25. února 2008 v 8:24
21.1.
V Cairns bylo mezipřistání, asi na hodinu jsme museli opustit letadlo. Tak jsme si koupili jerky z krokodýla. Chtunal jako polystyrén.
V Brisbane jsme po zkušenostech z krokodýlem zakoupili sušeného klokana. Počítali jsme, že ho sníme, ale po všech těch letadlových jídlech nějak nebyl hlad a tak nám klokan zbyl. Na Nový žéland se nesmí vozit žádné potraviny. Vůbec. Přísná kontrola v podobě statného černocha v černých gumových rukavicích nám klokana zabavila se slovy, že to může být vyrobeno z nějaké německé krávy. Ani nám nedovolili vzít si poslední sousto. Vhodil to do žluté popelnice s nápisem biohazard a bylo po ptákách. Ještě v letadle všichni vyplnili formulář, aby pak mohli projít sítem kontrol. Na Zélandu jsou hákliví nejen na potraviny, ale taky na bahno. Kdo má sportovní boty s hlubokým vzorkem na podrážce, musí si je dát zkontrolovat. Někomu destinfikovali i stan a spacáky ( to my naštěstí s sebou nemáme). Do hotelu odjíždíme taxíkem. Jsme dost unavení a taxikář celou cestu kašle. To má z té klimatizace. Usínáme hned, jak se svalíme na postel.
25. února 2008 v 9:58| Petula
23.1.
V noci jsme se vzbudili a pustili si v notebooku film. Ráno brzy vstáváme, vaříme čajíčky a o půl deváté vyrážíme na průzkum města.
V Aucklandu si můžete skočit, z čeho se vám zamane. Zrovna před hotelem nám stojí taková bungee atrakce, bratru za 40 dolarůl. Skok ze Sky Toweru, největší věže na jižní polokouli, šplhání po aucklandském mostě, nebo skok z něho - adrenalin proudí a peníze taky.
Došli jsme si nakoupit, uložili věci do hotelu a šli omrknout přístav. Počasí je stále hnusné, zataženo, zima (no dobře, oproti naší zimě je teplo) a občas poprchává.
V přístavu je spousta pěkných restaurací. Píšou to i v Lonely Planet, ale to jsem si přečetla až později. Stavili jsme se v irské, pili pivo Guiness a pak navštívili japonskou. Asi se nám stýskalo po dobrém jídle v Tokiu. Konečně mám své suši. Jídlo chutnalo přesně, jako to v
Japonsku i polévka miso.
Oběd nás moc unavil a tak musíme jít zase spát. V noci jsme se zase dívali na filmy, co s sebou vezeme a probudili se ve čtvrtek o půl šesté ráno.
25. února 2008 v 21:13| Petula
24.1.
Brzi ráno jsme se oblékli a šli do přístavu. Zalíbila se nám nabídka výletu lodí po okolí, tak jsme si jeden dopřáli.
Cesta kolem přístavu trvala asi hodinu,
na lodi podávali muffiny a džus, kávu, nebo čaj. Byla možnost si koupit i pivo, nebo něco jiného.
V infomačním středisku na nábřeží jsme se chtěli zeptat, jak je to s městskou hormadnou
Dopravou a kudy do Zábavního parku, či ZOO. Moc nám toho neřekli (jen, kde je autobusové nádraží), ale potkali jsme tam Čecha, ktarý nám poradil co a jak a kam se máme podívat při naší cestě.
Večer jsme se všichni tři šli podívat na západ slunce z věže Sky Tower. Pěkný výhled, ale informace o západu (zdroj Lonely Planet) byly přehnané.
Po návratu do hotelu jsme si na zítřek objednali taxík, abychom stihli letadlo do Queenstownu. Taxík objednaný z hotelu byl o 20 dolarů levnější, než ten z letiště.
25. února 2008 v 21:43| Petula
25.1.
Ráno, po obligátních čajíčcích jsme si sbalili kufry a odjeli na letiště. V letadle tentokrát dávali jen svačinu - jablko, nebo koláček, což mě nenadchlo.
Queenstown je malebné městečko. Náš známy z Aucklandu říkal, že je to jako Špindl. Měl pravdu. Velikostí, turistickými atrakcemi i návštěvností.
Ubytování máme zajištěno v motelu Old Village. Z okna máme kýčovitě krásný výhled na jezero Wakatipu.
Ani kdybychom nic zajištěného neměli, nebyl by s ubytováním problém. Všude je plno motelů a hotelů nejrůznějších cenových kategorií.
Ve městečku na turisty číhají různé nástrahy a pasti na peníze, ať už v podobě lanovky a bobové dráhy na kopečku (co jsme říkali - Špindl!), obchody, kavárničky, vyjížďky na parníčku - pravém, s kotlem a kouřícím komínem, rychlou lodí v kaňonu řeky - to zde provozují dvě společnosti, bungee jumping, paragliding a vůbec.
Svezli jsme se lanovkou a vyfotili si město z vršku. Bungee se mi skákat nechtělo a za ty prachy si radši pořídím něco na sebe. Po návratu do motelu jsme zase spali a spali a spali.
