OD ETIOPSKÝCH KROKODÝLŮ DO DRSNÉHO ÚDOLÍ OMO VALLEY

Na posledy jsme se rozloučili s hlavním městem Addis Ababa. Navštívili jsme vyhlášený trh Merkato, vše ale bylo tolik turistické a předražené, opět se na nás nalepili tzv. Plonkaři (ti, co neslyší slovo NE a pokračují v nabízení svých služeb. My jsme ale žádné nepotřebovali), sbalili jsme se a na doporučení ..... jsme se rozjeli mio centrum Addisu. A udělali jsme mnohem lépe, po okraji silnice se rozkládali stánky, stolečky a velké koberce na kterých měli místní, převážně ženy, rozloženy nejen vlastní výpěstky z políček, ale také nádherné hliněné kávové konvičky od malinkatých jednohrdlovách až po veliké dvouhrdlé, mističky, kávové soupravy a vše co k tomu patří. Vždyť přece Etiopie je kávový ráj. Tak jsme si na památku jsme si koupili jednu dvouhrdlou konvičku a vyrazili jsme směr jih a Omo Valley. Zastávku jsme si udělali v jednom z pěkných národních parků – Nechisar či Nech Sar (v překladu Bílá tráva). Leží na jih od Addis Ababa u města Arba Minch (v překladu 40 pramenů). 514km2 rozlehlý park s „Bridge of God“ (Mostem boha) ležícím mezi dvěma jezery, kakaově zbarvené jezero Abaya a modře s bílími plážemi jezero Chamo nabízí příjemné safari. Na březích a v mělkých vodách se vyhřívají až 5metrový krokodýli, ve vodě chrochtají hroši, mezi tím vším se také koupe i pár bláznivých Etiopianů. Na obrovské pláni pobíhají stáda zeber, přímorožci, buvolec Swayne‘s Hartebeest /na listině ohrožených druhů), gazely a také spousty domácího dobytka poháněného pasáky. Nocovat nás poslali do kempu, kde přespávali nějací nejspíš budoucí rangeři na výcviku, takže jsme na noc aspoň měli ochranku a mohli jsme si nerušeně vychutnět západ slunce odrážející se v hladině jezera a poslouchat ticho divočiny. Poslední odpoledne jsme se rozhodli, že se ještě sjedeme podívat na místo zvané „Crocodile market“, na mapě a v GPS cesta ukazovala pár kilometrů někam dolu k jezeru. Cestu jsme našli, na některých místech se dalo poznat, že tam tudy kdysi vedla cesta, ale jinak bylo vše zarostlé vysokou hlubokou trávou. Jeli jsme krokem a i tak to nevyšlo a spadli jsme předkem auta do pěkné díry, od zajíce či lišky to určitě nebylo, byla podstatně větší. Tady se ukázalo, že nápad mužské části naší rodiny se vyplatilo uposlechnout: „Vezměte si s sebou naviják, nikdy nemůžete vědět, kdy ho budete potřebovat.“ A hle, je to tu. Bez něj bychom tam možná byli ještě dnes, neboť do těchto končin, jak jsme se později dozvěděli, téměř nikdo nezabloudí, možná, že by si na nás vyhublých pochutnal i ten predátor který právě tuto oblast obývá. Tvrdili nám, že leopard. Trvalo nám asi hodinu a půl vrátit auto zpět na všechny 4, ale dostali jsme se z toho s nějakými kosmetickými vadami. Přes koupel v jednom z teplých a studených pramenů jsme se spolu s pár mladými Etiopiany, kteří si mezitím zde vyprali i prádlo.

Z Arba Minch jsme jeli přes Konso a Woito do oblasti stále ještě tradičních kmenů – Omo Valley. Cesta jako polní, žádný asfalt a čím dále od středu země, tím méně civilizované a více tradiční oblasti, tradiční lidé, tradiční odění, tradiční stavení, nástroje a tradiční kultura. Žije zde několik různých kmenů. Nejznámější jsou Mursi, nomádi žijící převážně v odlehlejších oblastech Omo, mluví řečí Mursi spadající do surmic jazykové skupiny. Jejich drsný výraz v obličeji a vzhled přitvrzuje u řen typický proříznutý ret s vloženým hliněným talířkem, velikost talířku určuje krásu ženy. Nošení talířku mělo zabránit únosům a odvlečení do otrokářství. Mursi jsou jedni z drsnějších kmenů této oblasti. My jsme je nenavštívili, jednak jsou turisty celkem obletovaní a z toho důvodu k návštěvě také dost drahý. K návštěvě jedné z nejbližších vesnic je třeba vstup do národního parku Mago a vše je zpoplatněno (denní vstupné do parku, denní vstupné do vesnice, průvodce a také každé foto, které provedete, a můžu vás ujistit, že slyší velice dobře kliknutí fotoaparátu). V sobotu ráno byl v Jinka trh, kde se slezlo spousty místních, jedna část byla plna výpěstků a dobytka a v druhé části posedávali ženy se svými kanystry plnými pálenky Arake (místní destilát z kukuřice), tam jsme také spatřili pár Mursiů. Neměli sice talířky v puse, nebyli nastrojení na přehlídku a o to pro nás byli zajímavější.

Z trhu jsme pokračovali směr keňské hranice, cesty nemají žádné směrovky, což někdy může být pěkně zapeklité. I my jsme se ztratili. Naštěstí nás míjela Toyota s místními kmene Hamar a dvěma mladými Evropany. Následovali jsme je, přijali jsme pozvání na návštěvu do vesnice. Posadili nás mezi stařešinu, přivítali nás kávovým seremoniálem, a protože bylo období sucha, pití kávy z velkých rozpůlených, vydlabaných a vysušených dýní zvaných „kalabaš“ předcházel rituál přivolání deště.

Ve stejných kalabaších servírovali vařené šišky z čiroku, které jsme zapíjeli teplým mlékem z vysoké kalabaše. Komunikace byla jednodušší, neboť oba mlaďasové uměli řeč Hamar.

Druhý den brzy ráno jsme vyrazili na barevný trh plný Hamarů v tradičním oblečení. Bylo celkem horko, všichni se poskládávali do stínu pod stromy, pod celty a do stínu domů. Nabízeli nejen výpěstky jako obvykle, ale i výrobky z kalabaše a korálků, které pocházejí právě z České republiky.

Andrea a René