Ne-žár-ka aneb olejová pohádka tisíce a jednoho jezu (Nežárka, Kamenice)

Po tři dny, kdy jsme splouvali největší přítok řeky Lužnice, skutečně nebyl žár, což jsme schvalovali. Ale nebylo ani moc vody, což už se nám tolik nelíbilo.

První ponoření pádla do vody a vyplouváme. Putování v kánoi Vydra po řece Nežárce začíná netradičně na potoce jménem Kamenice. Občas se totiž stane, že vymyslím něco úžasného, a poté je dobré, když mě někdo usměrní. Logicky by se dalo čekat, že to bude v tomto případě pan Max, můj parťák na lodi. Ostatně nikdo další s námi ani nejel. Ale, když jsem na mostě před Jarošovem nad Nežárkou ukázal na Kamenici, nic kupodivu nenamítal. A tak jsme pokračovali do malebného historického městečka jménem Nová Včelnice, kde se skončila automobilová část naší dnešní cesty v Hradecké ulici u firmy TEBO.

Paní z vrátnice nám jasně řekla, kde parkovat nesmíme, ale také ochotně ukázala, kde může Max odstavit svůj vůz. Také nám sdělila, že už tady kdysi, před několika lety viděla vodáky, ale to bylo na jaře, když tekla voda. Možná pro někoho důležitá informace, my však v klidu pokračujeme v balení potřebných věcí do sudů a do lodě. Zbývá to nejdůležitější.

„Nežárko, nes nás klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň,“ pronáším naši obvyklou slavnostní řeč a nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Labužnicky se při tom dívám na vodu, která nám spolu s pivem, slivovicí a vínem bude v příštích třech dnech dělat společnost.

Přípitek Kamenici a Nežárce i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe (například kterým směrem plout), nemůžeme nikdy před prvním nasednutím do lodi vynechat.

Na kolikátém říčním kilometru nasedáme do lodi, nevím, jelikož jsem nikde nenašel kilometráž říčky Kamenice. Na kterém kilometru vysedáme nám je však brzy jasné. Děje se tak hned za prvním mostkem. Voda sice teče a při pohledu ze břehu vypadá zajímavě, ale je kalná, a tudíž jsme si při prohlídce nevšimli, že jí v korytě moc není. Jak známo, dostatek vody je celkem podstatná věc, když se člověk rozhodne splouvat nějakou řeku či potok.

Naštěstí nejdeme po svých dlouho a opět tedy bereme po čase do rukou pádlo. Kamenice nás však nenechává v klidu přemýšlet o stavu své vody a začíná se předvádět v plné své kráse a servírovat nám zajímavosti v podobě stromů spadlých do koryta, větví čouhajících z vody či křovím zarostlého toku.

Říčka sice přijímá několik silnějších potoků, které by měly ovlivnit její charakter, ale my jsme to nezaznamenali. Vody je v korytě Kamenice méně než málo. A možná ještě míň.

Říčka či potok jménem Kamenice po většinu svého toku vytváří četné zákruty. Břehy má vysoké, avšak neupravené, tudíž do okolí moc vidět není. Chvilky na rozhlížení nám ale nejsou dopřány. Čas od času je totiž koryto přehrazeno částečně nebo zcela spadlým stromem.

„Přeskoč, přelez, ale nepodlézej“, to myslím řekl Miroslav Tyrš a Jára Cimrman k tomu dodal, že se může i podlézt, ale pak je potřeba se narovnat. My jsme se v první řadě snažili podplout, což nebylo vždy jednoduché, často nemožné. Občas jsme tak učinili s prázdnou lodí a někdy jsme museli regulérně vše přenášet.

Během našeho „Kamenického putování“ jsme potkali tři menší jezy, ani jeden se však nedal splout. Škoda.

Té vody by opravdu mohlo být o kousek více.

Žízeň je vzhledem k vedru, které panuje, veliká. Hasit ji není čím, nějak jsme přípravu podcenili. Naštěstí, kde se vzal, tu se vzal, před námi se objevil letní tábor. Dobré duše tam pobývající nám nabídly vodu v ječmeno-chmelové úpravě. Patří jim za to naše velké poděkování.

