O Řecku z Řecka č.5 - Křtiny aneb bezejmenné děti

Fotografie (1)  • Foto: manolie

Sobota odpoledne. Křtiny. 300 lidí čekajících před ortodoxním kostelem v menším řeckém městě. Opožděně dorazila I kmotra a tak ceremonie může začít.

Holčičce je 11měsíců. Konečně dostane své jmého. Doposud na něj volali "Béba", což znamená "miminko". Rodiče jsou trochu nervózní. Prodiskutovali sice s kmotrou otázku jména, které na vyzvání kněze vynese, ale kdo ví.. Jako prvorozené dítě by si rodiče přáli jméno otcovy matky, tedy babičky dítěte tak, jak je po staletí zvykem. Až budou mít třeba druhou holčičku, dostane se I na babičku z matčiny strany. Bude-li to ale chlapeček, přednost bude mít jméno dědečka opět ze strany tatínka. Vyjímkou je, pokud v rodině někdo předčasně zemře, třeba mladá maminčina sestra apd. Tehdy se miminko pojmenuje po ní. Ale v našem případě klape vše podle zažitých a zarytých tradic. Maminka moc štěstím neoplývá, protože svou tchýni zvlášť nemiluje. Jediná, kdo jí v domácnosti pomáhá je její matka, ale celých 11 měsíců od porodu se jí nepodařilo manžela přesvědčit. Tchýnino jmeno Marie se jí mimo jiné ani nelíbí. Je to nejčastěji používané jméno v Řecku.

Kněz zve hosty a rodinu dovnitř do kostela, který jako každý správný ortodoxní kostel září pestrými barvami obrázků svatých s širokými zlatými svatozářemi. Jakoby je kreslily malé děti. Těžké zlaté lustry visí od stropu, vůně kadidel až štípe v nose a "svatá rodina" se na všechny dívá z mohutných zasklených obrazů s hrubými tepanými stříbrnými rámy. Téměř všichni je líbají. Někteří jen symbolicky, velká většina ale zanechá na skle výrazný otisk svých rtů. V kostele se ještě nikdy nikdo ničím nenakazil... Budiž. Při vstupu si hosté zapalují tenké svíčky, za které nechají v připravených miskách nějaký ten drobný a zapíchávají je do stojanů s pískem. To na počest svých blízkých zemřelých, aby jejich duše odpočívaly v pokoji.

U oltáře je připravena velká "číše" s teplou vodou ozdobená květinami, ve které toho malého tvorečka celého vykoupou. Kněz začíná, za podpory dalších dvou duchovních, zpěvně číst úryvky z bible hodící se k situaci. Některé musí kmotra a rodiče opakovat po něm. Od vstupu do kostela drží dítě pouze kmotra. To zatím vyjeveně kouká na kněze, na obrázky na zdech a na obrovskou bibli. Asi po dvaceti minutách kmotra za pomoci maminky posvléká holčičku do naha. Z krásné malované dřevěné truhličky s růžovými medvídky vyndá zdobenou lahvičku s olivovým olejem. Truhličku připravila pečlivě kmotra podle zvyku. Jsou v ní nové nádherné šatičky, botky, klobouček, spodní prádlo, ale I povlečení do postýlky, sada vyšívaných ručníků, košík s dětskou kosmetikou, svíčky s mašličkama a pár dalších drobností, dárků, podle kmotřina vkusu. Do truhličky si bude později malá ukládat třeba své hračky.

Kněz drží pozorně holčičku pod pažemi a kmotra ji potírá olejem celé tělíčko, hlavičku, uši, tvář... poctivě každé místečko. Přece nebude riskovat. Říká se, že když dítěti dobře nenaolejuješ třeba šlapky, budou mu po celý život smrdět nohy! Pak kněz ponoří- posadí holčičku do "číše" a poleje jí vodou I hlavičku. Po prvním vytažení říká : "Křtí se služebnice boží...." a čeká na jméno, které vyřkne kmotra. V kostele konečně zavládne ticho. Všichni jsou zvědaví, jak se bude malá princezna jmenovat. Tchýně Marie si nervózně mne ruce. "Marie Elena", říká kmotra. Elena bylo jméno, které nestačila dát před řadou let svému dítěti, o které, jako dvouměsíční, přišla. Tchýně je spokojená. Maminka taky. Bude jí říkat Mariléna. S kmotrou jsou nerozlučné kamarádky od školních let a už jako malé holky si slíbily, která z nich bude mít dítě jako první, ta druhá mu bude kmotrou. Tím ještě více zesílí svůj sesterský vztah.

