NORDIC TOUR 2014: KODAŇ – MALMÖ – GÖTEBURG I.

Neděle 27.7.2014

Hotel Annex Copenhagen

Vyrazili jsme na sever. Dobře nám tak, teď se tu uvaříme. Máme krosnu plnou svetrů, mikin, bund, dlouhých kalhot, pomalu i kožichů a kombinéz, ale nikdo nám neřekl, že tu vlastně bude větší horko než doma.

Jinak to opravdu připomíná expedici na severní pól, neboť nám už po dvou dnech dochází jídlo, které mělo vydržet týden. Chtěli jsme totiž využít nejnovejších poznatků z oblasti aplikované globální ekonomie - nakoupit tam, kde je levně, zkonzumovat tam, kde je draze. Má to ale jednu vadu. Když je to jídlo tak levné, proč ho rovnou nesníst všechno.

Na cestu nam Beru udělala tolik řízků (správných českých cestovních), že by to nakrmilo celou českou armádu, tak jsme mysleli, že zbytky budeme muset darovat nějakým bezdomovcům, pokud nějaké najdeme. Což o to, bezdomovci by tu byli, ale ty řízky jsou už fuč.

Jinak drahé tu opravdu všechno je. Možná ne tak extrémně, jak nás někteří varovali, ale do restaurace na večeři asi hned tak nepůjdeme. Rozdíl je tak markantní, že se naše diskuze točí povětšinou okolo toho, kde je nejlevnější foccacia (za 10 DKK opravdu špičková!) a taky jak by se dalo využít platových rozdílů v oblasti softwarového vývoje.

Cesta

Vyjížděli jsme plni energie a optimismu v sobotu před polednem směrem Ústí nad Labem. Ve vlaku sice bylo horko, ale říkali jsme si, bude jenom líp, nejedeme přece na Saharu. O tom, jak krutě jsme byli později vyvedeni z omylu, jsem už psal.

V Ústí nás uvítali Babina s Vaškem, kteří náš štědře pozvali na poslední pořádné jídlo před odjezdem do restaurace U Lípy („Kdo nebyl v Lípě, nebyl v Ústí!”) a takto posilněni jsme vzápětí... usnuli. Poté jsem okusil hořkost života doktorova, když jsem Babině musel oznámit, že můj někdejší počítač (který doposud Babina používala a Dany fungoval jako SOS ajťák na telefonu) umřel, ač jsem dělal (restartoval), co jsem mohl.

Autobus do Drážďan nás už čekal na nádraží, když jsme přijeli. Pak sice odjel, ale uklidnilo nás, že mu alespoň dali 30 minut zpoždění. O 45 minut později na jeho místo přijely tři další, všechny s internetem na palubě a nápadnou absencí průvodčích. Cestovatelský tip: do Drážďan se teď, v době výluk, dá z Ústí s trochou odvahy dojet zadarmo.

I přes zpoždění autobusu jsme v Drážďanech měli hodinu času. Hrozně rád bych vám řekl, kam jsme si tu hodinu sedli, ale nevím. Bylo to každopádně kousek od nádraží a začala tam ona systematická destrukce našich řízkových zásob.

Ano ano, tak to probíhalo celou dovolenou: uviděla jsem hezkou uličku, kterou jsme se prostě museli vydat prozkoumat, bágly nebágly na zádech a kilometry nekilometry v nohách, s Danyho souhlasem i bez něj, většinou bez jakéhokoliv Danyho smyslu pro orientaci, v každém případě s neustálou Danyho chutí na sušené maso (kterého jsme koupili jen trošku, je docela drahé.. ale tááák dobré a hlavně výživné, výýýživné). Když během odpočinku na lavičce nepomohly psí oči a škrabkání, škemral alespoň o řízky. A těch bylo většinou dost. Až do té doby, kdy už nebyly.

Jakmile jsme do automatu na nádraží naházeli všechny centy, co jsme měli, protože jsme tu čokoládu prostě museli ochutnat (když měl Dany právo na řízek, já jsem mohla mít čokoládu... kokosovou rittersportku jen za euro!), jali jsme se nastupovat do vlaku. Nám to přišlo poměrně poklidné, jiný názor na to ovšem měla Dánka jménem Mette, která poprvé jela sama vlakem a která nám musela povědět všechno o tom, jaký je to chaos a jak je to hrozné, když musí do Dánska vézt housle její kamarádky.

Leželi jsme na prostředních lehátcích (což jde krásně vidět z fotky, žeáno), takže jako jediní z kupé jsme viděli z okna. To nebylo úplně nejšťastnější, jelikož to Beru první tři hodiny neustále rozptylovalo od spánku, ale jakmile si na horní postele vylezli dva obří Dánové a začali chrápat, i Beru se nakonec nechala strhnout davem.

Matně si pamatuju, jak mě v noci někdo vzbudil, že hrozně chrápu, a pak se omlouval, že se spletl. Ale možná se mi to jenom zdálo.

