Na sever za dalšími rozhlednami - 3. den: Levý Hradec - 1. ohnisko křesťanství v Čechách, kostel sv. Klimenta, naučná stezka; Kozí hřbety se skalními vyhlídkami; Tursko - vyhlídkové posedy (Křeslo, Lavička, Silo)

V jednu se probouzím a slyším jemné šumění. Začíná pršet, zatím padají kapky jen na listy stromu, pod kterým parkujeme. Jenže tam po čase prší vždy dvakrát tolik. Pršet mělo až odpoledne, tak jsme tomu uvěřili. Po chvíli na auto padají velké kapky, jak se na listech spojují. Je po příjemném šuměni. Když to trvá dlouho, Ota se rozhodne popojet. Jenže ouha. Nejde nastartovat, jen to zachrochtá. Ráno i večer jsem měla asi hodinu zapnutou ledničku. Má mít v sobě ochranu před vybitím autobaterky, dokonce se už jednou i sama vypnula. Jen tentokrát ne. Nebude to jiný problém? Chvíli máme obavy, hlavně Ota, ale co se dá dělat. Možná ji dovybilo následné dobíjení tabletu a puštěné rádio. Ota usíná, já za hodinu, když přestalo nejen pršet z nebe, ale i ze stromů. Dveře jsme už raději neotevřeli.

Spali jsme do devíti, pak jsme se konečně vstali. V autě je příjemných 20 stupňů, venku skoro chladno a polojasno. Snídáme, konečně nám není horko ani na sluníčku. Ota si neustále dělá starosti, zda nastartujeme. Vozíme s sebou startovací powerbanku, ta nás zatím vždy zachránila, tak ho uklidňuji, že to dobře dopadne.

Ota ještě doplňuje vodu. Jsme 3. den na cestách a stále máme plný stav. To se nám líbí.

Konečně jsme připraveni k odjezdu, vytahujeme naši zázračnou powerbanku. Stačí chvilka a je nastartováno. A vzápětí rána - to Otovi spadl ze srdce kámen. Je pravda, že i já jsem si oddechla.

Lednici zatím nezapínáme, ať se baterka vzpamatuje. Dobíjím aspoň tablet. Ten toho moc nesežere.

Odjíždíme a zase začíná pršet. Nejedeme daleko, jen kousek do severní části Roztok - na ostrožnu nad levým břehem Vltavy, která tu pěkně meandruje. Jsme v Levém Hradci, kde, jak říká Ota, to vše začalo. Parkovat se nechá přímo u Levohradeckého náměstí proti kostelu. Na chvilku se silně rozpršelo, vystupovat se nám nechce. Udělali jsme dobře. Za chvilku už zase svítí sluníčko.

Je tady spousta informačních tabulí. Stojíme na místě, kde v 80. letech 9. století kníže Bořivoj založil 1. křesťanský kostel u nás. Již tehdy byl zasvěcen sv. Klimentovi. Podle archeologických nálezů bylo toto území osídleno dokonce již dříve. Byly tu nalezeny zbytky ještě staršího hradiště. Přemyslovská knížata budovala svoje sídlo na Pražském hradě až později - na přelomu 9. a 10. století. Význam Levého Hradce v té době však neklesl - dne 19. února 982 tady byl zvolen Vojtěch z rodu Slavníkovců druhým pražským a prvním biskupem českého rodu. Královští úředníci zde sídlili ještě za dob Přemysla Otakara I.. R. 1233 byl Hradec předán do majetku ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. V té době skončil jeho největší význam a téměř se na jeho důležitost zapomnělo. S průzkumy se začalo až v letech 1853 - 1855 a s přestávkami se pokračuje vlastně do dnešních dnů.

Základy kamenné rotundy z 11. století, která nahradila 1. pravděpodobně dřevěný kostelík, se nachází pod podlahou dnešního kostela. Pravděpodobně ve 13. století se začalo s její první přestavbou, pak samozřejmě následovaly další, poslední na počátku 20. století. Od r. 1870 byl kostel cílem poutí, poslední byla r. 1947 - to bylo k 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha za přítomnosti kardinála Josefa Berana a opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska. R. 1982 byla vyjímečně povolena jedna pouť - k výročí 1000 let od zvolení sv. Vojtěcha pražským biskupem, které se zúčastnil kardinál Tomášek. K obnovení poutí došlo r. 1991. Té se zúčastnil i prezident Václav Havel.

