NORSKO Ledovec Svartisen, Narvik, Vesterály, Lofoty - Svolvær. Laponci
Po předchozím (vzácném) slunečném dni stráveném na Lofotách jsme se opět probudili do uplakaného rána.
Z útulných vytopených chatiček jsme vyskákali do dostavníku, zamávali kempu Brustranda a ujížděli podél pobřeží na SV do Svolværu (2,3km²), důležitého dopravního uzlu a hlavního města Lofot, nacházejícího se na ostrově Austvågøy. Městečko je sloučeno s obcí Vågan a má 4,5 tisíce obyvatel. Významné je zde strojírenství a rybářský průmysl. V této z nejdůležitějších uměleckých obcí se nachází několik muzeí a galerií. Svolvær je však především výchozím bodem pro turistiku. Proběhne tudy až 200 000 turistů ročně. Populárním je tu 150 m vysoký vrchol Svolvaergeita, nacházející se na JZ hory Fløyfjellet (569 m.n.m.) Svolværská Koza je jedním z nejoblíbenějších horolezeckých cílů v Norsku. Poprvé byla zdolána v roce 1910. Název je odvozen od dvou špičatých skal, které horolezci přeskakují. Kozí rohy jsme přes prudký liják sotva zahlédli. Nemělo smysl ve Svolværu setrvávat. Dostali jsme pauzu na nákup ve zdejším supermarketu a pak se rozjeli dále na SV.
Po výjezdu z dlouhého podmořského tunelu - jako když řízne - nebylo po dešti ani památky. Dostali jsme se do Vesterál, nejstarší části kraje Norland. Souostroví je, troufám si tvrdit, poměrně neprávem ve stínu pozornosti Lofot. Kochali jsme se pohledy na krásné přírodní scenérie. Hory, jejichž oblé vrcholky byly porostlé zelenem, tu byly trošku jiné, ne tolik mohutné ani příkré. Protože jsme cestou na pevninu uskutečnili jen dvě kratičké zastávky a neměli možnost kraj blíže poznat, dozvěděli jsme se od průvodce... ŽE do souostroví patří Andøya, Langøya, Andøya, Austvågøya, Hadseløya, Hinnøya, Austvågøya a několik menších ostrovů… ŽE Hinnøya je druhým největším ostrovem v Norsku… ŽE zalesněné oblasti tohoto ostrova jsou na převážně holém severním pobřeží Norska jedinečným jevem… ŽE z města Andenes se vyplouvá na velrybí safari… ŽE ve skalách obce Nykvåg jsou jedny z největších ptačích kolonií v sev. Evropě a také ŽE ve městě Harstad stojí Trondenes Kirke, nejsevernější norský kamenný středověký kostel ze 13. stol. Sdělil nám dále, ŽE největším městem a centrem souostroví je Sortland a nejvyšší vrchol Vesterálů, Møysalen (v NP Møysalen), se tyčí do výšky 1 262 m.n.m. Ostrovy jsou propojeny sítí silnic, podmořských tunelů a mostů a funguje tu trajektová doprava. Oblast je spojená s rybolovem. V oblasti se dají nalézt zbytky sámských a norských osad a dolů. Obě kultury se tu křížily.
Sámové (hanlivě Laponci) jsou původními obyvateli krajiny severní Evropy. Žijí v oblasti nazývané Laponsko. Region se rozkládá na území současného Norska, Švédska, Finska a Ruska. Počet Sámů je odhadem nad 80 000. Nejvíce jich žije v Norsku.Tito kočovníci a lovci sem přišli před několika tisíci lety patrně z Uralu. Kdysi se v těchto drsných podmínkách živili lovem a sběrem. Později se zabývali chovem ovcí a hlavně polokočovným chovem sobů. Sámové žijící na pobřežích se zase živili rybolovem a zemědělstvím. Nyní chová soby jen mizivé množství Laponců. Většina mladých žije ve městech a vykonává běžná povolání. Od roku 1933 byl zvolen sámský parlament. Sámové mají také svou vlajku. Hovoří několika sámskými jazyky. Někteří přešli na křesťanství, jiní zůstávají u šamanismu - náboženské tradice spjaté s přírodou. Sámové si zachovávají tradice a řemesla: rytmické popěvky, kroje, zpracování sobí kůže, barevné oděvy na míru, rukodělné výrobky z různých přírodnin a zvířat atd. Tento národ provází letitá diskriminace. I když v roce 1977 získali uznání původních obyvatel a právní ochranu, stále bojují o svá práva i o udržení kulturní identity.
