Novohradské a Slepičí hory-7.až 9.září 2009
Rozhodl jsem se, že toto léto navštívím svoje milované Novohradky ještě jednou, a to v jeho samém sklonku, v první polovině září, kdy jsem měl ještě letní prázdniny. Naplánoval jsem si, že tentokrát se zaměřím spíše na podrobnější poznání jejich severnější části, jako je třeba okolí Pohorské Vsi, osady Velký Jindřichov či okolí Benešova nad Černou. Ve všech těchto místech jsem už někdy byl, avšak dosud jsem je nepoznal více do detailů, a to zejména v souvislosti s jejich nejbližším okolím. Když jsem ve středu v odpoledních hodinách dojel busem do Nových Hradů coby jedné ze vstupních bran do celého Novohradska i samotných Novohradských hor, zdržel jsem se zde jen krátce, neboť mne trochu tlačil čas a především proto, že Nové Hrady už dávno dobře znám, v tomto krásném městě svoje putování do Novohradek vždy začínám. Vydal jsem se posléze do dolní části města, ke známému krajinářskému parku Terčino údolí, abych zde po chvíli chytil stopa do nedaleké Horní Stropnice a putování si trochu urychlil. Jednak mne, jak jsem již v úvodu zmínil, trochu tlačil čas a jednak Terčino údolí znám již taky velmi dobře. Poté, co mne můj řidič vysadil v Horní Stropnici, vydal jsem se po silnici vedoucí oklikou k Dobré Vodě, směrem na jednu malou, ale velmi pěknou a romantickou vísku Bedřichov. Je kousek za Horní Stropnicí a tvoří ji jen několik stavení včetně jedné pěkné kapličky. Avšak už od prvního pohledu z této nenápadné vísky vyzařuje takový klid, pohoda a harmonie, že rozhodně stojí za to se tam aspoň chvilku zdržet a prohlédnout si ji. Ne nadarmo je na jednom blízkém stromu cedule s nápisem BEDŘICHOV-POHODOV. Pozor jen na to, že tuto osady tvoří většinou soukromé pozemky, takže kterémukoliv cizímu návštěvníkovi si ji doporučuji prohlédnout pokud možno jen spíše zvenčí, aby neměl zbytečné problémy s místními obyvateli...ale i zvenčí je tato víska velmi pěkná, je tam taky možnost si na chvíli vorazit na místních veřejných lavičkách z polen a klád. Poté jsem se odebral směrem na další nedalekou osadu, kde jsem dosud nebyl, s názvem Chlupatá Ves. Jako pravý tulák a dobrodruh jsem k ní nedošel po silniční komunikaci, nýbrž zkratkou přes takový kopeček, kde se hojně pasou krávy a kde jsou velmi pěkné remízky s kameny, odkud je mj. také pěkný výhled na část Novohradska, zejména na Horní Stropnici. I tato víska stojí za to, stavení jsou tam rovněž pěkná a krom toho je zde pro turisty i možnost jednoho ubytování. Poté jsem stejnou cestou sešel zpátky k silnici na Dobrou Vodu a odtud jsem se vydal k této velmi známé a turisty oblíbené obci Novohradska. Na chvíli jsem si po doplnění zásob vody u místního kostela vorazil při dvou budvarech v přilehlém a romantickém bufetu, načež jsem se vydal známou cestou do výše položené Hojné Vody, kde jsem se taky na chvíli posadil v jednom místním penzionu, abych se po čase zase viděl s jedním z jeho majitelů, se kterým se již taky nějaký ten pátek znám a pokecal si s ním. Poté jsem se urychleně po silnici přes Staré Hutě urychleně vydal dál, neboť jsem nabíral čím dál větší zpoždění, už se začalo znatelně stmívat a můj cíl byl dosud velmi daleko, až někde u osady Velký Jindřichov, ležící blízko Benešova nad Černou. Když jsem Hojnou Vodu opustil, zbývalo mi k ní ještě dobře přes deset kilometrů. Situaci mi dále komplikoval nedostatek světla, brzy již byla tma, velmi záhy jsem si musel rozsvítit svítilnu a doufat, že mne do konce mé dneší štace nezradí turistické značení. Bohužel, zradilo mne minimálně dvakrát, čemuž se vzhledem ke tmě a faktu, že v těchto místech turistické značení také není nejlepší kvality, nelze příliš divit. Zanedlouho se mi ztratila červená značka, která mne měla původně bez problémů dovést až na Cikánský vrch, odkud jsem měl pak v plánu po zelené pokračovat k Velkému Jinřichovu, kde jsem chtěl tu noc přespat. Poté, co jsem tuto značku ztratil, jsem se nějak úplně dezorientoval, ani po důkladném radění se s mapou jsem nebyl moudřejší a šel jsem dál už jen víceméně z donucení, smířen s tím, že s takovou nejspíš zabloudím někam úplně jinam a do Velkého Jindřichova dnes nedojdu. Kupodivu, po delším čase, když už bylo něco okolo jedenácté večer a pozvolna mi začaly docházet síly, jsem na zelenou značku přece jen narazil. Nevěděl jsem však vůbec, kde to momentálně přesně jsem a měl jsem za to, že jsem už zabloudil pěkně daleko mimo původně plánovanou trasu a že tahle zelená značka mne spíše dovede leda tak zpátky ke Kraví a Kuní hoře. Jaké však bylo moje příjemné překvapení, když jsem se po ní jen tak nazdařbůh vydal a zanedlouho se přede mnou otevřely rozlehlé pláně, louky a remízky, což nic jiného, než okolí Velkého Jinřichova nemohlo být! A také, že bylo...! Po chvíli jsem minul první stavení osady a na nedalekém stromě ceduli, kde bylo psáno něco o odběru elektřiny pro osady Velký Jindřichov či něco takového, takže už skutečně nebylo o čem pochybovat. Ač jsem už byl skoro na konci svých sil, odhodlaně jsem harcoval dál, povzbuzen tím, že už konečně vím, kde jsem a že je mému bloudění konec...To jsem však ještě netušil, že jsem se v této domněnce poněkud zmýlil. V okolí Velkého Jindřichova jsem sice byl, ale jako na potvoru jsem si spletl cestu a od Cikánského vrchu, poblíž kterého jsem chtěl přenocovat, jsem se naopak vzdaloval a mířil směrem k silnici vedoucí na nedalekou obec Černé Údolí. Teprve, když jsem ke zmíněné silnici došel, jsem si uvědomil tento svůj omyl. Ach jo! Už jsem si byl tak jist, že-na dně svých sil a hladový-jdu správně k cíli své dnešní štace a nakonec tohle...! No, nedalo se dělat nic jiného, než se opět vrátit takový kilometr dva zpět. Ještě před tím jsem si dal skromnou večeři, abych k noclehu vůbec došel a po chvíli závěrečného šlapání jsem zamířil k jednomu lesnímu remízku, rozprostírajícím se na lučinaté stráni vedle cesty a tam jsem se konečně ubivakoval k noclehu, který naštěstí proběhl bez nejmenších problémů a pořádně jsem se vyspal. Vzhledem k tomu, co všechno jsem měl už za sebou, to bylo docela štěstí...
Probudil jsem se do krásného prosluněného rána, brzy po snídani jsem se spakoval a vydal se na Cikánský vrch. Ráno bylo fakt romantické, místy byly ještě zbytky mlhy a vzduch byl božsky svěží. A pěkná krajina okolí osady Velký Jindřichov tuto idylu jen dokreslovala...Zanedlouho jsem odbočil na zmíněný vrch a přestože z něho výhledy skoro nejsou, přesto doporučuji se na něj podívat, protože jsou tam o to hezčí skály...Poté jsem vzal zpátečku a již známou cestou jsem šel k Černému údolí, coby první významné zastávce mojí dnešní štace. K obci jsem nešel přímo, ale vzal jsem to přes lesy cesto necestou, abych posléze došel k mostku vedoucím přes přilehlou říčku Černou, která je v těchto místech skutečně romantická. Pak už jsem přes několik luk a houštin pozvolna došel do obce a vorazil si u pivav místním novém penzionu. Krátce po poledni jsem vyrazil dál a kousek za obcí u silnice vedoucí na Pohorskou Ves jsem to vzal nahoru lesem, abych se po delším stoupání dostal na návrší rozprostírající se nadosadou Lužnice, kam jsem posléze sešel. Poté jsem vyšel na další návrší, rozprostírající se směrem od osady dál, víceméně směrem na vísku Radčice a odtud jsem pozvolna sešel k silnici, po níž jsem se vydal zpět k Pohorské Vsi, kde jsem plánoval další přestávku, než se vydám dál. V místní známe hospodě Poslední šance jsem si nezapomněl koupit zápalky, abych si na tomhle čundru mohl také udělat i něco teplého do žaludku a posléze jsem vydal po modré značce zpět na Lužnici a následně po lukách a kopcích do již zmíněné osady Radčice, kde jsem dosud nebyl. Když jsem tam došel a za pomoci jedněch místních obyvatel se lépe zorientoval, jsem to posléze vzal dolů do údolí Pohořského potoka, abych po jeho proudu následně došel do vzdálenější obce Meziříčí, odkud jsem to (již víceméně za tmy) vzal opět do kopce, do Benešova nad Černou. Stojí rozhodně za zmínku, že Pohořský potok, asi nejznámější a nejvýznamnější potok celých Novohradek, mezi obcemi Radčice a Meziříčí, kde má již svůj dolní tok, vypadá rovněž velmi romanticky a přitom úplně jinak, než na svém horním toku, čili od svého prameniště na pláních u Pohoří na Šumavě dál až víceméně k Pohorské Vsi. Zatímco zde teče téměř výhradně souvislým kamenitým korytem a pocestného uchvátí svou načervenalou vodou, tekoucí přes nádherné kameny a překonávající nejedny kouzelné kaskádky a zbytky vorů, na svém horním toku teče mělkým údolím zejména mezi Radčicemi a Meziříčím se co chvíli rozlévá do několika širokých ramen, oddělených romantickými travnatými ostrůvky a břehy, aby se vzápětí opět spojil v souvislý tok. Skutečně to byl pro mne zážitek, vidět takovouhle nečekaně romantickou změnu Pohořského potoka, o níž jsem až doposud neměl nejmenšího tušení...Načež jsem za tmy s trochou štěstí, že jsem tentokrát nebloudil, pozvolna již za naprosté tmy došel do Benešova nad Černou, coby další významné brány do Novohradských hor, rozprostírající se na jejich severním úpatí. Odtud jsem se po žluté a posléze červené značce vydal do Slepičích hor, třebaže jsem tam o tomto čundru původně vůbec neměl v plánu jít...ale je to rovněž velmi pěkný kraj, takové "malé Novohradky" tak proč je taky už konečně nepoznat...Navigován velmi přehledným turistickým značením jsem pozvola za svitu baterky okolo jedné hájovny došel až k úpatí Vysokého Kamene (Slepici), coby druhému nejvyššímu vrcholu tohoto předhůří Novohradských hor. Blížilo se už k půlnoci a byl jsem celý nesvůj z toho, zda se mi v dohledné době podaří najít vhodné místo k noclehu, protože všude v okolí byly jenom samé kameny a i když jsem si mohl oči vykoukat, pohodlné rovné místo k rozbití širáku ne a ne najít. Nezbývalo, než jít a hledat dál, třebaže jsem už byl skoro na konci sil. Ale nedalo se nic dělat, někde jsem se vyspat musel...Nakonec, když se už o mne kvůli této neutěšené situaci, která stále nekončila, pozvolna začalo pokoušet zoufalství, jsem úplnou náhodou přece jen našel místo, kde jsem se aspoň jakž takž vyspat mohl. Posléze jsem zjistil, že na něm roste docela hustý mech a borůvčí, takže pro nocleh to bylo zcela ideální. Z posledních sil jsem si připravil nocleh, snědl jednu studenou konzervu k večeři (na ohřátí za pomoci vařiče jsem už neměl ani pomyšlení) a zcela zmožený jsem zanedlouho usnul jako dřevo.
Probuzení bylo ve znamení nevlídného, mlhavého a kalného lesního rána, třebaže jsem doufal, že bude tak krásné a prosluněné, jako to, které jsem zažil den předtím u Velkého Jindřichova...Zprvu jsem kvůli tomu měl trochu zkaženou náladu, ale nedalo se nic dělat. Aspoň že polévka k snídani byla docela dobrá... Brzo jsem toho však přestal litovat a to i přesto, že až do konce mojí štace (protože tenhle den v pátek jsem své vandrování končil a chystal se jet domů) mlhy nezvedly a počasí zůstalo neměnné. Díky tomu jsem nafotil několik pěkných fotek lesů Slepičích hor v mlze, což má samozřejmě také svoji romantiku. Ostatně, můžete si je v mojí přiložené Fotogalerii prohlédnout...Pozvolna jsem přes vrchol Slepice došel na rozcestí u penzionu pod Kohoutem, kde jsem si na chvíli odpočinul a posléze se vydal na Kohout, nejvyšší vrchol Slepičích hor. Jen krátce jsem se tam zdržel, protože výhledy odtud žádné nejsou a celý vrchol tohoto kopce je navíc "zneuctěn" jednou trigonometrickou věží, či co to tam přesně stojí...Načež jsem to pozvolna sešel k Soběnovu, jedné z významných vesnic, rozkládajících se pod Slepičími horami. I zde to bylo díky dosud neustávající mlze pěkně romantické, ještě pěkně okrášleno stádem krav, pasoucích se na okolních lukách. Po krátkém prohlédnutí obce jsem zamířil k silnici směřující na Kaplici, kde jsem si po chvíli chytil stopa, který mne tam zavezl. Poté jsem vlezl na bus do Budějovic a odtud už hurá jiným busem domů do Prahy...
Doufám, že příště mi už ve Slepičích horách bude počasí více nakloněné, i v nich to jistě stojí za zhlédnutí!
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut