Na bosé noze: Bláznivá odysea napříč Bali

Lidé jezdí na Bali za různými věcmi – za duchovnem, surfařskými vlnami, nebo prostě jen za fotkami, které budou na Instagramu vypadat, že máte život pevně pod kontrolou. Já? Já jel na Bali, protože jsem potřeboval utéct. Ne od práce, ne od lidí, ne od povinností. Utíkal jsem sám před sebou. Poslední rok byl… řekněme, pestrý. Výpověď v práci, rozchod, který byl stejně náhlý jako nevyhnutelný, a k tomu pocit, že jsem ztratil nit, co spojuje můj život s něčím větším. Potřeboval jsem změnu. Potřeboval jsem zmizet někam daleko, kde nikdo neví, kdo jsem, a kde se od vás očekává jen to, že přežijete jízdu na skútru a usmějete se na každé dítě, které vám mává z rýžového pole. Bali se mi objevilo v reklamě na YouTube mezi dvěma depresivními videi o světové ekonomice a situací, kdy hrozí další světový konflikt, kdy jsem si řekl: "A dost". Slunce, palmy, lidé s úsměvy od ucha k uchu. „Najdi sám sebe,“ sliboval hlas z reklamy. Samozřejmě, že jsem tomu nevěřil. Ale líbila se mi myšlenka balijského počasí – v listopadu tam neprší a je 30 stupňů.

A tak jsem si koupil letenku. Bez plánu, bez velkých očekávání. Chtěl jsem jen na chvíli zapomenout na svět, který mi připomínal, co všechno nedokážu. A místo toho zjistit, co se stane, když prostě jen budu – na bosé noze, s batohem na zádech a myslí otevřenou pro cokoliv, co přijde. Když jsem vystoupil z letadla, první věc, kterou jsem cítil, byl zápach. Ani ne tak exotický jako spíš něco mezi přehřátou rýží a rybou, která už má své nejlepší dny za sebou. Vítejte na Bali. Konečně! Po týdnech příprav, kdy jsem strávil víc času hledáním „jak přežít Bali“ než balením kufru, jsem byl tady – na ostrově bohů, palem a turistů v havajských košilích.

Taxikář se mě pokusil obrat hned na letišti. Chtěl za desetiminutovou cestu částku, za kterou by si v Česku pořídil novou Fabii. Nakonec jsme se domluvili na ceně, kterou jsem později zjistil, že stále přeplatil. Během jízdy jsem seděl na rozvrzaném sedadle, zatímco on se snažil řídit, navigovat a prodávat mi nějaké „super levné“ výlety, vše najednou. Při každém zpomalení na semaforu mě napadlo, že tahle cesta možná skončí dřív, než začne – buď havárií, nebo mou vraždou.

První noc jsem spal v malém penzionu, kde mě budil kohout. Bylo to milé asi prvních pět minut, než jsem zjistil, že kohout nekokrhá jen ráno, ale i v noci. A ne jeden. Banda kohoutů vedla symfonii na počest mé nespavosti. Ráno jsem si půjčil skútr. Problém byl, že jsem na skútru nikdy předtím nejezdil. Ale kdo by se tím tady zabýval, že? Po dvaceti minutách v provozu jsem měl pocit, že přežít Bali znamená především nezemřít na jeho silnicích. Když jsem vjížděl do první ostré zatáčky, přemýšlel jsem, jak moc by bolelo spadnout. Mimochodem, hodně. Zjistil jsem to asi o pět minut později. Jednou jsem zastavil u malého vánočně ozdobeného warungu (místní hospůdky). Zatímco jsem srkal kokosový džus, starší Balijec se mě zeptal, odkud jsem. „Z Česka,“ odpověděl jsem, načež on přikývl a s úsměvem prohlásil: „Aha, Rusko!“ Tohle byla první ze série rozhovorů, které končily stejně. Pak tu byl chrám. Bylo tam nádherně. Rýžová pole, vonné tyčinky, zenová atmosféra – dokud jsem si nevšiml, že mi po nohách leze obří pavouk. Nejsem hysterický, ale když vidíte pavouka, který by mohl snadno vytáhnout pivo z ledničky, začnete přehodnocovat své duchovní ambice.

Nejlepší zážitek? Možná výlet na sopku Mount Batur. Vstával jsem ve dvě ráno, abych stihl východ slunce. Průvodce, co vypadal jako kříženec šamana a hipstera, nás vedl skrz džungli. Výšlap byl náročný. Někde v půlce jsem zvažoval, jestli to vzdát. Přísahám, že v jeden moment jsem slyšel šepot ve tmě, možná místní duchy, možná jen hladové psy. Ale když jsme dorazili na vrchol, východ slunce to všechno vykompenzoval. Na pár minut jsem zapomněl, že mám boty promočené potem a nohy pokryté puchýři. Při sestupu z vrcholu jsem zakopl o kámen a málem si přidal zážitek v podobě transportu balijskou sanitkou – tehdy jsem si uvědomil, jak moc podceňuju význam pořádného cestovního pojištění. Samozřejmě, Bali nebylo jen o výhledech a nárazech skútru. Jednoho dne jsem se rozhodl udělat si detox na pláži. Lehl jsem si na ručník, s blaženým pocitem svobody.

Když jsem poslední ráno na Bali stál na pláži, popíjel kokosový džus a sledoval, jak slunce vstává nad oceánem, uvědomil jsem si jednu věc: Bali mě nezměnilo. Neprožil jsem osvícení při meditaci v chrámu, nezačal jsem věřit v karmu ani jsem se nenaučil mistrně jezdit na skútru. Ale něco jsem si odvezl. Odvezl jsem si puchýře, nesmazatelné opálení ve tvaru sandálů a hrst historek, které budou moje budoucí děti pravděpodobně považovat za přehnané. Odvezl jsem si pocit, že chaos je jen jiný druh pořádku, a že někdy potřebujete vypadat jako idiot – třeba když se převrátíte na skútru uprostřed tržnice – abyste si připomněli, že žijete. Na letišti jsem naposledy hodil minci do automatu na kávu, která chutnala jako instantní karma za všechny moje špatné rozhodnutí. A když jsem čekal na nástup do letadla, věděl jsem jedno: Bali si mě označilo. Ne do srdce, ne do duše, ale přímo do žaludku (díky, podezřelý kuřecí satay). A přestože jsem se tam nešel „najít“, možná jsem si přivezl to nejdůležitější – smysl pro humor nad absurditou toho, čemu říkáme život.

A co dál? Kdo ví. Ale jednu věc vím jistě: až příště pojedu někam daleko, beru s sebou boty. Tyhle zážitky na bosé noze byly jednou provždy dost.