Na hřbety Krkonoš

Krkonoše

Týden strávený v Krkonošském národním parku nám nabídl všehochuť ohledně počasí, ale i terénu, ve kterém jsme se pohybovali. Z Richtrových Boud, kde jsme byli ubytováni, byl na dosah hlavní hřeben s Luční boudou a tak jsme mohli výhodné polohy využít pro důkladný průzkum celé této části hor. Krkonoše tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny. Ještě ve čtvrtohorách se zde vyskytovaly ledovce, které tvarovaly krajinu. Díky tomu zde nalezneme v nejvyšších místech severskou tundru a četné stopy mrazového zvětrávání.

Sobota je pro nás dnem přesunu na sever Čech a Richtrovi Boudy. Protože až nahoru se auty nesmí, z Pece pod Sněžkou nás dopravuje místní taxi. Velmi pěkné pokoje mají nejen vlastní sociální zařízení, ale i TV (polopenze necelých 500,-Kč/osobu). Telka se hodí pro naše plánování túr, protože počasí má být v celém následujícím týdnu velmi proměnlivé. Večer se jdeme projít po lukách v okolí a já ještě s Luďkem hraju chvíli na zdejším betonovém kurtu zdarma tenis. Už pár dnů mě ale bolí koleno a tak tvrdý povrch není právě to pravé,

Liščí a Černá hora

V noci přešla bouřka, ale ráno je slušné počasí a tak vyrážíme poprvé k Výrovce, boudě, kde jsme měli mít původně zajištěné ubytování. Dnes je po změně majitele v provozu pouze restaurace. Jsme na hřebeni a vydáváme se na boční hřeben k Chalupě Na rozcestí a dále na Liščí horu. Červená turistická značka vede jen mírně zvlněným terénem mezi klečí a teprve z vrcholu postupně klesá kolem několika hotelů a penzionů k Lesní boudě. Tady z ekologického chovu ovcí můžete poobědvat např. skopovou jehlu, my ale jdeme směrem ke Kolínské boudě. Kolem je dost možností výběru, kde se dá najíst a tak si jednu z nich vybíráme. Čekací doba je, byť jsme uvnitř hospůdky sami, docela dlouhá a tak se k Černé hoře vydáváme se zpožděním.

Dole se odpojují Jirka s Hankou a my ostatní jdeme k naučné stezce Černohorské rašeliniště. K vrcholu Černé hory je sice jen kousek, ale čas nás tlačí zpět, dolů do Pece. Sem má po páté dorazit po vlastní ose poslední, devátý člen naší expedice, Eliška. Klesání po asfaltce přímo dolů je nepříjemné a já jen těžko brzdím svá přebytečná kila. V Peci nakonec čeká na Elišku jen Luděk, my ostatní pomalu znovu nabíráme výšku směrem k Richterovým Boudám. Tady Lukáš stoupání dost těžce nese a každou chvíli sedí v příkopu u cesty. Nakonec se nahoru dohrabeme těsně před večeří v šest večer.

Dlouhým dolem do Špindlu

Opět stoupáme k Výrovce a u ní se rozhodneme pro sestup do Špindlerova Mlýna Dlouhým dolem. Po další, tentokrát dlouhé noční buřině se kolem nás válí mlhy a viditelnost je všelijaká.Sestupujeme zprvu prudce k Svatopeterskému potoku a já využívám mlžných oparů k zajímavým fotkám. Za Svatým Petrem má Lukáš, který ráno nesnídá, tak velký hlad, že se odpojujeme od ostatních a my dáváme pauzu na menší oběd. Po něm nacházíme ostatní ve Špindlu. Stále poprchává a protože výhled na nějaké zlepšení není, ukecáváme k výjezdu lanovkou na Přední Planinu překvapivě i Luďu, který tento druh Dopravy v horách bytostně nesnáší.

Nahoře chytáme zelenou značku a po úvodním boření se do podmáčeného terénu, se vyloupneme u Boudy na Pláni. Tady je už kvalitnější stezka a my po ní postupně procházíme krásnou krajinou, kterou bohužel pro stále přítomnou mlhu moc nevidíme. U Nové Klínové Boudy - Tesla, nás únava spolehlivě zahání do rodinné ekohospůdky, kde si dáváme s Janou domácí chléb se sádlem a cibulí. Chybí nám Lukáš, který se jako obvykle i přes mé upozornění, že se někde ztratí, utrhl ze řetězu a zmizel kdesi vpředu. Jdu ho nakonec hledat a nad chatou se setkáváme. Od Klínových bud, které zde stojí již hezkých pár století, je jenom kousek k Chalupě Na rozcestí a Výrovce. Poprvé klesáme od Výrovky k Richtrovým Boudám. Po včerejšku mám slušně setřesená a bolavá lýtka, a tak jdu dolů dost těžce.

Obřím dolem na Sněžku

Dnes, v úterý má být stabilní a velmi teplé počasí a tak naše volba je jasná. Jde se na vrchol Sněžky, naší nejvyšší hory.

Já na Sněžce (1 602m) byl kdysi dávno v roce 1975(!). Bylo mi patnáct a lyžařský výcvikový kurz, který měla neše třída EV1 v Peci, měl naplánován i běžkařský výlet. To tehdy znamenalo vzít sjezdovky, vyháknout perka ze spodku lyží tak, aby byla bota v patě volná a vyrazit do terénu . Vedoucí družstva naštěstí usoudil, že výstup pěšky na Sněžku by přežil málokdo z nás a tak jsme až na vrchol vyjeli lanovkou. Tam nás čekala hora pokrytá ledem. Pamatuji se, že jen sestup k Obří boudě byl dvouhodinovou šílenou túrou, při které jsme v jedné ruce drželi hůlky a lyže, zatímco druhá pevně svírala železné lano. Při sestupu jsme dole, na Polské straně, viděli na sněhu jasně červený pruh. A večer se dozvěděli, že toho dne z vrcholu po ledě uklouzla a zabila se turistka, a poté i dva členové Horské služby, kteří ji lezli zachraňovat. Když to všem vyprávím, říká mi Luděk, že on má tento den s křížekem zapsaný na mapě. Já nosím svoji prastarou z roku 1980, kde ještě není zaznamenáno nic.

Ale vraťme se zpět do Obřího dolu, kde se od nás odpojují Hanka s Janou a doprovodem Jirkou, aby na nás na vrcholu počkali. Chtějí se vyvézt na Růžohorky a odtud dojít na vrchol. My jdeme ke kapličce a tam nás dochází i sestra Štěpánky Jana s manželem, takže výstup jdeme společně. U Kovárny se dnes můžete podívat i do podzemí Sněžky. Do dolů, kde se v minulosti těžila ruda s železem, arzenem a mědí.

Nás zatím čeká tvrdý výstup nahoru. Stezka se začíná prudce zvedat a já začínám rychle vlhnout od potu, který mě zaplavuje od hlavy až k patě. Díky tomu ale nemůžu nikde moc dlouho postávat a tak držím dobré tempo s lehkonohýn Lukášem. Kdybych se zastavil, zmrznu. I přes příznivou předpověď je Sněžka ponořena do chladného stínu a není kde usušit zvlhlé prádlo. V sedle u Obří boudy je větrno a tak měníme trika a natahujeme všichni bundy. Něco pojíme, ale moc se zde nezdržujeme a míříme k vrcholu. Kolem jdou houfy lidí, vypadá to tady jako na Václaváku. Pod vrcholem Sněžky nacházíme pamětní desku a křížek na památku zahynuvších horských záchranářů. A datum 16.1.1975. V ten den jsem tady také stál...

Sám vrchol Sněžky není nic moc. Plno lidí, plno všelijakých staveb, plno všelijakých kamenů a zbytků cihel po dávno rozpadlých stavbách. Představoval jsem si útulnější prostředí, a k tomu ta divná Poštovní bouda... Dovídáme se, že dole u lanovky byla čekací doba asi dvě hodiny a tak na zbytek výpravy nakonec překvapivě čekáme my. Jedou lanovkou až na vrchol. Čekáme na lavičce u Poštovní boudy a zatím nás natáčí kameraman ČT. Asi se někdo v Praze dozvěděl, že dnes budeme zdolávat Sněžku my a tak sem poslali reportéry. Radujeme se, že budeme večer v televizi. Když se konečně všichni sejdeme, opouštíme tohle poutní místo a po cestě polskou stranou scházíme zpět k Obří boudě. Před námi je rozsáhlé vrchovištní rašeliniště, kde pramení Úpa i Bílé Labe. Procházíme po bytelném dřevěném chodníku a kolem nás se nachází pravá "tundra". Tak se to dovídáme z informační cedule.

Zanedlouho přicházíme k Luční Boudě, která je opravdu obrovská. Původní vyhořela v roce 1938 a za války ji obnovil německý wehrmacht, aby ji využíval pro školení leteckých radistek. Ubytovací kapacita 330 lůžek vypovídá vše. Uvnitř je velká "předsíň" s kamennou dlažbou, kolem hodně dřeva a v patře prostorná restaurace. Přirážka za výšku 1410m, ve které se nacházíme, je také velká. Přesto dáváme pozdní oběd, prohlížíme si na široké chodbě u restaurace staré fotky i vitrínu věnovanou výše popsané dvojici zemřelých členů Horské služby, kde je i zlomený cepín, a pokračujeme kolem kapličky věnované obětem hor k Výrovce. Tady čeká opět rychle klesající asfaltka, která odebere poslední dnešní zbytky sil.

Večer se při sledování Událostí opravdu při reportáži ze Sněžky vidíme. Sice jen z dálky, ale jsme to my!

Cestou Cesta česko-polského přátelství do údolí Bílého Labe

Ještě i dnes, má být před přicházející bouřkovou frontou teploučko a tak vybíráme další náročnou cestu. Jdeme k Luční boudě a krátkou spojnicí se dostáváme na červeně značenou Cestu česko-polského přátelství. Stezka střídá písčitý povrch s kamenitým, s nepříjemně vyskládanými oblými kameny, na kterých naše kotníky dostávají zabrat. Dost zbytečná práce, která místo usnadnění chůze ji jen komplikuje. Pod námi se objevuje první jezero, "Maly Stav", jde se po hraně prudkého srázu s krásným výhledem zpět ke Sněžce. Kousek dál vidíme v hlubině i druhé "Wielki Stav". Stezka pokračuje příjemným terénem stále ve výšce kolem 1 400m nad mořem ke Slunečním skalám (Slonecznik) a začíná se mírně svažovat ke Slezskému sedlu. Poslední kilometr je již hodně strmý a nás zavádí přímo k známe Špindlerově boudě, kde konečně doháníme Jirku s Hankou. Nechtěli nás brzdit a nakonec musí čekat v hospodě oni. Pauza na oběd je zasloužená a po ní již klesáme do doliny Bílého Labe.

Na soutoku s Čertovo strouhou v příjemném prostředí lesů, leží další bouda "U Bílého Labe". Tady začíná stoupání zpět k Luční boudě. Jdeme nad krásným údolím, ke kterém poskakuje po kamenech a umělých prazích voda Bílého Labe. Výhledy nám zpestřují výstup a tak cesta rychle ubíhá. Zanedlouho už máme vrchol Čertovi louky (1 471m) za sebou. Luční boudu jen míjíme, čas kvapí a večeře na Richtrových Boudách již čeká.

Makrofocení nad Modrým dolem

Další den je po propršené noci nevlídný, mlhy se opět válí kolem chalup a tak se rozhoduji nechat rodinu i sebe odpočívat. Válíme se v posteli až skoro do poledne a až pak se jdeme podívat nad údolí Modrého dolu. Moje mapa sděluje, že dříve zde vedl výstup až ke Studniční hoře, dnes je bohužel stezka uzavřena a stoupat se z Pece musí buď Obřím dolem, nebo nepříjemnou asfaltkou přes Výrovku. Měním poprvé po třech dnech objektiv za makro a fotím zdejší květenu. Nejdéle mne zaujme bílá forma náprstníku v pozadí se Sněžkou.

Ostatní tento den jdou ke Klínovým boudám, bloudí dlouze v mlze v lesích u Lyžařské boudy a večer se utahaní vrací opět přes Výrovku.

Vyhlídka Krakonoš a sestup Obřím dolem

Poslední den vybíráme opět Luční boudu, od které míří hřebenovka k zajímavým Kozím hřbetům. Ty se táhnou až nad Špindl a Luděk tvrdí, že je to jediný opravdu Ostrý hřeben Krkonoš. Z fotek je to patrné, my bohužel smíme jen pár kiláků na vyhlídku Krakonoše. Dále je cesta zapovězena, navíc ani není vidět kudy dál pokračovat hustou klečí. Obracíme se tedy zpět a po domluvě se vydáváme přes vrchovištní rašeliniště k Obřímu dolu. Zde postupně klesáme kolem nám již známé zděné stavby, kde je Peltonova turbína a odkud se do ruku 1960 dopravovala voda "trkačem" na vrchol Sněžky.

O kus níže je Kovárna, důl o kterém jsem již psal výše, a tak dáváme řeč s hezkou slečnou, co hlídá aby do dolů nepadali turisté. Bohužel se prohlídka musí předem objednávat a tak nám nezbývá než pokračovat k odbočce do Modrého dolu.

Stoupání k Richterovým boudám je kruté, docela nahlas se ozývá moje levé koleno a dost trpím. Naštěstí je to poslední výstup v krásných Krkonoších, kde jsme mohli strávit příjemný týden letošní dovolené.