Nový Zéland, část první
Všechny fotografie z oblasti Nový Zéland (50) Po našich předchozích cestách do Singapuru, Malajsie, Thajska, Laosu a Mexika jsme se tentokrát rozhodli navštívit Nový Zéland, konkrétně jeho Jižní ostrov. Po důkladných přípravách na cestu (informace z internetu, průvodci, rezervace auta, rezervace treku, potvrzení o dovolené od zaměstnavatele, potvrzení o zůstatku na kreditní kartě, předběžný itinerář naší cesty atp.) a po letu Praha-Zurich-Soul-Christchurch a Praha-Frankfurt-Singapur-Christchurch jsme 1.ledna přistáli na Novém Zélandu. Christchurchské letiště je malé. Nejprve jsme prošli pasovou kontrolou (adresu na vstupní kartě vyplnila imigrační úřednice údajem o námi předem rezervovaném kempu, ostatní potvrzení jsme naštěstí nepotřebovali ) a poté ještě přes celníky. Specialitou Nového Zélandu je striktní zákaz dovozu potravin, rostlin, živočichů atd. a poměrně důsledná očista všeho, co by tím mohlo být kontaminováno (stan, pohorky). Důvodem k těmto důsledným kontrolám je pokus zabránit zavlečení nežádoucích rostlin a živočichů do biosystému tohoto ostrovního státu. U nás si vybrali jeden z našich dvou stanů a desinfekce trvala asi jen 5 minut. Poté jsme si vybrali z bankomatu místní měnu, jíž je novozélandský dolar (1 NZD = 17,4 Kč). Vyšli jsme z letištní haly a přivítala nás příjemná lednová teplota 26°C, což už se dá vydržet. Nasedli jsme do vypůjčeného Mitsubishi Diamant, a vydali se ulicemi města k supermarketu Pak n Save, kde jsme nakoupili nějaké potraviny. Ubytovali jsme se v kempu Amber park, Blenheim Rd. 308 (12 NZD /os.). Jak v tomto, tak i v ostatních námi navštívených kempech se platilo jen za počet osob, tedy ne za stan ani za auto. Teplá voda ve sprchách, toaletní papír na WC i více či méně vybavená kuchyňka je samozřejmostí. Výborným pomocníkem nám byl turistický průvodce řady Rough Guides vydaný v češtině ( 998Kč v Librexu ) s odkazy a popisem kempů v dané lokalitě. Večer jsme se prošli centrem města a parkem s botanickou zahradou. 2.1.2004 Dnešní den jsme vyjeli směrem Oamaru-Dunedin-Balclutha. Nový Zéland je součástí britského impéria a to je zřejmě důvod, proč se jezdí vlevo. Maximální rychlost ve městě je 50 km/h, na silnici a dálnici pak 100 km/h. Cesta z Christchurch do Dunedinu je dlouhá. Pastviny kolem silnice spásají stáda ovcí, srn a lam. Zarazilo nás množství přejetých vačic na silnici. Vačice (possum, opossum ) je původní australský vačnatec velikosti kočky. Na Nový Zéland byl přivezen v r. 1837 jako chovné kožešinové zvíře. Původní záměr se však poněkud vymkl z ruky, possum na Zélandu zdivočel a přemnožil se. Possumové spořádají ročně 7 milionů tun zelené hmoty, z čehož se porosty na řadě míst jen těžko vzpamatovávají. Asi 40 km za městem Oamaru nás cedule u cesty upozornila na odbočku k pobřeží, kde leží dokonalé kulaté kameny, Moeraki Boulders. Pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší pobřeží. Ta časem zerodovala a zůstaly zde pouze obnažené kameny. Na jejich povrchu jsou výrazné žilky vykrystalizovaných nerostů, kresba vypadá jako želví krunýř. Nejlépe jsou kameny vidět za odlivu. Jedním ze dvou velkých měst na východním pobřeží je Dunedin. Při průjezdu nás upoutalo pěkné železniční nádraží a také zajímavé náměstí. K tomuto městu přiléhá poloostrov Otago Peninsula. Cestou podél pobřeží jsme dojeli na konec poloostrova, Pilots Beach a Taiaroa Head. Prohlédli jsme si expozici o albatrosech královských, pořídili pár fotek z pobřeží a napsali nějaké pohledy (pohled od 0,5 NZD, známka 1,5 NZD). Zpět přes Portobello a zámek Larnach Castle jsme pokračovali po hlavní cestě (policie měřila rychlost ! ) až do Balcluthy, kde jsme strávili noc v Naish Park Motor campu, 56 Charlotte St. (9 NZD/os. ), ležícího asi 5 minut od středu města. V kempu je dobře vybavená kuchyňka a společenská místnost. 3.1.2004 Dnešní den jsme zahájili nákupem nějakých potravin a plynové bomby na vaření pro náš plánovaný pětidenní trek. Propanbutanové bomby jsou podobné jako u nás a 230 gramová stála 6,95 NZD. Z Balcluthy jsme silnicí č. 92 projížděli oblastí zvanou jako Catlins Coast. Přestávku jsme si udělali u třístupňového vodopádu Purakaunui Falls, jenž leží v přírodní rezervaci stejně jako další námi navštívené vodopády Matai Falls a Horseshoe Falls. Klikatící prašnou cestu nám v jednu chvíli úplně ucpaly procházející ovce, kterých na ostrovech žije okolo 60 milionů. Jakmile se jednou dostanou na silnici, mají absolutní přednost. Ovčáci čtveráci by se bez svých psů v této chvíli jen těžko obešli. Ve Waikawě jsme se občerstvili sendvičem a kávou a navštívili nedaleký záliv Curio Bay. Tento záliv je vyjímečný tím, že zde jsou, zejména za odlivu, k vidění fosilní pozůstatky dávného lesa (z jurského období druhohor ). Zkamenělý les se nachází přímo na pobřeží. Na volném zemském povrchu jsme se procházeli mezi ležícími prastarými kmeny stromů, které si zachovaly svou dřevitou strukturu, přestože na dotyk to byl nefalšovaný kámen. Odtud jsme pokračovali přes nejjižnější bod ostrova- Slope point (kde jsou taky k vidění pěkně zdeformované stromy od větru) a Waipapa point do Invercargillu. V asijském bistru jsme si dali kuře s rýží (5,3 NZD) a jeli asi 8 km východně za město do Lorneville Lodge campu, 352 Lorne Dacre Rd., 10 NZD/os. Pěkný kemp s kuchyňkou a klubovnou. Šetrné kempování volně v přírodě je v zásadě neoficiálně možné, my jsme však dávali přednost kempům vybaveným sprchami, WC, společenskou místností pro případ špatného počasí, místností na vaření a nezřídka kdy i laundry (umožňující si vyprat po vhození 2 NZD). 4.1.2004 Ráno jsme se vzbudili do zamračeného dne, přeháňky střídalo mrholení. Posnídali jsme, rychle se sbalili a vyrazili směr Invercargill-Lumsden-Te Anau. Z Te Anau jsme zamířili do Milford Soundu ležícího v národním parku Fiordland. Jak název napovídá, je to místo plné fjordů, kterým se tady říká sounds. Z Te Anau do Milford Sound vede silnice procházející krajinou mnoha tváří. Nejdříve vede po břehu jezera Te Anau, míjí Pastviny, noří se do bukových lesů, ve kterých jsou na okraji jezírek ukryta malebná zákoutí (např. Mirror Lakes - zastávka 10 min. ), pomalu stoupá do hor, kde vás obklopují majestátní skalnaté vrcholky a po zdolání neosvětleného Homer tunelu (díra vytesaná ve skále ) vás po chvíli opět pohltí hluboké lesy, aby vás nakonec uchvátil Milford Sound. Opět se zatáhlo a začalo pršet, což je pro Fiordland typické, protože je nejdeštivějším místem Nového Zélandu, takže jsme ani neviděli dominantní 1683m vysoký ledem pokrytý Mitre Peak. Podnikli jsme okružní plavbu po fjordu (49 NZD /os., poslední loď vyplouvá v 16.30 ). Plavba proběhla v pohodě, projeli jsme celým dlouhým fjordem až k jeho ústí do Tasmánského moře a zpět. Kolem nás se vzpínaly vysoké Hory, do kterých je fjord zaryt, díky ustávajícímu dešti se skaliska proměnila v řečiště stovek malých či větších vodopádů. Pěkné. Jeli jsme zpět, před Homer tunelem jsme pořídili pár fotek horských papoušků Kea. Celá jihozápadní část jižního ostrova, tj. národní parky Fiordland, Mount Aspiring, Westland a Mount Cook, byla zařazena na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Po příjezdu do Te Anau jsme se ubytovali v Te Anau holiday park (11,5 NZD /os.), Manapuri Rd., který je na břehu jezera. 5.1.2004 Dnes dopoledne bylo aprílové počasí, k večeru se ale pěkně vyjasnilo. Vyrazili jsme směrem na Queenstown. Těsně před ním jsme potkali parní vlak, sloužící zde jako atrakce pro turisty. V Queenstownu jsme zavítali do KFC, prošli se městem a parkem a nakoupili zásoby jídla v nákupním centru u letiště. Klikatá cesta kolem jezera Lake Wakatipu nás dovedla do vesnice Glenorchy. Kemp Glenorchy holiday park leží hned při příjezdu do vesnice (9 NZD /os.). Kousek dál při cestě je informační kancelář a taky se zde vyzvedávají vstupenky na Routeburn trek. V Glenorchy jsme se poprvé ve větší míře setkali se sandflies, česky muchničkami. Jsou to maličké neodbytné černé mušky, které bolestivě koušou. Jejich záludnost spočívá v neslyšitelnosti (zlatí komáři ). Postižené místo zčervená a svědí jako čert. 6.1.2004 Glenorchy je malá vesnička posazená v malebném údolí Dart River na konci