Na kole k sousedům

Video z této cesty najdete na www.youtube.com jako Na kole k sousedům001,002 atd.

Věhlasní cestovatelé H + Z vyjeli na svou první výpravu o šedesát let a pět dnů dřív. To já ale neřeším. Na rozdíl od nich, jsem já tu svou šlapal na kole. Pravda, byla to výprava krátká, čtyřdenní, ale jsem na ni patřičně hrdý. Splnil jsem si konečně svůj sen - podívat se na kole do Litschau. Pro nezasvěcené - to je městečko v nejsevernějším cípu Rakouska, v těsném sousedství Nové Bystřice. Ale nebudu předbíhat.

PŘES VŠECHNY RADOUNĚ A RADOUŇKU DO MĚSTA NAD Vajgarem

Většinou si je pletu, nebo si na některou vůbec nevzpomenu. Proto jsem se rozhodl si je projet. Pátek 27.dubna byl den pro cykloturistiku jako stvořený. Oproti plánu jsem vyjel z Kamenice nad Lipou o hodinu později, ale čas tentokrát nebyl můj nepřítel. Po průjezdu bozděchovskými lesy přišla na řadu jako první Horní Radouň.První zmínka o obci pochází z r.1487. Dnes má obec 250 obyvatel s průměrným věkem 45 let.

Velkým oříškem bylo nalezení Chlaňova buku, který se podle mapy nalézá západně od obce a je památným stromem. Při jeho hledání jsem se dostal až na vrchol silnice do Světců tam, kde se poslední dobou říká „ U čtyř prasátek ”. Alespoň v naší rodině. Protože jsem byl na cestě už téměř hodinu dal jsem si malou svačinku. Zírajíc při tom do mapy jsem ani nepostřehl, že u mne zastavil hajný v oprýskaném zeleném Favoritu. I přes jeho radu jsem kýžený buk hledal ještě asi dvacet minut. A nebylo to určitě jen tím, že neumím číst v mapách.Konečně jsem byl u NĚHO! 19 m vysoký, obvod kmene 495 cm. Stáří Chlaňova buku se odhaduje na 350 let. Na buku byl oběšen sedlák Chlaň, který se protivil vrchnosti. Tolik historie - tedy mnou upravená. Žádné informace o buku jsem nenašel.

Další na řadě byla Okrouhlá Radouň, která leží pod vrchem Kubalovem (596 m.n.m.).V průvodci se můžeme dočíst, že je zemědělsky využívaný. Moje představa o hospodárném užívání je úplně jiná. A to nejsem zemědělec. Vesnička se zapsala do novodobé historie těžbou uranové rudy, která tu probíhala od r.1967. Poslední vozík byl vyvezen na povrch v prosinci r.1990. Dnes už jen pamětníci vědí, kde stály těžní věže.

Zvlněnou krajinou, kde míjím kopce s výškou okolo 500 m se blížím ke Kostelní Radouni. První zmínka o obci pochází z r.1296. Má 282 obyvatel. Pokračuji přes Dolní Radouň, odbočuji na Drahýšku, míjím rybníky Fejfar a Velký Hroch ( proč asi?). Projíždím Radouňkou a krátce po třinácté hodině usedám u svého přítele Waltra na kafíčko.Lehce jsem poobědoval na břehu z poloviny vypuštěného rybníka Vajgar. Další plán je navštívit Stráž nad Nežárkou.Vydávám se přes Políkno, Vydří a Dolní Lhotu.

CESTOU, SPÍŠE NECESTOU

Přejíždím most přes Nežárku mezi obcemi Dvorce a Dolní Lhotou. Tím jsem si zadělal na malý problém. To mi došlo hned jakmile jsem uslyšel hukot automobilů na E 551, která je od řeky vzdálena sotva 200 m. Asi v těch mapách opravdu neumím číst!Vrátil jsem se na pravý břeh Nežárky, kde za mostem vedla lesní cesta sledující tok. No, sláva! Kolem pěkných chat jedu docela rychle. Ale ne daleko! Po necelém kilometru jízdy se cesta rozplývá v hustém lesíku. Vracím se zpět do Dolní Lhoty a po žluté turistické značce sleduji tok řeky Nežárky až do Stráže. Teprve nyní zjišťuji, jak těžké je kolo ustrojené na putování „ na těžko”. Jsou místa, ať dolů či nahoru, která absolvuji jako kolovodič. V tomhle terénu to však není žádná ostuda. Krátce se zastavuji v kempu U Skalníků, kde se majitelé připravují na zahájení provozu. Prohodili jsme několik zdvořilostních frází. Pozvání na lahváče jsem s díky odmítl. Nohy jsem měl i tak dost těžké a spoustu kilometrů ještě před sebou.

