Na běžkách na Slovensku (malé retro 2006 pt. 2)
28.1.2006
Když už s námi pořadatelé zimního srazu trošku zašibovali, přednesl náš předseda návrh využít místo pobytu k poněkud jinému programu, než nám připravili organizátoři setkání. V podstatě by se jednalo o nějakou trasu v údolí pod Chočskými vrchy (kolem vesnice Malatiné), případně pěší výstup na Choč což je sice zajímavé lákadlo, ale namlsaní včerejšími výhledy bysme si chtěli ještě něco podobného užít.
Nakonec tedy volíme vlastní program, čili přesun do Dolného Kubína vynecháme. Využijeme totiž existenci lyžařského střediska nedaleko Ružomberoku, tedy téměř ve městě, skibusem (zdarma) se dopravíme do osady Hrabovo, odkud využijeme kabinkovou lanovku (pak ještě jednu sedačku) do areálu Malinné (stejnojmenný vrchol 1209 m).
Jak z mapy (i vlastní zkušenosti) David zjistil, tato část Velké Fatry by mohla být celkem sjízdná, takže bysme si tady mohli ještě jednu túru zkusit. Samozřejmě nebýt lanovek, byla by to pěkná fuška, ale oba dopravní prostředky nám ušetří nejmíň 500 m převýšení. Středisko Malinné je ovšem dosti rozdílné oproti Kubínské hoľi, kterou jsme navštívili předešlý den. Jedná se o ryzí rodinné středisko s malými sjezdovkami pod horní stanicí kabinky, větší sjezdovky s max. délkou kolem 1km jsou pak na širokém severovýchodním svahu Malinného, ovšem svah je dosti rozlehlý a kromě sedačky ho obsluhují dvě další Pomy. Náročnost sjezdovek bych hodnotil modře. Před samotnou túrou se ovšem náležitě vykocháme, než se vydáme na pouť. Jak jsem se zmínil, na Slovensku se příliš neběžkuje, nicméně podle stopy u modré TZ občas někdo do hor vyjede.
Jsou to však většinou skialpinisté, ne běžkaři. Trasa je naštěstí sjízdná, sice sjedeme asi o 100 m do sedla pod Vtáčníkem, kde změníme další značku na zelenou. Tou tedy postupně stoupáme k Vtáčníku a dál k Vyšnému Šiprúňskému sedlu. Většinou jedeme v řídkém lese či v horských loukách, a protože je sobota, narazíme i na pár běžkařů, ale hlavně skialperů. Pro ty jsou slovenské hory jako dělané. Pod Šiprúň je výstup celkem tvrdý, pak je to už mírnější. Zelená značka tady v podstatě vede po místní hřebenovce. To už jsme dosti vysoko sedlo je kolem 1300 m n.m. Na západním úbočí hřebínku se nám otevře i výhled na Malou Fatru, takže celodenní obzor s Vysokými i Nízkými Tatrami je obohacen dalším pohořím.
Ačkoliv Ružomberok je schovaný za blízkým masivem, stále můžeme určit polohu města podle velkého kužele dýmu, který jakoby ze sopky stoupá s celulózky u které bydlíme. Velká horská louka zdobí východní úbočí Malé Smrekovice (1485), což značí blízkost našeho hlavního cíle. Horské sedlo mezi Velkou (1530) a Malou Smrekovicou je místem stejnojmenné rekreační osady. Ovšem Slovensko je toho dne k turistům jaksi skoupé, ačkoliv přijela výprava, hospody tu nefungují, lépe řečeno, na Smrekovici je vojenská zotavovna a zřejmě v rámci utajení je civilům nepřístupná. Nevadí stejně není příliš času nazbyt.
Čeká nás totiž povyražení ze sjezdu z horského sedla. Z výšky téměř 1300 m musíme sjet skoro o 800 m do údolí. Je to asfaltka sice odrhnutá, ale s ujetou vrstvou sněhu (téměř ledu), vzdálenost do Podsuché cca 8km, takže dosti pěkné klesání, takže až na výjímky všichni pluží co to jde. I když pár sebevrahů mezi námi je, co to berou skoro šusem. Naštěstí je trasa taková houpavá a v rovnějších úsecích se dá rychlost korigovat (i připlužením do hlubšího sněhu u krajnice).
Nicméně dole na kraji obce jak dojíždíme jsme svědky zajímavého úkazu. Když už nás stojí větší skupinka na kraji cesty (je posypaná), dojíždí nás jeden z těch rychlíků. Voláme „Pavle, jsou tu kamínky“, aniž by reagoval neměnnou rychlostí k nám pokračuje. Když zpozoroval, co je na silnici, plavně skočil do sněhu na krajnici. Ovšem setrovačnost si vyžádala své. Běžka ohnutá téměř do úplného oblouku, mezi patkou a špičkou tak 30-40 cm. Vydržela. To je ale známka výborné konstrukce (Kastle). Pamatuju si, kolikrát brácha za komančů lepil značku Artis Crystal.
V blízkém motorestu pak završíme další povedenou túru, místní linka nás zaveze akorát tak na nocleh „domů“. (v sobotu, tedy v tomto dni měl být v Dolnom Kubíně společenský večer, ale měli jsem toho tak akorát, trmácet se kamsi na zábavu).
29.1. 2006
Když už jsme byli v Ružomberoku, tedy u hlavní trati lákalo mě využít tuto možnost se alespoň na skok podívat do Tater. Kupodivu tato myšlenka hlodala i jiné účastníky, takže brzy ráno vstáváme na rychlík (všichni mají sbaleno), musíme si dokoupit nějakou zpáteční jízdenku, zpátky do Česka máme jinak dávno nakoupenou mezinárodní.
Část výpravy vystupuje už ve Štrbě (ti taky berou veškerou velkou batožinu), zbytek výpravy jen s běžkami pak až do Popradu a elektríčkou na Štrbské Pleso (někdo ze Štrby jel zubačkou). Samozřejmě jsme byli zvědaví na spoušť, kterou nedávno způsobila v Tatrách větrná smršť. Pohled je to byl vskutku smutný, naposledy jsem byl v Tarách jako dorostenec, takže si pamatuju hustý les, kde nebylo kolem trati vidět téměř nic, teď skoro všechno.
Na Štrbském plese si konečně užijeme strojovou stopu, kolem jezera je k dispozici asi 5 km dlouhý tréninkový okruh, téměř po rovince, nebo v malých kopečcích, ovšem jsou tu malé sjezdy (a výjezdy), a když to pěkně pustíte, stopa vyvede lyžaře pěkně do protisvahu. Pár fotek a dolů na vlak. Ze Štrbského Plesa je do Štrby pěkná zimní lyžařská cesta (trošku mi připomíná Starou cestu ze sedla do Koutů), díky ní jsme celkem rychle dole v městě a na nádraží.
Do Štrby jsme tedy přijeli na čas, ovšem na čas nepřijel vlak. Skoro jsme litovali, že jsme na Plese nezůstali delší dobu (kdo to měl vědět). Rychlík s novou lokomotivou dosupěl s více než hodinovou sekerou, takže rozpis spojů na cestu domů rychle padl. Asi hodinu čekáme v zakouřené nádražce v Púchově, naštěstí nám jede pozdní osobák až do Zábřeha, tak akorát stihnout poslední přípoj před půlnocí do Šumperka.
Povedená výprava.