O Josefovi, Valencii, pekelném randálu i o

Fotografie (2)  • Foto: asmera

S podtitulem: čeho se můžete "nadít" od zaměstnanců cestovek...

Svátek Josefů, Jožinů a Pepíků je u nás dnem, kdy dospělí stejně jako jindy mažou do "Kolbenky" a děti zajisté radostně do školy. Jen někteří ze zmíněných nositelů tohoto jména a jejich přátelé budou nazítří možná vyspávat opici jako chromované vidle, pro ostatní to je běžný všední den jako jindy.

"Továrna na turisty", Oropesa  •  Foto: asmera

Jinak je tomu ve Valencii, kde se mi podařilo před pár lety prožít den "josefský" vpravdě nezapomenutelný. V tomhle španělském městě je svátek sv. Josefa, patrona truhlářů a tesařů, dnem volna a důvodem k několikadenním oslavám. Pálí se binec, pozametaný z dílen; tenhle zvyk přerostl do svátku Fallas - obyvatelé Valencie a okolí stavějí obrovské papírové figuríny, soutěží, kdo bude mít nejhezčí a právě na sv. Josefa v noci se rozhoří všude obrovské ohně. Středoevropan v úděsu sleduje, jak na náměstí, podobném pražskému Karlovu náměstí, uprostřed stromů a bloků domů, vzplane několikametrový oheň. Sice tu stojí připravené hasičské vozy, ale stejně je vám z toho lehce nevolno.

Na týdenní cestu do Španěl jsme vyráželi z podobně sychravého českého počasí, jakého nám příroda dopřává letos. Kromě několika výletů ze "základny", jíž bylo malé přímořské město Oropesa nedaleko Valencie (k mému úděsu typická továrna na turisty s pobřežní kolonádou a panelákovými hotely), byl v plánu právě "josefský" výlet do Valencie. A v programu byla i návštěva koridy v proslulé valencijské býčí aréně.

Den předem nám oznámili průvodci, že došlo k jakémusi "opomenutí" a lístky na koridu už jsou jen za 50 Euro. Někteří z účastníků zájezdu průvodcům klnuli s tím, že právě kvůli koridě sem jeli, mně to bylo srdečně putna - nějaká korida mě netankovala a za padesát euráčů už vůbec ne, za to si raději zajdu dvakrát do Národního...

Večer jsme v rámci seznamovacího večírku se spolubydlícími v apartmánu poseděli nad španělským koňakem, stylově s býčí vinětou; a cinkání sklenek nejspíš přitáhlo i našeho milého průvodce s výborným sluchem. Neopustil nás, dokud nebylo i druhé lahvi vidět dno a i s tímhle pánem, jemuž říkejme doktor, jsme si "potykali". Ve světle dalšího dění, pro něj nepříliš lichotivého, ho raději nebudeme jmenovat.:-)

Valencie nám vzala dech... Kromě pětadvaceti stupňů a slunce nás přivítala úžasnou atmosférou a architekturou. Ještě s doktorem a celou bandou účastníků zájezdu jsme zvládli prohlídku kláštera sv. Michala. A následně udělal doktor fatální chybu: vzal nás, abychom se na famózní býčí arénu aspoň podívali. Zatímco někteří vyvalovali očka na parádní amfiteátr, blbečci a kverulanti jako já, muž a naši spolubydlící, studovali nápisy na pokladnách. A ejhle: lístků bylo dost, za 4, za 7, za 15, za 50 ba i za 100 euráčů, pokud jste chtěli lóži s občerstvením. A mimořádní kverulanti si dokonce dovolili vznést návrh, že bychom si tedy mohli koupit vstupenky a na koridu jít, když už jsme jednou tady a když už dneska začíná ta bejčí sezóna... Doktor na mě zíral jako Ebenezer Vydřigroš na ducha Josepha Marleyho a žvejkal chvilku v duchu můj dotaz. Nakonec mi sdělil, že to by asi všichni nechtěli. I otočila jsem se do pléna a zjistila, že chtěli. No jo, ale korida končí až v šest a my už máme v šest sraz s řidiči u autobusu, takže to by fakt nešlo. Jak už jsem tak nepoučitelná a nepřizpůsobivá a rejpavá a vůbec nesnesitelná osoba, upozornila jsem ho, že stejně jako my disponují řidiči mobilními telefony... Doktor se ještě chvilku prokysličoval a probíral ze šoku, až ho napadl konečný argument: nejde to, nestihli bychom doma večeři... A já na to už fakt úplně jako dement, že snad si koupíme hamburgera a do rána přežijeme bez úhony na zdraví. Ne, ne, ne. Na to zas doktor. A já otázkou jako nesocializované malé dítě: A proč ne? A on, jako moudrý rodič: Protože jsem to řekl...

Tož to je odpověď, na niž už neměl co říci ani někdo, kdo jinak má rád poslední slovo.

Asi bychom se v cizím městě daleko od domova bývali byli přizpůsobili, jenže to by tu nesmělo být jedno kdyby. KDYBY nebylo hned vedle býčí arény valencijské vlakové nádraží. Vběhli jsme na nádraží, zjistili, že vlak do Oropesy jede každou hodinu a že stojí přímo pakatel. Z nádraží už jsme vycházeli s jízdenkami v kapse a zamířili rovnou k "bejčí" pokladně. A jak už tak býváme někdy jako Češi - jak jen to nazvat, napadá mě jediné slovo - připosraní, na koridu chtěli jít všichni - šlo nás sedm včetně jednoho desetiletého chlapečka. Zbytek pěkně poslušně dupal za doktorem.

Báječně jsme si užívali času do začátku koridy; pořídili jsme si program a mapu. Začali jsme průvodem; ženské v mantilách, s vějíři, v typickém ohozu a za doprovodu španělské hudby, to je cosi nepopsatelného a pro nás vskutku exotického. Ve dvě měl být "ohňostroj", našli jsme si ho na mapě a přímo na inkriminovaném místě usedli na zahrádku restaurace. Dobře jsme udělali, davy se nahrnuly dávno před druhou. Trochu mi ten "ohňostroj" ve dne vrtal hlavou. Zeptala jsem se jakéhosi děvčete a to mi řeklo, že jaksi nejde o stránku vizuální, anóbrž zvukovou. Záhy jsem to měla pochopit. Bude-li vás někdo lákat na valencijský ohňostroj, vezměte nohy na ramena. Při prvních ranách mi naprosto automaticky vyletěly pařáty k uším, ale bylo to úplně zbytečné... Duněla země, třásl se vzduch, vibrovaly útroby, svěděla kůže... A panebože, Španělé kolem nás jásali, vřískali, tleskali, radovali se - včetně mrňat na koni. Slyšet to teda nebylo, ale vidět jo. Další šok přišel po skončení té šíleně pekelné produkce: jak pomalu přicházeli, tak pomalu zase všichni odcházeli. Žádný binec, nic. Uprostřed jedné z ulic, vedoucí z náměstí, stála reklama zvaná áčko; ano, čtete dobře: ta reklama navzdory odcházejícím davům neuvěřitelně stála a všichni ji spořádaně obcházeli...

A pak už hurá do arény. Vůbec jsem neměla čas a prostor přemýšlet o tom, kam že jsem to vlastně vlezla: sedmnáctitisícimístná aréna se pomalu, ale jistě plnila; znáte to: mantily, sváteční šaty, vlasy jak havraní křídla...:-) Kulili jsme oči jak z brázdy vyorané myši, s našimi za 15 Euro vstupenkami jsme měli prima místa pěkně uprostřed, ani daleko, ani moc blízko; ani moc vysoko, ani moc nízko a ještě jsme k nim vyfasovali stylové červené klobouky; to ti se vstupenkami za čtyři dole u "obrubníku" neměli, heč:-). Nad námi partičky mladých s koženými kolujícími vaky vína a vedle nás si sedl starý pán, který v okamžiku, kdy zjistil, že jsme cizinci (ono to teda vážně bylo poznat), vzal si nás pod patronát. Zatímco my jsme nikdo nevládli španělštinou, pro něj to byla jediná řeč, kterou znal, ale vůbec to nevadilo. Rukama, nohama, posunky, grimasami nám vysvětloval co je muleta, pikador, matador...

Jsem STŘEDOEVROPAN. Při pohledu na první zápas se mi vsedě podlomila kolena a řekla jsem, že odcházím a počkám někde venku. Sedět jsem zůstala, anžto jsem měla ta podlomená kolena a představa prodírání se davy z prostředku nebyla úplně lákavá. Nevím, jak se to stalo, ale postupně jsem zjistila, že jsem "zajatá" atmosférou. Kdo nezažil, neumí si představit, jaké to je, když mnohatisícová aréna mrtvě ztichne, pak lehce zašumí a ozve se hromové a jednohlasé "Olé!". Jaké to je, když přijíždí slavnostně ozdobený vůz a místní šraml hraje slavnostní pochod. Jaké to je, když maličký, hubeňoučký chlapík v obleku, z nějž vystřelují třpytivé záblesky, tančí před několikametrákovým kolosem. Jaké to je, když zapnou reflektory a ke třpytivému obleku toreadora se přidají blýskající se zrnka písku. Když se vám zastaví srdce ve chvíli, kdy nabere kolos mrně rohy. Když se doni v lóžích zvednou a tleskají a mávají šátečky... Je jedno, co si o koridě myslíte vy osobně, ale pochopíte, že Španěl tady má otevřenou hruď a vy se mu díváte na odhalené srdce. A že pravověrnému Španělovi nikdy koridu nezakážete; Katalánec ji možná odmítne, ale Španěl nikdy. Vím, že za lístek na koridu už nikdy více neutratím ani ta čtyři Eura, ale jsem ráda, že jsem ji viděla. Jsem ráda, že jsem si zažila impozantní "Olé", že vedle mě seděl báječný a srdečný děda, že jsem poznala kožené míšky na víno (jeden jsem si přivezla domů), jsem ráda, že jsme dotáhli revoltu proti doktorovi. Až v hledišti arény nám to totiž došlo v celé kráse: průvodci, pokládaje "účastníky zájezdu" za úplné debily, chtěli zakoupit levnější lístky a rozdílem si vylepšit životní úroveň. I kdyby si lístky koupilo jen pár lidí, i kdyby (ať nežeru) koupili vlezné za dvacet euráčů, pořád je to slušný příspěvek k platu... A zřejmě jim to jindy dobře klapalo.

Pro mě přišel ten pravý horor na valencijském nádraží. Každou minutu odjížděl vlak, do Valencie se sjela snad půlka Španělska. Nechodím do Kotvy ani do Máje, je tam na mě moc lidí a tohle byla noční můra. Ještě dvě minuty před odjezdem nebyl náš vlak na tabuli a se mnou to málem praštilo, nakonec mě zcela paralyzovanou musel muž narvat do vlaku jako balík. Vedle naší sedmičlenné výpravy zbylo jedno místo k sezení a zabrala ho hezčí polovina německého manželského páru. Dáma usedla, pán nad ní vyndal z tašky sklenku na stopce a nalil jí džus. Vzpomněla jsem si, že nám ráno zabalili svačinu a mimo jiné tam bylo i vejce natvrdo. I vytáhla jsem vejce naklepané ze všech stran, že vypadalo jak stoletá pavučina, oloupala ho do ubrousku a otočila se na dámu se slovy, že mám Kinder surprise. V životě jsem viděla jen málo lidí se takhle řehtat, myslím, že na moje vejce vzpomínají stejně, jako já na jejich sklenku na stopce...

A ježto jsme seděli hned za strojvedoucím, na každé zastávce (a že jich bylo) vyšel průvodčí a desetiletý Mireček zvědavě nakukoval dovnitř. Jakožto úplná třešinka na dortu, díky níž na tenhle výlet určitě nezapomněl a ani nezapomene Mireček, přišlo pozvání do kabiny a Mireček před zastávkami troubil... Teda houkal...

Závistivé oči stádečka dupajícího za doktorem, když jim rozzářený Mireček líčil své zážitky, vám popisovat nebudu. Nenávistný pohled páně doktorův, když mě ukazoval zjevně průvodcům dalších výprav u stolu, vám taky líčit nebudu. Druhý den mi zase vykal.

Jo, a tu večeři jsme stihli.:-)))