Celý zplavený jsem po šestnácté hodině dorazil do Stráže nad Nežárkou. Náměstí vylidněné, zámek zavřený. V malé samoobsluze jsem si od upovídané prodavačky koupil pití. Mimo jiné jsem se dověděl, že tu „ chcípnul pes”. Po krátké procházce okolo náměstí jsem si dovolil nesouhlasit. Ve dvou restauracích bylo dosti živo a šest kamionů, které za tu chvíli náměstím projely, také není málo. A to jsem nepočítal auta osobní.

V průběhu staletí měnilo Strážské panství často své majitele. Po pánech ze Stráže byl z těch významnějších Venclík z Vrchovišť.V r.1577 koupil Stráž Vilém z Rožmberka, nejvyšší pukrabí Království českého. Původně gotický hrad postavený ve 2.pol. 13 st. pány ze Stráže byl po r. 1715 přestavěn na barokní zámek. Ema Destinnová se usídlila na zámku ve Stráži nad Nežárkou již na vrcholu své slávy.Dnešní budova Radnice byla postavena r.1876 na místě Radnice staré, která byla zničena požárem v r.1875. Kostel sv.Petra a Pavla je prvně připomínán jako farní r.1361. Hlavní oltář s obrazem sv.Petra a Pavla od J. Herzoga z Plzně byl pořízen v r. 1894.

První písemné zmínky o Pístině pocházejí z r. 1397. Obec leží v nadm.výšce 458 m a má v současnosti 186 obyvatel. V roce 1995 byla vyhlášena vesnickou památkovou zónou. Nachází se tu několik vzácných stavení lidové architektury: čp. 1 -7,11,12,18 a další.

Posadil jsem se na lavičku na hrázi bezejmenného rybníka uprostřed návsi, kapli sv.Kateřiny z roku 1824 za zády.Chvíli jsem tu poklidnou atmosféru vstřebával se zavřenými víčky. Pozdně odpolední slunce příjemně hřálo. Otevřít víčka mě přinutilo prudké brzdění tří Kluků na kolech. Musel jsem odpovídat na spoustu otázek. Odkud a kam jedu, co všechno vezu. Na oplátku jsem se já zeptal, jestli ještě ve vsi nikdy neviděli cyklistu. Dali se do smíchu. Viděli, ale žádný na lavičce nespal. Sluneční hodiny na pozdně barokní kapli ukazovaly někam mezi 16 a 18 hodinu, když jsem se vydal na další cestu.

V obci Stříbřec se stavení lidové architektury nalézá ještě víc. Za pozornost stojí zejména čp. 4,6,9 - 12 a další. V době nacistické okupace, v letech 1940 - 45, tu žil spisovatel Ivan Olbracht (1882 - 1952). Napsal zde román Dobyvatel. Zdejším rodákem je také básník a překladatel Jan Pilař (1917 - 96). Písemně je Stříbřec připomínán již v roce 1415.

Další, tento den poslední, je zastávka u pomníku Emy Destinnové. Je žulový a leží na levém břehu Nové řeky, v místech, kam pěvkyně chodila ráda lovit ryby. Umístěn je pod památným letním dubem. Jeho stáří se odhaduje na 350 let, obvod kmene je 590 cm a výška 22 m. Pomníček nechal zbudovat její přítel, statkář Vladimír Hofbauer po té, co v lednu 1930 pěvkyně zemřela na mozkovou mrtvici. Na pomníku si můžete přečíst její vlastní epitaf: „ Žijící, jež smíte dosud všechny tyto krásy zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich, znovu vždy se vrací v místa štěstí mého zašlého”.

