Neznámá albánská riviéra

Autobus z Ioaniny jen dýchavičně zdolává horské serpentiny řeckého pohraničí. Cestující venkované s údivem kroutí hlavami nad turisty, co jedou do země, odkud kdo mohl, emigroval. Jeden bělovlasý stařík zdvihá neočekávaně ruku a ukazuje na vzdálenou siluetu nepřístupných hor. „Tam je ta země orlů a Škipetarů.“ Albánie…

Vladimír Chilčenko

Pestrá a pohnutá minulost země je stará skoro tři tisíce let. Původními obyvateli byli Illyrové. Jejích král Balhyros sídlil ve Skadaru.

Řecká kolonizace v 6. – 7. st. př. n. l. zanechala památky především v Apollonii a Butrintu. V roce 168 př. n. l. tudy pochodovali římští legionáři po silnici Via Egnatica, která vedla napříč celou zemí.

Pak přišli Gótové, objevili se i Hunové a Avaři. Okolo roku 650 n. l. ovládli zemi Srbové, po nich zase Byzantinci. V roce 1202 byli pány pobřeží Benátčané. S nimi přišla do země katolická církev. Ale to již začínal nevyhnutelný střet Orientu s Okcidentem, islámu s křesťanstvím. Výbojní Turci obsazovali jednu balkánskou zemi za druhou. Ve střední Albánii narazili, ale na tuhý odpor místního šlechtice Kastriota, přezdívaného Skanderbeg. Ten ze svého hradu v Kruji porážel mnohem početnější vojska sultánů Murada a Mohameda II. Po jeho smrti v roce 1467 však Turci zemi ovládli. Až v 19. století, kdy byla turecká armáda vojensky v Evropě poražená, byla Albánie uznána jako suverénní knížectví. V roce 1925 se stala republikou. Prvním prezidentem byl zvolen Ahmed Zogu, který se však za tři roky nechal korunovat na krále.

V roce 1939 byla Albánie okupovaná italskými vojsky a později také německými oddíly SS. Země se ale díky Albánské osvobozenecké armádě sama osvobodila na podzim 1944. V roce 1946 byla vyhlášená Albánská lidová republika.a v roce 1948 se jejím prezidentem stal generální tajemník Enver Hodža. Na dalším prokomunistickým vývoji má neblahou zásluhu dvojitý britský agent Kim Philby. Na základě jeho zpravodajství

J. V. Stalin totiž informoval Envera Hodžu o chystaném protikomunistickém puči v Albánii.Bizarní stalinistický režim Envera Hodži se pak dokázal udržet u moci až do roku 1985, kdy se prvním tajemníkem stal Ramiz Alia.

I v této zemi došlo ke společenským změnám. V roce 1992 vyhrál volby demokrat Sali Berisha. Bezohledné mafie, obrovská emigrace a propastné sociální rozdíly, způsobovaly ale růst napětí ve společnosti. Pyramidové hry jako svérázný způsob privatizace, mnoho lidí ožebračily. Země se ocitla na pokraji občanské války. V roce 1997 Sali Berisha odstoupil a prezidentem se stal reprezentant Socialistické strany Rexhe Qemal Mejdani. O rok později národnostní konflikt v Kosovu zaplavil zemi utečenci albánského původu. Albánie se stala zemí zcela závislou na zahraniční pomoci.

Za řeckou hranicí je jiný svět

Ocitnout se v Albánií za hraničním přechodem Kakavije je rozhodně lepší ve dne než v noci. Dotěrnostem taxikářů, veksláků a stánkářů se totiž úspěšněji odolává. Naštěstí se zdržují jen v bezprostřední blízkosti hranice. Nabídka odvozu kamkoliv po celé zemi je v Albánií bohatá. Převažují majitelé luxusních mercedesů a landroverů. Zajímavé ovšem je, že do roku 1999 nesměli Albánci vlastnit soukromý vůz. Původ dnešních přepychových aut by většině z nich nedovolil asi opustit hranice Albánie. Raději nakonec odjíždíme na korbě nákladního automobilu do pár desítek kilometrů vzdálené Gjirokastry. První dojmy z navštívené země jsou silnice po okrajích nezpevněné a sypké ,množství betonových bunkrů a časté policejní kontroly. Sumička, kterou řidiči chtějí za cestu autostopem se blíží ceně taxíku u nás. Pak ale přichází město, které stoupá do prudkého kopce. Malebná Gjirokastra, s domy, které zdobí bílé střechy. Kamenné věže, zvané kuly, mají přístup jen po vnějším žebříku. Městu vévodí pevnost Kemala, postavená ve 14. století. Dnes je zde Muzeum historie a rozsáhlá expozice zbraní. V 19. století se na zvelebení města výrazně podílel Ali Paša Tepelenský, o kterém se v Child Haroldově pouti zmiňuje i lord Byron. Místní tržiště zůstává už jen nostalgií na 17. století, kdy se zde ve velkém obchodovalo s hedvábím, výšivkami a balkánským sýrem. Patnáct kilometru od města je světová speleologická záhada. Mohutná vyvěračka krasové vody, nazývaná Sirikat-Modré oči, se i při použití moderní techniky nadále ukazuje jako bezedná. Namodralé jezírko s bohatým vodním výronem láká k zaplavání. Nezměřitelná hloubka však díky pudu sebezáchovy vytváří zábrany v nebezpečnosti provedení takového pokusu. Mimochodem v Gjirokastře se narodil významný současný spisovatel Ismail Kadare. Ale v roce 1908 také komunistický diktátor Enver Hodža.

