Návrat na Ukrajinu II.

Díl, co přechází, naleznete zde.

Ukrajina sice vyniká dálkami, nicméně i krátká vzdálenost zabere na české poměry dlouhý čas k přemístění. To naše se konalo autobusem z Užhorodu do Iršavy. A ty ukrajinské ďabelské stroje Vám dají co proto. U nás by to bylo spíše vozidlo do skanzenu. V kombinaci s kvalitou zdejších komunikací se nezasvěcení mají nač těšit. Jedním z takových je i můj druh, jenž Ukrajinou dosud nepoznamenán zažívá řádný civilisační šok.

Na pravou míru však uveďme jedno. Zakarpatí je region prazvláštní. Dlouhý čas v Uhrách, v kteréžto době jej zasáhlo budování železnic, ležel na okraji zájmů. Železné dráhy byly stavěny s jediným, totiž umožnit co nejsnažší spojení všech oblastí s metropolí Budapešť. O komunikace vně oblastí se tolik nestarali. Ve výsledku je kraj špatně dosažitelný dráhou odkázán na silniční dopravu.

Již před Iršavou však potkáváme stopy úzké železnice. Její stav nás mírně řečeno děsí a pochybujeme, zda je vůbec v provozu či minimálně provozu schopná. Ale Ukrajina, že. Město samotné není příliš zajímavé. Nicméně mají tu poměrně veliký supermarket, kde si připadáme jako turisté z východu Asie. Ty ceny. Nejraději bychom je zvěčnili našimi fotoaparáty. Neoblomná ochranka nás však resolutně nabádá, že informace ven převezeme pouze mentálně. Trápí nás jediné. Nemáme co nakupovat. Ne že by zboží chybělo, jen prostě málo potřebujeme. Nějaké to pití ostřejšího i měkčího ražení, cosi k zakousnutí, sklěněné panáky za pětikoruny. A dál?

S pivem si vychutnáváme ten luxus, co nejsme zvyklí zažívat. Pak je zapíjíme vodkou. Jen se musíme rozehřívat pomalu. Inu, pár dní tu zažijeme, tak se sluší mít rozjezd zvolný. Přeci jen, přidat se dá vždy. O to hůř se zpomaluje.

Důležitou věcí a vlastně první, co bys měl udělat v cizím městě a hlavně neprobádané zemi, je zajít na hřbitov. Tak nejlépe poznáš tamější obyčeje. Ten ukrajinský se zdá, pravda, dost jiný než náš. Žádné úhledné cestičky mezi rovy. Žádné pevně ohraničné území, co je přístupno v přesně vymezených dobách. Ne, to tu nemají. Spíše jen hroby s bujnou vegetací, co ale nepůsobí rušivě. Takové poklidné, ba dokonce přívětivé místo k věčnému odpočinku.

Hotel se tu nachází jediný a ani tam nevycházíme z údivu. Za malý peníz je nám vyhražen velmi pohodlný pokoj se vším, co cestovatel potřebuje. Dole mají i restaurant, kde možno zahnat všechny chmury. Teď jen tu úzkokolejku. Nádraží nalézáme bez větších peripetií a spoustu kolejí a nějaký ten vagon, tedy vagónek. S osobní Dopravou se to ale zdá horší. Už loni jsme navštívili Vinohradiv, kde ale vše vypadalo mnohem bezvýchodněji. Milá Ukrajinka s dobrou češtinou (rozuměj s pracovními zkušenostmi z naší vlasti) se podivuje, co prý tu pohledáváme. Vlaky prý jezdí, snad jeden a asi ne každý den. Z případného svezení tak nic nebude. Nu což.

Šašlik nám spravuje náladu. Těšíme se z naší gastronomické zkušenosti. Že jich bude více, to víme. Večer rozjímáme, přemítáme a trochu plánujeme při čerstvě zakoupené mapě Zakarpatské oblasti. Rámec pro zítra jsme vytvořili, o čemž se dočtete příště. Ale dost prostoru zbývá pro improvisaci a převapení.