Noční fatamorgána

Vždy jsem se zajímal o záhadné události, o hádanky, Které před nás staví příroda. A tak není divu, že pro mne zaujal zážitek, Který popsal americký vědec Hugh Rauburn v roce 1940. Článek sám o sobě není záživný, vědec se snaží vše vysvětlit. Mne však zaujala kostra příběhu. Navic si myslím, že jsme na našich Pět smyslů Zbytečné hrdí. Dosud nám objasnily jen Zlomek tajemství přírody. Nehledě na to, že pro si má člověk udelat úsudek sám. A je docela možné, že pro některý čtenář PŘI svém vandru životem prožil neco podobneho.

Několik roků před válkou Byl Hugo Raeburn na ostrovech Torresových, mezi Yorským mysem Novou Guinejí, aby tam sledoval život perlorodek. Mel kliku. Ke Své radosti se v Poert Kennedy sešel se Svým přítelem ze studií v Londýně, Který tam Byl správcem velké společnosti pro lov perel Který Řekl mu:

"Mohu ti nabídnout Zcela bezplatně svoji plachetnici je mužstvem po celou dobu tvých osmiměsíčních studií. Abys Mohl v klidu shrnout výsledky svého bádání, mohu ti nabídnout i svůj bungalov. Je na jednom z blízkých Ostrůvku radu roků již jej nepoužívám."

"Mohl bys mi říci proč?" zeptal se Hugo.

"To ti Nepovím," Odpověděl přítel.

Pro práci Hugha Raeburna to bylo Přímo ideální místo. Byl skoro jediným obyvatelem Ostrůvku, až na dva hlídače majáku, kteří bydleli na návrší, asi sto metrů vysokém. Když přítel Jednoho večera přivezl Hugha Raeburna Ve svém člunu k ostrovu, Byl již skoro večer. Slunce zapadalo zanechávalo na obloze nazelenalý přísvit, znamení, že pro přichází tma. Hned se objevila první nesnáz. Pri pokusů přistát u břehu. Ukazalo se, že pro příliv Byl tak nepravidelný, že pro odliv Někdy trval Několik dnů, jindy zase Byly tři přílivy za den.

Tenkrát Byl odliv. Proto museli zakotvit u korálového útesu, Který obepínal prstencovitě celý ostrov, přenést Zavazadla po dlouhém pásu měkkého "mrtvého" korálu, Který tvořil přírodní, ale hodně nejistý nejvíce mezi útesem ostrovem. Spustili kotvu vědcův přítel poručil domorodým "chlapci" přenést věci na Pobřeží. Ale ti to odmítli. Dlouho zůstali neoblomní, teprve po dlouhém lichocení se odhodlali vyplnit rozkaz. Hugo Raeburn se vydal za nimi se drobící, kluzkou strašnou cestou .. Když domorodci dosáhli břehu asi Padesát metrů před ním, hodili jeho Zavazadla na písek hned utíkali zpět do vody, jako by jim bylo v patách tisíc strašidel. Jak utíkali kolem vědce, Řekl hoch vpředu:

"Vy jste moc pošetilý muž, šéfe! Vy jednou vědět, kdy mrtví muži chodí. Vy Mít oči moc otevřená."

Po těchto slovech pospíchali pryč Hugo Raeburn se smal, protoze už před tím slyšel Mnoho povídaček o strašidlech co se jeho týkalo, nikdy z toho nic nebylo. Ale brzy se mel přesvědčit, že pro tentokrát tomu bude jinak.

Když dostihli břehu, odnesl si věci do domku. Zařídil se podomácku pak se chystal k večeři. Když povečeřel, přinesl si deník se svítilnou na verandu-vzduch uvnitř domku Byl dlouhým nevětráním zatuchlý. Seděl na schodech, svítilnu vedle sebe začal si zapisovat, co se toho dne událo. Byl asi v polovině zápisků, kdyľ náhle zhasla lampa. Znepokojilo ho to, protoľe svítilna byla nová, Měla nový uzel bylo v ní Dostatek petroleje. Sahl do kapsy pro Zápalky. Nebyly tam.

"Asi jsem je nechal uvnitř na stole," Řekl si Potichu.

Jak vstal, podíval se nahodile na záliv. Byla Tichá noc, voda hladká jako zrcadlo a jak pohlédl na moře, zatočil nějaký plachetní člun kolem západního ČIPU ostrova vklouzl Tisé k okraji útesu. Na jeho palube Hugo Raeburn spatřil pohybující se lidi, sledoval je, stahovali plachtu. Všiml si na hladině rozčeřeného odrazu Měsíčního světla, videl, jak se otočili spustili kotvu, Stähli kosatku, jak balili plachty brzy se všichni dali do spouštění člunu. Pozoroval, jak člun obsluhují veslují ke břehu. Vědec sešel dolů, šel jim naproti cestou uvažoval, kdo a proč asi jsou zde zakotvili. Pomyslel si: Je to soukromý ostrov tak zde nemají co dělat. Je mou povinnosti je poslat pryč.

Když dostihl okraje vody, zastavil se Čekal na ně. Veslovali Přímo k nemu, rozeznával, že pro to jsou všechno barevní lidé. Meli ného odvrácené od obličeje hnědá záda v měsíčním světle vypadala stejně.

Člun vklouzl do mělčiny před ním vědec Vstoupil do vody. Když popošel, člun zmizel.Hrome! zaklel v duchů. Před chvíli Byl tam teď nevidím nic, neľ měsícem osvětlenou vodu.

Podíval se užasle na plechetnici, ale ta se mu take rozplývala před očima moře začalo Být tak klidné bez lodi jako dříve. Byl celý zaražený. Stal minutu zmaten.

Vždyť jsem po celou dobu neslyšel žádný zvuk, uvědomil si náhle. Žádné hlasy, žádné chřestění kotevního řetězu, ani šplouchání vesel, kdyľ ti lidé veslovali ke břehu. Vrátil se do bungalovu vypil pořádnou sklenku whisky. Cítil, ze to potřebuje. Pak se svalil na postel Usnul.

Nebo jeden dva dny Byl Poněkud nervózní, ale potom se uklidnil. Opatřil si baterie, Aby ho zase nepřekvapilo zhasnutí lampy. Přes všechno, aby se rozhodl, že pro Svou práci na Ostrůvku dokončí Také se mu to podařilo. Skoro už na Své vidění zapomněl. Ale PŘI poslední návštěvě Strážců majáku na to prišla řeč.

Celé odpoledne se bavil s oběma muži o lodích, námořnících podobných věcech, kdyľ jeden z nich Najednou obrátil hovor Jiným směrem. Díval se asi pátravě na vědce potom poznamenal:

"Nezmínil jsem se o tom dříve, ale vy jste Byl v noci za úplňku v bungalowu. Videl jste něco ... něco zvláštního?"

"Co tím myslíte ... něco zvláštního?" zeptal se vědec.

"No, Někdy za úplňku Můžete vidět tam na tom břehu ledacos," vysvětloval. "Divné věci, muže lodě, ale je možné, že pro to jsou jen přízraky. Má k tomu Pobřeží nikdy nechodíme. Nevyhnete-li se tomu, tak vás to nakonec dostane. Jeden muž kráčel naproti člunu utopil se. Vy jste mel štěstí , že pro Byl odliv. Tady na vršku jsme v bezpečí, nevidíme nic. "

Týž večer, kdy se Hugo Raeburn Vrátil se Poert Kennedy, přítel se zeptal: "neviděl jsi něco za úplňku?"

"Prosím tě, co bych mel vidět?" ohradil se vědec.

"Víš, nejednal jsem s tebou docela fer. Bungalowu V tom jsem nikdy nebydlel. Byl jsem tam Pouze jednou. Videl jsem strašidelný člun a jeho mužstvo už jsem se tam nikdy nevrátil."

Vědcův přítel ještě chvíli vyprávěl. Jeho příběh přesně souhlasil s tím, co říkali Strážci majáku vzít S tím, co videl sám. Tam mu Hugo Raeburn Řekl o tom, co take videl. Snažili se Najít přijatelné řešení. Ale jen dospělí neuspokojivým domněnkám. Odmítali věřit na vévodství, i kdyľ jim smysly říkaly, ľe je viděli. Dlouho se nemohli smířit s myšlenkou, že pro byli "poraženi". Příroda jim odmítla Alespoň poodhrnout roušku svého tajemství.

Fotogalerie