Čekají mě poslední čtyři kilometry do Staré Hlíny, kde mám sjednaný nocleh u svého přítele Vojtěcha. Při výjezdu z lesa se mi po pravé straně leskne v zapadajícím slunci rybník Vyšehrad, vpravo Stolec. U Soukupů je velké vítání. Paní domu o mém spaní ve stanu nechce ani slyšet. K večeři se podával řízek velikosti sloního ucha, káva a štrůdl. V tuhle pozdní hodinu dostává můj BMIndex pořádně na frak!

Přestože bylo teprve osm hodin, slunce už příjemně hřálo. Jako vlaštovky na drátě sedělo šest chlapů na parapetu výlohy obchodu. S cigaretou a lahváčem v ruce cosi důležitého probírali. Muselo to být závažné téma, protože polovina bedničky už vzala za své.Uspokojil jsem svou touhu po čerstvých houskách a začal ukrajovat první kilometry ze své denní porce.

Na konci Staré Hlíny, při jižním cípu rybníka Vítek, najdeme dva kamenné záplavové mosty. Jeden má 5 a druhý 12 oblouků. Původní výška oblouků je 14 m. Mosty z r. 1781 byly obnoveny po povodni v r. 2004 a jsou technickou památkou. Ještě v roce 1988 se po nich jezdilo.Vrátil jsem se ke stříbřeckému mostu. Odtud proti proudu Nové řeky až na rozvodí se Starou řekou.

Cesta po břehu lemovaném údajně 96 letními duby příjemně utíkala. Mají stáří 200 - 400 let a výšku mezi 11 - 30 m. Na Novořecké Baště mě předjeli první dnešní cyklisté. Ovšem

u poutačů s informacemi o přírodní rezervaci Novořecké močály se nezastavili. Tím pádem se nemohli dovědět, že má 236 ha a vyhlášena byla v r. 1994. Po kilometru šlapání, u dalšího rozcestí zvaného Dlouhý most, opět slézám s kola a kochám se.

„ Doleva,vole! Doleva! Po červený!” Za velkého hřmotu a funění se přehnala tlupa, která mě před chvílí předjela a skutečně zabočila vlevo. Opět se rozhostilo ticho.

Nedaleko před rozvodím vidím na řece gumový člun. Nějaký individualista! Ne, je to ONA! Až když se člun dostal na mou úroveň zjišťuji, že je to ON s vlasy jako ona. Ležel v člunu a spokojeně pokuřoval. Chvíli jsme dali řeč. Docela mi závidí. Vody málo, už také musel člun tahat.

Na Rozvodí Staré a Nové řeky přišla ta chvíle, kdy bych si uvařil kafíčko. Bohužel! Vařič se nikam nevešel. Vybavoval jsem si, co se změnilo od doby, kdy jsem tu byl poprvé. To byl Šemík ještě hříbátko. Psal se rok 1964. Sušili jsme tu bagáž, protože jsme se nedaleko proti proudu „ udělali ”. Bylo tehdy na přelomu června a července tolik vody, že se koryto řeky Lužnice dalo odhadovat jen podle okolního křoví. Loučím se Starou a podél Nové se vydávám zpět k rozcestí u Dlouhého mostu. Po červené značce kolem Starého Hospodáře pokračuji na Chlum u Třeboně. Hospodář má rozlohu 116 ha, v jeho sousedství se nachází další rybníky.Názvy některých souvisejí s rodinnými vztahy nebo funkcemi Rožmberků jako například Kanclíř, Podsedek.

