Na skok do Kyjeva - 2.část

U okénka prosím o jízdenku na osobní vlak do Lvova, ale ouha, tento je rozněž místenkový a je vyprodán, ale paní mi říká, že půl hodiny po něm jede rychlík a ten má do Lvova volné místo. Kupuji si tedy jízdenku z místenkou. Doklad je předtištěn pouze v azbuce, v ukrajinštině a ruštině, takže neznalí těchto písmen jen stěží pochopí, kde naleznou své místo k sezení. Platím 51 UAH (asi 200 km). Z jízdenky vyčtu, že 15 stojí jízdenka, 14 místenka a pak jsou tam asi tři další ceny se zkratkami (pravděpodobně DPH, ale co znamená ostatní, nemám tušení).

Sice drobně prší a mám s sebou krosnu, ale nedá mi to, abych nevyrazil do města, neboť do odjezdu mám asi 3 hodiny. Vycházím z vzhledem k počtu vlaků, které tudy denně projedou až z předimenzované budovy (tak ono v bývalém SSSR bylo koneckonců všechno „Bolšóje“ a stojím na pláku, odkud se rozbíhají tři ulice. Mukačevo má cca 82.000 obyvatel, ale tato oblast mi připomíná malé okresní městečko někde v Čechách. Maximálně jednopodlažní domy lemují ulice, stav jejich vozovek v podstatě kopíruje situaci v Užhorodu, jen chodníky tu patrně město před časem nechalo kompletně opravit zámkovou dlažbou. Před stanicí je taky zastávka městských „Maršrutek“, což jsou v podstatě minibusy asi pro 20 osob, cena se pohybuje od 1 do 2 UAH (dle města, platí se přímo řidiči). Tyto busy jezdí po přesně určených trasách v malých intervalech (jízdní řády neexistují), a zastaví vám kdekoliv na trase případně kdykoliv si na ni mávnete. Existují i maršrutky meziměstské. Vozy jsou ruské, ukrajinské, běloruské nebo japonské produkce a hojně se přestavují na pohon plynem. Tady jsem viděl i 4 plynové bomby na střeše bez jakýchkoliv ochranných krytů.

U zastávky si dávám místní „Gamburger“ ceny začínají na 8 mi UAH, a po ulici Jaroslava Mudrego směřuji směrem k centru. Ulici lemují malé patrové domky z obou stran, sem tam v neobyvatelném stavu. Asi po kilometru přicházím k parčíku, s malým modrým kostelíkem. Jak jsem se přesvědčil tady, ale pak i později, církev zde má patrně i ke svému postavení relativně dost peněz, převážná většina církevních památek je totiž nádherně opravená. Kostelík je v barvě modré a vedle je přilehlá zvonička.

Zahýbám vlevo po bulváru Fedora (bulvár je zde označena i ta nejzapadlejší ulička) a po pravé straně mě oslovuje pravoslavný kostelík „Počajevskoj“ bohorodičky se třemi zelenými protáhlými věžičkami a krásnými malbami. Naproti je římskokatolický kostel, vybudovaný v letech 1829-1859 a jelikož je neděle odpoledne, probíhá zde bohoslužba. Sem tam se mi zdá, a to po cestě po Ukrajině ještě několikrát, že slyším češtinu, některé ukrajinské fráze jsou hodně podobné těm našim. Při fotografování mě tu oslovují dva anglicky mluvící cizinci Mají trochu problém se tu dorozumět, opravdu tady se s vámi moc anglicky bavit nebudou. Jsou rádi, že slyší někoho, kdo se alespoň snaží ze sebe něco anglicky vysoukat (při nutnosti používat v práci němčinu, se mi už trochu plete), ptají se na vlakové nádraží a případně na hostel. Pravda je, že jsem v mukačevu nenarazil nikde například na plán města, který by turistům pomohl v orientaci.

Po rozloučení zahýbám na ploščaď Púškina, se sochou Alexandra Duchnoviče, a po pěší zóně přicházím k městské Radnici. Radnice je celá v zeleném, postavena byla roku 1904, a vlastně mezi válkami i zdejší radní uznávali vládu v Praze. Naproti Radnici je Zakarpatské oblastní muzikálně dramatické divadlo.. Pokračuji ještě kousek za náměstí užhorodskou ulicí, až na most přes řeku Latoricu. Za ní už se vypínají panelové domy sídliště, kde každý balkón vypadá jinak, podle toho, kolik měl majitel bytu prostředků a materiálu, takže co byt, to jiná okna od plastových po dřevěné. Z mostu je jinak pohled na předhůří Karpat s prvními menšími kopečky. Vracím se zpět k radnici a pokračuji po náměstí Míru, kde se koná trh, jehož jedna celá strana náměstí je věnována medu a výrobkům z něj. Díky trhu téměř přehlížím sochu Cyrila a Metoděje. Naproti přes ulici si ještě fotím římskokatolický kostel, a stáčím se zpátky směr k nádraží.

Abych se nevracel stejnou cestou jdu Moskevskou ulicí, která ovšem oprati svému názvu není nijak velkolepá a končí slepým zakončením, pěšky se dá ovšem projít až na hlavní, která mě zavede k vlakovému nádraží. Cestou ještě potkávám řadu lidí v místních krojích, které se z vesnic sjíždějí k nedělním bohoslužbám v místních kostelech nebo modlitebnách.

