pouze pensionovaní důstojníci císařské armády.

Po dalších požárech v r. 1800 a 1832 zanikly zbytky bran a v místech hradeb se budovaly nové ulice. Renesanční náměstí lemované do té doby patrovými měšťanskými domy s podloubími ztratilo tehdy svůj půvab.
Poděbradské panství v r. 1840 zakoupil vídeňský bankéř Jiří Sina. Pravnučka bankéře kněžna Chariclea roz. Ypsillanti se zde se svým manželem Filipem Arnoštem Hohenlohe z Schillingfürstu usadila natrvalo. Společenský život se na zámek navrátil a jeho rozvoj prospíval i městu. Přátelství knížete s podnikateli bratry Gerhartovými bylo prý příčinou vzniku sklářského průmyslu v kraji bez surovin a sklářské tradice.

Historickým mezníkem v životě města byl r. 1905. Tehdy navštívil knížete německý statkář von Bülow. Tento známý proutkař označil na vnitřním nádvoří místo silného pramene, jenž zde byl pak skutečně v hloubce 96,7 m navrtán. Objev minerální uhličité vody způsobil, že již v r. 1908 zde byla zahájena první lázeňská sezóna. Město se po ukončení první světové války rychle měnilo v město lázeňské, s lázněmi od r. 1926 specializovanými na léčení srdečních a cévních onemocnění. Rychle získalo věhlas nejen u nás, ale i daleko v zahraničí.

PROHLÍDKA MĚSTA

ZÁMEK
Zámek, původně hrad, byl založen snad v první polovině 12. stol. Tehdy, po rozpadu mocného slavníkovského knížectví a záhubě Vršovců, si neznámí majitelé Poděbradska postavili na opukové skále nad řekou Labem opevněné sídlo. Když přešly za krále Přemysla Otakara II. Poděbrady jako odúmrť mezi královské statky, byl zde zbudován kamenný vodní hrad, na němž pobýval čas od času panovník i s celým dvorem. Hrad byl jedním z řady strategicky důležitých míst na Labi, jež měla chránit Prahu před vpádem nepřátel od východu a severovýchodu.
Ve 14. stol. získali poděbradské panství významní moravští šlechtici – páni z Kunštátu. Ti podstatnou měrou zvýšili obranyschopnost svého sídla. Za jejich držení byl během 14. a počátkem 15. stol. hrad znovu přebudován a dokonale opevněn. Mimo jiné byly zvětšeny již existující vodní příkopy, napájené od vzduté hladiny jezu.

K další, tentokráte již renesanční, přestavbě hradu došlo za císaře Ferdinanda I. během druhé poloviny 16. století. Dílo vedl italský architekt G. B. Aostalli de Sala, který změnil hrad v pohodlné letní lovecké sídlo. Tato přestavba, stejně jako předchozí, byla do značné míry setřena již zmíněnou přestavbou prováděnou za Marie Terezie.
Získanou podobu zámek neztratil ani za posledních soukromých majitelů, jimiž byli od r. 1885 do r. 1912 kníže A. F. Hohenlohe z Schillingsfürstu a jeho manželka Chariclea, roz. Ypsillanti.

Dnešní podoba zámku je tedy výsledkem několika důkladných přestaveb – od vodního hradu, přes středověkou pevnost, renesanční sídlo králů, až po pozdně barokní stavbu, určenou za Josefa II. pro vojenské účely.


PROHLÍDKA ZÁMKU

Dnes se v celém objektu zámku nacházejí pouze dvě veřejnosti přístupné prostory – památkově upraven středověká kaple a s ní sousedící tzv. rodná síň krále Jiřího.

Do zámku vstupujeme z náměstí branou se třemi štukovými erby z poloviny 16 stol. Po stranách dvouhlavé habsburské orlice jsou znaky českého a uherského království. Nad klenutím brány lze najít malá okénka s kladkami, pomocí nichž byl zvedán původní padací most přes vodní příkop. Na bránu navazuje areál bývalé hospodářské části zámku – předhradí, jehož budovy byly postaveny místo středověkých hradeb až v 16. století. V předhradí bývaly kuchyně, Lednice, pekárny, kovárna, maštale i chlévy. Zde také bydlel zámecký personál i čeleď. Severní křídlo hospodářských budov bylo v minulých letech přebudováno na divadlo, které dnes čeká svou rekonstrukci. Hranolová renesanční vížka v rohu jižní části nádvoří, odkud je výhled na Labe, je bývalá renesanční vodárna. Odtud branou vcházíme na II. nádvoří. Z původních staveb královského přemyslovského hradu ze 13. století se zachovalo přízemí severního a jižního křídla.