Chlum u Třeboně mě přivítal krátce před polednem. První dochovaná zmínka pochází z roku 1395. Po 1. světové válce se Chlum stal vyhledávaným letoviskem. Dovolenou tu trávilo mnoho známých osobností. Pro mne, kameničáka, bylo novým zjištěním, že tu v roce 1937 Vítězslav Novák dokončil Jihočeskou suitu. Křížová cesta mě dovedla na liduprázdné náměstí. Po krátkém odpočinku u kašny bez vody se vydávám k rybníku Hejtman. Tady, na ostrůvku uprostřed rybníka, si dávám své oblíbené lečo a ve stínu stromů hodlám chvíli odpočívat. Idylka však netrvala dlouho. Narušila ji rodinka s dětmi, které byly, mírně řečeno, pěkně rozjívené. Pan otec se ponořil do novin, matinka se hodila do plavek a namazala „třicítkou”. Sbalení kuchyně mi trvalo jen krátce. Dřevěná lávka spojující ostrov s pevninou se při tom úprku zdála být ještě užší než při cestě sem.

PŘES KLIKOV DO LONDÝNA A BOSNY

Kolem rybníků Točík a Purkrabský mířím na Klikov. Musel jsem doplnit hladinu kofeinuv těle a tak přišla vhod zahradní restaurace ve Františkově. Tady se mi naskytla první příležitost konverzace v jazyce, který se učím už - no to snad ani nebudu zveřejňovat - hodně dlouho. Rakouský manželský pár, který si přisedl k mému stolu tu snahu měl. Problém byl v tom, že oni vůbec neuměli česky a já ... Nicméně, to podstatné o počasí a o kráse cykloturistiky jsme si řekli.

Po průjezdu Františkovem nastal malý problém, nemohl jsem najít orientační bod, drůbežárnu, za kterou se má odbočovat na Velký Londýn. Konec dobrý, všechno dobré! Po krátkém pátrání jsem našel nejdřív Malý a pak i Velký Londýn. Kýženou drůbežárnu jsem našel jako poslední. Byla jen pár metrů od cesty, zarostlá křovím. Troufám si tvrdit, že tady už nikdo slepice pěstovat nebude. Jen 400 m od Malého Londýna leží Bosna. Čítá čtyři chalupy ze tří čtvrtin zdevastovaných.Pravda je taková, že když jsem projížděl Bosnou a Hercegovinou po skončení války , měl jsem pocit daleko horší.

PŘES RAPŠACH DO PAŘÍŽE

První zmínka o Rapšachu pochází z roku 1338. K Československu byl připojen až 31.července 1920.Do té doby patřil k rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Jako výraz díků západním mocnostem byly pak okolní osady pojmenovány Malý a Velký Londýn, Paříž a Nový York. Pískovna Dračice byla vyhlášena přírodní památkou v roce 2001. Má rozlohu 8 ha. Vykytují se tu ohrožené druhy rostlin a živočichů.

Protože se hodiny přehouply přes osmnáctou, byl čas najít si nocleh. Kemp u Velké Tušťské pískovny je ta správná volba. Útulný, čistý, s restaurací a zatím téměř prázdný. Po krátkém odpočinku stavím stan. Dál pak klasika.Praní spodního prádla, sprchování a večere. Přesun do restaurace a tady „ tiskovka ” se sousedy z karavanu. Podle možnosti se přidával také pan vedoucí, který měl ovšem na place práce víc než dost. Opět jsem se přesvědčil, jak je ten Svět malý. Před třiceti lety pracoval pan vedoucí jako mistr na melioracích v okolí Kamenice nad Lipou. Tisková zpráva z tohoto setkání by zněla asi následovně: Ve většině témat panovala názorová shoda.V přátelském duchu setrvali účastníci konference do pozdních nočních hodin.

Po dlouhé době noc ve stanu. Přestože jenom pět stupňů, tak mi zima nebyla.Asi také proto, že hned od rána svítí sluníčko. Po vydatné snídani vyrážím. U řeky na vodácké základně už je také živo. Prošel jsem si místa, kde jsem jako vodák v roce 1964 začínal, a kam jsem se po letech vrátil s mojí drahou polovičkou. To se psal letopočet 1983. Ještě než jsme stačili postavit stan přišla nás zkontrolovat hlídka Pohraniční stráže. Nebylo tehdy obvyklé, aby se v půlce května někdo vydával na řeku. Suchdol nad Lužnicí byl přísně kontrolované pohraniční pásmo. Myšlenka na kávičku byla stále silnější, a tak jsem uvítal cukrárnu téměř na konci Suchdola. Přestože po snídani, tak jsem hřešil a to značně. Větrník, střecha a můj oblíbený punčový, který opravdu punčem voněl, a co hlavně – mlaskal na jazyku! Naštěstí cesta do Českých Velenic není moc náročná.

