Můj vandr Máchovým krajem 21. až 23.7. 2009
Již časně ráno kolem šesté nasedám v Praze na nádraží Holešovice na autobus, aby mne přes Mělník zavezl do Liběchova a odtud pokračoval stopem směrem na Dubou, coby jednu z výchozích bran do Kokořínska i Máchova kraje. Můj řidič mne vysadil u Jestřebí, obce známé zajímavou ruinou jednoho hradu vytesanou v pískovcové skále, kde jsem loni už jednou byl. Proč se tam tedy v krátkosti nepodívat ještě jednou, když to mám při cestě, než budu pokračovat dál do Provodína, odkud pojedu posléze vlakem krátkou trasu do Doks u Mácháče, coby prvnímu důležitému bodu tohoto mého čundru...na tomto hradě jsem se letos ale příliš nezdržel, dosud bylo spíše podmračené a mlhavé počasí, takže výhled z něj zdaleka tak dobrý nebyl. A stejně jsem to tam z loňska už docela znal... Loučím se s hradem Jestřebí a urychleně harcuji k železniční zastávce v Provodíně, kde mi zrovna jeden vlak na Doksy před chvíli jako na potvoru ujel. Nezbylo, než počkat na další. Když mi kolem jedenácté konečně přijel a odvezl mne do Doks, hned jsem zamířil k jednomu z místních přístavišť s názvem Hynek. Posléze jsem se odtud nechal lodí převézt k přístavišti Borný, rozkládajícím se pod stejnojmenným vrchem, z jehož úbočí jsou místy pěkné výhledy na jezero. Tam jsem ale nešel, jednak se mi tam moc nechtělo a jednak jsem měl momentálně trochu zpoždění, vzniklé tím, že jsem na loď od přístaviště Hynek na Borný musel čekat zhruba hodinu. Ale plavba rozhodně stála za to, zejména výhled na vzdálený Bezděz. Z vodní hladiny byl na něj pohled ještě romantičtější. Proto jsem se po přistání urychleně vydal po žluté a posléze modré značce do Polomených hor, jedné velmi rozlehlé a tajemné skalní oblasti, rozkládající se hned za Máchovým jezerem. Pro dobrodružné milovníky skalního bloudění, trvajícím klidně i několik dní a bez možnosti řádné mapové orientace jako stvořené, navíc téměř bez jakékoliv možnosti si zde doplnit zásoby vody...Poblíž rozcestníku mezi Popelovým hřebenem a Štěrkovou roklí jsem si dal oběd a poté jsem svůj směr namířil k Hradčanským stěnám a posléze k obci Hradčany, kde severní část Polomených hor končí a kde se opět můžeme potkat s civilizací. Poté, co jsem si v místním informačním středisku koupil několik pohlednic Máchova kraje, vydal jsem se k přilehlým Hradčanským rybníkům. Opravdu stojí za to se na ně podívat, zejména na Držník, který v letní podvečer vypadá obzvláště romanticky a to zejména díky ostrůvkům červenobílých leknínů...Když jsem se touto idylou dost pokochal a pořídil patřičnou fotodokumentaci, vyrazil jsem zpátky do Hradčan, kde jsem si v místním zálesáckým bufetu Osamělá hvězda při několika pivech na chvíli vorazil. Celkem fajn obsluha, pivo-ač jen lahvové-celkem dobré i levné, avšak kdo z návštěvníků by tam hledal dříve pověstný trampský saloon, kde se zejména večer u kulatého stolu velmi často scházel čundrácký národ se mezi sebou jaksepatří poveselit a sdělit si své dojmy i zážitky, než se půjde harcovat dál, toho musím velmi zklamat. Už několik let to tam neexistuje, sám jsem z toho byl dost nemile překvapen. Z nějakých důvodů to prý museli zbourat, nevím přesně proč, takže od té doby se návštěvníci musejí spokojit pouze s venkovním posezením. Ale i tak to tam stojí za to, tím spíše, že celý tento