Přitažlivost Albánské riviéry

Většina návštěvníků ospalého přímořského městečka Sarandy navštíví i antické ruiny v nedalekém Butrintu. Jak uvádí Vergilius v Aneidě, tato řecká kolonie byla založena v 6. století př. n. let. uprchlíky z Tróje. Večer zpátky v Sarandě usedáme na konci promenády v restauraci podobné petřínskému Nebozízku. Ceny jídel jsou levné, odpovídají asi polovičním cenám v Čechách. Jedině zde jaksi chybí toalety. Na druhé straně by nám asi v žádné pražské restauraci nenabídli bezplatný nocleh na karimatkách, přímo v restauraci mezi jídelními stoly. Ze Sarandy se podél moře prodírá úzká silnice do 120 kilometrů vzdáleného přístavu Vlóra. To je ta zatím opomíjená turisty a málo známá Albánská riviéra. Blankytně modré moře, bílé liduprázdné pláže a nad nimi přes dva tisíce metrů vysoké pohoří Cika. Malá městečka s nádhernými plážemi, Qeparo, Dhermi, Vanoi a Himara mají ubytování pro návštěvníky v jednoduchých hotýlkách nebo u soukromníků.Ti chtějí pouze pět dolarů za osobu a noc. V Dhermi je za padesát dolarů nabízen nocleh ve vilách po dřívější stranické šlechtě. Včetně těch příslovečných pozlacených kohoutků u vany. Ale za poloviční částku je zde také nabízen nocleh v modernizovaném italském hotelu. Řada restaurací a stánků nabízí smažené peške, což jsou různé druhy ryb. Obvyklý je také kebab, šiškebab a čufty,tedy mleté maso v rozličných úpravách.Specialitou je papriková smetanová omáčka s masem zvaná ferges nebo tave kosi což je skopové v jogurtu.Konzumace vín, rakije, a brandy značky Skanderbeg, v této zemi islámu zřejmě nikomu příliš nevadí.Pivo v plechovkách se dováží především z Řecka. Celá země je dodnes ale pořád zohyzděna betonovými bunkry. V roce 1969 je nechal.téměř v milionovém počtu, vystavět sám Enver Hodža. Jsou jak na plážích , tak i pod vrcholky hor . Dopravit je i na velmi nepřístupná místa byl nadlidský výkon hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Kolik však místo nich mohlo být postaveno domů nebo kilometrů silnic už dnes asi nikdo nespočítá. Albánská riviéra nebyla celá desetiletí obyčejnými Albánci příliš navštěvována. Důvodem byla také malá vzdálenost pobřeží od řeckého ostrova Korfu. Pokus o útěk do zahraničí patřil mezi dvanáct politických provinění, za které mohl být uložen dokonce trest smrti. Do moře se nesmělo spustit nafukovací lehátko ani míč. Většina zadržených uprchlíků však byla potrestána „jen“ desetiletým vězením v prostředí koncentračního tábora Spac. Ten byl zásobárnou otroků pro pyritové doly. Dnes navštěvují albánskou riviéru především podnikatelé, zahraniční Albánci, vojáci KFOR ve chvílích volna, a opět pomalu přichází také domácí i zahraniční turisté.