Po nádherném úseku trasy č.1012 ze Dvorů nad Lužnicí, který má téměř 6 km, se vydávám vpravo po č.1013, abych po čtyřech kilometrech najel na cyklotrasu č.34, která mě dovedla do Českých Velenic. Na to, že je neděle dopoledne panuje na hlavní třídě čilý ruch. Zaujalo mě několik lidí, táhnoucích kárky a staré kočárky, jedoucích jedním směrem. Nenápadně jsem jel v malém odstupu a zjistil jsem, že mluví německy. Zakrátko byla moje zvědavost ukojena. Nedaleko od hraničního přechodu stálo shoping centrum. Myslel jsem, že nákupní turistika za levným zbožím u nás už dávno skončila. Jak je vidět, není to pravda. Další divení nastalo po několika metrech jízdy. Na levé straně ulice se nacházela armáda trpaslíků, labutí a dalšího kvalitního zboží.

OPOUŠTÍM REPUBLIKU

Je příjemné opouštět republiku když víte, že se můžete vrátit kdy uznáte za vhodné. Jen 50 m za hranicí přejíždím most přes říčku Laisnitz, která se po „ překročení ” hranic mění v Lužnici. Srovnat atmosféru nedělního dopoledne u nás v Kamenici nad Lipou a tady v Cmuntu, se prostě nedá. Pravda, Gműnd má zhruba o 2 tis. obyvatel víc. V jedenáct hodin panuje na náměstí čilý ruch. Okresní město Gműnd bylo založeno ve 12.stol. Velký rozvoj města nastal po zbudování železnice z Prahy do Vídně v r. 1869. Zajímavostí je, že od r. 1907 do r. 1916 zde jezdil trolejbus. První na našem tehdejším území. V r. 1920 byl rozdělen na českou část (Č.Velenice ) a rakouskou část. Podle průvodce se na náměstí nachází několik domů se sgrafitovou výzdobou. Já jsem objevil pouze dva. I v neděli je otevřeno informační centrum v přízemí Radnice. V prvním patře se nalézá Muzeum skla a kamene.

Z náměstí se přesouvám k Palmovému domu. Ten patřil dříve k zámku, ale dnes slouží obyvatelů Gműndu jako kulturní stánek. Vlevo od budovy je vchod do zámecké zahrady. Zámek byl založen v 16.stol. na pozůstatcích starého vodního hradu ze 13.stol. Pečlivě udržovaná zahrada je, na rozdíl od zámku, přístupná veřejnosti.

NA SEVER DO HOR

Další etapou mého dnešního putování je návštěva přírodního parku Blockheide-Eibenstein, který se nachází asi 2 km severně od města. Jeho rozloha je 110 ha. Krajina tu prý připomíná některé oblasti ve Skandinávii. Nemůžu posoudit - tam se snad také někdy dostanu. Zakrátko přijíždím k Hubertově kapli. Za ní už se terén dosti prudce zvedá a tak se ze mne stává opět kolovodič. Na samém vrcholu stojí vyhlídková věž přístupná od jara do podzimu. Konstrukce je dřevěná. V jejím přízemí se nacházejí informace a v ceně vstupného je i prohlídka nádherné zpracovaná expozice o geologických zvláštnostech a historii parku.

Po výstupu na rozhlednu zjišťuji, že v průvodci slibovaný výhled až do alpského podhůří se v mém případě nekoná – škoda, snad příště. V infocentru jsem koupil pro vnučku Martinku píšící větev a želatinové medvídky,které miluje.Tyto jí budou obzvlášť chutnat, protože je na nich etiketa označující ekologický výrobek.Pod rozhlednou je také stánek s občerstvením, jak jinak, vyvedený ve dřevě a hezky zapadající do KRAJINY. Ne, že bych byl skrblík, ale dát za malé pivo 62,20 Kč ? Zase až tak velkou žízeň nemám. Po příjemně prožitých třech hodinách sjíždím z Eibensteinu a kopírujíc úzkokolejnou železnici vydávám se k Litschau. Úzkokolejka o rozchodu 760 mm z Gműndu je o šest let starší než ta vedoucí z Obrataně přes Kamenici nad Lipou a Jindřichův Hradec do Nové Bystřice.

