Na Paprsek jsme nedojeli

V současné době zřejmě neexistuje horší nepřítel, než lyžař. Myšleno důsledně hlavně lyžař sjezdový. Ačkoliv každý zkušený lyžník zřejmě potvrdí i z vlastní zkušenosti, že ve frontě na vlek, pokud si vytáhne šálu, nákrčník nebo nasadí roušku je možnost nákazy minimílní, ne-li nemožná.

Zdá se ale, že zmíněné opatření přináší úplně opačný efekt. Místo aby se alespoň část pohybuchtivých občanů rozptýlilo na sjezdovkách, všichni se vrhli na turistické trasy. Myšleno nejen pěší, ale v současné době když na hory dokonce napadl sníh i do běžkařských stop.

Nicméně zdá se, že efekt je úplně opačný a masy lidí jsou teď v drtivé většině na lesních cestách.

Alespoň tak se nám to přihodilo na prvním letošním běžkařském výletu. Poslední den roku jsme stihli vyjet na běžkách na Švýcárnu, dalším postupným cílem bývá chata Paprsek v Rychlebských horách. Protože už pěknou řádku let nejezdí přímý vlak na Ramzovou, což sice neplatí o všedních dnech, ale o víkendech nám nezbývá přestupovat. Jednodušší je autobusem do Rudy nad Moravou, kde přestoupíme na spěšný vlak z Olomouce.

Že je vlak značně zaplněný není zas tak překvapivé, sněhu v týdnu připadlo celkem dost, tak není divu, že je plno.

Když už jsme na Ramzové viděli ten dav, skládající se nejen z lyžařů, ale i chodců, celkem logicky jsme se v Petříkově obrátili na křižovatce doleva, jak se tu říká do levého údolí (červená TZ). To pravé údolí s modrou značkou, jinak lyžařská magistrála, kam směřuje drtivá část výletníků. To naše směřování je přeci jen méně zalidněné. Zpočátku je sněhu přeci jen míň ale už od okraje Petříkova je tras upravená a jak cesta zvedá nadmořskou výšku, přibývá i množství sněhu a zároveň i kvalita stopy. Od červené pěší TZ se odpojíme v serpentině Pod Císařskou boudou. Mírní se tu i poměrně prudší výstup do mírnější části jednoho z okruhů kolem Paprsku, kterému se jinak říká Milíře. Sněhová nadílka kouzlí nádhernou atmosféru, kde jen chybí sluníčko a modrá obloha, aby to bylo dokonalé. Navíc celou dobu stále sněží, byť jemně, ale na velká panoramata to dnes nevypadá.

Z milířů odbočíme zelenou značkou (tzv. Tobogán) k Císařské boudě. Název lovecké chaty souvisí s údajnou návštěvou jedné turistické císařovny (Alžběta roz. Witelsbachová, provdaná Habsburková-Lotrinská). Jestli tu Sisi spala ale není historicky doloženo. U křížovatky bývá celkem narváno i mimo epidemii, teď je tu ale ještě narvaněji, tak jen skromně posvačíme a pokračujeme kam nebude tolik lidí, tedy stále zelenou k okruhu, kterému se říká Pohádka. Protože jsme už vystoupali nad 1000 metrů, je tady už krásně zachumlaná zima, byť je to načechraný prašan, odhadem vrstva dosahuje nějakých 50 cm. Většinou jsme u Kuncova chodníku odbočili přímo na Pohádku, tentokrát ale pokračujeme dál ke státní hranici. Běžkařská stopa tu míří pod vrchol Travné, což je vlastně druhý nejvyšší vrchol Rychlebských hor, skoro stejně vysoký jako Smrk (1126 proti 1127). Upravená trasa se tu najíždí po státní hranici, ale upravený je okruh Šengen přes Polsko, teď tam ale nejdeme. I tak je trasa občas za hraničními kameny, takže se vlastně projíždíme cizinou a nemáme antigenní nebo PCR test.

Musí se ještě kousek vystoupat, následuje sjezd zpět k magistrále. Už po hranici je celkem plno, takže vlastně sjíždíme v běžkařské frontě. Pokud jsou před námi méně rychlí běžkaři, tak jak to jde předjíždíme. To je vlastně další zádrhel, na běžky se vydává stále víc lidí, co na běžky často nejezdí a i menší kopeček je už pro někoho katastrofický.

Poslední křižovatkou před Paprskem je Palaš. Chata je odtud zhruba půl kilometr, když ale vidíme ten mumraj, ani se nám dál nechce. K Paprsku se dá vyjet autem po lesní asfaltce a rovněž zaparkovat. Narváno je ale tak, že spousta vozidel je už tady na Palaši. Ani se nám dál nechce, představa, že u chaty budou fronty u „hladového“ okna není zvlášť lákavá.

Takže se obracíme zpět, tentokrát už po magistrále, druhou svačinu zase na Císařské a dál k Černému potoku a sjezd k Petříkovu.

Protože jsme dopoledne viděli, že v Petříkově je prosolená vozovka, objíždíme to „obchvatem“, tedy červenou lyžařskou trasou. Ten je víceméně po vrstevnici, ale v závěru sjíždí pod Petříkov a protože sněhu je míň, leze i kamení, je tak lepší kus běžky sundat, minimálně pokud nemá běžkař už kameňačky.

V chatě Ramzovské sedlo není přímo okénko, občerstvení se vydává ve vestibulu (tedy zádveří). V některých chatách se i točí pivo, tady ne, pouze v plechovkách (někdo bonzoval). A protože jak je zavřená většina jiných hospod, je brzo okolí restaurace brzy přeplněné. No a pokud se nepromoříme tady, zcela bezpečně ve vlaku. Nějaké nařízení o rouškách a zakrytých ústech je zcela nesmyslné, pokud rychlík z Jeseníku tvoří jen dva vozy, do kterých se má naskládat minimálně 500 lidí…

Prý o počtu vozů rozhoduje objednávka z kraje. To by mě zajímalo co tam sedí za voly.