Norsko oknem auta (na pokračování) část 5

 

Cestou k jihu

Zase jsme najeli do deště. Jedeme tedy zpět k domovu, dokud nebude lépe. Nějakou stovku kilometrů to trvalo, ale přece jen se s námi počasí trochu udobřilo. Opět přejíždíme nějaké Hory.

Na jednom z vrcholů zdejších kopců je malé odpočívadlo na kraji silnice. Výzvou k zastavení je fošnový stůl a lavice, protože svačina bude na čerstvém vzduchu a pohodlně u stolu. Okolní výhledy lahodí oku i duši. Auta tu jezdí jen velmi málo, je tu boží klid, jen někde z hloubky svahu pod námi bimbají zvonce ovcí. Na horizontu se ve slunci třpytí asi ledovec. Tak 200 metrů za námi stojí hospodářské a lidské stavení, taková malá dřevěná samota, daleko široko tu jinak není živáčka. Copak, v létě to může být ještě k žití, když je člověk romantik či samotář, ale jak se tu dá žít v zimě to teda nevím. Neumím si to představit, co ti lidé tady v zimě dělají? Co když se jim třeba něco stane a potřebovali by pomoci? Přemýšlím, jestli se sem k nim může v zimě vůbec někdo dostat? Dost přemýšlení.

Beru si dalekohled a tak trochu nahlížím přes údolí na část ledovce na druhém konci obzoru.

Jsme překvapeni, protože se tu z nenadání objevil autobus. Zastavuje. Vystupují lidé a povědomé šišlání nás neomylně přesvědčuje, že jde o polské turisty. Zdravíme se s nimi a společně pak vychutnáváme pohledy na zdejší krásy.

Další a další kilometry k jihu. Obloha se náhle vyčistila až moc. Sluníčko praží do auta, nepomáhá ani větrání. Jsme z toho docela upečení. Tátovi se chce spát, neklamná známka toho, že je nutno zastavit k odpočinku. Našli jsme takové hezké odpočívadlo ve stínu. Muž si složil sedadlo a dává si dvacet. Až se prochrupne, udělám mu pořádné kafe.

Plánuji, co udělám večer k jídlu. Asi smaženici. Vejce máme, houby nasbíráme cestou. Když zastavujeme u lesa na čůrání, stačí si odskočit o padesát metrů hlouběji. A hned máme křemeňáky a nějakého klouzka. Není tu problém najít houby, ale větší problém je, aby byly zdravé, bez hmyzu.

Nasyceni, odpočati vyjíždíme dál, dlouho nám to ale nevydrželo, tak sto kilometrů. Slunce se do nás opět pustilo sklem auta a taťkovi se chce už zase spát.

Opět zastavujeme. Vůbec to nevadí, vždyť nikam nespěcháme a venku je tak hezky. Dáme si ještě jedno kafe. Cestou máme moc pěkné výhledy do údolí a na Hory.

Je kolem deváté hodiny večerní a nějak nenacházíme nic šikovného na nocleh. Vidíme most přes řeku lemující silnici. Cesta na druhou stranu je úzká štěrková a vede do lesa. Tam by mohlo něco být. Přejíždíme tedy mostek. Pěšky si jdeme obhlédnout terén. Někdo už tady je, dva stany. Naše pohledy se setkaly s pohledy stanařů. Zdravíme je pokývnutím hlavy a českým „Dobrý večer". K našemu překvapení odpovídají rovněž „Dobrý večer. Odkud jedete?" Jak je svět malej, Češi se najdou všude. Neřeknu, když člověk potká krajana někde v místech turisticky exponovaných, ale tady, celkem mimo civilizaci?

Až teď si všímáme, že zaparkovaná auta jsou Škody Felicie. Mimochodem, škodovek tady jezdí relativně docela dost. Samozřejmě, že nejvíc tu jsou Volva a Saaby.

Rozbalujeme tábořiště o něco dál po lesní cestě nad řekou. První věc, kterou udělám je, že se dojdu vykoupat do řeky. A dobře jsem udělala, teprve teď se cítím opět člověkem.

Jsem docela vyspalá a odpočatá. Asi jsem si na to spaní v autě už zvykla. S radostnou myslí vyjíždíme z lesa vstříc novým prožitkům a dobrodružstvím. Skoro nakaždé hoře je vidět vodopád, někdy i více vodopádů. V prvních dnech jsme je vnímali jako vzácnost a raritu, dnes jsme již otrlí a víme, že vodopády jsou běžnou součástí zdejší přírody. Přesto se vždy rádi podíváme.

Často je tu vidět, jak se mraky válejí podél vršků skal a ne nad nimi. Přitom ty skály nejsou až tak vysoké. Čím to je? Nebo to nejsou mraky, jenom nějaká místní mlha?

 

Sunndalsora

Jedním z mála městeček, kde děláme zastávku je Sunndalsora. Kromě toho, že potřebujeme proměnit koruny švédské na norské, si jej chceme i prohlédnout. Nemáme žádný zvláštní důvod proč stavět právě v tomto městečku, není nijak odlišné od jiných, které jsme cestou potkali. A možná, že právě to je ten důvod. Má totiž typické znaky, které u nás nejsou zrovna běžné. Všimla jsem si, že ve středu města jsou obchodní domy a nákupní centra, kostel, banky, hotely, sídla firem a společností, což je běžné i u nás, ale kromě toho i hřbitov a často i málo vzhledné továrny. Co tu je ale o poznání méně zastoupené, je občanská zástavba. Lidská obydlí jsou spíše roztroušena po kopcích okolo. Do města se jezdí jen za prací, obchody a nákupy, na úřady, za kulturou a sportem, do banky nebo k lékaři. Proč je to právě takhle se nám nedaří zjistit.

Přímo mezi obchodními místy centra města se jdeme podívat na hřbitov. Nejsou tu hroby, ale pouze náhrobní kameny na krátce střiženém, udržovaném trávníčku. To u nás také není běžné.

Na hřbitov hned navazuje kostel, nebo spíše jen kostelík. Je celý ze dřeva jako většina ostatních kostelů. Jdeme se podívat i do něho. Uvnitř chybí okázalá výzdoba bohatě zlacených svícnů, obrazů, soch a podobně, známá nám z katolických kostelů. Místo soch svatých tu vidím starý dřevěný model rybářské lodě zavěšený mezi dřevěnými pilíři. V rohu kostela jsou krásné píšťaly varhan. Nejsem věřící, ale tak mě napadlo, že o co je vybavení místních kostelů prostší, o to je víra zdejších věřících (myslím, že protestantů) hlubší. Prostě svou víru nevystavují na odiv, ale více podle ní skutečně žijí.