Úplně přesně řečeno - byla. Pravidelná osobní přeprava tu skončila v r.1986 a Doprava nákladní pak v r.2001.V letních měsících je tu možno vidět výletní vlaky, ovšem jen na objednávku firemních kolektivů atp. V obci Brand si dopřávám krátkého odpočinku u autobusové zastávky. Hned vedle stojí automat na mléko. Musím přiznat, že u nás zatím věc nevídaná. Dost možná, že by mi půllitřík zbylých 11 km do Litschau urychlil.

LITSCHAU NA DOHLED

Co o něm vím? Městečko s 3600 obyvateli leží v nadm.výšce 534 m. Prý je to nejzdravější místo Rakouska s největším počtem slunečních dnů v roce. Můj vnuk Honzík mi už asi šest let sliboval, že sem spolu pojedeme - tak já jsem tu. V okolí je velké množství vodních ploch z nichž největší je Herrensee, které má rozlohu 24 ha. Podle průvodce je tu kemp, kde bych chtěl přenocovat. Ale uha! Není. Dvě eura za malé pivo už se mi nezdá přemrštěná cena. Slastně ho vychutnávám a přemýšlím co dál. Rozhodl jsem se vynechat Rottal, nejsevernější obec Rakouska. Nedaleko se nachází Meridian-Stein, kde se protíná 49.rovnoběžka s 15.poledníkem. Tak příště! Mé rozhodnutí se ukázalo jako správné. Silně se ochladilo a začal foukat Ostrý protivítr. Po osmé večer jsem dorazil do Albeře, kde jsem se ubytoval. Po čtyřech dnech jsem si dal teplou sprchu a vydal se na tiskovku do vedlejší hospody, kterou má propachtovanou Pepa, můj dávný přítel. Plodná diskuze ale netrvala dlouho. Dnešních 85 km, v počasí, ve kterém by psisko nevyhnal, jsem v těle opravdu cítil. Paní domácí mi ráno hlásila, že po rozednění ukazoval teploměr jen 4°C. Krátce po deváté vyjíždím směr Kunžak.

V Kaprounu hledám rašeliniště s výskytem prstence Traunsteinerova. I rybník popisovaný v průvodci jsem našel. Ovšem po leknínu bělostném, který se tu má vyskytovat, ani památky. Jak jsem se později dověděl, tak se nevyskytuje už zhruba 15 let.

NA VYSOKÝ VYSOKÝ KAMEN

V prudkém stoupání odbočuji vlevo po žluté značce k Vysokému kameni. Ten je se svými 738 m nejvyšším bodem jindřichohradeckého okresu. V okolí je spousta balvanů a v jejich středu velké izolované skalisko. Díky okolním stromům však výhled není příliš valný. Býval tu triangulační bod a dřevěná konstrukce sloužící jako rozhledna.

ÚDEREM POLEDNE přijíždím na náměstí do Kunžaku. Krátce odpočívám u renesanční kašny z roku 1665. První dochovaná zmínka o Kunžaku pochází už z roku 1288. Tehdy se ovšem jmenoval Cunsek. Své dnešní jméno dostal v roce 1923.

Nedaleko Jarošova nad Nežárkou se do lesního ticha ozývá ten proklatý výdobytek civilizace. Moje žena Milena je na nákupu v Jindřichově Hradci a může mě někde na trase naložit.

Vniřní hlas nabádá: „ Přece to nazabalíš 10 km od domova?!” Nakonec podléhám. Dáváme si rande v Jarošově U Samorosta. Tím končí moje čtyřdenní putování, na kterém jsem ujel 280km po dvou státech.

Video z této cesty najdete na stránkách www.youtube.com jako Na kole k sousedům001,002 atd.

Autor: lojza49

Poslední aktualizace: 27.10.2010

Na kole k sousedům na mapě