Nejvýznamnější částí starého hradu je gotická věž – hláska, navazující na severní křídlo. Tato válcová stavba byla nahoře opatřena Ochozem a zakryta stanovou střechou. Věž sloužila od středověku jako vězení, do něhož se vstupovalo po mostě z Ochozu parkánu. Vězně sem spouštěli po provaze. Za vlády Vladislava Jagellonského zde bylo vězněno i 13 vůdců vzbouřených kutnohorských havířů. Původně byla zvýšená věž stejně jako ostatní stavby nižší. V pol. 18. stol. byla zvýšena cihelnými patry a opatřena barokní helmicí. Síla kamenného zdiva hlásky je úctyhodná – při desetimetrovém průměru věže činí 3,6 metru.

Poděbradský hrad byl třikrát obléhán. Za husitských válek v r. 1402 a 1420 vojskem císaře Zikmunda a v r. 1426 tábory a sirotky. Nikdy však nebyl dobyt.

Naproti věži, v malém výběžku nádvoří, které vzniklo renesanční přestavbou, je 13 m hluboká, do opukové skály vytesaná hradní studna, kdysi jediný zdroj kvalitní pitné vody pro zámek i celé město. Za studnou, na severní straně jižního křídla zámku můžeme pozorovat stopy oblouků zazděných renesančních arkád z poloviny 16. století. Po renesanční přestavbě k Labi. Nově zbudované západní křídlo bylo určeno výhradně k pobytu krále a jeho družiny.
U průjezdu, jímž jsme vešli do nádvoří, si ještě povšimneme pamětní desky, připomínající objev prvního z poděbradských minerálních pramenů proutkařem K. Bülovem z Bothkampu. Pramen navrtaný zde v roce 1905 vytryskl z hloubky 96,7 m. Místo vrtu je dnes zakryto železným poklopem.
Z vnitřního nádvoří vstupujeme po schodech do hradní kaple a s ní sousedící tzv. rodné síně krále Jiřího z Poděbrad. Obě památkově upravené prostory jsou dnes ve správě Polabského muzea v Poděbradech. Kaple je vyzdobena zbytky pozdněgotických fresek s náboženskými i světskými motivy. Expozice je věnována době a osobnosti krále Jiřího z Poděbrad a zejména jeho mírovým snahám.
V další místnosti se podle dávné tradice narodil pozdější český král Jiří z Poděbrad. Expozice v této místnosti připomíná dílo význačného českého sochaře B. Schnircha, autora jezdecké sochy krále Jiřího na náměstí. V přístupném hradním sklepení jsou umístěny monoxyly (lodě vydlabané z jednoho kmene), pocházející z doby vlády libických Slavníkovců, dále pak kamenné koule z husitských válek, vylovené z Labe, a další exponáty.

NÁMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO

Toto náměstí je nejstarší částí města a bylo vždy tržním střediskem. Odedávna tudy procházela stará obchodní cesta na Hradec Králové. Současná podoba domů je výsledkem historického vývoje. Jejich půdorysy pocházejí ze středověku, několik starých domů má zachovaná renesanční jádra, původní zůstaly někde i patrové kamenné sklepy, do jejichž spodních pater se ukládalo pivo. Na náměstí stávaly volně masné krámy a krámky pekařů.
Malebná renesanční podloubí a barvitá průčelí domů pocházejících ze 16. a 17. století vzala za své hlavně požáry v letech 1800 a 1832. Po celkové rekonstrukci, provedené v r. 1993, získalo náměstí novou, zajímavou tvář.

JEZDECKÁ SOCHA KRÁLE JIŘÍHO

Jezdecká socha krále Jiřího od Bohuslava Schnircha patří k vrcholným dílů české monumentální plastiky 19. stol. Způsob zhotovení plastiky je ojedinělý, neboť byla vytepána z měděných plátů upevněných na nosnou ocelovou kostru. Socha byla nejprve instalována na Jubilejní národopisné výstavě v Praze a v Poděbradech byla slavnostně odhalena v r. 1896.


MARIÁNSKÝ SLOUP

Mariánský sloup byl na náměstí vztyčen na památku moru, jenž zde zuřil v r. 1714. Pochází z r. 1765 a je pravděpodobně dílem poděbradského barokního sochaře Josefa Bergmana. Na vrcholu sloupu je umístěna socha Matky Boží a sloup je obklopen čtyřmi postavami světců (sv. Václava, Vojtěcha, Prokopa a Floriána).

DŮM Č. 37/I

Dům se segmentovým štítem a vikýři je památkově chráněn – pochází z r. 1659, jak dokládá letopočet na svorníku uvnitř. Za povšimnutí stojí i sladovnický znak umístěný tamtéž.

DŮM Č. 17/I

Rohový dům, kde pobýval svého času i Franz Kafka v rodině, z níž pocházela jeho matka Julie, rozená Löwyová.

STARÁ RADNICE – DŮM č. 41

Stará radnice (dnes městská knihovna) byla zbudována jako náhrada za vyhořelou radniční budovu, jež stávala v místech hotelu Záložna. K tomuto účelu zakoupilo město r. 1775 renesanční měšťanský dům pocházející ze 16. stol., na jehož průčelí byla v r. 1814 přistavěna věž. Od této přestavby se dům prakticky nezměnil. Zvonek na věži svolával konšely do rady, později sloužil k ohlašování požáru. Pro radniční účely sloužil až do druhé světové války. Pamětní deska umístěná na průčelí domu je věnována obrozeneckému básníku a dramatiku Františku Turinskému, jenž se zde narodil. Deska je dílem sochaře Bohuslava Schnircha.


RODNÝ DŮM LUDVÍKA KUBY č.43
(nyní kavárna)

Pamětní deska na domku hlásá, že se zde r. 1863 narodil Ludvík Kuba, český malíř, hudebník, spisovatel a národopisec. Jeho výtvarné dílo, zahrnující krajinu, zátiší a portrét, je významné pro vývoj českého pozdního impresionismu a koloristické malby.

ŠPITÁL – DŮM Č. 67/III

Starobylý přízemní domek na konci uličky Na Dláždění vedle muzea. Byl postaven r. 1444 a vydržován z nadace Kunhuty ze Šternberka – první manželky krále Jiřího z Poděbrad – jako špitál. Ještě v 17. stol. zde žily chudé stařeny s povinností denních modliteb za zdraví habsburského rodu. Dnešní podoba budovy pochází z 1. pol. 18. století. Dům slouží potřebám muzea.

MUZEUM – DŮM Č. 68/III

O vznik poděbradského muzea se zasloužil místní lékárník Jan Hellich (1850–1931). Tento významný badatel v oboru archeologie, přírodních věd a historie, odkázal své rozsáhlé sbírky muzejnímu spolku. Dnešní expozice seznamuje návštěvníka s pravěkem, středověkými dějinami a přírodou Poděbradska. Menší část expozice je věnována historii lázeňství v Poděbradech. V muzeu lze zakoupit i nejrůznější odbornou literaturu regionálního zaměření.