podnik je celkově zařízen v takovém "americkém" stylu, což je v USA už dávno standartem. Ještě jsem měl v plánu, že si prohlédnu nedaleké bývalé vojenské letiště, dnes již docela chátrající a zcela mimo provoz, ale času jsem už měl málo a pak jsem si řekl, že jsem do těchto končin zavítal hlavně kvůli nádherné místní přírodě a toto nevzhledné dědictví bývalých sovětských nájemců tohoto kraje, kdy to ještě byl vojenský prostor, mne fakt nemusí zrovna dvakrát zajímat. Někdy po sedmé vyrážím Borečským lesem dál, k závěrečnému cíli dnešního dne. Je už po něco mezi sedmou a osmou večer, takže se už pozvolna stmívá a já do toho musím skutečně šlápnout, jesliže se ještě dnes chci za světla dostat do Mimoně, v jejímž okolí jsem chtěl přenocovat, než se další den vydám na zlatý hřeb mého čunru, na kopec Ralsko. Když jsem však vyšel z lesa ven, začínalo mi být jasné, že už se do Mimoně za světla nedostanu, trochu jsem podcenil vzdálenost i čas potřebný k jejímu překonání. Navíc mne zhruba v této době zradilo turistické značení a tím pádem jsem se stejně poněkud odchýlil od plánované závěrečné trasy prvního dne vandru. Kromě toho už byl nejvyšší čas hledat místo noclehu. Našel jsem ho až za tmy, když jsem došel k silnici protínající vesničku Bohatice, rozkládající se mezi Zákupy a Mimoní. Pak jsem se ponořil do přilehlého lesa a za svitu baterky jsem šel neznámo kam cestou necestou, pokud možno co nejdál od silnice, protože i navzdory tomu, že už bylo okolo jedenácté večer, tak tam byl pořád poměrně hustý provoz a já bych se tím pádem těžko mohl dobře vyspat. Naštěstí jsem zanedlouho sešel k takové lesní rozsedlině s jedním malým potůčkem a kam už hluk silnice skoro nedoléhal, tak jsem si tam konečně rozbil pod jedním stromem širák, brzo jsem usnul a spal jsem dobře až do rána.
Druhý den jsem vstal na vandráka docela pozdě, když jsem se konečně spakoval a vyrazil dál, bylo už kolem půl jedenácté. Opět jsem to tedy musel jaksepatří natáhnout, abych tohle zpoždění aspoň trochu dohnal a do závěrečného cíle druhého dne došel aspoň v jakžtakž rozumnou dobu. Šel jsem zprvu jedním polem, odkud byl krásný pohled na Ralsko, které se mi už jaksepatří přiblížilo a v dáli za ním se krásně vyjímal Ještěd. Za pohled to docela stálo. Načež jsem po silnici zhruba v poledne konečně došel do Mimoně. Jen krátce jsem si prohlédl místní pomník osvoboditelů naší země za druhé války a tamní kostel a osvěžen jedním pivem jsem se urychleně vydal Vranovskou alejí na Ralsko. Ve vesničce Vranov, rozkládající se na samém úpatí Ralska, jsem si u jednoho místního obyvatele doplnil zásoby vody (protože ten den mělo být velmi horko, nakonec však bylo až do večera kupodivu spíše pod mrakem) a hurá nahoru na vrchol. Docela jsem si při tom máknul, je to skutečně krpál, člověk při tom musí překonat dobrých 400 metrů převýšení. Nedlouho před vrcholem mne však opět zradilo turistické značení, zhruba tři čtvrtě hodiny jsem bezradně bloudil a celkové zpoždění mi opět rapidně narostlo. Nakonec jsem pak značenou cestu na vrchol přece jen našel. Dal jsem si tam lehký oběd, nafotil něco z širokých výhledů na okolí, prohlédl si zříceninu bývalého hradu a harcoval jsem urychleně dál, směrem k Novinám pod Ralskem. Tam jsem si chtěl prohlédnout nedalekou Průrvu Ploučnice, známé tamní