Na sever za dalšími rozhlednami - 2. den-okruh cca 12 km: Roztoky-část NS Roztocký háj-Tiché údolí - Suchdol (mlýny Trojanův,Tůmův,Spálený)-Tiché údolí-Roztoky (zámek,pivovar Perron,ateliér Zd.Braunerové)-Suchdol (Brandejsův statek,kaple sv.Václava)

Horko bylo celou noc a to jsme měli otevřené dveře až do rána. Ve 4 hodiny nás začal otravovat komár, v 6 mouchy. V 7 vstáváme. Je 24 stupňů, víc to nekleslo. Spát se už nedá, i když jsme toho moc nenaspali kupodivu ani jeden.

Koukám na předpověď počasí, je změna. Pršet nemá, ale nemá být ani velké ochlazení. Přesto má být přes den jen 28 stupňů (včera bylo 33) a v noci do 20 stupňů. I to by bylo lepší než včera. Uvidíme, jaká bude skutečnost.

Po snídani - po půl deváté odcházíme. Chtěli jsme kus popojet, jenže autem se tam jet nedá. Budeme to mít o něco delší. Ale to se nedá nic dělat. Převážíme aspoň auto kousek dál na parkoviště. Vyrážíme po neznačené cestě dál na jih naštěstí z kopečka. Jsme na katastru obce Roztoky, ale nedaleko od nás na katastru obce Únětice je místo, kde byly nalezeno pohřebiště ze starší doby bronzové. Proto byla tehdejší kultura pojmenována jako kultura únětická. Kdybych si označení nevšimla na mapy.cz, ani bych o tom nevěděla. Nic tady na to nepoukazuje.

Vstupujeme do lesa, ale také do přírodní rezervace Roztocký háj-Tiché údolí. Přicházíme na cestu, kde se setkáváme s modrou turistickou značkou. Po ní vede naučná stezka Roztocký háj-Tiché údolí, jejíž větší část si projdeme. Ta vede dokonce ještě přírodní rezervací Údolí Únětického potoka. Na 12 zastaveních se dočteme nejen o místní fauně, flóře a geologii, ale také o pravěkém osídlení.

Před námi v údolí vidíme hezky opraveny Trojanův vodní mlýn. První mlýn zde stál již koncem 12. století. Nejstarší je nyní mlýnice, která pochází asi ze 17. století, ostatní objekty byly přistavěny později. Rekonstrukce byla provedena velice citlivě, je zde zachován původní historický ráz. Tady nějaký čas žil malíř M. Aleš, zde se natáčel seriál Byli jednou dva písaři v hlavní roli s J. Sovákem a M. Horníčkem. Je sice hezky nasvícený, ale až k němu nejdeme, protože se okolo něj budeme vracet. Pohledem na něj se však kocháme.

Pokračujeme po NS vlevo. Podle informační tabule naučné stezky se dozvídáme, že na nedaleko tekoucím Únětickém potoce stával Tůmův mlýn. Založil ho kolem r. 1730 majitel nedalekého Trojanova mlýna, protože ten starý již kapacitou nestačil. Po jeho smrti ho r. 1830 koupil Josef Tůma. Později vyhořel. Byl opraven, ale byl využíván již jen k bydlení. Po 2. světové válce byla chátrající budova stržena. U potoka je prý ještě vidět zbytky náhonu. Tam však nejdeme.

Cesta je zajímavá, na jedné straně jsou skály, na druhé si vesele bublá Únětický potok.

Míjíme Spálený mlýn, který byl postavený v letech 1786 - 1787. Po několika měsících provozu z neznámých důvodů i ten vyhořel. R. 1813 byl obnoven, ale živořil, měnil majitele. R. 1949 byl přestavěn na továrnu na mýdlo a svíčky. Znovu vyhořel r. 1880 a pak ještě r. 1904. Budovy byly opraveny, dnes slouží k bydlení.

Odbočku k vyhlídce na Suchdol jsme vynechali. Ota prohlásil, že koukat na paneláky nemusí. Určitě ho odrazuje i kopec, který před sebou vidí. Nechala jsem se přesvědčit, i když mi bylo jasné, že tak úplně nemá pravdu. Je však horko a prodlužovat cestu si nechceme. Dokonce ani naučná stezka tam nevede. Rozhodně příjemnější je cesta Tichým údolím podle potoka. Tady je skutečně hezky.