Tirana – město provinčního vzhledu

K silnici nad Dhermi se prodíráme zkratkou přes zplanělé citrusové plantáže a stále zelené křoviny,zvané macchie. Vysoké porosty z planiky, vavřínu, vřesovce a dalších,většinou stále zelených keřů, umí zanechat svými trny krvavé šrámy na lidské pokožce .Silnice zde většinou vede vysoko nad mořem, také přes národní park Llogara, s překrásnými jehličnatými stromy. Míjíme přístavní města Vlóru a Durres a zastavujeme se až v Tiraně. Nevýrazné mladé město, obklopené horami, má dvě luxusní čtvrti, které byly donedávná většině obyčejných Albánců uzavřené – vládní a diplomatickou . V té druhé nechybí ani České velvyslanectví. Na vratech do objektu je vyznačena úřední doba českých diplomatických pracovníků. Z těch pár hodin práce týdně pro veřejnost jim přepracovanost zřejmě nehrozí.Největšímu náměstí v Tiraně vévodí socha národního hrdiny Skanderbega, sedícího na koni. Blízká mešita, postavená v 18. století, byla od roku 1967 na dvě desetiletí uzavřena. Stejně, jako dalších 2 197 kostelů a mešit po celé zemi. Albánie se totiž v této době prohlásila za první ateistický stát světa. Bohoslužby byly zakázány a duchovním za pokřtění dítěte hrozil trest smrti. Dnes je opět náboženská svoboda zaručena, jak pro muslimy tak pro křesťany.

V Tiraně je v současnost už více než deset hotelů, ale sehnat ubytování pod dvacet dolarů za noc se ukázalo jako velký problém. Levnější jsou priváty a často dívky, které nabízí toto ubytování, budí dojem, že v ceně jsou i jejich intimní služby. Na budově Národního historického muzea je pořád umístěn obraz zástupu pracujícího lidu ve stylu socialistického realismu. Z Hodžova luxusního muzea je dnes noblesní diskotéka tiranské zlaté mládeže. Kavárničky jsou plně obsazeny až do noci, zato drahé obchody jako Benetton zejí zcela prázdnotou. Lidé jsou k cizincům velice přívětiví, ale i zde obrovský nárůst kriminality varuje cizince k opatrnosti před okradením. Dnes je již svoboda projevu a neblaze proslulá tajná policie Sigurimi ve své dřívější podobě neexistuje.

Cesta po jižní Albánii

Návštěva lázeňského města Pogradec na břehu Ohridského jezera je tak na dva dny příjemná, na více dnů zbytečná. Z města se táhnou oplocené břehy jezera z komplexů vládních rekreačních budov. Na makedonské straně hranice je stejně Ohrid malebnější a také jeho voda je tam čistší. Odjíždíme do města Korca. V jeho centru jsou široké bulváry a množství kaváren. Nechybí ani renovované vilky s upravenými zahradami. Po ulicích v podvečer korzuje množství lidí, ředa z nich ovládá také francouzštinu. V době první světové války zde totiž byla s pomocí Francie založena autonomní republika Korca. Její existence ale vydržela pouze čtyři roky. Hodně lidí hovoří rovněž rusky. Za prohlídku ve městě stojí muzea vzdělanosti a středověkého umění. V galerii malíře Vangjushe Mia jsou i neobvyklá impresionistická díla. Po několika dnech

putování hornatým a krásným jihem Albánie se nám opět začalo stýskat po Jónském moři. Tentokrát zůstáváme na pobřeží na jih od přístavu Srandy. Majitel opuštěného kempu nám nabízí ubytování za pakatel. Moře zde má zelenomodrou barvu a písek opuštěných pláží je krásně bělavý.

Vedle chatek skupina chlapců provádí svérázný rybolov pomocí výbušnin, vhazovaných do moře.S předpisy ,pokud existují ,si zřejmě zatím hlavu nikdo příliš neláme Kéž by také přijížděli turisté z Čech, povzdychl si nám majitel doposud nevýnosného kempu.Hlavně,aby tady nikdo nezmizel,jako tři studenti

v pohoří Prokletija na severu Albánie, jsem připomenul.

Tady, dále od civilizace, se tolik neprojevují ekologické hříchy albánské společnosti. Nejsou zde hordy odpadků jako v Sarandě a ani zde večer nelétají samičky komárka rodu Phlebotomus, které mohou také přenášet nebezpečnou parazitární chorobu,útrobní a bez léčení smrtelnou leishmaniózu. V Albánii se po století cenila hrdost a čest. Pro tyto vlastnosti byli Illyrové udatnými vojáky pretoriánských gard, ochránci římských císařů i fanatičtí janičaři. V horách prý dodnes přežívá krevní msta.

Jev, který však postihl všechny postkomunistické země se nevyhnul ani této maličké a dlouho izolované zemi. Problémem jsou drogy, zbraně, prostituce, pašování lidí a kradená auta z okolních zemí. „Jsem Albánec“ nám říká sotva patnáctiletý chlapec a za pasem má zasunutou skutečnou pistoli.V prostých lidech kteří jsou neobyčejně přívětiví a pohostinní je ale určitě budoucnost této země. Zrovna tak jako v přírodních krásách Albánie,které vytváří předpoklady pro úspěšně se rozvíjející cestovní ruch.