PROBOŠTSKÝ KOSTEL POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE


Nejstarší část kostela – presbytář pochází z poloviny 14. století. Dnešní podoba chrámu je výsledkem několika přestaveb, z nichž nejvýraznější proběhla v letech 1552–1565. Tehdy byla chrámová loď rozčleněna v síňové trojlodí a zaklenuta pozdněgotickou klenbou. Autorem tohoto díla byl Ital G. B. Aostalli de Sala, dvorní architekt císaře Ferdinanda I., který pro císaře uskutečnil přestavbu poděbradského zámku. Věž kostela pochází z r. 1814 a poslední větší stavební úpravy byly prováděny r. 1898 v novogotickém slohu.
V rohu prvé kostelní lodi je umístěna dřevěná deska s opisem nápisu náhrobku Kunhuty ze Šternberka, pohřbené zde r. 1449. Náhrobní kámen s reliéfem klečícího muže, umístěný opodál, kryl hrob G. B. Aostalliho, jenž zde byl pochován.
Barokní kazatelna pochází z r. 1732, pozdně barokní je i hlavní oltář vytepaný z mědi a postříbřený. Byl zhotoven jako kopie oltáře ze známého poutního místa Mariazell v Rakousku. K pozoruhodným předmětům patří renesanční křtitelnice a dva velké barokní obrazy z 18. století: Ukřižování, od českého malíře z okruhu Petra Brandla, a Sv. Rozálie, od příbuzného K. Škréty. Ostatní inventář kostela je většinou pseudogotický.

PROBOŠTSTVÍ – DŮM Č. 23

Původní budova proboštství pochází ze 17. stol. V průčelí je umístěna pamětní deska s bustou připomínající zakladatele českého ovocnářství, kněze P. Matěje Rösslera, který žil v letech 1795–1829. Tento nevšední muž pěstoval ve štěpnici na okraji Poděbrad zvané "Sanspareil" na 2 000 druhů ovocných stromů!

VYCHÁZKY PO PODĚBRADECH A BLÍZKÉM OKOLÍ

NA KOLONÁDU A DO PARKU

Z Jiřího náměstí zamíříme Divadelní ulicí přímo k nádraží ČD. Po chvíli se nám otevře pohled do parku a na kolonádu. Na levé straně pod kovovým altánem bývalo zřídlo Eliška a za ním míjíme přízemní budovu Kolonády s koncertním pavilonem, lázeňskou jídelnou a kavárnou. Naproti jsou Letní lázně, skrývající v sobě nejstarší lázeňskou budovu z r. 1908. Vysoká budova za křižovatkou naproti květinovým hodinám patří nejvýznamnějšímu lázeňskému ústavu "Libenský", který byl pojmenován podle významného kardiologa prof. Václava Libenského, jenž zde působil od r. 1926. Za ústavem se nachází hotel Bellevue – Tlapák a další lázeňské domy. Nalevo, těsně před nádražím, vyvěrá minerální pramen Trnka. Od pramene pokračujeme po parkových cestičkách zpět k náměstí kolem budovy kryté Kolonády prof. Libenského z r. 1934 s dalším minerálním pramenem. Park je osázen zajímavými dřevinami a doplněn řadou uměleckých plastik.

KE SKUPICI A DO NEUMANNOVÝCH SADŮ

Od lázeňské kolonády jdeme Lázeňskou ulicí, zahneme Doprava přes Riegrovo náměstí s minerálním pramenem (Riegrův pramen) a kráčíme Komenského ulicí. Na křižovatce s ulicí Palackého zabočíme vlevo, projdeme mezi muzeem a kostelem a zde pokračujeme doleva k slepému říčnímu rameni Skupice, jež budeme sledovat po straně přivrácené k městu. Slepé rameno je z přírodovědeckého hlediska cenným územím. Přírodovědecké výzkumy zde probíhaly pod vedením pracovníků Národního muzea již v minulém století. V závěru ramene je menší rekreační středisko "Čábelna" s možností koupání. Dojdeme na širší asfaltovou cestu, zde zabočíme Doprava a podél kempu se dostaneme k Labi. Odtud jdeme buď doleva k restauraci Na střelnici a golfovému hřišti (viz vycházka do Libice), nebo se vracíme zpět do města.

DO OBORY A POLABCE

Z Jiřího náměstí zamíříme na silniční most přes Labe. Ten pokračuje jako kamenný inundační most z r. 1831, který se svými 26 oblouky představoval ve své době mimořádné stavitelské dílo. Za silničním mostem sejdeme po schůdkách při pravé straně dolů, na úroveň říční nivy. Na pilíři prvního mostního oblouku si povšimneme rysek znázorňujících výšky povodňových hladin v posledních 130 letech. Podél inundačního mostu pokračujeme až k Havířskému kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Při cestě míjíte starou dřevěnou zvonici.


