Novohradsko české+rakouské,Blockheide,Hohe Wand,Barchan 6.díl

Páté největší město Dolních Rakous Kremže, máme přímo na cestě do Hohe Wandu. Chtě-nechtě se v něm musíme zastavit. Její historická část je zapsaná do seznamu světových památek UNESCO. Že je tu univerzita a věznice, na což jsou obyvatelé možná hrdí, nás moc nezajímá. My se raději díváme na hezčí objekty (někteří i na pěkné ženy).

Jeden z nich je i jediná, přeživší dochovaná pěkná městská brána Steiner Tor, od níž protíná staré město napříč hlavní třída, Obere Landstrasse. Z 11. stol. pochází Piaristický kostel, v 16. stol. stavebně upraven. Ve 13. stol. byl postaven dominikánský kostel s klášterem. Klášter byl později upraven barokně, ale nakonec r. 1785 zrušen. V samém centru stojí pár budov Gozzoburgu, což byl nejdřív jakýsi pozdně románský prazáklad prvního raně gotického hradu. Ve 13. stol. se z toho vyklubal palácový soudní komplex. V nedávné době ho pak znetvořil jakýsi takyumělec stěnou ze skleněných tabulí. Říká se tomu pěst na oko. Takže nejen u nás jsou pseudoumělci a ti co jim to schválí.

Z dopravního hlediska je třeba vyjmenovat důležitý dunajský přístav, jeden z největších rakouských přístavů na Dunaji, mimo Vídně a Linzu. Město také disponuje letištěm. K významným dopravním stavbám patří i zdejší železniční uzel, jehož tratě se rozbíhají na sever, západ a jih.

Kousek dál po Dunaji nás v údolí Wachau více nadchla malá, hodně turisticky navštěvovaná, přívětivá vinařská obec Dürnstein, vystavěná už v polovině 12. stol. Právem je zapsaná do seznamu UNESCO a uváděná jako nejkrásnější městečko na Dunaji. Ve 12. stol. tu byl vězněn anglický král Richard Lví srdce.

Od Dunaje vstupujeme do centra tunelem, vytesaným ve skále. Už zespodu byla vidět unikátní modrobílá věž kláštera, založeného ve 13. stol. Při procházen městečkem se vinařství nezapře. Do hlavní ulice ústící množství vinařských portálů a sklepů, zve kolemjdoucí na skleničku Veltlínského zeleného z plodů okolních vinohradů. Jsou tu totiž pěstovány především bílé odrůdy.

Nad městečkem shlíží do údolí  zřícenina hradu ze začátku 12.stol. Před koncem 17.stol byl opuštěn. Od něj se až dolů táhnou bývalé městské hradby. Z hradu je skvostná vyhlídka na údolí Wachau s Dunajem. Je vidět i zrovna kotvící lodě v přístavu.

Následující den nám navigace ztropila jeden ze svých žertíků. V jednom městečku, ještě u Dunaje, zavelela odbočit z hlavní doprava. A po chvíli dokonce do uličky s omezením vjezdu, což jsem odmítl a stoupali jsme stále jakousi místní okrskou do úbočí údolí Wachau. Nahoře mi došla trpělivost a dívám se do mapy.

Samozřejmě jsme stoupali na hřeben vysoký 700m. Takže znovu dolů a na nejbližším mostě přes Dunaj nabrat správný kurz na Hohe Wand. Teprve při rekapitulaci cesty jsem zjistil, že navigace měla vinu menší, ale já větší. Z Dürnsteinu jsme totiž v euforii vyrazili automaticky dál podél Dunaje. Ovšem na opačnou stranu. A navigace neprotestovala.

Teprve následující den, a to až po 20km, nás hnala kamsi bokem do kopců. Možná to myslela dobře, že se tam otočíme. Přitom jindy při přejetí nějaké odbočky ohlásí povel na otočení zpět okamžitě. No jo, také má někdy své dny.

Ovšem důležité je, že jsme pak už dojeli v pohodě zbytek 130km ke skalnatému hřebenu Hohe Wand, s výškami nad 950 m a délkou 15 km. Zvedá se už od 500m a pak pojednou vyrůstá velká kolmá skalnatá stěna. Zatímco nahoře pak zase pokračuje běžnými hřbety až do výšek přes 1000 m n.m. Pro milovníky horolezení, ferrat i hodně strmých cest pro ostatní. Turistické autobusy vyjíždí až na náhorní část.

Naše místo u Maiersdorfu bylo samozřejmě pečlivě vybráno dopředu. I najít nám vyhovující startovní místo, dalo dost práce. Mapky na internetu moc detaily, ani potřebnými měřítky, či přesností neoplývají.

Ohříváme si oběd a mezitím dumáme, co udělat. Po jídle podnikáme průzkumné výpady pod hřeben. Nejprve musíme překonat oplocenou pastvinu, kde někde uprostřed se pase hovězí stádo.

Kamarád má jednak více odvahy, i možná blíže k těmto tvorům. Srdnatě překračuje elektrický ohradník. Mezitím zjišťuji, že členové stáda jsou býci. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na podobnou situaci, tuším někde ve Fatře, či Nízkých Tatrách. Je tomu už drahně let. Tenkrát naše skupinka asi 5 mladíků rovněž srdnatě kráčela podobnou pastvinou, táhnoucí se údolím.

Pojednou jsme objevili, že jedno rohaté zvíře se skloněnou hlavou se tváří jakoby snídalo trávu. Záhy však zjišťuji, že skloněná hlava a divoce hrabající přední kopyta v našem směru, nemají s požíráním potravy zcela nic společného. Zejména když vzápětí jeho trysk směrem k nám nevypadal, že by nás chtělo přátelsky pozdravit. Tedy on. Samozřejmě býk, nás považoval za toreadory a hodlal se s námi pobavit.

V okamžiku jsme se rozhodli vytvořit zde světový rekord v běhu. Jednalo se o soutěž, zda k blízkým stromům doběhneme první my, nebo on. To že tohle píšu, svědčí o tom, že jsem byl někdy mladý a docela rychlý. Nevím, proč si vybral zrovna mně. Asi jsem mu připadal jako důstojný soupeř. Nebo se mu nelíbilo, že varovný výkřik vyšel ode mě.

Stromy nás zachránily. Tam musel zpomalit a my jsme mu zřejmě nějak i se stromy splynuli. Už si nevzpomínám, že by někdo utrousil něco do kalhot a že by to byl důvod jeho zpomalení.

Takže tady, pod Hohe Wandem, jsem si to nehodlal zopakovat. Hlavně také proto, že tohle prostranství bylo větší, bez stromů a já podstatně starší. Kamarád šel srdnatě vpředu (je o tři roky mladší). Ale stejně pak udělal trochu oblouk. Možná se něčemu vyhýbal. Pár zvířat sice zvedlo hlavu, ale moc se o nás nestaralo. Na kraji ohrazení byla varování, že zejména ke kravám-matkám (doslovný překlad) se nedoporučuje přibližovat. Mně se však na dálku zdálo, že to byli mladí býčci. Nebo jalovičky? Vemena určitě tito mladí dobytkové nemají.

Nakonec se nám podařilo najít na opačné straně schůdnější místo k přelezení ohrazení, na okolo vedoucí polní cestu. Za ní začíná solidní nízký prales. Opodál narážíme na nepříliš vyšlapanou pěšinku v jinak neprostupné houštině keřů. Zřejmě nějaká strmě stoupající přístupová nábližka ke skalní stěně, jen pro lezce.

   Drápeme se po ní přes drolící se kamínky. Dva kroky nahoru, jedním sklouzneme dolů. Posléze za pomoci i předního náhonu vylézáme na jakousi obvodovou cestu. Za ní je to ještě těžší. To by mně zajímalo, jak se tudy dá jít. Snad jen s holemi. Protože nohy v solidní obuvi, na té droli vůbec nedrží.

Vzdáváme to a vracíme se prozatím bez vítězství.