Přicházíme na rozcestí Maxmiliánka, kde je velké parkoviště a kde bývala věhlasná restaurace, která byla pojmenována podle Maxmiliána I. Mexického, bratra rakouského císaře Františka Josefa I. Využívali ji turisté, ale scházeli se zde velmi významní lidé. R. 1924 tady byl postaven dvoupatrový hotel s terasou, restaurací a velkým sálem. Po válce bylo vše znárodněno a fungovalo až do 90. let 20. století. Od té doby je zavřená a je prý v katastrofálním stavu. Vidět nic není, protože okolo ní jsou husté stromy a křoviska.

My pokračujeme po modré údolím Únětické potoka a po naučné stezce, kterou na rozcestí Svojsíkovy sady na chvíli opouštíme a pokračujeme dál po modré do města. Míjíme zajímavé vily. Kousek před křižovatkou je malý parčík. Přicházíme na jihovýchodní okraj Roztok - na náš dnešní nejnižší bod. Tady je pivovar. Jsme tady však brzy. Je půl jedenácté, otevírají až ve 12. Jdeme se tedy nejdřív podívat k zámku, který je nejznámější stavbou města. Na přelomu 13. a 14. století tady byla postavena věžovitá tvrz - mohutná obytná věž cca 10 x 10 m. Koncem 14. století byly okolo postaveny budovy zámku se dvěma věžičkami a s kaplí. Věž byla zbourána - tím vzniklo nádvoří (dnes tam jsou základy původní věže vyznačeny). Hradební zdi a bývalý vodní příkop jsou stále patrné. Stále funguje i původní vstupní brána, kde je zachovalá kladka původního padacího mostu. Následovaly pozdně gotické a renesanční úpravy, kdy byl objekt upraven v pohodlnější zámek. Za třicetileté války byl vypálen a při opravě snížen o jedno patro. V 18. století následovaly úpravy do dnešní podoby. Kolem celého nádvoří vznikly arkády, v okolí zámku hospodářský dvůr. Po znárodnění r. 1948 vše začalo chátrat. Od rekonstrukce v 70. letech 20. století je tam Středočeské muzeum. Zámek obklopuje nevelký, ale hezky upravený parčík s rybníčkem. Jenže v srpnu 2002 to vše zatopila tisíciletá voda. Rozlila se nedaleká Vltava i Únětický potok, který se pod zámkem do Vltavy vlévá. Po provedení záchranných a úklidových pracích a rozsáhlé rekonstrukci byl zámek kompletně otevřen r. 2014. V jedné z hospodářských budov je nyní kavárna, kde točí pivo z nám známého pivovaru v Kamenici nad Lipou.

Tady jsme také zjistili, že můžeme v 11 hodin jít na prohlídku ateliéru Zdenky Braunerové (1858 - 1934). O té možnosti jsem věděla a jsem ráda, že nám to vyšlo. Kdysi jsem četla dvoudílný životopisný román od Františka Kožíka (Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto), který vypráví životní příběh této malířky. Tam jsem se také dočetla, že tady ve mlýně, dnes známém jako Braunerův mlýn, Zdenka prožila své dětství, ale i velkou část svého života. Tehdy zvaný Malý mlýn vznikl na počátku 18. století na Únětickém potoce. R. 1861 ho koupila rodina Braunerů. Mlýn pak zdědil její bratr a ona zde měla jednu svoji komůrku. Tuto oblast si velmi oblíbila a na pozemku mlýna si vybudovala svůj sice malý, ale jen a jen její ateliér. Při zmiňovaných povodních byl zatopen mlýn i tento ateliér, a to až do 1. patra. Ten se podařilo otevřít r. 2005. Prostory mlýna využívá ředitelství Středočeského muzea. V areálu zahrady je nyní výstava k výročí jejího úmrtí.
Vypili jsme každý jedno rychlé pivo (já malé) a jdeme na prohlídku ateliéru, kde je to krásně opravené a paní vypráví hodně zajímavě. Fotit interiér je zakázáno.

