Mezi Budějovicemi a Táborem, 1. část - Z Budějovic do Týna (Jižní Čechy 2020)

Když jsem letos navrhl nasměrovat trasu našeho tradičního letního cykloputování do půvabné a pamětihodnostmi doslova napěchované oblasti mezi jihočeskou metropolí, kde by chtěl žít snad úplně každý, a někdejší husitskou pevností usazenou vysoko nad řekou, byl můj dlouholetý souputník, kupodivu, téměř hned pro. Jižní Čechy máme ale oba dlouhodobě rádi, takže výraz kupodivu se zde objevil pouze proto, že kolega tady pár týdnů předtím již chvíli pobyl.

Kul jsem tedy železo, dokud dosahovalo vyšších teplot, a rychle vybral místa, která během naší trasy rozhodně nesmíme minout. Ani v tomto případě nedošlo k žádnému střetu zájmů, takže kolega kartograf vytyčil ty nejsprávnější komunikace, uložil je do svých navigačních přístrojů a mohli jsme vyrazit. Sice na dobu minimálně o den kratší než by se mi líbilo, ale to hlavní se stihnout dalo. Před námi tak byly dny plné kouzelných meandrů Vltavy i Lužnice, krásných zámků, romantických hradních zřícenin, do oblak sahajících rozhleden, lidové architektury i historických měst. A také ochutnávek výrobků různých minipivovarů …     

Vše začalo ve středu 5. srpna odpoledne, kdy jsme vyjeli vlakem ze Šumperka a po přestupech v Zábřehu i matičce stověžaté dorazili večer do jihočeského krajského města. České Budějovice se také díky našemu spolužákovi staly naším prvním nocležištěm. S Vladimírem jsme prošli historickým centrem města a v těsné blízkosti některých zdejších významných pamětihodností ochutnali pár piv. Budvar sice mezi nimi nebyl, ale i tak jsme domů došli až ve chvíli, kdy do konce středy zbývaly poslední minuty.

Ve čtvrtek 6. srpna ráno jsme ještě chvilku moudře pohovořili a následně se vydali zpět na čtvercové náměstí Přemysla Otakara II. V „íčku“ jsme pořídili pár vizitek (většina těch, které jsem potřeboval, byla vyprodána) a na náměstí několik fotografií, kterým vévodily Samsonova kašna, Černá věž a budova radnice. Potom už jen jedno startovací v blízkosti dominikánského kláštera a nabrat směr Hluboká. Cestou k ní nás pak provázely stavby ve stylu selského baroka i četná přístaviště. A nechyběla ani neobvyklá skulptura mořské panny, které ale na tom molu muselo být dost sucho.

Více než pětitisícová Hluboká nad Vltavou je skoro pro každého hlavně romantickým zámkem, který v 19. století definitivně nahradil někdejší královský hrad ze století třináctého. My se tentokrát ale zaměřili hlavně na zdejší galerii a pivovar. Alšovu jihočeskou galerii, která sídlí v někdejší zámecké jízdárně, jsem měl v plánu už dávno. Některé informační prameny jí sice přisuzují zejména díla holandských a vlámských mistrů 17. a 18. století, ale my, znalci, dobře víme, že je to tady hlavně o skvělé kombinaci gotiky a moderního umění. Ty ještě navíc doplnila výstava pláten postmodernisty Tomáše Císařovského … a ve finále z toho byla maximální spokojenost. 

Bob tady byl nedávno, takže si mezitím odpočal a doplnil vitamín B i D. Plánovaný výstup na zámeckou věž jsme následně vzdali a sjeli zpět dolů do městečka. Po návštěvě „íčka“ a kostela sv. Jana Nepomuckého (pseudogotická schwarzenberská stavba z konce I. poloviny 19. století, kolem které jsou umístěna zajímavá zastavení moderní křížové cesty) jsme zakotvili v „pivním přístavu“. Vaření pěnivého moku má, koneckonců, v Hluboké opravdu hodně dlouhou historii, a tak se dá na posezení v restauračním Pivovaru Hluboká i hostinci Solidní šance pohlížet jako na regulérní návštěvu historické památky.

Vedro bylo sice až nesnesitelné, ale Hlubokou i tak proudily davy pěších turistů i cyklistů. Koronavirus evidentně nikoho nezajímal a i přes ten „Václavák“ tady bylo velmi příjemně. My však museli pokračovat v cestě. Čekala nás totiž první romantická hradní zřícenina a tedy i první „kopečky“.

Nevelký Karlův Hrádek se nachází v nadmořské výšce asi 400 a jedná se o chráněnou památku. Někdejší královský hrad Karlshaus založil v polovině 14. století sám taťka Karel IV. jako sídlo sloužící k odpočinku. Je dobře dostupný (i když značení nic moc a raději jsme se i zeptali) a za návštěvu určitě stojí. Počítejte ovšem s tím, že oblíbená hradní věž zde není a zřejmě ani nikdy nebyla.

A potom už nás čeká obec Purkarec, kde krátce navštívíme kostel sv. Jiří (původně raně gotická stavba v neorománské podobě z 19. století) a doplníme tekutiny. Díky tomu se seznámíme i s výrobkem litoměřického minipivovaru Kousek.

Další naší krátkou zastávkou je pak vodní dílo Hněvkovice, což je vlastně přehradní nádrž s plavební komorou a hydroelektrárnou. Dílo s betonovou hrází vzniklo v letech 1986 až 1991 a je tak jednou z nejmladších částí tzv. Vltavské kaskády.

Blíží se pomalu večer a před námi jsou i poslední zastavení. Prvním z nich je osmitisícový Týn nad Vltavou, kde navštívíme kostel sv. Jakuba (zajímavá barokní stavba z II. poloviny 18. století, která ještě nesmazala všechny stopy svého středověkého původu) a povečeříme (během posezení na terase nad řekou se zájmem pozorujeme trojčlennou skupinku večeřících snědých spoluobčanů, kteří rozhodně netrpí podváhou - kam ta kvanta jídla dávají jsme opravdu nechápali a při závěrečném „sčotu“ bylo jasné, že sociální dávky se u nás vyplácí opravdu více než stědře). Já si ještě zajel přes most na druhý břeh Vltavy, abych „omrknul“ boží muka z poloviny 18. století, která byla postavena jako připomínka mrtvých, kteří zahynuli v bojích o dědictví rakouské roku 1742.

Následuje už jen pár dalších pohledů na chladící věže JE Temelín, výjezd k minirozhledně nad městem a – protože jsme vzdali zajížďku k soutoku Vltavy s Lužnicí – posledních pár kilometrů do obce Koloděje. Kousek od zdejšího zámku Mitrowicz napojíme žíznící těla i duše a u lavičky hostí na zdejším fotbalovém „svatostánku“ následně přespíme. Přes nedalekou vodu nás, kupodivu, nechá veškerý bodavý hmyz na pokoji a noc je naprosto klidná. Vyruší nás jen cyklista s velmi silným světlem, který se uloží ke spánku pár metrů od nás. Ráno se najíme, zvládneme nějakou tu hygienu i úklid nocležiště a vydáme se na další cestu.