25. února 2008 v 21:47 | Petula 26.1.
Je sobota. Jdeme se do města podívat na nějaké aktivity, co zde nabízí. Miláček si na internetu prohlédl poštu. S internetem je tady bída. Oproti
Japonsku, kde byly všude hotspoty a v hotelu připojení zdarma (kdo nemá wi-fi, půjčí mu kablík), na Zélandu je připojení pomálu a pomalé.
Jelikož se bojím skákat z výšek a tudíž odpadá bungee i paragliding, vybíráme si jízdu rychlou lodičkou.
Na jezeře Wakatipu v přístavišti v Queenstownu má sídlo společnost Kawarau Jet. Lodičky mají žluté, v té naší seděla asi 20 lidí, možná víc. Jízda byla pomalejší, ale daleko a pěknou krajinkou.
Abychom mohli porovnat kvalitu služeb, rozhodli jsme se absolvovat i jízdu s konkurencí. Ta se jmenuje Shotower Jet a lodičky má červené. Na místo se jede asi 15 minut autobusem, celá jízda trvá půl hodiny, ale je to mnohem větší zábava. Náš řidič Oly byl z Austrálie. Šklebil se, vtipkoval a dělal neuvěřitelné kousky - točil o 360° a dělal, že najíždí na skaliska, prostě sranda :-)
Cesta nazpět vedla přes nezbytný obchod se suvenýry. Vnutili nám fotky a video z jízdy. Ach jo.
26. února 2008 v 12:32| Petula
27.1.
Dneska nám přivezou auto. Do 10,00 musíme vyklidit pokoj v hotelu, ale dovolili nám nechat si tu zavazadla, vyzvedneme je, až přijedeme s naším úžasným campervanem.
Šli jsme do Queenstownu, dali si pivečko a dobrý obídek.
Co dělat dál, když je tak hezky? Hezky jsme to vzali procházkou okolo jezera směrem k Franktownu, k letišti. Vede tu opravdu krásná cesta.
Odmyslet si jezero, bylo by to úplně, jak u nás v lese. Stejné kytky, stejné stromy, stejní ptáci.
Letiště je sice malé, ale stejně jsme na auto čeklai na špatném místě. Nakonec to Filip našel podle loga auta, které jelo na parkoviště.
Po krátké instruktáži, co vše auto obsahuje - ledničku, plynový vařič, dřez, nádobu na 20 l vody - a jak to používat (hlavně jak ze stolečku a tří kusů prken vyrobit prostornou postel),
jsme konečně mohli vyjet. Sjednali jsme VIP pojištění. Na
Novém Zélandu nejsou auta pojištěná ze zákona a taky se musí každá část pojistit zvlášť. Okna, podvozek, střecha a tak. Při stavu některých silnic - Hezké jsou jen ty hlavní, méně hezké okresky. Místní bývají štěrkové a nebo jako naše polňačky. Na takovém terénu jezdit nepojištěn je hazard.
Po počáteční nejistotě s jízdou vlevo (mají obráceně blinkry a stěrače, proto lze poznat Evropany za volantem - když zahybaji, stíraji :-)) jsme ujeli 325 km.
Krajina je kýčovitě krásná.
Hory, co vypadají jako haldy hlušiny (tady, kudy jedeme, se všude těžilo zlato), mraky oveček. Miliony. V životě jsem neviděla tolik ovcí.
V noci jsme dorazili do oblasti Dunedin, našli jsme jediný kemp na poloostrově Otago za 15 dolarů na osobu, zato se sprchou a kuchyňkou, snědli večeři a šli spát.
26. února 2008 v 13:20| Petula
28.1.
Tady v Otagu jsou kolonie tučňáků, albartosů a lvounů. Albatrosi jsou k vidění v Královském albatrosím centru, tučňáci v zařízení poblíž, ale oboje je jen pastička na peníze. V Albatrosím centru mě zaujalo, jak návštěvníky fotí před modrým pozadím a všem jim digitálně vpraví nad hlavu stejného letícího albatrosa. My jsme si na parkovišti vyfotili nefalšované letící racky. Bylo úžasné, jak za náma šli pro kus žvance, měli jsme své vlastní hejno!
Podle mapky tu je někde pláž, kdy je kolonie lvounů. Jmenuje se Alan´s Beach.
Lvouni se váleli, sypali na sebe písek a tvářili se strašně líně.
Filík je fotil z blízkosti asi pěti metrů. Až večer jsem se dočetla, že se k nim nesmí chodit blíž, než na 20 a že jsou strašně rychlí a nebezpeční. Vypadali tak neškodně.
Pak jsme pokračovali směrem na jih, až do Purakanui Bay. Je to nádherný záliv. V příručce DOC je to označeno jako základní kemp, jen se záchodem (suchým).
Ještě, že máme v autě vše, co potřebujeme. Na Zélandu je zakázáno chodit na záchod někam jinam, než na místa určená, ale i v té nejposlenější kadibudce (kromě pláže v parku Abel Tasman) měli krásný toaletní papír.
Prohlédli jsme si okolí a začali se seznamovat s lidmi okolo. Vedle nás tábořil pár - holka z Německa, kluk z Holandska. Potkali se na cestě a tak pokračovali spolu. Nabídli jsme jim naše masíčko, oni nám salát, popíjeli pivečko. Pak nás napadlo, že bychom je mohli pozvat do kina - náš notebook má rozhodně větší display, než to přehrávátko, co nám půjčili do auta v Jucy. Všichni se shodli na filmu Čtyři pokoje. Byl to hezký večer.
26. února 2008 v 13:32| Petula
29.1.
Ráno nás probudio šumění oceánu. Rozespalí jsme vyhlédli z auta na pláž - váleli se tam lvouni, racci poletovali a za námi ten středoevropský porost. Pěkná dovolená .-)
Miláček se snažil našim přátelům vypálit fotky. Moc to nešlo, v notesu je bohužel nejmenovaný debilní operační systém.
Jedeme vyhlídkovou cestou na nejjižnější bod
Nového Zélandu - Slope Point. Je tam útes, jakýsi majáček a cedule. Toť vše, tedy, kromě ovcí.
Další hodiny strávené v autě, krajina kolem silnice posetá miliony oveček
(občas krávy, nebo jelícni milu, či co to je? Jelen evropský ne, na to je to moc malé, ale parohy má značné).
Konečně přijíždíme k jezeru Monowai, nacházíme si kemp podle příručky DOC a jdeme tábořit.
Tábořiště je úžasné, v lese u jezera, ale poprvé tu narážíme na sandflays - krvežíznivé mušky.
Naši sousedé jsou Holanďané. Taky jsme je pozvali na masíčko, oni nás ke svému táboráku a pak se šlo spát.
26. února 2008 v 13:32| Petula
29.1.
Ráno nás probudio šumění oceánu. Rozespalí jsme vyhlédli z auta na pláž - váleli se tam lvouni, racci poletovali a za námi ten středoevropský porost. Pěkná dovolená .-)
Miláček se snažil našim přátelům vypálit fotky. Moc to nešlo, v notesu je bohužel nejmenovaný debilní operační systém.
Jedeme vyhlídkovou cestou na nejjižnější bod
Nového Zélandu - Slope Point. Je tam útes, jakýsi majáček a cedule. Toť vše, tedy, kromě ovcí.
Další hodiny strávené v autě, krajina kolem silnice posetá miliony oveček
(občas krávy, nebo jelícni milu, či co to je? Jelen evropský ne, na to je to moc malé, ale parohy má značné).
Konečně přijíždíme k jezeru Monowai, nacházíme si kemp podle příručky DOC a jdeme tábořit.
Tábořiště je úžasné, v lese u jezera, ale poprvé tu narážíme na sandflays - krvežíznivé mušky.
Naši sousedé jsou Holanďané. Taky jsme je pozvali na masíčko, oni nás ke svému táboráku a pak se šlo spát.
26. února 2008 v 14:24
Ráno jsme se vzbudili podle budíku o půl deváté, protože musíme do 10,00 opustit kemp. Je to tu úžasné. Všude vtipné cedulky, legrácky, přátelská majitelka i její rodina. Jediné nepřátelské jsou písečné mušky. Je jich moc a pijou nám krev. Pak to strašně svědí. (A nehojí se to! Čím víc to člověk škrabe, tím hůř.) V blízkosti kempu jsou nějaké atrakce - svítící červi (po setmění, 10 minut pěšky podél značek), velký strom (to je jeden z těch největších na světě) - prosím, neporažte ho a Humboltův vodopád - 8 km autem a půl hoďky pěšky.
Po snídani jsme potkali nějakého Francouze, prosil, abychom ho vzali s sebou do Milford Sounds. Celou cestu nám něco vyprávěl - pracoval všude možně, i v Kanadě, tak měl spoustu zážitků.
Celé Milford Sounsd tvoří asi tři domy: Kavárna s informacemi (ale žádně nechtějte, stejně vám je neposkytnou), nezbytný obchod se suvenýry a benzinka.
V přístavu je ještě jakýsi terminál a v něm přepážky se společnostmi poskytujícími výlety po fjordu. Liší se asi tak cenou a dobou, za kterou to projedou, trasa je vesměs stejná. Výlet jsme zakoupili se slevou 10 dolarů na osobu a jelo se.
Krajina úžasná - vodopády, roztodivné stromy, tyčící se skaliska a lachtani. Polehávali si na kamenech, koupali se ve vodopádech a lovili ryby.
Lodička dojela až k Tasmanovu moři, otočila se a nazpět. Na lodi byla k mání polévka, kafe a čaj. Ovšem každý si musel po sobě umýt použité nádobí. Oblečky z Moiry se velice osvědčily, neprofouknou a drobná sprška z vodopádu na nás taky nemohla. Prima.
Julien, ten Francouz jel s námi ještě kousek, až do Chasm, pak šel na tůru. My pokračovali dál
směrem na Queenstown hledat kemp. Našli jsme si moc hezký - Mossburn Country Park.
V kempu zatím, kromě majitele nikdo nebyl. Vybavení bylo přepychové, nejvíc jsem ocenila sušičku na prádlo - konečně mohu dosušit to, co mi zmoklo.
Stálí obyvatelé tu byly zvířátka. Dvě lamy alpaky, kohout a tři slepičky, pávi, krávy a množství oveček. Též prasátko, ale to bylo zavřené v chlívku. Návštěvníci měli možnost si za drobné zlaté mince (patrně 2 dolary?) koupit granule a jít krmit divou zvěř. My jsme krmili ovečky travou a taky jim chutnala.
Večer do parku přijel ještě starší německý pár, který jsme dopoledne potkali na vyhlídkové lodi. Měli z toho setkání radost, tak jsem jim nabídli whisku, oni nám gin s tonikem a pak jsme je pozvali na barbecue. Ve většině komfortněji zařízených kempů (ne DOC basic) mají plynový gril - obsluha snadná. Paní přinesla ovocný salát zalitý vanilkovou smetanou, povídali jsme si, popíjeli novozélandské víno a bylo nám dobře.
V noci zase začalo pršet.
26. února 2008 v 14:58| p
Dneska pořád prší. Moc se nám nikam nechce, dojeli jsme do městečka Omarama, kde je kemp Top10. Tyhle kempy se mi nelíbí. Jsou děsně komerční. Sice mají vodu, sprchy a připojení na elektriku, jenže je to vkoupeno řevem dětí a naprostou ztrátou soukromí. Je tady hlava na hlavě. Poskytují dokonce připojení na internet - 6 dolarů za hodinu, ale při té rychlosti připojení nám ani dvě hodiny nestačí na přečtení emailů. Vzdáváme se. Miláček dělá k večeři špagety, v ledničce máme ještě maso a salát. Přemýšlíme, co dělat dál. Paní recepční nám radí, ať se jedeme podívat na tučňáky. Tučňáci jsou vidět pouze v noci, přichází po setmění, tak musíme jet k pobřeží a někde tam přespat.
Cestou míjíme Oamaru - což je docela velké město. Sídlí zde kolonie tučňáků nejmenších, tučňáky žlutooké zde mají též. Bohužel za prohlídku vybírají poplatek, ale my máme informace od našeho známého z Aucklandu, že v nejbližší vesnici mají tučňáky zdarma :-)
Vesnička Kakanui je pěkná. Kemp tu mají úžasný, s elektrikou, vodou, kuchyňkou a sprchama. Majitel elegantně přijel na sekačce na trávu a z klína mu seskočil statný setr.
Poradil nám, kam jít na tučňáky, takže nám ke štěstí nic nechybí. Cestou sem přestalo pršet a vysvitlo sluníčko.
Moře je necelou čtvrt hodinku cesty pěšky. Jdeme brzy, procházíme se po břehu a já si hledám mušle. Je jich tady moc a moc. Začíná foukat vítr.
Na útesu je lavička a před ní nápis, abychom nerušili tučňáky a nechodili po setmění k břehu. Tak čekáme. Naneštěstí jsme se dočkali jen několika německých turistů a rodinky s třemi dětmi.K takovému osazenstvu ti tučňáci nikdy nepřijdou. Jdeme spát.
26. února 2008 v 14:59
Ráno opouštíme Kakanui, jedeme přes Oamaru zpět do Omaramy a pak zahybáme směrem na Mt Cook. Cestou máme hlad, tak zastavujeme u jakési zájezdní hospody. A dobře jsme udělali! V nabídce měli pochoutky k pivu -rybářský košík s všelijakými druh ryb a hospodský košík s párečkem, obalovanými kousky kuřete, nějaký jiný obalovaný věci a hranolky. Jmenovalo se to Cave Arms Tavern, někde u Timaru.
Dojeli jsme až pod Mt Cook (Aoraki), dál cesta nevede. Zde je nejproslulejší hotel na NZ - Hermitage. Připomínalo mi to Labskou boudu, nebo spíš Sliesky dom.Je hnusně, zataženo a prší, všude mraky turistů. Inzerovaný kemp DOC se proměnil ve staveniště - zřejmě budují nový a lepší. Mezi bagry a buldozery stojí campervany a stany. Vůbec se mi tu nelíbí a je tu jen jedna kadibudka! Vracíme se asi o 20 km nazpátek, do Glentanneru.
Zdejší kemp je krásný - i když je tu hodně aut, každé stání je obklopeno keříky a tak na sebe sousedé nevidí. Všude tu poskakují takoví malincí králíčci. (Později jsem si přečetla, jaká je to škodná a co za národní pohromu páchají, když žerou listy. Další a asi nejhorší škodná je vačice opossum.
Nový Zéland se oddělil do Gondwany ještě před vznikem savců. Jejich roli tu převzali ptáci a tak se před importovanými druhy nedovedou bránit.) Vzduch je průzračný a v noci zase začlo pršet.
27. února 2008 v 13:52
Opouštíme Národní park Aoraki a zkusíme to z druhé strany. Už jsme najeli 2291 km. Cestou míjíme město Wanaka. První nás upoutal Puzzle World - impozantní šikmá věž a spousta barev.