Havířský kostelík

Havířský kostelík stojí na místě, kde bylo r. 1496 popraveno deset nevinných vůdců vzbouřených kutnohorských havířů. Na památku této smutné události zde byla již r. 1516 postavena dřevěná kaple, nahrazená v polovině 17. stol. kamennou stavbou. Dnešní podoba kostelíka v novogotickém stylu je výsledkem přestavby z r. 1896. Autorem plastik na průčelí je sochař Bohuslav Schnirch.
Podle pověsti zkropila krev při popravě jednu z větví dubu a ta od té doby rodila žaludy připomínající tvarem bezhlavá těla v kápích. Dub zde rostl až do r. 1777 a několik jeho žaludů je podnes uloženo v poděbradském muzeu.
Nedaleko kostelíka vidíme studnu – památku na zaniklý pramen železité vody (lidově krvavé). Jeho objevení zmiňuje i Jan Amos Komenský. Od r. 1722 až do založení poděbradských uhličitých lázní v r. 1908 byl pramen využíván ve zde postavených malých lázních s několika kabinami.
Za Havířským kostelíkem začínají obory, založené před 400 lety císařem Ferdinandem I. Koncem minulého století zde byly činěny pokusy s aklimatizací pštrosů, klokanů, antilop a další exotické zvěře. Při levé straně vidíme areál jezdeckého oddílu, vlastní závodiště s tribunou se nachází dále.
Oborou od Havířského kostelíka směrem ke hřbitovu vede cesta, při níž se nachází sportovní stadion a hrázděná restaurace ve švýcarském slohu s hudebním pavilonem z r. 1908. Kdysi oblíbené výletní místo pro lázeňské hosty. Odtud pokračujeme na pražskou silnici kolem slatinného jezírka. Zde se těžila rašelina pro potřeby lázní. Zpět do města se navracíme lipovou alejí podél silnice.


NA SOUTOK LABE A CIDLINY

Z Jiřího náměstí jdeme Palackého třídou, projdeme mezi muzeem a kostelem k slepému rameni Skupice a pokračujeme přes můstek k Labi. Zde odbočíme vlevo proti proudu řeky. Procházíme překrásnou lipovou alejí kolem chráněného dubu, podél kempu ke golfovému hřišti s restaurací Na střelnici. Podél Labe dojdeme až k jeho soutoku s Cidlinou s výletní restaurací. Za řekou Cidlinou se nachází komplex lesů libického luhu s četnými tůňkami a slepými rameny. Část lesa za dálnicí byla vyhlášena národní přírodní rezervací s nevšední biologickou hodnotou, danou bohatostí fauny a flory a výskytem vzácných druhů.

K PAMÁTNÍKU SLAVNÍKOVSKÉ LIBICE

K památníku slavníkovské Libice dorazíme od soutoku Labe s Cidlinou asi po 15 minutách chůze (komunikace určena pouze pěším a cyklistům).

Před obcí, při levé straně cesty, tvoří terén vyvýšenou terasu. Na ní stávalo v 10. stol. knížecí hradiště – ústřední sídlo mocného rodu Slavníkovců. Hradiště bylo zbudováno na vyvýšenině uprostřed blat při tehdejším soutoku Cidliny a Labe. V roce 995 jej vyvrátili Přemyslovce a Slavníkovci vyvraždili. Definitivně zaniklo až po vyhubení jejich nástupců – Vršovců v r. 1108 (přesný letopočet není znám). V prostoru hradiště proběhl rozsáhlý archeologický průzkum a jsou zde rekonstruovány půdorysy hlavních staveb.

Malá archeologická expozice věnovaná historii obce je umístěna v budově obecního úřadu. V obci se nachází prastarý Kostel Sv. Vojtěcha, v němž byli podle tradice pohřbeni Slavníkovi synové, fara – původně kostel Zvěstování P. Marie (patrně současný se slavníkovským hradištěm) a novorenesanční evangelický kostel z r. 1896 od Č. Křičky.

Z Libice se vracíme zpět stejnou cestou až k soutoku, odtud po asfaltové komunikaci vpravo lesem kolem golfového hřiště a restaurace Na střelnici. Před plynovodem odbočíme vpravo a za kempem podél slepého ramene Skupice zpět do města.