Kostel sv. Klimenta je bohužel zavřený. Teď už víme, že je možno ho navštívit s průvodcem, ale jen v sobotu a v neděli od května do září. Tak snad sem někdy v té době zajedeme. My jsme si kostel jen obešli a zašli se podívat na hřbitov, který byl založen v 11. století. Je zde pohřbeno řada význačných osobností, např. Jan Felkl (1817–88), který v nedalekých Roztokách, založil firmu na výrobu glóbů, která se proslavila po celé Evropě, Prof. Josef Švejcar (1897 - 1997) - legenda české i světové pediatrie, Prof. PhDr. Bohuslav Brauner (1855 - 1935) - vědec v oblasti anorganické chemie, jinak také bratr malířky Zdenky Braunerové, jejíž ateliér jsme včera navštívili. Také je zde pohřben Miloslav Šimek - herec, humorista a spisovatel (1940 - 2004). Některé hroby se nám dokonce podařilo najít.

Okolo hradiště vede i 800 m dlouhá naučná stezka. Jejího prvního zastavení jsme se všimli již na náměstí. Celkem jich je osm, jsou netradičně umístěné na kovových stojáncích. Samozřejmě si ji jdeme projít. Nepátráme, jakým směrem máme jít - až po chvíli jsme zjistili, že jdeme opačně. Ale myslím, že to nevadí. Dozvídáme se, že největší osídlení akropole bylo východně od kostela. Za kostelem přicházíme na Vyhlídku sv. Ludmily, odkud je na druhém břehu Vltavy vidět obce Husinec a Rež, ale také se dočítáme, že osídlení těchto obcí spadá až do pravěku. V Klecanech vpravo působil kněz a spisovatel V. B. Třebízský, právě tam je doloženo časně středověké hradiště. Na samotné vyhlídce si čteme informaci o sv. Ludmile, která byla zavražděna na hradě Tetín, kde jsme letos na jaře byli.
Západně od kostela procházíme pietním místem, kde je rozptylová loučka.

Pokračujeme po úzké pěšince lesíkem a přes louku. Před námi na našem břehu se zvedá vrch Řivnáč, kde bylo koncem 19. století objeveno výšinné sídliště z pozdní doby kamenné (cca 3500 př. n. l.). Dostáváme se na pahorek se zajímavým skalnatým podkladem. Já samozřejmě prohlásím, jak je to tu pěkné. Jenže nevím, Ota moje nadšení nad skalami nesdílí.

Po hodině opouštíme toto zajímavé místo. Je poledne, vracíme se na naše dnešní nocležiště dodělat oběd a najíst se. Máme vepřové na houbách a česneku s bramborovým knedlíkem. Maso jsem podusila raději už včera, knedlíky se přes noc dorozmrazily. Jejich druhá polovina v lednici do zítřka vydrží a zítra budeme mít oběd již bez práce.

Po obědě a chvilce siesty odjíždíme. Již včera jsme chtěli dojet na parkoviště u Dolního rybníka a u Alšovy vyhlídky, jenže nás to tam z Únětic nechtělo pustit. Dnes se na Kozí hřbety musíme dostat z druhé strany. Vracíme se do Únětic a jedeme do Suchodlu. Auto necháváme na odbočce zelené turistické trasy.

Kozí hřbety je skalnatý buližníkový hřeben dlouhý asi 800 m, vede přes něj zelená turistická trasa, na které jsou asi tři vyhlídky. Tady dokonce bylo v letech 2500 - 1800 př. n. l. eneolitické sídliště. R. 1928 zde byl nalezen bronzový poklad - šest dýk s příslušenstvím. Je to jeden z nejvýznamnějších nálezů starší doby bronzové ve střední Evropě. Tato oblast je součástí přírodní rezervace Údolí Únětického potoka.

Nejdřív jdeme z mírného kopečka po neznačené cestě na severozápadním svahu hřbetu. Vpravo vidíme skaliska, po kterých za chvíli půjdeme zpátky. Když jsme přišli na zelenou značku, sešli jsme z prudkého kopečka k soutoku Horoměřického a Únětického potoka a k významnému stromu vrbě bílé, nazvané Zapomenutá vrba. Je to jeden z největších stromů tohoto druhu u nás, jehož stáří se odhaduje na 125 let. R. 2015 se dokonce dostala do finále ankety Strom roku. Objevil ji zde až r. 2014 lesní ing. Pavel Kyzlík.

Hned za soutokem je u Dolního rybníka malé parkoviště, kde jsme měli v plánu včera přespat a odtud vyrazit včera i dnes na výlet. Místo by bylo perfektní, jen bohužel zákazová značka tomu zabránila. Odtud jsme chtěli vystoupat na Alšovu vyhlídku na skalním ochozu na Holém vrchu. Jenže je vedro a když vidíme ten kopec, lenost zvítězila. Dokonce ani Otovi se tam nechce. Vyhlídek a skal bychom si měli užít za chvíli na Kozích hřbetech.