Hodinka a půl nám utekla rychle. Jdeme ochutnat také pivo ze zdejšího pivovaru Perron. Pivovar Roztoky s.r.o. byl zapsán do obchodního rejstříku dne 16. března 2020, dne 25. srpna 2020 byla uvařena první várka. Zatím se stále jedná o létající pivovar (to znamená, že své pivo vaří podle svých receptů ve spřátelených pivovarech), ale již pracují na tom, aby si mohli vařit pivo ve vlastních prostorách. Kvůli tomu rekonstruují prostory bývalé nádražní restaurace. Protože pivovar bude mít sídlo v blízkosti nádraží, pojmenovali svůj pivovar Perron. První rok pivo dodávali jen do různých restaurací, bister a prodejen. Již v září 2021 otevřeli v těsném sousedství budovaného pivovaru pivovarskou zahradu Perron Garden. Je možno si tam dát i něco k zakousnutí.

Já dala malou svrchně kvašenou APU jedenáctku, Ota se rozjel. Prý ochutná vše, co mají na čepu. Jen jsem zvědava, jak dojde těch zbývajících asi 7 km. Pivo bylo tak dobré, že jsem vyjímečně zatuplovala. Kupodivu Ota skončil 3. pivem - svrchně kvašenou čtrnáctkou. Tak to bychom mohli snad dojít v pohodě - tedy pokud já někde cestou po třech malých  pivech neusnu.

Cesta vede opět lesem, prvních 2,5 km do kopce. Dnes je však proti včerejšku výrazně příjemněji. Trochu to profukuje a lehce se zatahuje. Dle předpovědi však pršet nemá. Uvidíme, jak to dopadne. Pořádnou svačinu máme s sebou, máme i dost času, spěchat nemusíme.

Když jsme šli po naučné stezce podle potoka do města, byla cestou spousta laviček. Jak jsme opustili město, opět jdeme po té samé naučné stezce, tentokrát po žluté turistické trase, ale po lavičkách se slehla zem. Už máme hlad, dali bychom si svačinu, ale lavičku jsme našli až na vyhlídce do údolí Vltavy, kde naučná stezka končí. Odbočky k vyhlídce jsme si však všimli jen díky vzpomínkové ceduli, která sem byla byla umístěna 30. října 2015. Tady nedaleko 30. října 1975 havarovalo jugoslávské letadlo. Na palubě bylo 115 Čechoslováků, kteří se vraceli z dovolené v černohorském Tivatu, a 5 členů posádky. Nehodu přežilo jen 40 cestujících a letuška. Do té doby to byla největší letecká tragédie na našem území.
Vyhlídka je na skále, tady konečně dáváme svačinu. Současně se kocháme výhledem na řeku, je vidět i železniční trať a obec Sedlec. Za řekou jsou vidět paneláky pražských Bohnic. Okolo jsou samé strmé skály. Tady se nám líbí. Kocháme se, ani nespěcháme. Dokonce i mraky už jsou pryč.

Z vyhlídky se vracíme do vilové čtvrti Nového Suchdolu, který procházíme po vlastním značení. V malém parčíku komunitní zahrady jsou Polární sluneční hodiny, které byly slavnostně odhaleny 9. 9. 2016. Jsou to naprosto netypické sluneční hodiny. Mají tvar zemské polokoule a ukazují pravý sluneční čas v závislosti na pohybu Slunce. Teď nevím, zda jsem návod četla na místě nebo na mapy.cz, jenže jsme to moc nepochopili. Možná by to bylo srozumitelnější, kdyby svítilo sluníčko. Teď jsme stín ukazatele neviděli. Kromě hodin je tu i dětské hřiště i s vodní atrakcí. To si samozřejmě Ota musel vyzkoušet, tedy tu vodní atrakci.

V Suchdolu se jdeme podívat na Brandejsův statek. První písemná zpráva o statku je již z r. 1045. Současná stavba byla postavena na gotických a renesančních základech v letech 1822 - 1824. Některé zdi jsou původní - z 2. poloviny 16. století. Je pojmenován po mecenáši Alexandru Brandejsovi, který zde vytvořil centrum střetávání umělců a jejich tvorbou se také rád obklopoval. Tady pobývali významní umělci, např. Ženíšek, Brožík, Aleš a další. V současnosti zde sídlí jezdecký klub. Já bych řekla, že v současnosti silně chátrá, i když střecha některých budov je nová. Je však pravda, že do vnitřní části statku jsme neviděli a opravy tak velkého objektu určitě nemohou postupovat rychle.