Na nádraží, které je stejně jako to užhorodské, nově opraveno už čeká spousty lidí na osobák do Lvova. Přijíždí asi 8 mi vozová jednotka „Ukrajina“ se záclonkami v oknech, každý vůz má svojí průvodčí, která kontroluje jízdenky. Asi půl hodiny po odjezdu osobáku hlásí můj rychlík. U každého vlaku hlásí rovněž, odkud je číslování vozů, jestli „ot golovy“ vlaku nebo „ot chvósta“. Je to potřeba, protože, při 18 ti vozovém rychlíku, zkuste například běžet kolem vlaku na druhý konec se zavazadly, navíc vlaky průchozí nejsou, každý vůz má otevřeny jen jedny dveře, u nichž stojí průvodčí a kontroluje jízdenky a doklady (pas).

Sedám si k oknu, protože tu zatím nikdo není. „Plackartnyj vagon“ nejlevnější třída na cestování se skládá asi z 60 ti lůžek, jsou tu sice něco jako kupé, ale bez dveří, v každém jsou 4 lehátka a další 2 jsou naproti přes chodbičku, ale asi jen 30 cm široké. Dolní lůžko vytvoříte skolením stolku, horní je pak asi 1,5 metru vysoko, ovšem bez jakýchkoli zábran a pouze s možností „vylez na něj jak umíš“ – žádné schůdky. Lůžka už nebyly koženkové, ale potažené látkou, a tvořili docela příjemné prostředí. V každém voze je samovar – kotlík na vodu a „děžurná“ za 2 UAH prodává čaj nebo za 3 UAH kávu. Vozy se nasazují vždy jen na jeden vlak, takže je zde vylepen jízdní řád a dokonce záclonky mají vyšitý název rychlíku, kde jsou používány.

Pomalu se rozjíždíme, rychlost není nijak závratná (max tak 60 km v hodině přes Karpaty) ale jedeme načas a to v podstatě celou cestu a pak i v dalších vlacích. Cestou míjíme zapadlé vesničky, z vlaku je vidět i „dopravní infrastruktura“ v podobě silnic, které byly naposled asfaltovány….no asi před mnoha lety“ sem tam je vidět rozestavěný (a zatím nedostavěný) dům. Pastviny obývají především krávy, nezřídka je vidět staříka v holínkách a s deštníkem, jak pase krávu (patrně si tak chrání jediný svůj majetek co má před divokou zvěří a možná i nenechavci). Dostáváme postrk a začínáme stoupat do hor. Některé názvy stanic naznačují, že naše jazyky jsou opravdu podobné (např. Beskid).

Hluboká údolí přejíždíme mosty, která jsou ještě zde v horách hlídaná z každé strany vojákem (přeci jen, je to strategický cíl). Vlak táhnou lokomotivy (VL 10 a VL 11, VL je zkratka pro Vladimír Lenin) a se stoupáním a těžkým 18ti vozovým rychlíkem si poradili docela dobře. Přichází další cestující a mají přání se natáhnout. Děžurná jim přináší povlečení a já musím opustit pro měně tak významné místo u okna. Bohužel. Spolucestujícímu vůbec nevadí, že mu sedím u nohou na prostěradle…konec konců jinam se sednout ani nedá. Zkouším další možnost, ptám se průvodčí, jestli třeba nemá seznam vrácených jízdenek, nebo nevyužitých, že bych si mohl lístek dokoupit ve vlaku a že bych rád dojel až do Kyjeva, ale odkazuje mě na pokladnu ve Lvově. Doba, kdy se za mírný bakšiš tyto věci dali dokoupit i u průvodčího, je tak už dávno pryč.

Kolem 22 hodiny vystupuji ve Lvově. U pokladny ztišťuji, že jediná volná místa ještě na ten den do Kyjeva, jsou pouze do SV vozu (ovšem za dost mastnou cenu v přepočtu asi 1400 Kč – děkuji nechci). A tak vycházím na adresu hostelu, jehož adresu jsem si napsal z www.Booking.com. Vycházím hlavní ulicí od vlakového nádraží, podél tramvajové trati až na první křižovatku. Odtud druhá ulice vlevo. Na webu je odkaz Holoveckeho street, v reálu studuji nápis v azbuce a dávám si to do souvislostí. Snad je to ono. Procházím zapadlou ulicí, lampy jsou zde nad středem ulice zavěšeny na kabelech, a vrhají nepříliš jasné světlo. Ulice vypadá, jak opuštěná ulička někdo v Holešovicích s asi dvoupatrovými domy. To jsem zvědav, kam dojdu. Najednou mě někdo osloví z průjezdu domu. Otočím se.“Hostel?“ opakuje ta osoba a já vidím rozsvícené okénko s jakýmsi strážným, který mě směruje na nádvoří mezi bloky domů. Teprve tady svítí neonová reklama na kýžené ubytovací zařízení.

Žádám o místo v 8mi lůžkové noclehárně a trochu mě překvapí odpověď recepčního, že tam ale nebudu sám…no to snad předpokládám, kdybych chtěl jednolůžák, tak jdu někam na hotel. Platím 80 UAH, což je asi 7 €. Recepční mě vede do pokoje. Jsou tu 4 patrové postele, vemte si třeba tuhle, ukazuje mi na jednu z horních postelí. Na ní je připraven ručník a ťapky na nohy, k dispozici tu mám zamykatelnou skříňku. Je tu čisto, k dispozici jsou tu ještě pánské a dámské záchody a jedna sprcha (vše čisté) a společenská místnost s kuchyňkou a televizí.

Jak posléze zjišťuji, jsou se mnou na pokoji ještě 3 Poláci (převažuje ženské pohlaví) jedoucí na Krym. Zkonzumuji sušenky a jdu si lehnout. Ráno mě čeká bojový úkol. Sehnat místenky do Kyjeva. Tak už se to snad povede….