architektonické dílo kde se originálně snoubí um člověka s umem přírody, ale vzhledem k tomu, jak mne tlačil čas, jsem od toho nakonec upustil. Stejně jsem cestu k tomu nějak vůbec nenašel...Momentálně bylo mnohem důležitější, abych se pokud možno co nejrychleji dostal po silnici do Stráže pod Ralskem a posléze k Hamru na Jezeře, odkud je cesta na místní významnou zříceninu hradu Děvín, kde jsem plánoval druhý nocleh a kam jsem chtěl dorazit pokud možno ještě za světla. Jelikož mi však po celou cestu do Stráže pod Ralskem nikdo nezastavil, toto přání se mi bohužel nesplnilo. S tím jsem se však rychle smířil, hlavní bylo, abych tam holt ten den dorazil, třeba i o půlnoci. Měl jsem s sebou dobrou svítilnu, takže to nebyl zas až takový problém. Stojí za zmínku, že mezi Novinami pod Ralsekm a Stráží pod Ralskem se dosud těží a upravuje uran, což mne dost překpapilo. Až dosud jsem si myslel, že uranové doly byly u nás vždy jen záležitostí Příbramska a Jáchymovska...Teprve kolem sedmé hodiny večer se počasí opět umoudřilo a do Stráže pod Ralskem jsem došel za pěkého slunečného večera. Po krátké prohlídce několika místních pamětihodností, včetně pěkné aleje se zlatým morovým sloupem na náměstí jsem si na chvíli vydechnul v jednom místním hostinci, načež jsem se vydal k předposlednímu cíli dnešního dne, k Hamru u Jezera. To už se docela setmělo a do Hamru jsem po frekventované silnici (neboť mi ve Stráži kdosi poradil, že takhle to tam budu mít rychlejší) došel už za na tmy. Od místního "jezera" jsem se pak za svitu baterky vydal k závěrečnému bodu mé dnešní štace, k již zmiňovanému hradu Děvín. Cesta k němu se mi zdála delší, než jsem předpokládal a navíc jsem si musel neustále svítit na cestu, aby mi neunikla žádná důležitá turistická značka, na což je při nočním cestě jak známo nutno dávat daleko větší pozor. Naštěstí je zde turistické značení celkem spolehlivé, takže jsem nakonec nezabloudil a po převážně krpálovém plahočení jsem zhruba o půlnoci hrad našel. V rychlosti jsem si našel jakž takž vhodné místo na nocleh, ubivakoval se a zalehl.
Třetí den ráno jsem si po probuzení a snídani zříceninu prohlédl jaksepatří dopodrobna a překvapila mne její poměrně velká rozloha, včetně dosud zachovalé hradní studny. Je odtud také překrásný výhled na tři místní kopce, včetně Ralska. Turistovi, který se na ně dívá z této zříceniny, připadnou bezmála jako tři velehory obklopené pralesní zelení a skoro se mi nad tou krásou až zatajil dech. Škoda jen, že se mi tou dobou už vybila baterka ve foťáku a stačil jsem si vyfotit jen ten hrad...Stojí též za zmínku, že na některých místech této zříceniny jsou dodnes zachovalé různé nápisy v azbuce, coby památka na bývalé sovětské nájemce této oblasti, když to ještě byl zóna vyčleněná pro armádu pod správou "rudobradých". Poté jsem si spakoval a vyrazil k dalším zajímavým přírodním památkám v okolí Děvína, konkrétněji Široký kopec a Divadlo (menší skalní oblouk). Kromě těchto krásných a neobvyklých přírodních výtvorů tam v létě roste spoustu šťavnatých borůvek, takže si tam na své nepřicházejí pouze turisté...též doporučuji. Načež jsem vyšel ven z lesa k pomníku jednoho našeho bývalého generála Antonína Sochora, který v těchto místech z dosud ne příliš objasněných důvodů zahynul. Poté jsem ještě vylezl na zříceninu jiného místního hrádku, Stohánku. Resp. na to, co z něho ještě zbylo. Ale i tak stojí za to se tam podívat, výhled odtud není špatný...