"Křtí se služebnice boží Marie Elena", opakuje kněz 3x, po každém ponoření. Pak podá holčičku kmotře do náručí do připraveného ručníku z truhličky. Pomůže ji utřít, ustřihne lokýnku vlásků, pokřižuje po hlavě, bříšku a šlapkách a pověsí jí na krk řetízek se zlatým křížkem, který kmotra dlouho a s láskou vybírala. Marie Elena ho bude nosit po celý život, musí být krásný. Už po prvním ponoření do "číše", ale holčička spustila pláč. Teplá voda se jí líbíla, ale to polévání po hlavě ne. Křičí a křičí a kněze už nechce ani vidět. Maminka s kmotrou teď mohou vzít Marilénu stranou a na připraveném slolečku jí obléct do nového spodního prádla, které do sebe nasákne zbytek oleje a ochrání tak nové, růžové šatičky před zničením. Čerstvě umytá, mastná, ale už klidnější Mariléna obejde v kmotřině náručí a v průvodu rodičů a kněze 3x číši. Opět za zpěvu kněžích. Následuje je I pětiletá sestřenice s metrovou zapálenou svící, která je ozdobená tylem, mašličkami a růžovým medvídkem.

Ceremonie pomalu končí. Kmotra s rodiči stojí teď před oltářem vedle sebe a ještě poslouchají, od kněze, tentokrát mluveným hlasem, pár osobních rad a přání do života. Pak mu políbí ruku a bibli, kmotra slíbí, že bude stát dítěti po boku po celý život, maminka se musí před kmotrou třikrát poklonit a pak už si konečně může svou ratolest převzít. To se jí vrhá do náruče s viditelnou úlevou. Mezitím někdo z rodiny projde mezi hosty a připne jim do klopy saka a na šaty malou mašličku ze stužky s maličkým stříbrným křížkem.l

U východu z kostela se pak seřadí rodiče s dítětem, kmotra a babičky a dědečkové a všichni hosté jim poslupně gratulují. Ti, kteří hned na začátku neodevzdali nějaký ten dárek, většinou oblečení pro malou, mají teď příležitost strčit tatínkovi obálku s nějakou tou bankovou do kapsy. Při východu pak dostanou nějakou sladkost, zákusek a upominkovou drobnost (dřevěnou hračku, pokladničku, panenku, svíčku apd. ke které je přivázán balíček z tylu s mandlema obalenýma v cukru).

Před kostelem ještě nutné focení a všichni se mohou přesunout do blízké taverny, kde už na ně čeká oslava. Řada předkrmů, salátů a sýrů, hlavní jídlo (většinou pečené skopové s bramborem), domácí víno, později se nakrájí velký dort a pak už se může začít tančit až do pozdního rána. Tanec zahájí kmotra s rodiči. Střídají se pak ve "vedení" tanečního průvodu, kdy se všichni drží za ruce, I s prarodiči a posléze se přidají I ostatní hosté.

Malá Mariléna spí ve svém kočárku hudba nehudba. Je unavená pláčem a je ráda, že už jí všichni přestali pusovat, koukat na ni a dali jí konečně pokoj. Od zítřka si začne zvykat na své nové jméno. Už není "Béba", jako všechny ostatní maličké miminka. Snad si na to zvykne I maminka a nebude jí říkat Béba I nadále, protože zvyk je železná košile a jsou I starší paní, kterým říkají Béba dodnes, i když v občanském průkazu stojí psáno Sofie!

Poznámka: V dnešní době od těchto tradic mladí lidé pomalu odstupují. Vybírají jméno sami, podle svého vkusu, i když pokřtít lze pouze jménem některého z desítek svatých. Proto i oni dávají většinou dvě jména. Jedno takové, aby je přijal kněz a druhé to, které se jim líbí a budou používat a to hned po narození.

Při striktním dodržování dávání jmen po prarodičích se zejm. v malých vesnicích, kde jsou vlastně všichni nějakým způsobem jedna velká rodina, stává to, že zavoláte třeba "Grigóri!!" a otočí se téměř všichni chlapci, kteří si tam hrají na náměstí. Všichni jsou Grigorisové a všechny sestřenice třeba Christíny, Despiny, Nikolety nebo Afrodity....

Výdaje spojené s kostelem platí kmotra, s oslavou rodiče. Pár dnů po křtinách by měla podle tradice maminka vyprat spodní prádlo a ručník od oleje v moři a odnést velikou svíci jako dárek zpět do kostela. Kmotra pak nesmí po zbytek života zapomenout zejména na Vánoce a na Velikonoce nakoupit oblečení a dárky pro svého svěřence, protože to na ně bude netrpělivě rok co rok čekat a to nejméně do svých 18ti let.