Do Flensburgu jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Chudák Mette už stála u východových dveří hodinu před pravidelným příjezdem, co kdyby zaspala (konečnou) zastávku. Jak Dany poznamenal: „Tahle holka nenechá nic na náhodě.“ My jsme na tom ale nebyli o moc lépe, protože nádraží ve Flensburgu je krátké a tak nás nahrnuli do předních vagonů. Průvodčí v předních vagónech se pak moc divil, co tam stojíme jako sardinky, když máme ještě půl hodinu jet. Všichni ale byli asi příliš nedočkaví, tak jsme si postáli.

Pak jsme jeli autobusem do Fredericie, kde jsme nastoupili na vlak směr „CPH Lufthaven“ a hrozně jsme doufali, že ta zkratka opravdu znamená to, co jsme mysleli. Našli jsme si krásné místo u stolečku a těšili se na výhled na Dánskou krajinu, když v tom si vedle nás sedlo jakési potetované podredované individuum, které smrdělo až za polární kruh a v pravidelných intervalech chodilo ke dveřím exnout další flašku whiskey. Je pochopitelné, že průvodčímu kontrola našeho stolku trvala asi čtyři vteřiny. I tak jsme ale stihli být nadšení pohledem z obřího mostu, kde v jednu chvíli nebyla vidět pevnina ani na jedné straně.

Přijeli jsme do Kodaně, našli hotel a úplně zapomněli na to, že pokoj měl být připravený až odpoledne. Naštěstí to zapomněl i personál recepce. Takže jsme mohli po náročné cestě zaslouženě usnout.

Okolo třetí odpoledne v pokoji začaly teploty stoupat k hodnotám, které by vystřelily rtuť z teploměru, tak jsme se rozhodli vyrazit do města. Nohy nás zavedly k nákupnímu středicku Fisketorvet (jaká náhoda!) a dál k rezidencím na břehu kanálu v jižní části města. Ty nás nadchly tak moc, že jsme později na pokoji museli zjistit, kdo si takové snové bydlení může dovolit. Zjistili jsme, že kdekdo. Nájem 15.000 DKK na měsíc rozhodně tolik Dánů nezruinuje.

Pokračovali jsme mostem Brygge broen, kde jsme pověsili zámeček, na druhou stranu řeky do Islands Brygge. Zámeček byl původně koupený na začátku školního roku pro Beru, aby si mohla zamykat skříňku ve škole, ale cesta ho nakonec zavedla do Kodaně, kde nejspíš skončí v řece, až se zázbradlí mostu pod tíhou všech zámečků zřítí.

Prošli jsme kolem městských dřevěných pláží plných slunících se Dánů až do Christianshavnu, kde nastala první komplikace naší cesty. Ať už to bylo sluníčkem nebo únavou po cestě, moje hlava se rozhodla spustit matku všech migrén. Otočili jsme se zpět do hotelu, Beru ještě šla koupit nějaké pečivo a když jsem docházel do pokoje, země se pode mnou vlnila a mé myšlenky se stáčely k tomu, jak je to vlastně s plastností mého cestovního pojištění.

To se mi kromě „pod nosem“ orosila i záda a vůbec asi úplně všechno. Dany vypadal, že už se jen soustředí na chůzi, aby správně střídal nohy, a na mně bylo dostat nás zpátky domů. Kde jsme, netušil ani Dany, ani já. Akorát Danymu to bylo asi úplně jedno. Vraceli jsme se příšerně dlouho a nevím, jestli se mi to jen zdálo, protože bych v tu chvíli nejraději udělala „teleport Bzzzm“, nebo jestli jsme se opravdu zatoulali tak daleko do centra, asi tak milión kilometrů daleko od hotelu, nebo jestli jsme si tu trasu náhodou trochu neprodloužili tím blouděním. Když jsem pak byla vyslána pro pečivo, ani mi nevadilo, že jsem na žádný obchod (ani večerku!) nenatrefila dobrou půlhodinu. Díky tomu obrovskému množství adrenalinu, který se mi vyplavil ze strachu, že se mi tam v neznámu Dany složí a já to budu muset řešit, bych se snad byla schopná vrátit na kole do Prahy a zpátky a ještě by mi zbyla energie na zaplavání si v moři. Sice se supermarket nacházel ukrutně daleko, zato tam měli foccaciu. Ne, Foccaciu s velkým F, abych byla přesná – Danymu z ní přestala bolet hlava!

Když jsem se ale o dva Brufeny a sedm hodin později probudil do západu slunce nad Kodaní, všechno bylo zase v pořádku. Zničili jsme dalších pár řízků spolu s tou fenomenální slanou Foccaciou a šli jsme opět spát.

Poslední aktualizace: 4.8.2014

NORDIC TOUR 2014: KODAŇ – MALMÖ – GÖTEBURG I. na mapě