Dostali jsme také pozitivní informaci, že zanedlouho spatříme silniční most a kousek za ním na levé straně uvidíme kostel svatého Prokopa a Hospodu pod kostelem. Jak bylo řečeno, tak se stalo a my jsme brzy zaparkovali u mostu a vydáváme se na průzkum. Přivítalo nás příjemné prostředí, dobré pivo a něco k snědku. A pan farář.

Po necelé hodině pokračujeme v plavbě, abychom konečně spatřili vody Nežárky. Dle encyklopedie tato řeka vzniká spojením říček Kamenice a Žirovnice u Jarošova nad Nežárkou v nadmořské výšce 471 metrů (km 56). 

Před ústím je Kamenice široká přes 5 metrů. Uvádí se, že z celkové délky jejího toku (28 km) je splavných 17 kilometrů. Pohledem do mapy mi vychází, že jsme zvládli o něco méně, mohlo to být kilometrů jedenáct.

Za necelý jeden kilometr nás vítá jez Kruplov (km 55,2) a silniční most. Naštěstí jenom u jednoho z nich musíme vysedat z lodi. Výška jezu dva metry by nevadila, ale té vody je pořád málo. A tak přetahujeme keňu na právě straně

Začátek plavby po Nežárce je v čemsi podobný plavbě po Kamenici. Řeka je sice o něco širší, ale těch spadlých stromů a křovisek neubylo.

Po dalších dvou a půl kilometrech nás v obci Rodvínov (km 52,8) vítá zajímavý stupeň, který se nám daří bez problémů splout.

Následují dva mosty silniční a jeden železniční, který je součástí úzkorozchodné tratě Jindřichův Hradec – Obrataň.

Co je to optimální stav vody? Odpověď se dozvídáme na kilometru 48,3. Tady nás totiž vítá jez Vrzák, který je dle kilometráže sjízdný právě za optimálního stavu vody. Optimálně naši keňu přetahujeme u levého břehu.

Za dalšího půl kilometru zastavujeme za silničním mostem a jdeme na prohlídku soukromého sochařského areálu.

I na vodě je potřeba věnovat se umění. Trochu nám však při tom vyprahlo, a tak navštěvujeme nedalekou Hospůdku na Břeskáči.

Občas si říkáme, zda má cenu nasedat do lodi. Po dalších sedmi stech metrech nás totiž vítá nesjízdný jez Družstevní mlýn (km 47,2). Také v tomto případě využíváme jeho levou stranu pro spuštění lodě.

Dostavuje se okamžik, kdy Max čichá člověčinu, patrně nějakou hezkou výčepní, a tak začíná neskutečně hrabat. Patří mu za to můj velký dík. Pouze mám obavy, abychom stačili zastavit. Brzy se bude stmívat a my musíme vyhledat nocleh.

Kolem řeky se začíná objevovat civilizace, jedno z největších měst na Nežárce. Pod prvním silničním mostem ještě nezastavujeme, ale zanedlouho z lodi vystoupit musíme. V další plavbě nám brání jez (km 45,4), který má opět málo vody. Přetahujeme loď vpravo a pokračujeme.

U druhého silničního mostu (km 45,3) nám dává znamení svatý Jan z Pomuka, že pro nás vyhlédl zajímavý travnatý plácek přiměřeně schovaný před lidmi. Je pravda, že situaci máme dnes usnadněnou. Pršet v noci nebude.

Vzhledem k tomu, že máme před sebou návštěvu historického města Jindřichův Hradec s cennými církevními památkami, nevšední městskou architekturou a rozlehlým areálem zámku, oblékáme na sebe to nejlepší, co nacházíme v našich zavazadlech.

Plány máme velké, ale záhy zjišťujeme, že zdejší památky jsou na rozdíl od hospod zavřené. Co se dá dělat, smutnit nebudeme.

V jedné zdejší vyhlášené restauraci se hlásí o slovo také naše prázdná bříška, a tak ochutnáváme místní speciality – kapří hranolky a kapří polévku.

Následuje procházka historickým centrem s občasnou exkurzí do některého lokálu. Čistě ze studijních důvodů.