Svět hádanek je nejen pro rodiny s dětmi, ale pro každého, kdo si rád hraje. Máte nějaký oblíbený hlavolam?
Tady ho najdete. A spoustu jiných věcí - chytáky, legrácky, matení smyslů a venku dřevěné bludiště. Rozhodli jsme se ve Wanace přespat. Taky se tu někde natáčel Pán prstenů, ale to na Zélandu skoro všude. I na Mt Cook.
Paní na benzínce nám poradila cestu k pěknému kempu (je jich zde několik), tak máme ubytování v Lake Outlet Holiday Park. Stání zase mezi křovím, úžasný výhled na jezero a
Hory.
Druhý den máme v plánu navštívit Muzeum válečných pilotů.
Zajímavé. Mají tam všelijaké letecké motory i celá letadla.
Též předměty, které piloti používali. V muzeu byl pán, který ty stroje zřejmě za války pilotoval. Vše nám nadšeně ukazoval. Stroje byly úžasně restaurované a schopné letu.
Když si člověk představí, že najdou vrak někde v díře a vlastně všechny součástky musí ručně vyrobit znovu..
Chtěli jsme se svézt dvojplošníkem, ale pilot byl zrovna někde v luftě. Naproti byl střelecký klub, tak jsem si šli aspoň zastřílet z brokovnice. Vůbec mi to nešlo, už jsem ztratila cvik. Kousek za Wanakou nabíráme jednoho stopaře. Jmenoval se Amsh a byl z Austrálie.
Minuli jsme vesnici Haast. Potřebujeme doplnit zásoby, ale tady chcíp pes. Jak byli všude ochotní, tak tady ne. Navíc pani prodavačka držela čtečku na kreditní karty nejspíš poprvé v životě. To se nám ještě nestalo.
Únor 2008
27. února 2008 v 13:57| Petula
Nevíme, zda budeme spát ve Fox, nebo Franz Josef Glacier. Chceme letět vrtulníkem na ledovec. Fox Glacier je malinké městečko přeplněné turisty. Tak tady ne. Popojíždíme ještě o kus dál do Franz Josef Glacier. Zastavujeme před místním supermarketem a potkáváme tam dvojici čechů. Sice jsme jim slíbili, že se pak večer sejdeme v kempu, ale ten, který jsme vybrali, je tak rozlehlý, že tam nelze jen tak někoho najít. Jmenoval se Deštný prales a vypadal tak.
Vysoké stromy (to nejsou palmičky, ale to jejich kapradí), mech a kořeny. První určené místojsme odmítli. Necelý metr od našeho auta byl vletový otvor do hníza vos. Asi by nám je nedovolili vyhubit, tak nás museli přestěhovat. Dostali jsme plac vedle dvou Britů, kteří už dva roky cestovali po světě. Amsh přišel na večeři, Britové nabízeli víno a další soused nám vyprávěl o svém pobytu v Tibetu. Prostě intelektuální sešlost. Hvězdy nám svítily nad hlavou. V Evropě nikdy nemůžeme vidět takové.
nádhera.
Ráno jsme se šli proletět vrtulníkem, co jsem si včera zamluvili. Cesta vedla nad ledovcem Franz Josef, okolo Mount Cook a pak bylo přistání na ledovci.
V helikoptéře je skutečně příjemné svezení. Shora všechno vypadá tak malinkaté. Líbilo se mi to víc, než hydroplán v Te Anau.
Pak jsme nabrali Amshe a šli ještě na menší vycházku na ledovec.
Podle ukazatelů měla trvat jen 30 minut, ale asi jsme to popletli a šli dál na jinou, delší trasu.
Tohle všechno bylo vidět ráno z vrtulníku a teď tudy jdeme :-) Kolem nás zurčely vodopády, vesele jsme si poskakovali po kamenech a míjeli ostatní turisty.
Amsh potřeboval odvézt do Hokitiky, kde se narodila jeho babička a má tam příbuzné. Sice nám nabízel, že můžeme jít k nim na návštěvu, ale ti lidé ho viděli, když mu bylo asi 12, někdy před deseti lety.
Cestou do Hokitiky jsme se museli zastavit v osadě Pukekura. Píšou o tom v Lonely Planet. Je to parkoviště, vedle loučka s jeleny a kozami a dřevěná budka, terá obsahuje kavárnu a velice svérázné muzeum zaměřené proti vačicím. Nápisy na kavárně hlásají, že kdyxž si donesete vlastní přejetou vačici, tak vám ji ugrilují. Uvnitř muzea mají vstavené jedovaté granule proti vačicím, popsáno, co všechno hrozného vačice způsobily novozélandské přírodě, dvoumužnou motorovou pilu, živé prase divoké a úhoře. Nezbytný stánek se suvenýry - např. kůži z vačice. Kavárna nabízí jerky z vačice (podezírám je, že to bylo hovězí, chutnalo naprosto stejně), masový koláč z vačice, pečenou vačici a podobně. Spropitné neberou, můžete si za ně koupit pytlík granulí pro jeleny.
Amshe jsme vysadili u jeho babičky, měla velkou radost, že jsme jí přivezli příbuzného.
Našli jsme si kemp. Paní správcová byla majitelkou psa a milovnicí koček. Všude okolo se pásly krávy. K moři vedla cestička mezi pastvinama.
Pláž byla nádherná, pokryta černým sopečným pískem a široko daleko ani živáčka (ptáky nepočítám). Moře už bylo trochu teplejší, než ledový oceán na jihu, ale dost foukalo. Stále nemám odvahu jít se koupat.
Při vaření večeře jsme potkali francouzský pár - dělali si skoro to samé, co my - maso na pánvičce a
salát. Povídali jsme si s nimi, dívali na hvězdy a pak jsem jim pustili film Jeden hot a druhý čehý. Měli radost, že zas slyší francouzštinu. Pak ale v notebooku došla baterka a šlo se spát.
7.2.
Po snídani jsme se rozloučili s našilmi kamarády a s paní správcovou a jeli dál. Cestou jsme se stavili v obchodě a brali benzín :-)
Přijeli jsme do Maruia Springs, protože tu mají horké prameny. Naše předsevzetí spát tuto noc v levném DOC kempu vzalo za své, když jsme viděli, jak to zde vypadá. U Maruia Springs sice taky měli parkoviště na campervany, ale tak hnusnou kadibudku aby pohledal. Ubytovali jsme se tedy v hotelu. Hotel Maruia Springs je pstavený okolo jezírek s horkými prameny, v kterých se návštěvníci můžou koupat. K dispozici je také pravá japonská lázeň. Ostatně celý hotel byl tak nějak orientovaný na japonskou klientelu.
Prameny obsahují síru a nesmí se do nich se stříbrnými šperky - pak by zčernaly.
Cesta nás tak vyčerpala, že jsme si nechali večeři donést na pokoj a na prameny se šli jen podívat. Chtěli jsme počkat na večer, až tam nebudou lidé, ale nějací rozverní turisté se koupali až do tří do rána. To už jsme dávno spali.
1. března 2008 v 13:50
8.2.
Zatím jsme najeli 3202 km. Jedeme směrem na Motueka a pak do Marakau. Zde je vstupní brána do parku Abel Tasman a hlavně - cesta tu končí. Všude se tu nabízí cesty mořskými kajaky - firem je hodně, nabídka dost podobná. Vybrali jsme si hned ty první, v obchodě s potravinama, u stánku s informacema. Zítra musíme vstávat brzy, cesta začíná v 8,30.
V noci nám zpíval zdejší speciální ptáček. Je stejně velký, nebo o málo větší, než kos, hlavičku a krk hnědý, zbytek těla černý. Má velice pronikavý hlas a dokáže napodobit všelijaké zvuky, třeba mobilní telefon.
9.2.
Ráno jsme vyšli do vesnice- z kempu asi 2 km. Bylo krásně. Výlet měl začít v 8,30, ale asi do 11,00 probíhalo školení. Slečna šklitelka je brala velice vážně. Ukazovala, jak se sedí v kajaku, jak se drží pádlo, nutila nás na sucho nacvičovat, jak budeme nastupovat do lodě, když se převrhne. Všechny skupiny už dávno vyjely na moře a my stále nacvičovali. Výlet měl trvat do 16,00, kde nás v cílové stanici odveze vodní taxík zpět do Marakau.
V protějším kempu jsme potkali Čechy, keří šli taky na kjaky. Na 3 dny. Miláček zakoupil plechovkové pivo - jedno pro každého, abychom měli v lodi co pít.
Na moři nás slečna ještě chvíli bedlivě sledovala a když se jí zdálo, že všichni pádlují obstojně, milostivě nás propustila vstříc svému osudu.
Okamžitě jsme přirazili k spřátelené kánoi a vyndali pivo. Cesta byla krásná, pohodička, moře zelené a teplé (!), zataženo, takže na nás nepálilo slunce (ale stejně jsem se spálila).
První pláž, na které jsme přistáli, byla nádherná, se zlatým pískem, mušlema a rackama. Trochu jsem zkusila plavat, ale tak velké vedro zas nebylo.
Naši přátelé z Prahy vytáhli Merlot a že neměli zátku, museli jsme ho na té pláži vypít - bylo nás 5.
Celodenní výlet nám i se zastávkama trval 3 hodiny.
Vodní taxi přijelo, ale bohužel se jim někde cestou ztratili nějací dva lidé . Tak je taxi muselo hledat. Popojížděli jsme kolem pláží, jeden z posádky neustále vyskakoval na břeh, le nic. Nakonec nás přehodili do jiného taxíku a jeli se věnovat dalšímu pátrání.
Po příjezdu do kempu jsem se převlékla a šla na objednanou vyjížďku na koni. Jel vedoucí - nějaký australan, jedna holka z Holandska , její kamarádka z Německa a já.Projížděli jsme po pláži, nikde nikdo, krom našich čtyř koní , bylo to úžasné.
Po příchodu z koní mě příjemně překvapilo, když jsem v kempu uviděla naže známé z Hokitiky - Stefana a jeho ženu - Francouze. Konečně jsme jim mohli pustit zbytek filmu. Byli moc rádi, že po třech měsícíh konečně viděli franouzský film.
V noci začalo pršet - litujeme naše kamarády, co zůstali venku na kánoích.
1. března 2008 v 13:50
0.2
Zatím máme najeto 3202 km. Do Pictonu jsme to nestihli všas. Podle mapy to mělo být asi 150 km, aly blo to víc, než 200. Stále pršelo a provoz na silnici, jako na potvoru, ovládali samí trotlové. Po příjezdu do přístaviště jsme nemohli najít nikoho, kdo by nám dal informace. Nakonec jsme našli hlavní budovu, kde nám přebukovali lodní lístek. Nasadili jsme zoufalé obličeje a tvářili se, že vůbec nerozumíme anglicky. Slečna nás přeobjednala na 22,05.
Šli jsme si do města nakoupit jídlo, nějaké suvenýry a najíst se. V hospodě jsme potkali další Čechy, s kterými jsme si vzájemně vyměnili zkušenosti. Filip jim dal naši použitou mapu Jižního ostrova a nějaké prospekty.
Na trajektu bylo pěkně, měli tam dva bary, nezbytný stánek se suvenýry a vyhlídkové paluby. Škoda, že jedeme v noci a nemůžeme se kochat okolní krajinou.
Filík potkal nějaké Slováky, mají prý objednaný ve Wellingtonu kemp, tak snad nebude problém jet s nimi.
Naši čeští známí z Pictonu tvrdili, že je Wellington moc hezké město. Nějak se mi nezdá. V kempu Top10 miláček zvonil na správce. Když má očekávat příjezd jednoho auta, druhé je snad nezabije. Ale krutě jsme se mýlili. Na otázku, zda mají volné místo odpověděl :"Go away!" Pokoušeli jsme se v mapě hledat nějaký jiný kemp, v tom se ozvalo bušení na dveře. Správce přišel, že tu nemůžeme stát. Oznámil nám, že jsme ho vzbudili ve "fucking 2,00 morning" a jestli prý máme peníze, tak tam za 40 dolarů můžeme zůstat. Keš a bez lístku. Pochopitelně jsme se mu vysmáli do ksichtu a jeli jinam. Kemp, který jsme si našli byl v Upper Hut. Cedulka na správcovské kabince hlásala, že si má každý, kdo přijede po úředních hodinách, najít nějaké místo a zaplatit ráno. Tak se mi to líbí. Přivítat nás přišla kočička.
1. března 2008 v 14:18
11.2.
Vyčetla jsem v knížce, že se zde natáčely nějaké scény z LOTR - jmenuje se to tu Harctourt Holliday Park. Velice příjemné místo, útulné sprchy a kuchyňka, po okolí se potuluje spousta koťat.
Vyrazili jsme zase na cestu.
Z Otaki do Manakau jsme vzali stopaře - jediného pravého Maora, s kterým jsme se cestou setkali a jeho slečnu. Mohlo jim být tak 18 - 19. Byli hrozně rádi, že jsme je svezli a doporučili nám pěkný kemp.
Kemp v Manakau byl opravdu krásný. Rozlehlý, dva plácky na auta, stany, čistý bazén, lesík, kousek džungle, obytný komplex. V džungli byl plácek na koncerty a tři domorodé chatky. Jsme zde úplně sami. Včera se tu konal velký koncert a je to znát.
V prádelně měli pračku a sušičku, čehož jsem plně využila.
Ráno jsme nabrali vodu, zaplatili a odjeli blíže k sopce Taranaki. Tato hora je zajímavá svým tvarem - pěkně okrouhlá. Je podobná hoře Fuji, tak si jí zahrála ve filmu Poslední samuraj.
Út. 12.2.
Poblíž sopky Taranaki není moc kempů. Schválně jsme chtěli přijet co nejblíž, abychom mohli ráno jít na tůru. Našli jsme kemp v Inglewoodu, ale ten se nám nelíbil. Kousek od Egmont Willage byla cedulka - kemp 5 km, tak jsme se jeli podívat. Soukromý pozemek byl ještě v rekonstrukci. Byla to spíš taková farma s ovečkama, kozama a hejnem much, ale na pěkném místě. Zase jsme tam byli úplně sami.
Ráno jsme se vydali k sopce. Cesta vede od návštěvnického centra. Chtěli po nás, abychom zapsali kam jdeme a po návratu, že už jsme přišli. Kdo chce být na sopce přes noc, musí zaplatit poplatek a spát jen v určených chatkách. Vybrali jsm si cestu s možností výstupu na vchol. Ale vzhledem k vlhkosti z moře je téměř vždy zahalený v mracích. Až nahoru jsme nedošli. Procházka to byla pěkná, ale po příchodu do auta začalo přšet, stihli jsme to nachlup.
1. března 2008 v 14:59
Další spoky jsou v Národním parku Tongariro, vzali jsme to cestou 43 - přes Ztracený svět. To je taková zdejší oblast. Prochází všilijakými maorskými sídly, okolo vodopádů, opuštěných uhelných dolů a místních muzeí (skoro v každé osadě). Necelých 50 km trvalo skoro pět hodin(!) kvůli nezpevněnému úseku po štěrkové cestě.