Pohled na úchvatnou přírodní scenérii Vesterálů, zachycený z parkoviště při jedné z kratičkých zastávek, zůstane vryt hluboko v nitru. Kompoziční prvky, bezvadně uspořádané v tomto přírodním uměleckém díle, byly i zajímavě barevně sladěné. Převládala bílá (obloha, vodní hladina, zasněžené vrcholky hor, taktéž bělostný koberec kopretin, rostoucí v silničním příkopu) a kontrastovala se zelenem. Potvrdila se stará pravda - v jednoduchosti je harmonie a síla.
Následoval přejezd po Tjeldsundském mostě (spojnicí mezi pevninou a ostrovy) přes Tjeldsundetský průliv (most otevřen roku 1967, jeho délka 1 007 m, šířka 9,3 m, nejdelší rozpětí 290 m).
Po necelých 90 km jsme přijeli do Narviku, horami, ostrovy a fjordy sevřeného města. Město, založené v roce 1902, je lodním překladištěm železné rudy ze švédské Kiruny. Z železných dolů švédského Laponska je Narvik poslední zastávkou železniční trati Ofotbanen a jako nezamrzající přístav důležitým hospodářským střediskem. Jeho význam, vzhledem k tomu, že jiné rozvojové země rudu prodávají laciněji, již však klesl.
V roce 1940 se Němci chtěli (sérií pozemních i námořních bitev) zmocnit zásob železné rudy. I přes pomoc spojenců (Polska, Francie a Velké Británie) nakonec zvítězili Němci a Narvik zůstal pod jejich kontrolou až do konce 2. světové války. Na severní straně města stojí na hřbitově památníky vojáků, kteří zahynuli jak na souši, tak i na moři. Na dně Ofotenfjordu leží potopené válečné lodě. Zcela zničené město bylo v 50. letech znovu vybudováno.
Na JV města se zvedá hora Fagernesfjellt (1 250 m.n.m.). Přijeli jsme k lanovce Narvikfjellet. Vylétli jsme do výšky 656 m. n. m. Z horní stanice jsme si užili parádních výhledů na město, na horskou krajinu, lesy a fjordy. Po jedné z několika pěších stezek jsem se vyškrábala ještě kousek nahoru a dál se kochala tou nesmírnou rozlohou a krásnou krajinou.
Nedávno začal Narvik těžit ze sportovních a turistických aktivit, dostupných ve svém okolí. V jeho okolí jsou na horských úbočích velmi dobré provozovny sportů. Při zpáteční cestě jsme z lanovky shlédli překladiště, dělící Narvik na dva díly. V zajímavém strojírenském zařízení se stále nakládá z železničních vagónů na lodě železná ruda.
Autobus nás pak svezl do zcela nezajímavého (troufám si tvrdit až nehezkého) centra města. Průvodce sdělil, že by bylo možné zde navštívit Ofotské muzeum, které mapuje tradice zdejšího rybářství, farmářství a budování železnice a také Válečné muzeum, ilustrující odehrané vojenské akce. Kvůli časové tísni jsme "navštívili" pouze supermarket (utratili zbytek norských korun) a pak uháněli na kutě do periferie.
Následující den nás čekal 430 km dlouhý přejezd (po silnici E6) k dalšímu přírodnímu skvostu - ledovci Svartisen. Z nejsevernějšího bodu našeho skandinávského putování (z Narviku) jsme to vzali tentokrát po pevnině šusem zpět na jih. Cestou jsme podruhé zamávali Severnímu polárnímu kruhu. V obci Røssvoll (nedaleko města Mo i Rana) jsme odbočili doprava a pokračovali (asi 20 km… až na konečnou) po malé silničce do nitra největšího norského Národního parku Saltfjellet - Svartisen (rozloha 2 102 km²).
Jediným zásahem do této nepoznamenané krajiny je silnice E6 a vedle ní paralelně vedoucí železnice. Na severní straně parku jsou hrbolaté vrcholy ledovce Svartisen, na jeho východě se vlní Saltfjellet.
Silnička nás zavedla k přístavišťátku lodí Austerdalsisen (Osterdalsisen) na východním konci jezera Svartisvatnet. Páni řidičové si dáchli a my dostali na 9 hodin rozchod, což jsme (vzhledem k otlačeným zadkům z dlouhého cestování) velmi ocenili. Naším turistickým cílem byl ledovec Svartisen.
Svartisen je druhý největší norský ledovec a zároveň nejníže sestupující evropský pevninský ledovec (taje ve výšce 150 m.n.m.). Pokrývá plochu 370 km² a je složen z ledovce východního (Austerdalsisen - 148 km²) a západního (Engabreen 221 km²). V důsledku odtávání se rozvětvil asi do šedesáti splazů. V nejsilnějších místech je ledová masa vysoká až 450 m. Nejvyšší vrchol se nachází ve výšce 1 594 m.n.m. Voda z tajícího ledovce se používá k výrobě elektřiny.
Kvůli bezpečnosti se nesmí vstupovat na tento rychle tající ledovec a pohybovat se v jeho bezprostřední blízkosti!
Netušili jsme, že nás čeká nejdobrodružnější den z celého zájezdu. 3 km dlouhá cesta lesem okolo jezera byla poměrně monotónní a hodně učvachtaná. Po pár desítkách metrů většina účastníků zabahněný výlet vzdala.
Klopýtali jsme přes padlé kmeny a větve, přeskakovali potoky (později už jsme jimi procházeli)… nevzdávali jsme se cíle. Vzdaly se pouze naše trekové boty a třetina lýtek, které nemilosrdně utápěly místní bažiny. Les skončil a terén se změnil. Začali jsme (cca další 3 km až do cíle) stoupat po skalnatém povrchu. Po levé straně jsme míjeli mohutné peřeje a vodopády, stékající z ledovcového jezera. Uvědomili jsme si, jak jsme proti přírodním silám malincí a bezmocní… a to jsme ještě nevěděli, co bude v této nedotčené divočině následovat.
Pokračovali (poskakovali) jsme dál po rudě zabarvených skalních útvarech… neskutečnou krajinou, kterou kdysi pokrýval ledovec. Dostali jsme se k jezeru Austerdalsvatnet. Zde se nám v plné kráse ukázal jazyk ledovce.
Nedokáži popsat pocit, který jsme prožívali, když jsme dorazili ke splazu Austerdalsisen. Ledová tříšť byla rozsypaná do širokého okolí. Nabrali jsme ji do panáků a zalili ji Tulamorkou. Ťukli jsme si a s naprostou pokorou shlíželi na tu obrovskou, různobarevnou masu.
Shodou náhod jsem při hledání bližších informací o ledovci na netu objevila úryvek od Karla Čapka z jeho Cesty na sever. S dovolením vkládám - perfektně vystihuje nejen barevnou škálu tohoto obra.
„Zblízka je to opravdu březový háj s kozáčky a křemeňáky, roste tu samá šicha s černými bobulkami a plazivý jalovec a dryatka, vstavač skvrnitý a zlatý starček; a pak je holá moréna hnědé suti, a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všecko je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín; abyste věděli, proto se to jmenuje Černý led, že je to tak modré, až oči bolí; dole to má siné jezírko mezi tyrkysovými krami ledu…..“
Z tyrkysového ledu sálal chlad… Neodradil naše mladé studentky (účastnice - dračice), které se lehce obnažily a symbolicky a s naprostou přirozeností předvedly pár kreací. Nebylo to nijak vyzývavé. Vládla velmi povznesená atmosféra a cokoli se dělo, bylo v souladu.... s přírodou? Ano, v souladu s přírodou.
Stejné dračice poručily před výletem do batohu nabalit plavky. Samy vzaly piknikovou deku a na zpáteční cestě ji rozbalily. Těsně před návratem k autobusu se rozplakalo nebe.
Zpět „na značku“ jsme doklouzali ve stanoveném čase zmoklí, probahnění, ale naprosto uspokojení. Následovala deratizační koupel v ledové jezerní vodě (na plavky už se u některých nehrálo) a další „zahřívací piknik“ na dece. Byli jsme velmi unavení. Blížil se čas odjezdu. Zjistily se dvě ztráty. Při vší smůle kolabovalo se zapomenutými nešťastnicemi mobilní spojení. Omladina se vydala na noční túru. Odvážným hledačům se obě dámy nakonec podařilo najít. Za to jim patří veliký dík !!!! S několikahodinovým zpožděním, ale zároveň s úlevou, jsme vyrazili do Švédska.
2015
Články s výletem do Skandinávie související:
LOFOTY - Reine, Å, Vikten, Nusfjord, Henningsvær a Borg. VIKINGOVÉ
Severní polární kruh, Trondheim - Nidaroská katedrála, Saltstraumenský malström,vodopád Slettafossen
Dalsnibba, Geirangerfjord, Orlí cesta, cesta Trollů, stěna Trollů, údolí Romsdalen
Briksdalsbreen, Lærdalstunnelen , železnice Flåmsbana, Sognefjord, Stryn, Trollové a Huldry
ŠVÉDSKO - Fjällbacka, Stockholm, Tännforse, Grönklitt Björnpark, NP Hamra
Čerpáno z Wikipedie, průvodce Norska a Skandinávie a poděkování za informace Ing. Pavlu Ondrovi, CSc., průvodci
Poděkování prima bandě za společnost !!!!
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Meløy
Půjčovna aut