Šel jsem pak dál, po silnici zpátky na Mimoň, odkud jsem měl v plánu nejlépe stopem vyjet do nedalekých Kuřivod, známých tím, že tam žije hodně Čechů původně pocházejících z jihočeské Volyně a následně to zakončit návštěvou Bělé pod Bezdězem, coby plánovanému závěrečnému bodu tohoto vandru. Cesta od Stohánku do Mimoně byla hodně o nervy a o zdraví, protože mi už došla voda (část z ní jsem totiž použil na Děvíně jako nutnou součást snídaně), v té době už slunce začalo dost připalovat a opět jsem měl velkou smůlu na autostop. Takže jsem do Mimoně přišel celý vyprahlý a schvácený. Když jsem se v jedné místní knajpě pořádně osvěžil čtyřmi březňáky, vydal jsem se stopovat na Kuřivody. Delší dobu jsem bloudil, než jsem našel správnou silnici a naštěstí jsem měl na blízké benzince štěstí na stopa, skoro hned mne tam někdo vzal. Po vysazení v Kuřivodech jsem svému řidiči poděkoval a chystal se na prohlídku obce. Nezdála se mi však zdaleka tak památkově atraktivní, jak jsem o ní původně četl, takže jsem toho brzy nechal a začal stopovat na Bělou pod Bezdězem. Zde mi však opět dlouho nechtěl nikdo zastavit, takže jsem to nakonec přerušil a šel se do místního motorestu naobědvat. A moc dobře jsem udělal, protože se záhy spustil takový liják, že na spoustě okolních silnic popadaly stromy a kromě motorestu tam nebyla snad žádná zastávka či něco podobného, kde bych se mohl ukrýt. Když to kolem páté konečně přestalo, šel jsem opět stopovat na Bělou. Bohužel, velmi záhy se ukázalo, že na to už musím pro dnešek zapomenout a být rád za to, pokud se ten den vůbec dostanu ve zdraví domů.Jak už jsem se zmínil, v okolí vinou toho monstrózního deště i větru popadalo tolik stromů, že to velmi zkomplikovalo celkovou Dopravu. Spoustu aut se vracelo zpátky, protože to mnohde bylo neprůjezdné. Nakonec mne přece jen někdo vzal, ale vůbec nebyla záruka, že se dostaneme k Mnichovu Hradišti, kde jsem si chtěl chytnout vlak nebo autobus zpátky domů do Prahy. Naštěstí hasiči na tato postižená místa dorazili rychle a ještě rychleji odstraňovali popadané stromy, takže jsem se nakonec do Mnichova Hradiště po určitých komplikacích v Dopravě přece jen dostal. Vyhráno jsem však ještě zdaleka neměl. Když jsem se totiž na nádraží zeptal výpravčího, kdy odtud jede nejbližší vlak na Prahu, vůbec nevěděl. Prý že na trať také spadalo hodně stromů, místy jsou i stržené dráty, takže to s kterýmikoliv vlaky je fakt nejisté a nic bližšího mi k tomu říct nemůže. To jsem samozřejmě pochopil, a jelikož se s touto situací nedalo nic dělat, řekl jsem si, že radši budu zase stopovat s tím, že snad budu mít tentokrát na autostop štěstí a z místního nájezdu na dálnici mne někdo do Prahy vezme. A měl jsem štěstí, zanedlouho mi zastavila jedna rodina a bez větších komlikací jsem s nimi dojel až do Prahy. Nebýt jich, kdo ví, jestli bych se do Prahy ten den vůbec dostal...
Co říct závěrem: Celkový vandr se vcelku vydařil a podařilo se mi navštívit skoro všechna místa v kraji, která jsem si naplánoval. A do Bělé pod Bezdězem se holt podívám jindy, zdaleka ještě není všem dnům konec...
Jan Fencl
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut