Nashledanou Argentino

Silnice do Calafata, posledního města před ledovcem, které leží v pustinách, nedaleko břehů velkého jezera Lago Argentino, byla jako všechny cesty, kterými jsem se ubírala, dlouhá nejméně tři sta mil. Hlava už mě zase občas začínala padat ze strany na stranu a já musela vynaložit sílu vůle, abych nezaspala a udržovala jaký taký hovor, protože únava byla vidět i na mém společníkovi. Jak jinak než opět za tmy jsme vjížděli do města.

Hasam mě vyložil před campem, kde se přímo za plotem lepil jeden stan na druhém a mísily se pachy různých druhů jídel, linoucích se z připravovaných večeří. Stojím a přešlapuji rozhodujíc se, zda vejít či zůstat za brankou. Vzhledem k tomu, že stan jsem neměla a campu vládla zábava jako ve dne, došla jsem k názoru, že jistější a pohodlnější bude jako vždy pro mne „bivak nadivoko.“ Kráčela jsem tedy od campu pryč do tmy s přesvědčením, že najít vhodný plac k přenocování mi žádnou velkou práci nedá. Všude kolem Hory, zeleň a stromy, závany chladného nočního větru oživovaly každý keř, každý převislý strom a co horšího: hlasy a postavy. Šplhala jsem se nocí do kopce pěšinou kousek za campem a čekala, odkud se kdo na mě nečekaně vrhne.

V polovině kopce na malé plošině poblíž hustého křoví jsem rozbalila spacák. Užuž jsem uléhala, když ale děsivě blízko a zřetelně jsem uslyšela hovor, který se, jak se mi zdálo, přibližoval. Že by mě přece jen někdo sledoval? Krčila jsem se v houští za keřem a nedýchajíc jsem sledovala, až přejede kravkou či volem (ve tmě se to nedalo rozeznat) tažený povoz, poháněný dvěma muži. Před tím jsem si ani nestačila všimnout, že tudy vede cesta…

Odtáhla jsem se hlouběji do křoví blíž k dalšímu keři, za nímž mě už snad neuvidí nikdo. Z campu hlasitě vyhrával tranzistor, do toho falešně drnkala kytara a ještě falešněji se někdo pokoušel zpívat. Očima otevřenýma dokořán počítám hvězdy na nebi už po tolikáté! K smrti unavená a usnout ne a ne!

Bylo o něco chladněji, než jsem byla za poslední dobu zvyklá, o to však čistší a čerstvější vzduch, který voněl po sněhu, ve tmě se tyčila panoráma zasněžených And a pod nimi prosvěcovala světla nočního Calafata. Nakonec mě spánek přece jen přemohl, dalo se to čekat.

Po dlouhé době jsem ráno mohla vzduch nasávat plnými doušky, byl hodně čerstvý, ale i nezvykle chladný a proto se mi ze spacáku nijak vylézat nechtělo. Rosa padala tak silně, že se mi jednu chvíli zazdálo, že poprchává. Camp ještě vyspával, vždyť včera hučel téměř až k ránu. Z kopce mám pohled na městečko jako na dlani a sleduji, jak se začíná probouzet. Pekař rozváží čerstvé rohlíky, jejichž vůně se linula až ke mně a to mi silně připomnělo, že bych měla taky posnídat. Zásoby jídla nemám žádné, nezbývá mi, než sejít z kopce do města, které stejně jako camp má ještě z větší poloviny půlnoc.

Jen tak nazdařbůh, rovnou za nosem se šourám směrem, kde tuším, že by mohlo být centrum. Proplétám se uličkami malebných a upravených domků. Do centra jsem však nedošla, zato se ocitám na okraji města. Zastavuji před malým supermarketem. Zatím je ještě zavřeno, do deváté chybí půlhodinka. Přecházím sem a tam, nezbývá mi, než čekat. V břiše mám prázdno jak v hladomorně a díky tomu se půlhodina neskutečně táhne. Konečně!

Přestože měl obchod název Supermarket, evropských rozměrů zdaleka nedosahoval. Vždyť taky patřil horskému středisku. O to víc byl útulnější, protože zde bylo vše přehledné a pohromadě. A co hlavní, nízké ceny! Ty mne potěšily ze všeho nejvíc.

Včetně dvoukilového bochníku chleba, másla, sýrů a štangle salámu jsem utratila za dvě velké čokolády a dva půl kilové sáčky bonbonů necelé tři dolary! Dokoupila jsem i coca colu, vodu a limonádu. Můj batoh značně ztěžknul. Abych mu trochu odlehčila, rozbalila jsem čokoládu, kterou jsem zakusovala chlebem silně namazaným máslem a sýrem a zapíjela kokakolou. Dvoulitrová láhev uhasila žízeň, uklidnila jsem chuťové buňky a doplnila chybějící kalorie. Teď už můžu v klidu pokračovat dál.

Za „supermarkádem“ nebyl jen konec města, končila zde zároveň i cesta. Začínala step. Posilněna a dobře naladěna, znova jsem začala kličkovat mezi domky směrem, odkud slyším houkat vlak. Tentokrát jsem centrum neminula. Otevřeny byly všechny butiky, které jsem viděla a považovala za špinavou přecpanou past na turisty šokující nehoráznými cenami, otevřena byla i pošta. Ta pro mne byla důležitá. Vešla jsem, abych zavolala Oli a sdělila jí, že pátý den, kdy jsem opustila Trelew, jsem stále ještě, či znova a zas v Patagonii.

Hlavní třída Calafata mě okouzlila, ostatně jako převážně všechna horská městečka s turistickým ruchem se spoustou obchůdků a obrovským nádražím vlakovým i autobusovým. Z informačního střediska, na které jsem náhodou narazila, odnesla jsem si jakýsi prospekt s docela podrobnou mapkou části And. Byla na ní zakreslena rezervace, kde se rozprostíraly proslulé věčné patagonské ledovce a plesa.

Po rozsáhlém schodišti, počítaje schody jeden po druhém, ocitla jsem se na vlakovém nádraží, kde se srocovaly hloučky studentů s krosnami a batohy, kteří měli zrovna prázdniny a cestovali jako já po oblastech jim neznámých. Nenásilně jsem se mezi ně zamíchala a začala jsem studovat mapku kraje. Zhruba jsem věděla, kam mé další kroky povedou, dokonce jsem někde objevila i směr, který ukazoval ke Glasiar Perito Moreno, jako bych však překročila bludný kořen, z města ne a ne se vymotat. Nějak se mi to povedlo až po poledni. Cesta k ledovci však za městem končila, dál jezdil jen sem a tam parní válec a kolem něj pracovalo několik cestářů. Jeden z nich se mě zeptal, kampak mám v tom vedru namířeno. Když jsem mu ukázala v dálce před sebou bílé Andy, jen na mne v úžasu zíral. Další se k němu přidal a až ten třetí ze sebe vysoukal“

„Seňora, tudy však cesta nevede, vidíte, že se tu teprve staví?. A to chcete jít pěšky?, víte, jaká je to dálka?, je to osmdesát kilometrů.“

Pokrčila jsem jen bezradně rameny. Vzdálenost vzdušnou čarou k zasněženým štítům mě až tak velká nepřipadala, odhadovala bych ji maximálně na deset, a určitě jsem v dálce silnici viděla. Přece se nebudu vracet!

Mávla jsem jen rukou a zarputile jsem pajdala tam, kam jsem se prvně vydala. Cestáři už mě nezdržovali, zastávali názor, že s bláznem je třeba souhlasit, obzvláště když je o své pravdě přesvědčený.

Minuli mě dva indiáni ujíždějící na koních, ručně tkané pončo za nimi ve větru vlálo, a jeli pampou k jezeru, kolem jehož břehů jsem teď klopýtala i já. Sešla jsem k vodě. Uvědomuji si, že jsem se ještě dneska nemyla! Zatím však jen sedím a tupě pozoruji průzračně čistou klidnou hladinu. Ke koupání zde byla voda ledová, stačilo mě smočit nohy a opláchnout se, jen aby se neřeklo. Nocovat tu ale taky nebudu!

Hladina se nepohnula, v písku na pláži byly vytlačeny čerstvé stopy ptáků a zvěře, kteří sem chodili pít. Přilétla rodinka divokých kachen, kterým moje přítomnost nikterak nevadila, a doklusal i pár koní. Jak je vidět, Lago Argentino slouží všem!

Úryvek z cestopisu NASHLEDANOU ARGENTINO o 350 stranách s fotografiemi je možné v případě zájmu objednat na www.stahujknihy.cz