Na Velkou Javořinu
Čím je hora nedostupnější, tím víc si vážíme chvil, kdy staneme na jejím vrcholu. Pak k ní vzhlížíme sještě větším respektem a pokorou než k horám i když krásným, přesto snadno dostupným. Jedním z těchto vrcholů pro mne je nejvyšší vrchol Bílých Karpat 970 metru vysoká Velká Javorina. Téměř pod vrchol, až k Holubyho chatě se dá pohodlně vyjet autem, což z těchto míst dělá snadný cíl výletníků, politiků a lyžařů. Sám jsem tam byl několikrát vyjetý autem. Pokaždé , když jsem pohlédl k této hoře , měl jsem výčitky, že ač je pro mne ne příliš vzdálená, mám vůči ní veliký dluh. Vyšlápnout si ji zezdola. A tak jsem nasedl na první ranní vlak a vydal se do Staré Turé. Již sama jízda vlakem po trati z Veselí nad Moravou do Nového Města nad Váhom je zážitek. Trať se vine mezi kopci , údolí překonává krásnými viadukty a jako třešnička na dortu je 2421 metru dlouhý tunel pod Poĺanou otevřený vroce 1923. Trať má dnes charakter lokálky, ale v minulosti sloužila k přepravám nadměrných nákladú a vojenské techniky a dokonce po ní jezdil lůžkový rychlík "Děvín" zBratislavi do Prahy a zpět. Nádraží ve Staré Turé leží v nadmořské výšce 280 m a podle turistického značení to je na Velkou Javořinu 3 hodiny a 45 minut po žluté značce. Cesta vede zpočátku po asfaltových komunikacích a je velmi dobře značená. Potíže jsem začal mít až když pohodlnou cestu vystřídaly lesní cesty a pěšiny. V jednom místě se cesta rozdělovala do tří směrů a i když byla na stromě dokreslena bílá šipka vzhůru, vydal jsem se cestou nesprávnou. Podle stop v lese jsem asi nebyl jediný a tak kousek dál v lese jsem uviděl vpravo od cesty vyšlapaný chodník do lesa, který mne navedl na správnou cestu. Správná byla ta prostřední. Po cestě bylo spousta míst spěkným výhledem. Za osadou Miškov Salaš cesta vstoupila do lesa a opustila jej až pod Holubyho chatou. Podzimní sněžení před týdnem bylo znát všude kolem. Některé stromy se pod tíhou sněhu polámaly a zjiných těžký sníh strhnul listí i sdrobnými větvemi. Na vcholu Velké Javořiny byla mlha a vál silný vítr. Prostě pravé podzimní počasí. A tak jsem se moc nezdržel, provedl kratičký zápis do vrcholové knihy a vydal se po červené značce k pomníku velitele partyzánů Ilji Daniloviče Dibrova , který vtěchto místech 13.10.1944 padl. Kousek od pomníku v místech, které je vněkterých mapách uváděno jako Čupec rozcestí, jsem odbočil na zelenou TZ a pomalu sestupoval lesem na Šibenický vrch. Má výšku 709 m.n.m a je zněj pěkný výhled na moravskou stranu Karpat k Suchovu. Pohledy to byly opravdu úžasné, neboť malíř podzim vymaloval lesy nádhernýma barvama. Lesníci v těchto místech vykáceli okraj lesa a spolu s ním padlo za své i turistické značení. Ale nebylo těžké najít správný směr , přejít Kubíkův vrch a lesní pěšinou sestoupit do Filipovského údolí. Na jeho konci stojí pohádková chaloupka , zvaná Megovka , dříve vilka Filipa Megnise , nyní patřící mysliveckému sdružení Karpaty. Filipovským údolím pokračuji kolem Hrubého potoka k Liščí boudě, dříve hájovně. Je zde studánka, kde si můžeme doplnit zásoby vody. Další studánka je ještě asi o kilometr dál u cesty v místech zvaných Dolní bůda. Cestou narazíme na rekreační středisko Filipov, kde hladový a žíznivý poutník dostane co potřebuje. Tedy pokud mají otevřeno. Údolí začíná, nebo chcete-li končí v obci Javorník. Cestou k vlakové zastávce míjím dvě hospody. Chci se nejdříve podívat , kdy mi odjíždí vlak. Zastávka je asi 1 km od vesnice v kopci. Již z dálky je vidět na zastávce stojící žluto-zelený vlak Regionova přezdívaný též „Kinderpendolino". Přidám do kroku a doufám, že má do odjezdu ještě aspoň deset minut. Čím se víc blížím, tím víc pospíchám, ke konci běžím. Když jsem vstoupil na perón, strojvedoucí chtěl dát znamení k odjezdu. Bdělé oko průvodčí mě uvidělo a tak ještě okamžik počkali.
Domů jsem přijel sice unavený, v nohách jsem měl 27 km, ale spokojený, že jsem svůj dluh k Velké Javořině i k sobě samému smazal.