Norské souostroví Vega aneb kde se lidé živí sběrem peří

Norsko je více než dovolená – je manou pro tělo i duši – lékem pro zaneprázdněné lidi. Tady můžete stále najít ticho a rozptýlení, zážitky a odreagování jako málokde jinde. Jak jsou tu lidé tisíce let závislí na zákeřném kolísání základních zdrojů obživy, můžete poznat na vlastní kůži v oblasti Helgeland. Je to odlehlý region, Oslo leží celých 900 km jižně odtud.

Kulturní krajina s přidanou hodnotou

Pro Helgeland je totiž už 1 500 let příznačný sběr peří kajek mořských. Poté, co na několik let téměř zmizel, se nyní pomalu, ale jistě, obnovuje. Tradiční sběr peří byl jedním z kritérií pro zařazení kulturní KRAJINY ostrova Vega a okolních ostrůvků na Seznam světového dědictví UNESCO. Všichni se musí chovat ohleduplně a tiše ke kajkám, jejichž klid a pohoda v lidmi postavených přístřeších jsou podmínkou pro bohatý sběr peří, které se také odvádělo jako daň spolu s vejci divokých ptáků. Ptáci jsou hlídáni. Na získání kila peří je potřeba 60-70 hnízd. Kolem roku 1900 činila roční výroba kolem jedné tuny, tzn. peří z více než 60 000 hnízd dohromady. Čištění peří je časově náročnou puntičkářskou prací. Souhra a sepjetí lidí s přírodou je tu mimořádně pevná a silná.

Mořské kajky jako hlavní důvod osídlení lidmi

Starostlivost, která doprovází péči o tyto ptáky před dobou hnízdění, během ní i po ní, je unikátní. Kajky za sebe „platí“ peřím, které zůstane v hnízdech. Nejvíce peří pocházelo z oblasti Helgeland a ostrov Vega byl ohniskem výroby. Hodnota kila peří byla kolem roku 1900 30 norských korun. Pro srovnání měla kráva tenkrát hodnotu 40 korun a tele 24 korun. Pro největší rybářská souostroví poskytoval sběr peří důležité příjmy v penězích pro společnost, která jinak byla založena na rybářství a zemědělství. Příjmy ze sběru vajec a peří někdy tvořily polovinu ročního příjmu a byly pravděpodobně hlavním důvodem, proč se lidé usadili na ostrovech a ostrůvcích nejblíže k širému moři.

Přísná pravidla

Kajky byly prvními domácími zvířaty na těchto ostrovech, pokud se bere v potaz, jak byli ptáci po staletích opečováváni. Odedávna existovala nepsaná pravidla o tom, jak by si lidé měli počínat, když kajky vylezly na ostrovy, aby si našly přístřešky, pod kterými by mohly položit vajíčka. Kajky byly náchylné ke změnám, a proto se jejich domky nesměly přemísťovat. Pokud byl někdo v noci na moři, nemohl se vrátit na ostrov dříve, než po osmé hodině ráno. Lidé si nemohli zatopit v kamnech, jelikož kajky nesnáší kouř a pokud se přístřešky kajek nacházely blízko obytných domů, museli všichni sedět doma a být zcela zticha, protože kajky se snadno lekly čehokoliv, co je mohlo rušit. Tato pravidla jsou na ostrovech stále ještě dodržována.

Ochranné přístřešky

Kajky mořské hnízdí od dubna do doby kolem 23. července (Svatojánského svátku). To opouští samice hnízdo a peří může být sesbíráno. To se dělá na mnoha místech na světě, ale pouze na norském pobřeží mezi kraji Severní Trøndelag a ostrovem Sommarøy v kraji Troms existuje tradice stavění přístřešků těmto ptákům. Jinde se peří sbírá ptákům, kteří hnízdí „nadivoko“. Jsou-li vajíčka kladena přímo na zemi, je peří plné kamínků a štěrku a obtížně se čistí. Přístřešky mají chránit ptáky a peří. Bývají rozděleny do komůrek pro každou kajku. Také se otáčí čluny a kajky tak hnízdí pod nimi a také pod schodištěm, v sudu atd. Přístřešky musí zůstat suché a chráněné před větrem.

Mají „na růžích“ nastláno

Brzy na jaře se z břehu nasbírají řasy, které se suší na skalách a použijí se jako stavební materiál na hnízda a ta jsou pro ptáky připravena, než vylezou na ostrovy a začnou hledat hnízdiště. Řasy jsou drceny kameny. Používají se řasy místo trávy, slámy a mechu, které by kajky používaly samy, jelikož se peří snáze vyčistí z řas než z jiných materiálů. Kajky nejčastěji kladou pět vajec, mohou jich ale naklást až osm. Když zahájí hnízdění, začne samice kajek vytrhávat z hrudi peří, aby bylo hnízdo ještě více pohodlné a příjemně teplé.

