Od Horní Lhoty na Janův hrad u Vizovic

Fotografie (52) • Foto: Franta

Zhruba v půlce října jsem po poledni ženu vytáhl na „menší“ zdravotní vycházku. Tahle nesměřovala do nejbližšího okolí Zlína, našim cílem se stala romantická zřícenina Janova hradu u Vizovic. Otázku, kterým nám dosud neznámým terénem se k ní přiblížit, jsem vyřešil hravě: jelikož je všední, ale krásný podzimní den, jede nám na Tutkovské sedlo se zastávkou u hájovny autobus... no a odtud je to k „hradu“ jen asi hodinka pěší chůze.

Od busové zastávky u hájenky, která už spadá do katastru Horní Lhoty, vede po hlavním hřebenu Vizovických vrchů modrá značka. Jenže hned na začátku trasy jsme potkali cedulku, která kvůli polomům vstup na ni zakazovala. To nám ale vůbec nevadilo, protože já doma už při studiu mapy zjistil, že kus pod hřebenem vede tím naším směrem souběžná lesní asfaltka, takže jsme se vlastně díky tomu vůbec nemuseli drápat nahoru do kopčiska. Pravda, jakési to stoupání i po asfaltu ze začátku bylo, ale zbytek už parádička, pohoda. Silnička se kroutila mezi smrky, modříny i listnatci a z několika míst se nám otevřel hezký pohled nejen dolů do údolí Dřevnice, ale i na hradbu vrchů na protilehlém horizontu, patřících už sousedním vrchům Hostýnským.

Pak se pod Spleteným vrchem na naši silničku napojilo i červené turistické značení, které napřed kleslo do sedla a po okraji vyhlídkové louky nás vyvedlo až na témě vrchu s názvem Janova hora.

Tady jsem byl mile překvapen, že došlo k přeznačkování trasy, která nyní vede do Vizovic přímo přes zříceninu. (Když jsme tudy s Janou před lety kráčeli poprvé, tak jsme ji minuli a já ji poprvé na vlastní oči spatřil až na výletě s revírníkovic před více než dvěma léty, ale to jsme ji ještě museli pohledat. Kdežto Janiny zraky se dnes Janovým hradem potěší premiréově...)

Musím přiznat, že jsem je tentokrát při vstupu do areálu ruiny tentokráte kulil i já: člověk si řekne, co jsou to pouhé dva roky, ale tentokrát to bylo i pro mne tady téměř k nepoznání. Ten upravený a prokácený areál s turistickým přístřeškem tu minule ještě nebyl, studna neměla poklop, dvůr „hradní zříceniny“ byl zavalen sutí a ona neměla dřevěnou přístavbou s vyhlídkovým ochozem, který – jak nám řekl ten pán, jež ji zrovna zamykal – čeká už jen na kolaudaci a poté bude přístupný i turistům...

O potěšení projít se celým areálem, ba ani o vyhlídku jsme ale nepřišli. Ta se totiž na Dřevnicko otvírá už z toho upraveného nádvoří, ale daleko lepší je sestoupit kousek níž na louku, kde výhledu nebrání žádné stromy. Při zpětném pohledu pak možno obdivovat nejdelší stěnu patrového objektu, nazývaného hradem.

Jenže on to opravdový hrad nikdy nebyl!

Jako Prokopovský dvůr jej nechal mezi lety 1710 až 1713 vystavět hrabě Prokop Gervas Gollen, pán vizovického panství. Stavba objektu v podobě romantické hradní zřiceniny, v němž se nacházelo několik panských pokojů a v přízemí stáje pro hovězí dobytek, jej přišla na 2151 zlatých a 32 krejcarů. Největší dřinu ale poddaní zažili při hloubení té studny ve skále, kdy na vodu narazili až za tři roky!

Netrvalo to dlouho, pan hrabě se dostal do dluhů a musel všechny pozemky okolo Prokopovského dvora rozprodat. Na Starém hradě (později Janově hradě, jak stavení na Janově hoře začali nazývat sami Vizovjané) pak už sídlily jen ovce a jejich panský pastýř.

Po úpravě objektu v něm od roku 1922 až do roku 1990 (!) sídlil hajný s manželkou a třemi syny. O rok později jej nějakou dobu využívali skauti a roku 1995 Janův hrad postihl požár, který zlikvidoval střechu i nosné dřevěné konstrukce a nádvoří bylo zavaleno popadanou sutí.

V tomto neutěšeném stavu se nacházel až do roku 2013, kdy začali Příznivci Janova hradu s konzervací jeho stěn. V roce 2015 se sdružení přejmenovalo na Spolek Janův hrad a od té doby zde až do dnešních dnů vykonal veliký kus práce. Za šest, kdy se začalo se záchrannými pracemi, tu bylo odpracováno 1371 brigádnických hodin a „hradní areál“ se změnil k nepoznání.

Dokončena je konzervace zdí proti zatékání, staticky zajištěna jižní i západní strana a vstup do místnosti nad sklepem má nové dveře. O vyhlídkové přístavbě a zkultivování nádvoří od náletových dřevin a úpravě na kulturní areál už jsem se zmínil (však odsud bylo odvezeno na 130 kubíků suti!), ale zastavme se ještě u té hluboké studny:

Původní její hloubení trvalo tři roky, teprve pak byla studna o průměru necelých dvou metrů a hloubce 18 m hotova. Původní dřevěný rumpál byl odtud před rokem 2000 „někým“ přemístěn do Vizovického šenku. Roku 2013 se započalo s čištěním, přičemž se muselo odstranit sedm metrů různého harampádí, dřeva, hlíny, cihel a kamení, které dolů popadalo anebo je tam naházeli zvědaví návštěvníci. Na vodu pracovníci narazili v 17 metrech, ale na vlastní dno studny až v hloubce 22.5 metru. Studna byla poté znovu vyzděna a zakryla ji dřevěného konstrukce nového rumpálu.

Janův hrad je nyní majetkem města Vizovice a ono jeho opravy také z větší části financuje.

Po prohlídce jsme lesem seběhli na louky a pasínky pod temenem hory a po polní cestě, roubené sem tam pasekářskými usedlostmi stále sestupovali ty poslední dva kilometry až do centra Vizovic. Zapadající slunce visící už nad samým obzorem svými oranžovými paprsky hezky nasvítilo okolní krajinu a my po celou dobu sestupu obdivovali stále se měnící panoráma.

Nejsou tu žádné velehory, ale přitom je tahle kopcovitá končina, rodící namísto strdí švestky - stejně jako život tady - sladká i trpká na pohled...

Poslední aktualizace: 2.4.2019

Od Horní Lhoty na Janův hrad u Vizovic na mapě