Odtud pokračujeme po žluté turistické trase, která přišla zleva. Jdeme po ní až k barokní hřbitovní kapli sv. Václava. Byla postavena r. 1755 na místě zbořené zvonice. Ta byla postavena r. 1680 na tehdejším morovém hřbitově po velké morové epidemii. Hřbitov byl zrušen r. 1850. Současný hřbitov za kaplí byl založen až v letech 2021 - 2022.

Už je zase hrozné dusno. Vítr se uklidnil a i když je asi trošku chladněji než včera, je vedro hrozné. Opouštíme žlutou značku a procházíme mezi vilkami a k autu se vracíme okolo Trojanova mlýna, který jsme ráno shora viděli. Jdeme tedy do kopečka po nám již známé trase. Pro mne je však poslední kilometr za trest. Rozbolela se mi hlava a to nemám pocit, že bych málo pila. Voda mi slušně ubývá a to jsem si ji v pivovaru nechala doplnit. Přicházíme k autu, opět se to zatahuje. Je mi jasné, že se mění tlak a to se na mně vždy podepíše. To jsem zvědava, jaké počasí na nás zítra čeká.

Začínám tím, že dávám kávu, i když pátá hodina není pro mne zrovna nejvhodnější čas, ale vždy mi na tyto stavy pomůže.

Je neděle k večeru, provoz je tu výrazně menší. Jdeme se umýt. Ota jde k pumpě u vodojemu, já to beru zgruntu u auta, kde si připadám, že jsem lehce schovaná. Neustále však sleduji, zda nikdo nejde, abych se včas zahalila. Dobře to dopadlo, nešel nikdo, dokonce i hlava mne přestala bolet. Tak to je skvělé.

Konečně jdeme dělat večeři. Zjistila jsem, že v tom horku mi v lednici téměř rozmrzlo maso, které jsem chtěla zítra dělat na houbách (mám s sebou sušené), tak jsem si ho raději ještě večer podusila. Do rána by se určitě nezkazilo, ale to se mi nebude chtít se s tím zdržovat. Navíc to v noci vychladne a přes den to bude v chladnu v lednici. Ota škrábe brambory, já opékám hamburgry.

Při večeři se zvedl silný, skoro studený vítr. A žene se sem černý mrak. Ještě jsme stačili umýt nádobí, když se spustil krátký, ale skutečně jen lehký deštík. Současně se však prudce ochladilo. Najednou je jen 24 stupňů. Kdesi na východě je skutečně jen kraťounká duha. Moc nepršelo, tak nemůže být ani ta duha pořádná. Ota dává opět pivo, já ho už dnes nechci ani vidět, tedy to pivo.

I když jsem měla kávu pozdě, ještě není půl deváté a chce se mi spát. Dnes asi ani do tmy nevydržím. Ale ještě chvíli musím vydržet. Vzala jsem si mikinu a užívám si příjemného vzduchu. Ale jen chvíli. Zase začíná krápat. Uklízíme věci do auta a přivíráme dveře. Ota jestě stačil říct, že je to zbytečné, že z toho nic nebude, když to spustilo - a pořádně. Ale zase jen na chvíli. Stále se ochazuje. Nakonec i Ota usnul u rádiové detektivky. Je devět, jdeme spát. Venku je příjemných 19,5 stupně. Jen auto je stále vyhřáté. Necháváme otevřené dveře. Ještě jsem pořádně nezabrala a zase prší, zavírám dveře, snad se tady neupečeme. Ještě jsem nestačila usnout, je zase po dešti, dveře otvírám a konečně usínám. Snad mne případný déšť vzbudí.

Na sever za dalšími rozhlednami - 2. den-okruh cca 12 km: Roztoky-část NS Roztocký háj-Tiché údolí - Suchdol (mlýny Trojanův,Tůmův,Spálený)-Tiché údolí-Roztoky (zámek,pivovar Perron,ateliér Zd.Braunerové)-Suchdol (Brandejsův statek,kaple sv.Václava) na mapě