„Harfa“ na čištění

Čištění peří je časově náročnou puntičkářskou prací. Předtím se peří suší buď na slunci, nebo – je-li počasí špatné – na roštu kamen. Čistí se nahrubo rukama, pak se použije „harfa“ na čištění. Jde o dřevěný rám s nylonovými nitěmi (vlasci), vzdálenými od sebe několik cm. Na tuto „harfu“ se „hraje“ pomoci tyčinky, aby se nitě během práce pohybovaly. Nečistoty spadnou na zem kvůli vibracím, zatímco peří zůstane na nitích. Během čištění peří přijde o 4/5 své váhy.

Zatajování počtu ptáků

V 17. a 18. století stoupal obrat peří v Evropě. Na ochranu zájmů majitelů souostroví byly ostrovy prohlášeny za chráněnou oblast. Každý majitel dostal vejce z kajek, které hnízdily na jeho pozemku, zatímco vejce z ostrůvků kolem byly rozdělovány mezi majitele. Kolik se na každém ostrově nacházelo kajek, je těžké odhadnout, poněvadž to bylo zatajováno – nikdo totiž nechtěl, aby to soused věděl. Spočítali ptáky, ale pouze kvůli vlastním potřebám („účetnictví“). Z neznámých důvodů se stávalo, že se kajky na ostrovy nevracely.

Soběstačnost a její úskalí

Na mnoho ostrovů se elektřina nikdy nedostala, a to ani podmořským kabelem. Někde si museli vystačit s agregátem poháněným vrtulí - takovým miniaturním větrným mlýnem. Lidé se po staletích živili soběstačně, a to kombinací zemědělství a rybolovu, kromě toho sbírali peří a vejce a někde lovili divoká zvířata pro maso a kožešinu. Půda byla na mnoha ostrovech nevýživná a neúrodná. Z břehů byly vytahovány řasy, které byly rozprostírány po skalách, a z těchto řas se stala půda, která zlepšovala tu stávající. Zatímco muži byli na rybolovu severněji v Norsku – na souostroví Lofoty - byly to ženy, které řídily chod domácnosti.

Nic nesmělo přijít nazmar

Říkávalo se, že to přinese neštěstí mít s sebou v lodi ženy, přesto ale byly i takové ženy, které byly široko daleko známé tím, že vynikali jako kapitánky lodí. Motorizované lodě byly zaváděny až od začátku 20. stol. Na mnoha místech se musela kosit tráva na krmení domácího zvířectva pomoci srpů mezi kameny, vše se muselo využívat. Kosy by se otupily hned kvůli množství kamenů.

Nebezpečný život kajek

Že jsou kajky v ohrožení, o tom nemůže být pochyb. Vylidňování ostrovů je hlavní příčinou toho, že populace kajek silně klesla. Bez přítomnosti lidí se kajky necítí bezpečně a vyhledají si jiná místa pro hnízdiště. Jinou hrozbou je vypouštění ropy a chemikálií. Když se řecký tanker v roce 1982 potopil u Vegy, přišlo o život mezi 10 000 a 20 000 kajek. Málo se ví o vlivech řasového průmyslu podél norského pobřeží a o tom, že přijdou kajky o potravu, když jsou řasy ve velkém sbírány a sušeny a mláďata se tam už nemůžou schovat. Zdivočelí norci zabíjí i hnízdící ptáky a vylekané kajky mohou hnízda opustit a už se nevrací. Norci jsou toulaví a jsou mistrovskými plavci, kteří se dostanou tam, kam chtějí, aniž by měli nepřátele. I chráněné vydry jsou stále početnější a šíří se do nových míst. Racci zabíjí mláďata kajek a vrány a havrani rozbíjí vajíčka. Stává se, že i mořští orli napadnou a sežerou kajky. Neukázněný vstup lidí na ostrovy v době hnízdění může rušit. Na pobřeží jižního Norska se kajky dokonce smí lovit. Severní Norsko něco takového nechápe, neboť je tento druh pro tamní obyvatele z důvodu zmíněného těsného spojení téměř posvátným a zaslouží si ochranu.

Sledujte „svoji“ kajku

Chcete-li, můžete si na ostrovy vyrazit na vlastní pěst, popř. přes internet pronajmout kamenné přístřeší kajky a sledovat „svoji“ kajku po dobu čtyř týdnů. Můžete např. vidět, kolik bude kladeno vajíček a kolik se narodí mláďat. Třeba se dostaví nezvaní hosté? Žáci místních tříd pomáhají na jaře s přípravou a umístěním mořských řas do hnízdišť. Spolupracují se strážci, kteří na ostrovech pobývají v květnu a červnu. Dozvídají se, co tato práce obnáší a později na jaře znovu vyrazí na ostrovy, aby si zjistili, zda se ptáci posadili na hnízda a naučí se čistit peří. V Nesu na ostrově Vega je navíc Zajímavé muzeum, které tuto živnost dokumentuje.

Autor: Yngvar Brenna, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy Norsko