V příručce píšou, že zastávka ve Whangamomoně je povinná -osada Whangamomona se prohlásila za republiku. Celinice republiky Whangamomona sídlí v kadibudce, ale momentálně byl celník asi jinde. Pasy se prodávají v hotelu, výtěžek jde na místní školu. Prezident byl zrovna v práci, tak jsme si inzerované zdejší pivo s prezidentem museli vypít s jiným místním obyvatelem.
14.2
Kemp DOC pod sopkou Ruapehu, v kterém jsme se včera ubytovali, byl náš poslední kemp.
Ráno jsme vstali brzy, zeptali se v informacích na cestu na sopku a jeli. Ruapehu je o něco vyšší, než Lomnický štít, má 2797 m. Kdo si chce o třetinu urychlit cestu, může jet lanovkou z lyžařského střediska - zpáteční sístek stojí 20 dolarů.
Cesta byla pěkná, po kamenech vyhřátých sluníčkem.
Počasí nám vydrželo akorát ke kráteru, pak se zatáhlo, takže k sírovému jezírku jsme už nedošli. Byl to hezký výlet.
Silnice do Rotoruy vede okolo spousty vesnic s horkými prameny. Do té nejznámější - Waiotapu - jsme nešli, celé parkoviště před lázněmi okupavali Japonci.
Ve městě Rotorua je spousta motelů a všechny mají nějaké ty bazénky s horkou minerálkou. Vybrali jsem si jeden, co měl velikánskou výřivou vanu (a sprchu vedle) a zůstali zde dva dny.
2. března 2008 v 15:28| Petula
Rotorua je městčko plné atrakcí, že by je člověk nestačil všechny prohlédnout ani za týden. Všude tu smrdí sirovodík z těch horkých pramenů.
Ráno zase pršelo, tak jsme se šli podívat na gejzíry v Te Puia.
Maorské příbytky nás nenadchly, panuje tu pustá komerce, ale
vrchol všeho byl umělý oheň uprostřed maorských chatrčí. V setmělém pavilonu měli jednoho ptáka kiwi - konečně ho vidíme na vlastní oči!
Chtnala mi kukuřice vařeá v hokém jezírku, ale pochybuji, že by původní obyvatelé před příchodem bělochů znali kukuřici.
Odpoledne jsme se šli projít. Naše ulice má snad tři, čtyři kilometry - jeden motel vedle druhého. Když jsem se konečně dostali blíž k centru, začalo přšet a museli jsme se vrátit.
Večer jsme si znovu dali úžasnou lázeň v naší velké vaně.
2. března 2008 v 17:19
16.2.
Dnes naposledy jedeme autem. Z Rotoruy do Aucklandu.
Hledání hotelu v Auckalndu nebylo tak snadné, jak by se zdálo. V našm minulém New prezident měli obsazeno a jiné se nám nelíbily - polohou, nebo poskytovanýma službama. Nakonec jsme skončili v moelu u letiště. Prostorné pokoje, pěkná sprcha a dostačující kuchyňka.
Druhý den jsme vyjeli do Aucklandu na poslední vycházku. Měli jsme v plánu navštívit zábavní park, ale když jsme ho včera viděli přes plot - jeli jsme okolo vrátit auto, chuť nás přešla. Ani nemají pořádnou horskou dráhu. Radši navštívíme ZOO. Vzali jsem si taxíka v přístavu - řídila ho paní z Fiji. Dala nám své číslo a pak už nás vozila celý den.
ZOO byla pěkná a maličká - člověk ji obejde za dvě hodiny. A viděli jsme dalšího kiwiho.
Miláček pak požádal paní taxikářku, aby nás zavezla někam, kde mají třeba delfíny. Ty v Aucklandu neměli, ale měli podmořský svět Kelly Tarlton´s.
Viděli jsme tučňáky - každý den jim tam připravují 3 tuny čerstvého sněhu, rejnoky, žraloky a různé rybičky.
Východ vedl přes obligátní obchod se suvenýry.
Nazpět jsme šli procházkou asi 5 km podél pláže a okolo přístavu. Paní taxikářka už na nás čekala na svém místě. Cestou do motelu miláček ještě koupil slaninu k večeři.
Ráno jsme museli vstávat už ve 4,50, abychom stihli letadlo.
Na letišti nás zkontrolovali čichačem, zda nepřevážíme výbušniny a nebezpečné látky a mohli jsme letět.
Fotogalerie
Nejsou zde žádné fotografie, jestli k tomuto příspěvku nějaké vlastníte, nahrajte je.
Poslední aktualizace: 25.4.2013
Hodnotit kvalitu příspěvku
Diskuse a komentáře k Nový Zéland
Díky, tam se fotí úplně samo.-) Ale už se tam asi nepodíváme, možná až chlapeček vyroste.
Ten Zéland vám závidím, je to můj sen, ale to napřed budu muset překonat strach z letadel, což je…
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Tekapo
Půjčovna aut