Chvíli se kocháme na soutoku. Je tady příjemně. Zajímavé je, že část vody se tady odděluje, aby napájela Dolní rybník. Tudy přes soutok dokonce prochází naučná stezka Roztocký háj - Tiché údolí, kterou jsme si včera prošli skoro celou.

Vracíme se do prudkého kopce na rozcestí Pod Kozími hřbety. Naučná stezka tady odbočuje téměř po rovině vlevo. Její část odtud do Suchdolu se jmenuje Kyzlíkova stezka. Dříve byla používána jako cesta, kudy se chodilo do Únětic do kostela a na hřbitov a děti do školy, později se z ní stala turistická stezka a byla pojmenována po lesním ing. Kyzlíkovi.

My z rozcestí pokračujeme po zelené dál do kopce na Kozí hřbety. Na hřebeni nás čeká zvlněný terén a vyhlídky. Je to tady úžasné. Na své si přijdeme oba. Otu zajímají hlavně výhledy. Na obzoru je vidět Říp i Milešovka, ale také Bořeň a Suchdol. Ze třetí vyhlídky vidíme na druhou stranu. Tam je Praha, hlavně Prosek. Já si samozřejmě užívám výhledy, ale také skály. To je moje slabá stránka. Všude lezeme a užíváme si to. Ota je spokojený, že vidíme i vysílač, u kterého jsme dvě noci spali, vidíme samozřejmě i skálu s Alšovou vyhlídkou a zjišťujeme, že je lepší tam jít pravě od toho vysílače. Budeme sem muset ještě někdy zajet. I pivovar s dobrým pivem je blízko, takže to je o důvod víc.

Z 2. vyhlídky už klesáme až jsme se dostali na cyklostezku. Vpravo vidíme ještě jeden skalní vrchol a pak skalní hřeben. Na něj z cyklostezky vede ještě odbočka. Tam je totiž ta 3. vyhlídka. Zase lezeme po skalách a rozhlížíme se. Musím říct, že už nelezu nerozumně po skalách, ale vybírám si tu nejpohodlnější cestu. Asi fakt stárnu. Ota je na tom podobně. Konečně jsme na vrcholu. Jenže já jdu ještě o kousek dál a níž. Tam objevuji malou plošinku s vyhlídkou na další skaliska. To nemohu vynechat.

Prošli jsme všechno, viděli jsme toho dost. Oba jsme spokojení.

Jen se divíme, že se neochladilo. Stále je horko a dusno. Tato část předpovědi jim nevyšla.

Ještě není půl čtvrté a jsme zpátky u auta. Na spaní je ještě brzy, navíc vracet se znovu na naše místo u vysílače a vodárny už nechceme. Pokračujeme dál na sever. Musíme přes Únětice. Máme poslední petku piva, nevíme, kdy se nám podaří koupit nějakou další dobrotu. Zastavujeme se proto v pivovaru a kupujeme 2 petky. Ota kupuje ještě etikety, já si zatím dávám točenou osmičku. Tahle slabá piva mi vyhovují. Ota neodolá a trochu mi upíjí. Je překvapený, že je dobrá.

Mezitím se připojuji na wifi, abych zjistila, že v Praze od 15 do 18 hodin mají být hrozné lijáky. My jedeme dál na sever směr Kralupy nad Vltavou. Tam má také pršet, ale méně. V noci už pršet nemá - tvrdí. Uvidíme, jaké to bude ve skutečnosti.

Na plánu nic neměníme. V Tursku odbočujeme do Těšiny, kde si chceme udělat krátký výlet po žluté na tři vyhlídky. Jsou to v podstatě vyhlídkové posedy (jako posedy prý pro myslivce skutečně slouží), které vznikly r. 2021 na základě práce studentů Fakulty architektury ČVUT. Před 4 lety jsme nedaleko navštívily rozhlednu Stožár Libové Libčice, která byla také výsledkem jejich práce. Tyto stavby sice nejsou označeny jako rozhledny, ale stejně je musíme vidět.

Vyhlídky Křeslo, Lavička a Silo stojí na betonové základové desce, která je schovaná pod zeminou, aby vyhlídka vypadala víc jako přírodní. Nosné konstrukce a špricle na žebříku jsou ocelové, ohrazené vyhlídkové plošiny a lavičky jsou z modřínového dřeva. Ze stejného dřeva jsou schody na posedu Křeslo.

 

Auto necháváme ve vsi. Začíná se zatahovat. Je to tam a zpátky po rovině necelé 2 km, tak třeba to zvládneme dřív, než začne pršet. Ze žlutě značené trasy nejdřív vidíme dvě z nich, k té třetí přicházíme. Je na odbočce žluté vpravo na jižním okraji malého remízku. Je to Křeslo. Celková výška je 3,6 m, na vyhlídkovou plošinu čtvercového půdorysu, kde je možnost posezení max. pro 2 lidi, vede 15 pohodlných dřevěných schodů. Vysoká tedy zrovna není, ale díky jejímu umístění je výhled bezvadný. Vidíme západní okolí Prahy a skály podél Vltavy. Tady si to ještě užíváme.

Od této stavbičky je vyšlapaná cestička lesem, která nás dovedla nás k Lavičce. Ta stojí na severozápadním okraji remízku. Nahoru se stoupá po kovovém žebříku s 15 špriclemi. Jen jsem stoupla snad na třetí, konstatuji, že je to pouze pro odvážné. Žebřík strašně pruží. Odvážná nejsem, ale nahoru musím. Jen Otovi zakazuji na žebřík vstoupit dřív než já budu nahoře. Zvládla jsem to, ale dobrý pocit jsem z toho neměla. Dostala jsem se na obdélníkovou plošinu ve výšce 3,4 m, dlouhá lavička je po celé její délce. Tu jsem tady uvítala. Jsem ráda, že si mohu na chvíli odpočinout. Výhled je bezvadný, je vidět Říp a Milešovka, elektrárna Mělník a asi polovina Českého středohoří. Ale je také vidět blížící se černé mraky. To už tak hezké není.

Ke třetímu posedu Silo se nechá projít po okraji lesa nebo lesem. Je na severovýchodním okraji malého remízku. Jak jsem tam přišla, zvedl se silný vítr a mraky jsou najednou hrozně blízko a nízko. Přesto jsem po pružném stejně dlouhém žebříku vylezla na kruhovou plošinu opět ve výšce 3,4 m a rychle se rozhlédla. Je vidět to, co z Lavičky, ale ještě k tomu kaňon Vltavy, severozápadní část Prahy, snad je to Prosek. Ota, který si na každé vyhlídce píše poznámky, přichází, když já odcházím. Prosím ho, ať se tu nezdržuje, aby ho na kovové vyhlídce nezastihla bouřka. Zatím však nebouří.

Rychle odcházím - cestička obchází z východu remízek. Jak nejrychleji mohu spěchám k autu. Oddychla jsem si, až když jsem na cestě za sebou uviděla Otu. Vichr sílí, ochlazuje se, ale nakonec jsme se v autě sešli ještě před deštěm. Ten začal za chvilku, ale byl to jen slabý deštík. Podle mraků to vypadalo výrazně hůř. Asi jsme na okraji těchto deštivých mraků.

Na noc jsem vytypovala místo u Dolan nad Vltavou na levém břehu řeky. Je tu několik rybníčků s vodou, která ke koupání neláká. Však i Vltava je nějaká kalná. Nedaleko je plavební komora a ještě dál zdymadlo. Na spaní je však tady místo naprosto ideální. Hlavní je, že nejsme pod stromy. Jen kousek od nás je vysoký topol, ten snad bude ještě nějaký čas stát, i když později jsme si všimli, že horní větve má suché.

Jen jsme zastavili, spustil se liják. Ota si nestačil vyndat ani pivo. Ale v tomhle lijáku zahání žízeň raději vodou. Tu máme vždy po ruce. Déšť netrval dlouho, za chvíli svítí sluníčko a nasvítilo skaliska na druhém břehu řeky. Jen z obce po asfaltce nějaký čas ještě tekly potoky vody.

Jdeme večeřet, dáváme pivo. Venku se ochlazuje.

Po 8. hodině se zase zatahuje. Jdeme spát v 10 hodin, občas spadne pár kapek a konečně se ochlazuje. Venku je 18 stupňů, v autě 20. Konečně nebude horko a ani nemusíme mít otevřené dveře. A měl by tu být klid. Co nás čeká zítra, nevíme. Máme naplánovaný poznávací, ale hlavně přejezdový den. Takže na počasí nám moc nezáleží.

Na sever za dalšími rozhlednami - 3. den: Levý Hradec - 1. ohnisko křesťanství v Čechách, kostel sv. Klimenta, naučná stezka; Kozí hřbety se skalními vyhlídkami; Tursko - vyhlídkové posedy (Křeslo, Lavička, Silo) na mapě