Norsko oknem auta (na pokračování) část 3
Hlemýždi v Lauvoy fjorden
Z deště jsme vyjeli, i když nevíme na jak dlouho. Přesto upravujeme svůj záměr dojet k ledovci, sjíždíme z trasy a touláme se po kraji. Je nám dobře, jenom pořád nenacházíme vhodné místo na stan. Čím déle to trvá, tím více začínáme být neklidní.
Až v jedenáct v noci náhodou nacházíme plácek u malého Lauvoy fjorden. Přespíme v autě. Těším se, jak se natáhnu. Ráno se uvidí.
Je ráno a vidí se, že je velmi nehezké. Prší a koulí se mlha. Tak to jsme si nepomohli. Ani se mi nechce vylézat ze spacáku, ale už musím, jinak se počůrám. Táta je pryč, asi šel na ryby. A taky jo! Právě se vrací a má pět malých ryb. Dobrý! Uděláme je hned k snídani. Vnitřnosti hodil na kraj vody mezi kameny a pozorujeme, jak se o ně přetahují krabi. Je jich tady plno, i hvězdic. Baštíme ryby jen tak bez chleba. Nemá to chybu. Mezitím se mlha rozplynula a klube se z ní hezký den. Je asi jedenáct dopoledne, jsme sbaleni a připraveni na další cestu.
Projeli jsme celou silnici č. 769 až k otevřenému moři, ale žádné skvělé místo na stanování jsme nenašli. Vrátili jsme se a rozbalujeme stan na místě, odkud jsme ráno vyjeli.
Až vypijeme kávu, půjdu s tátou taky chytat ryby. A že mu to předvedu, to bude čubrnět. Bude se červenat studem jako nezkušený prvňáček. Chci nahodit třpytku co nejdále do vody, abych tak soupeře zaskočila svým umem. Koncentruji pozornost jako vrcholový sportovec a v duchu se modlím, aby se mi to povedlo. A povedlo. Třpytka dlouho letí vzduchem a odvíjí vlasec z navijáku. Žbluňk! Po očku pozoruji muže, jestli to viděl a uvnitř se tetelím radostí. Viděl a dostalo se mi uznání. Ještě tak něco ulovit, to by bylo. Udice zadrhává. O něco se zachytila. Aby to tak byla nějaká velká ryba.
Povoluje to a opět navíjím vlasec. Něco tam je. Nevzdávám to. Už je to blízko. Zvedám úlovek nad hladinu! Co to je? Nějaká šeredná černá hruška, velká jako chlapská pěst a nechce se pustit. „Fůůj, pojď mi to sundat!" volám partnera. Nesáhnu na to ani za nic.
Tátovi se to také protiví, ale nic naplat, on tady „nosí kalhoty". Zkouší se rychle teknout tvora, jako by sahal na horkou plotnu. Kupodivu není ani rozbředlý, ani slizký. Tělo poměrně pevné, s tuhým kožovitým povrchem. Je to mořský slimák, který se v sebeobraně scvrknul. Háček třpytky pevně drží za okraj slimáka. Nejde to sklepat. Bere tu věc do ruky a zbavuje ji háčku.
Chytáme dál. Táta už chytil dvě tresky a já ? Rybu žádnou, ale za to už mám aspoň desátého slimáka. Dáváme ho na kraj vody a pozorujeme. Asi po dvou hodinách se slimák roztáhl a „odcházel" hlouběji do vody. Tvarem i barvou vypadá přesně jako lejno. Vlastně jsem dnešní závody v lovu vyhrála, mám deset kousků a táta jen dva.
Je večer, tedy alespoň podle hodin ukazujících 20:00. Slunce je ještě vysoko, bohatě svítí, ale zvednul se studený vítr. Táta už dochytal a teď spí. Já si čtu a asi si udělám kafe. Takhle má vypadat idylka všedního dne.
Tomu říkám probuzení. Nebe je bez mráčku, pískají ptáčci. „Co budu dneska dělat?", kladu si vduchu otázku. „Nic", rychle a pohotově si také odpovídám. Opaluji se a táta zkouší chytat ryby. Odliv je v nejlepším a na okraji vody se objevuje spousta hvězdic. Některé kusy mají přes třicet centimetrů rozpětí. Je tu taky mnoho krabů a mořských ježků. Kousek pod hladinou ladně plachtí medúzy rovněž až do průměru klobouku tak třicet centimetrů. Je tu božský klid.
Dnešní úkol byl splněn. Kromě papání, pití kávy, opalování a čtení knížky jsem nedělala vůbec nic.
Krásný den se dotknul 19 hodiny a náš čertík zvědavosti opět začíná fungovat. Copak je asi hezkého támhle za obzorem? Chceme využít toho, že již nebude v autě horko. Balíme a přesouváme se k dalšímu cíli.
Kaskáda u Saxnas
Tímto cílem je vodní kaskáda. Máme před sebou několik stovek kilometrů ke kaskádovým vodopádům poblíž městečka Saxnas ve Švédsku. Kaskády se jmenují Trappstgsforsen.
Dnes už se tam asi nedostaneme, ale pojedeme, dokud bude vidět. Vineme se oranžovou krajinou dlouhých stínů zapadajícího slunce. Je to krásná, romantická podívaná a nijak nespěcháme.
Je asi 22:30 a parkujeme u nějakého jezera poblíž švédských hranic u silnice č. 74. Ani nerozbalujeme stan, protože přespíme v autě. Než ulehneme uděláme si k večeři instantní nudle a taky kávu. Čekáme, až se bude vařit voda, ale je to očistec. Pustilo se do nás hejno komárů od jezera. Že jich tady ale je!
Ráno pokračujeme. Blížíme se Švédsku. Projíždíme krajinou fjellu a dýcháme její strohé kouzlo.
Fjellem se rozumí krajina nad hranicí lesa. Obvykle se jedná o náhorní plošiny v nadmořské výšce okolo 800 m a více. Zde se už nenajde žádný strom, nebo jen ojediněle.
Asi v 10:30 jsme na místě. Řeka tu přetéká z jednoho jezera do druhého přes schodiště skal a vytváří tak velké, široké kaskády. Škoda, že tu nejsme třeba v květnu nebo červnu, když tají sněhy. To by byl hukot. Ale co by člověk nechtěl, teď v srpnu, když je řeka zapadlá.