Nejvýše na Moravě a Slezsku
Předpověď na víkend naznačovala, že by se po relativně zataženém a teplém týdnu mohla na víkend obloha vyjasnit a počasí se vrátit alespoň na horách do mezí, které přece jen více připomíná sice pozdní, ale víceméně ještě panující zimu.
Ráno je skutečně dosti hezky a na autobusovém nádraží je už celkem plno. Kromě domluvených účastníků zjišťujeme že minimálně v autobuse si užijeme i společnosti několika dalších známých, tak nám ta cesta na hory uběhla tak nějak vesele. Obzvláště zajímavá byla lahvička jakési směsi slivovice s medem, které se prý odborně říká valašský penicilín. No zas tak moc toho nebylo. Jak vysedáme na sedle, je cítit, že v noci dosti přituhlo, po včerejším teplém dni se určitě změklý sníh na horách promění v tvrdou ledovku. Tradice však velí nejdřív zajít do bufetu v hotelu a posilnit se na cestu.
Trasa výletu je celkem jasná, modrou „komunistickou“ cestou na Švýcárnu a když se nám bude chtít tak i na Praděd. Namazal jsem už doma, tak ještě namažu stejně i spoluturistce Zdence, která vosky nevozí, Ala jako zkušená horalka má vlastní. Stopa je sice přemrzlá, ale je vidět, že rolbaři tentokrát nezaháleli a na víkend stopy nachystali. Ostatně je i pro koho, běžkařů vyráží na hory dnes celkem velký dav. Ostatně už z Koutů jelo v autobuse snad 80 lidí, jen se divíme, proč vlastně před lety byla zrušena kyvadlovka, přece jen poslední dobou Jeseníky lákají více lyžařů (samozřejmě i díky novým či modernizovaným střediskům), ale veřejná doprava na to nijak nereaguje, kupodivu i kdysi aktivnáí Kubabus z nLoučné si nepřihřeje polívčičku..
Začátek cesty celkem valíme, zdá se že máza celkem vyšla (dal jsem červený speciál Swix). Hned za zatáčkou nad sedlem se kocháme panoramaty hlavního hřebene i bližších Dlouhých strání. Podle točící se vrtule na Medvědí hoře usuzujeme, že Temelín dnes nevyrábí, tak to musí dohánět větrník.
Běžkařů je skutečně spousta, bohužel ne všichni znají takové ty základy lyžování, třeba při kochání že mají vystoupit ze stopy nebo nestát uprostřed cesty apod. Je vidět, že o prázdninách na hory přijíždí i nezkušení lyžaři. Na Kamzík tradičně stoupáme zkratkou, je škoda připravit se o metry (rozcestí Pod Výrovkou, ochranáři kdysi chtěli zkratku zrušit, ale tlak turistů, kteří tu chodí léta je nakonec přemohl), je to sice zledovatělé, ale do kopce je to celkem jedno. Srub u Kamzíku je stále pod sněhem, ale už je kousek vidět dovnitř a pak už výšlap na Velký Jezerník a na Švýcárnu. Vosk celkem drží tak jdu skoro rovně, spousta lyžařů ale dnes bruslí a na stoupání nemají namazáno a tlapou pěšky. Na Švýcárně (nebo u je narváno, ale rozhodujeme se pokračovat rovnou dál, jen trošku přimázneme a jedeme k Pradědu. Mezi Švýcárnou a Pradědem (rozcestím) je dnes hotová promenáda, bohužel i množství pěších, kteří jdou prostředkem cesty a ne za sebou ale vedle sebe – no aby stopa byla hezky rozrytá – to je takový ten věčný boj lyžařů s pěšáky. Pod Pradědem se se Zdenkou rozloučíme (je to starší paní, tak na nás počká na Švýcárně) a na horu pokračujeme ve dvou – vlastně každý zvlášť, tu parádu musím nafotit, tak to beru kousek mimo cestu, i viditelnost je celkem slušná, už od rozcestí je vidět na západě na Krkonoše, tak jsme i zvědavi co bude vidět na východě. Na vrcholu samozřejmě fouká (od severu) a je tu i celkem kosa, naštěstí stačí zalézt za roh vysílače a tam je na sluníčku fajn. Bohužel na Beskydy moc vidět není, na východě jsou nějaké mraky, nicméně na sever do Polska je vidět dost. Chtěli jsme si v restauraci dát na počest Plzeň, ale nejen, že je narváno, oni tu mají, nevím proč, Starobrno, tak to vyřešíme panáčkem rumu a po důkladném rozhledu spějeme k odjezdu. Při sjezdu se nám pletou mimo pomalých běžkařů i jacísi běžci, jak se u rozcestníku dovídáme, běží se tu zimní triatlon. Závodníci samozřejmě spěchají do kopce a nedávají pozor na sjíždějící běžkaře. I od rozcestí ke Švýcárně to sviští, naštěstí i ta rozšlapaná cesta je celkem rovná tak to moc neháže. Na Švýcárně kromě Zdenky narážíme na další kamarády z ranního autobusu, zbytek cesty jedeme společně, samozřejmě po malém posezení (na Švýcárně tu Plzeň mají). Vracíme se samozřejmě po modré na Kamzík, zledovatělá stopa je celkem rychlá, valím to bez zastávky (nešlo zastavit), tak na opozdilce čekáme až na Kamzíku (při tom dorazí i další známí, dnes je na horách kde kdo). Pak už odbočíme na Petrovku, u jedné zatáčky i někdo padá (v zatáčce stojí jakási výprava a šikovně překáží sjíždějícím lyžařům, a na zmrzlém sněhu se tak „hezky“ brzdí, že). Od Petrovky klasickou zelenou značkou, tou se sjíždí dobře, není naštěstí tak prudká, ale přece jen musíme čekat, Zdenka je už starší paní, tak si občas netroufne, ale jinak valí jako hrom. I díky tomu máme čas pobavit se s jinými běžkaři, zkritizujeme sice rozbitou cestu, ale jinak si pochvalujeme, jak je dnes parádně, takže to tak nevadí. Od Pelikána zkoušíme jet po stopě pod vysokým napětím, ale tady asi rolba nejela a je to dosti mizerné tak před posledním sjezdem to sundáme a do Koutů dojdeme pěšky. Lépe řečeno do hotelu Musil, vlak nám jede asi za hodinu a i ta Zdena, která zbytek šla pěšky je tu asi pět minut po nás, tak to všechno tak nějak hezky klaplo.
Přidat do oblibených uživatelů
Malá Morávka
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Nejvýše na Moravě a Slezsku