Zpátky k lodi přicházíme půl hodiny po půlnoci. Na nočním nebi září hvězdy rozeseté jako zlatavý prach, když uleháme do spacáku. Vesmírné divadlo má však krátké trvání, jelikož brzy usínáme.

Během prvního dne naší plavby jsme zvládli přenést tři jezy na Kamenici a o jeden více na Nežárce. Jeden stupeň nám bylo dopřáno splout. Celkem máme dnes v pádlech dvacet jedna a půl kilometrů.

*

Přichází sobotní ráno. Úděl skřivana vedle sovy není jednoduchý. Co si počít vedle spáče? Jdu si prohlédnout město a koupit chléb. Okolo osmé hodiny se vracím, právě v okamžiku, kdy zazpívala Nežárka svou ranní píseň i Maxovi a my se vydáváme do města na kávičku.

Není sice vůbec jednoduché najít podnik, kde by podávali výbornou kávičku před devátou hodinou, ale nakonec se to daří.

V půl desáté jsme připraveni na pokračování plavby. Nic netuše, co nás dnes čeká. Kdybych to bývali věděli, tak bychom snad ani keňu na hladinu nezpouštěli.

Proplouváme okolo centra Jindřichova Hradce, na jehož konci se nachází charakteristická ozdoba města, rybník Vajgar vybudovaný na Hamerském potoce, levém přítoku Nežárky. Ten však nevidíme a po zmíněném potoce, i když vypadá zajímavě, se nechystáme plavit. Musíme totiž řešit něco jiného.

Vítá nás dnešní první jez (km 43,9 – Mlýn u devíti). Hned na úvod nás čeká přenášení. Trochu složitěji, přes silnici.

Začíná krásný den a my si to užíváme.

Než stačíme pořádně zabrat pádlem po nasednutí do lodi, opět z ní vystupujeme. Máme totiž před sebou další nesjízdný jez (km 43,3 – jez Šindelna). Naštěstí v tomto případě můžeme loď přetáhnout při levém břehu.

Přesně za další jeden kilometr nám Jindřichův Hradec připravil jezové rozloučení, které bylo ale příjemné. Jez Cupkův mlýn (km 42,3) se nám daří prokličkovat mezi kameny u levého břehu.

Za městem Jindřichův Hradec pokračuje řeka jihozápadním směrem otevřeným údolím k Hornímu Žďáru. V těchto místech se kocháme pohledem na květinovou výzdobu řeky Nežárky.

Olej nám však říká, že se blíží další jez (km 40,4 – Horní Žďár). Rybí přechod tady vybudovali, ale šlajsnu pro vodáky ne. Tudíž opět přetahujeme loď, tentokrát při pravém břehu.

Dle kilometráže by se zde měla nacházet hospoda. My však volíme jinou možnost. Na místním fotbalovém hřišti jsme popřáli tatínkovi k narození synka a dostali za to dobré pivo a chutné buřty na pivu. Velice příjemná zastávka.

Dnes je takový ten nádherný den, jaký si člověk na vodě může jenom přát. Hřebínky vln se tryskem ženou kolem lodi. Má to však malinkou vadu na kráse. Vítr fouká proti nám. Tak jsme si další jeden a půl kilometru zapádlovali po úžasném oleji s regulérním protivětrem.

Ze zmíněné zábavy nás na chvíli vysvobodil jez Dolní Žďár (km 38,8). Moc vody sice neměl, ale podařilo se nám po něm sklouznout.

Kousek za ním se z našich bříšek ozývá hlad, a tak vystupujeme na výsostné území Nizozemského království. Možná ten pozemek patřil jenom nějakému bludnému Holanďanovi, se kterým se dáváme do řeči a za odměnu mu pomáháme složit z auta nějaký stroj. A poté už v klidu papáme.

Po dobrém jídle si dáváme další kilometr na oleji, ze kterého nás vysvobodil jez Horní Lhota (km 37,7). Obdobně jako předchozí jezy je také zarostlý s množstvím záludných kamenů. Proto musíme přetahovat loď při pravé straně.

O sto metrů dále nás u silničního mostu přepadla žízeň. Nebráníme se a jdeme dobrovolně do restaurace U Černého čápa. Když je velká žízeň, tak asi ano, ale jinak nic moc.

„Pokračujeme!“

„A kterým směrem, pane. Jestli se mohu zeptat?“

Takové a podobné řeči by náhodný kolemjdoucí mohl zaslechnout z naší lodi. Oleje střídají stojaté vody a nějakou tu peřejku, aby člověk lupou pohledal.

Po dvou kilometrech klidné plavby nás vítá jez Lásenice (35,4 km) a nám se podařilo nemožné. „Překodrcat“ možná není ten pravý vodácký výraz, ale my nemusíme přenášet ani přetahovat a jsme tudíž spokojeni.

Usmálo se na nás štěstí a my to pochopili, Neptunovi za to děkujeme a jdeme to zapít do nedalekého restaurantu Jeřábek.

Max je větší a má tudíž logicky větší žízeň. A tak spěchá.

Max dostal zaslouženě dvě piva a mě ta kofola také chutná.

Čas běží, a tak je potřeba pokračovat. Další jeden a půl kilometru překvapivě voda opět moc neteče. Až k jezu jménem Hrbkův mlýn (km 34,0). Vysoká přepadová hrana a pod jezem kameny. S tím toho moc nenaděláme. Zkoušíme tedy alespoň vybrat nejvhodnější místo, kudy loď přetáhnout.

Někdo by mohl říct, že nemá ani cenu nasedat do lodi, jelikož o půl kilometru dále kdysi nějaký Vaněk vybudoval další jez (km 33,5). A zapomněl k němu přičarovat vodu, tudíž opět naši keňu přetahujeme.

O moc lepší to není za necelý kilometr. Ani v Dolní Lhotě se moc nepochlapili. Vyšší hrana a málo vody. Necháváme to bez komentáře a loď přetahujeme.

Celý další jeden kilometr jsme si krásně zapádlovali, než nás přivítal jez Skalník (km 31,6). Ale ten se nám líbil, jelikož jsme ho překonali bez vysednutí z lodi. Je pravda, že kdybychom měli laminátovou lodičku, tak už by z ní byly dvě. Ale to se nepočítá.

Co dodat. Krásných šest set metrů nás čeká k dalšímu jezu (km 31,0). Na první pohled nevypadá tak špatně, akorát mu chybí voda, což shledáváme jako dost podstatné. A proto přetahujeme při pravém břehu. Vzpomínám si, kterak jsem četl, že je Nežárka typická nížinná řeka s pomalým proudem, zadržovaným na svém toku četnými jezy. Ano, potvrzuji, souhlasí to.

Nevím, co se přesně změnilo, ale strejda Google psal, že Nežárka vyniká velkou čistotou vody, a proto je velmi často vyhledávána k rekreaci a koupání. Při pohledu na hladinu si nejsem zcela jistý, zda máme na mysli jednu a tu samou řeku. Nevím, kdy se tady plavil Google, ale my se dnes nedobrovolně kocháme nehezky špinavou hladinou řeky Nežárky. Voda je sice teplá, ale nějak se nám do ní nechce.

Max domlouvá telefonicky setkání v nedalekém městečku se svým známým, ale určit čas příjezdu není jednoduché. Jelikož ….

Možná by to člověk ani nečekal, ale kde se vzal, tu se vzal, na Nežárce se nečekaně objevil jez Gabner (km 29,7). Pro změnu nesjízdný. Tudíž přetahujeme a parkujeme. Nacházíme se totiž na okraji městečka Stráž nad Nežárkou.

Vydáváme se na procházku po městečku spojeném s památkou slavné pěvkyně Emy Destinové, která byla po několik let majitelkou zdejšího zámku. Nás však zajímá jiný domeček. Nachází se na náměstí a říkají mu Pivovar Stráž. Pivečko tam nemají špatné, ale ten výčepní? Asi by měl jít pracovat do Hospody na mýtince. Vadí mu totiž hosté. Nejprve došlo točené pivo a chvíli na to raději úplně zavřel bránu pivovaru. Naštěstí jsme si stačili koupit chlazené pivo v obalu.

Nečekaně tam na nás čeká Maxův přítel. Neměl to složité, vymyslet místo setkání. Bydlí naproti pivovaru. Povídat by bylo o čem, ale my potřebujeme ještě kousek popojet. Tudíž se brzy loučíme.

Za Stráží nad Nežárkou se tok zvolna stáčí k severozápadu. Většinou při plavbě po nějakém veletoku představují stromy okolo řeky určitou nehybnost, zatímco proud vody v řece znamená naopak jistý pohyb. U středního toku Nežárky to však neplatí.

Řeka spolu s námi vstupuje do chráněné krajinné oblasti CHKO Třeboňsko. V našem případě to neznamená moc velkou změnu, ale další necelé dva kilometry oleje zvládáme v pohodě až k jezu Fähnrichův mlýn (km 28,1). Málo vody, hodně kamenů, pořád stejná pohádka. Naštěstí není třeba přenášet, ale lze loď přetáhnout.

Chystáme se bedlivěji pozorovat okolí řeky, jelikož bude potřeba někde vyhledat nocleh. Ale ani tentokrát jsme se pořádně nerozjeli, jelikož nás brzy vítá jez Šimanov (km 26,5). Kdo by tomu uvěřil, že je nesjízdný? My ano. Keňu opět přetahujeme.

Po jednom a půl kilometr by teoreticky měla přijít změna, jelikož do Nežárky přidává svou vodu z Lužnice Nová řeka, kanál vybudovaný k regulaci průtoku Lužnice rybniční oblastí na Třeboňsku. Asi na tom něco bude, ale my to po celodenní dřině nějak nejsme schopni postřehnout.

Připadá nám, že voda pořád moc neteče. Ale spěch vodákovi není nic platný. Alespoň se můžeme pořádně kochat řekou i okolní krajinou a vnímat všudypřítomnou krásu. Činíme tak po částech, celý den, abychom ty částice večer spojili u sklenky dobrého moku v jeden krásný celek.

A tak si v klidu pádlujeme až k jezu Jemčina (km 23,9). Tady nejprve navštěvujeme tábořiště, kde se koná momentálně hudební tábor. Nám se tam však moc nelíbí, a tak se rozhodujeme utábořit přímo u jezu. Symfonii vody ze splavu shledáváme jako poetičtější hudbu než bigbít v táboře.

Kdyby snad někdo pochyboval, i tento jez je nesjízdný. To však už neřešíme a vytahujeme loď na břeh. Večer papáme, bumbáme a odpočíváme. Světě div se, jdeme spát o půl jedenácté. Jak prohlásil Max druhého dne, to už se mu nestalo asi 59 let.

Během druhého dne naší plavby jsme zvládli přenést či přetáhnout jedenáct jezů a čtyři nám bylo dopřáno splout. Celkem máme dnes v pádlech dvacet jedna a půl kilometrů. Někdo by mohl říct málo, ale na tom oleji a při tom počtu jezů bych se nebál říct, že se jedná o mistrovský výkon.

*
O nedělním ránu mě probudila Nežárka svým příjemným mlžným oparem. Jez Jemčina pokračoval ve svém melodickém koncertu, kterému směle sekundoval pan Max svým mírně hlučným oddechováním.

Co s načatým ránem? Chvíli poslouchám vodní symfonii za zvuku motorové pily a poté se jdu projít k zámku Jemčina.

Po návratu se již Max sice probudil, ale já jsem pro změnu na hodinku usnul. Nakonec se však shodujeme, že nastal pomalu čas balit věci.

V půl deváté vyplouváme a ….. žasneme. Jsme stále na Nežárce? Voda teče, prozpěvuje si a čas od času nám nabízí dokonce příjemné zpestření v podobě peřejek. O tom jsme si včera mohli nechat jenom zdát, a tak si to užíváme.

Na dalších víc jak deseti kilometrech nás nečeká žádný jez, ale také minimum oleje. Naopak nám příjemnou plavbu postupně zpestřují tři nízké sjízdné stupně. Kdo nevěří, ať tam běží. Patrně Neptun usoudil, že si zasloužíme odměnu za tu včerejší dřinu.

Přitom je okolo nás stále krásná příroda. Na jednom úseku spatřujeme několik letních táborů za sebou.

Občas vidíme zajímavé značení kilometráže pomocí kamenných patníků.

Je to skoro k nevíře, ale až po dlouhých téměř dvanácti kilometrech plavby přichází dnešní první jez, který má jméno Metel (km 11,5). A zde také spatřujeme první vodáky. Doposud jsme byli sami na vodě.

Jedná se o nesjízdný jez, který se přenáší vpravo po schůdkách. My se tady však chvíli zastavujeme a ochutnáváme v místním bufetu Kaplický bramborák a také přichází vhod dopolední kávička.

Po necelé hodince odplouváme. Čekají nás dva a půl kilometru k dnešní lahůdce. To, že se nacházíme na vodácké části řeky Nežárky, poznáváme u jezu Hamr (km 8,9). Ten je sice nesjízdný, ale nedávno tady vybudovali na levé straně vodáckou propust. Není důvod této báječné nabídky nevyužít. Já jsem sice mokřejší od té vlnky dole, ale jsme spokojeni.

Čas je rozumný, počasí příjemné, a tak se jdeme podívat do místního občerstvení. Mají zde zajímavý koláček a šikovný automat na dobrou kávu.

O kilometr dále (km 8,0) nás vítá zajímavý skalní stupeň, který je však bez problémů sjízdný v pravé části. I tuto lahůdku si vychutnáváme.

A opět čtyři kilometry bez vylézání z lodi. Něco takového jsme včera nezažili. Je pravda, že další jez jménem Krkavec (km 3,9) je také nesjízdný, ale my ho místo přenášení přetahujeme při levé straně.

Počasí přeje, a tak ze studijních důvodů navštěvujeme zdejší příjemnou hospůdku. Pan Max zde mimo jiné pořizuje umělecké fotografie.

Podle kilometráže by měla následovat krátká peřej a slalomová trať, ale asi jsme odbočili na jinou řeku, jelikož ani jedno, ani druhé nepotkáváme.

Škoda, slalomová trať na tomto oleji by byla nepochybně náročná záležitost, kterou nezvládne jen tak někdo.

Následují most technický a mosty železniční a již nás vítá náš poslední jez (km 1,1), který se nachází na okraji města Veselí nad Lužnicí. Je vysoký, nesjízdný, a tak musíme přenášet.

Za jezem to naštěstí trochu teče. Podplouváme lávku i most silniční a na pravé straně smutně vyhlížíme půjčovnu lodí Veronica, kde končíme svou pouť. K soutoku s Lužnicí, kde svou pouť končí řeka Nežárka, je to asi sto metrů. Ale to si necháme na jindy.

Náročné to bylo. Zmožené tělo vodákovo se bude ještě dlouho z toho dostávat. Ale jako vždy převažuje radost a pohoda z dalšího vodního putování, které nás zase na chvíli dokonale nabilo novou energií.

Během dnešního dopoledne jsme zvládli splout jeden jez a jeden stupeň, přenášet nebo přetahovat jsme museli třikrát. V pádlech máme dnes necelých dvacet čtyři kilometrů.

Celkem jsme odpádlovali za ty dva a kousek dne 66,9 kilometru, což je myslím velice solidní výkon na tom Nežárském jezovém oleji.

Po vrácení lodě a vyřízení všech náležitostí nás čeká ještě cesta autem k místu, kde jsme předevčírem začínali naši plavbu a zanechali tam automobil.

*

Poznámka pod čarou: Veškerá ty piva na fotografiích vznikla digitální úpravou, jelikož je mi jasné, že alkohol na loď nepatří.   

*

V minulých letech jsme se také plavili po našich řekách:

Úhlava: https://www.turistika.cz/cestopisy/s-rozumem-i-trochu-bezhlave-plavili-jsme-se-po-rece-uhlave/detail

Ploučnice: https://www.turistika.cz/cestopisy/ploucnice--1/detail

Vltava. https://www.turistika.cz/cestopisy/jak-nam-na-vltave-teklo-nejenom-do-bot/detail

Berounka: https://www.turistika.cz/cestopisy/a-tanecnice-z-lucnice-byste-nechteli-berounka/detail

Bílina: https://www.turistika.cz/cestopisy/cista-bela-i-tmava-bilina/detail