jezera Lake Wakatipu. Je výchozím bodem pro okolní treky a také se zde organizují projížďky po jezeře a na koních. Autobusy na Routeburn trek vyjíždějí od recepce našeho kempu v 9.30 a v 13.30 hodin (15 NZD /os.). Zvolili jsme odpolední odjezd a zbylý čas strávili u kávy, internetu a procházkou po vesnici. U kempu je oplocené parkoviště, využili jsme toho a zaparkovali tam naše mitsubishi na další čtyři dny. O půl druhé nás spolu s dalšími turisty autobus odvezl k výchozímu místu treku . Routeburn trek je jedním z nejznámějších a tudíž nejvyhledávanějších několikadenních túr na Novém Zélandu. Počet turistů je regulován na několik desítek za den. Je tedy nutno si v předstihu rezervovat povolení spojené s ubytováním na konkrétní datum a chatu nebo kemp. V průběhu podzimu jsme provedli naši rezervaci, pro přespání ve stanu jsme platili 15 NZD/ osoba a noc. Routeburn trek má však nevýhodu v tom, že je v podstatě jednosměrný, tzn., že je nutné si zajistit Dopravu z konce treku zpět do výchozího místa, což představuje zhruba 300 km!! Spojili jsme tudíž Routeburn trek (33 km) s Greenstone trekem (35 km). Po předchozích informacích z netu a z brožury jsme stanovili tento předběžný plán pochodu: 1.den odpoledne : Routeburn Shelter - Routeburn Flats Hut (1.rezervovaný nocleh) 2.den : Routeburn Flats Hut-Routeburn Falls Hut-McKenzie Hut (2.rezervovaný nocleh) 3.den : McKenzie Hut-Howden Hut-McKellar Hut 4.den : McKellar Hut-Mid Greenstone Hut 5.den : Mid Greenstone Hut-Sly Burn Hut-parkoviště Greenstone Tohoto původního plánu jsme se ale nakonec nedrželi, protože cesty nebyly tak náročné a doby pochodu o dost kratší, než uváděl průvodce. Kromě toho předpověď počasí hlásila za dva dny trvalejší déšť. Z Routeburn Shelter jsme přes houpací most na ocelových lanech šli pěšinou do pozvolného kopce. V pralese rostly krásné kapradiny a stromy porostlé mechy a lišejníky. Spadlé stromy, staré kmeny a křoviny navozovaly zvláštní atmosféru. Chvílemi prales ustupoval skaliskům, řídkému bukovému lesu a dravé říčce Route Burn. Touto zvláštní krajinou jsme za 1,45 hod. po udržovaných pěšinách a několika mostech došli až k chatě Routeburn Flats Hut, za kterou je louka s přístřeškem a posezením a tekoucí vodou. Opodál v lese je laminátová kadibudka. Rozbili jsme naše stany a připravovali večeři. Muchničky začaly opět pěkně štípat. K večeru přišla ochránkyně - průvodkyně kontrolovat naše vstupenky. 7.1.2004 Ráno byl přízemní mráz. Kdo měl péřový spacák, byl v pohodě. Slunce na polojasné obloze však vzduch brzy ohřálo a pěkně nasvítilo Hory s ledovci okolo nás. Cesta od Routeburn Flats Hut k Routeburn Falls Hut (50 min.) vede převážně lesem a je podstatně strmější. Odměnou za vyloženou námahu jsou pěkné výhledy do údolí. Stezka, značená oranžovými tyčemi, dále stoupá kolem vodopádů přes planinu a kolem jezírek až k přístřešku s vodou Harris Saddle Shelter 1277 m n.m. (1,30 hod.). Cesta na vrchol Conical Hill byla uzavřená, proto jsme pokračovali dál pěšinou, která kopírovala vrstevnici, přes planinu a bukový les. Z vrcholu nad chatou Mackenzie Hut je pěkný pohled na jezero Lake Mackenzie, ke kterému se dojde místy až nepříjemnými serpentinami mezi hustými keři. Na břehu jezera stojí zmíněná chata s kempovací plochou. Harris Saddle Shelter - Mackenzie Hut 2,30 hod. Dopřáli jsme si delší oddych. Původně jsme zde měli přenocovat, ale síly nás neopouštěly. Odřekli jsme plánovaný nocleh a pokračovali cestou vedoucí po svahu kopce přes travnatou část porostlou stromy, známou pod názvem The Orchard a kolem kaskádovitého vodopádu k chatě Howden Hut (2,10 hod.), která stojí na křižovatce tří cest. Zavrhli jsme možnost vracet se zpět do Glenorchy stejnou cestou stejně jako 300 km objížďku. Spojili jsme tudíž Routeburn trek s Greenstone trekem a zamířili namísto do The Divide (konec Routeburn treku ) směrem k chatě McKellar Hut. Za 15 minut nás přivítaly muchničky na louce Greenstone Saddle kde jsme bezplatně přenocovali. Druhá část článku Všechny fotografie z oblasti Nový Zéland (50)
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut