Okolo Chřibské – Trošku pohádkové (kola 0815 pt.3)

22.8.2015

Po včerejší velké túře nepotřebujeme hltat kilometry, dnes si chceme trošku užívat, to však nebrání včasnému odjezdu, ačkoliv přeci jen si dopřejeme i rané kávičky u naší chatičky. Abychom splnili i resty v místě ubytování, provedeme zevrubnou obhlídku chřibského kostela, který je zasvěcen sv. Jiří. Ne zcela vídaným je u kostela pomník nějaké války z roku 1859. Jestli se nepletu, tehdy jsme (coby součást Rakouska) válčili někde v Itálii, asi o Benátsko.

Chřibský kostel nese stopy pozdní gotiky a renesance, bohužel nemají tu ve zvyku větrat, takže náhled do interiéru je nám odepřen. To už ale na nás čeká zbytek výpravy, který nevyžaduje prohlídek historických objektů. První kilometry směřují k Dolní Chřibské, čili po rovince (mírně z kopce). Na křižovatce se podívám na vyhlídku u stejnojmenné hospody, čím je skála tak výjimečná. Výhled příliš důležitý není, ovšem zajímavější je svatý obrázek (Navštívení Panny Marie), čerstvě vymalovaný ve skalním výklenku, jde rekonstrukci staršího díla. Ještě podobných (zajímavých) děl cestou objevíme víc.

V prvních kilometrech nás provází říčka Chřibská Kamenice, někde vedle cesty by se dal vidět zbytek akvaduktu, bohužel zřejmě nepozorností jsme minuli, nicméně kolem cesty nacházíme další svaté obrázky, jak se přiblíží nějaká ta skála. Po příjemné projížďce následují hory. Inu žídné Polabí. Výjezd do Rynartic je v závěru dosti výživný. Protože dojíždíme s Petrem poslední (něco jsme cestou fotili), na konci stoupání už jsou usazeni v trávě čelní cyklisté. Ovšem sděluji myšlenku, že na odpočinek není čas, na to je hospoda. Stačí pojet o půl kilometru a objevíme šipku k hotelu Zámeček, ovšem o pár desítek metrů daleko sympatičtější hospůdku Na konci světa.

Zajímavá je již vyhlídka od předzahrádky, hbitá obsluha hned vyzvídá čím nás má zásobit, než přijede zbytek výpravy, máme již natočené.

Personál nás zavede i do mírně utajených míst lokálu, skoro by se nechtělo místo opouštět. Ještě před odjezdem učiníme výstup na vrchol nad hospodou, Křížový vrch nabízí téměř ideální kruhový rozhled, nejzajímavější jsou samozřejmě blízké skály Českého Švýcarska, k tomu výrazné kužely Lužických hor, v dáli i stolové hory Labských pískovců.

Z kopce následuje další sjezd, ovšem opět první v čele nehledí co se děje kolem cesty, když tedy za zatáčkou objevím kapličku Ecce Homo, zastavíme sami s Petrem.

A kousek pod kapličkou malá pohádková atrakce, skála s trpaslíky. Jde o dílo místního kameníka, který ve skále vytesal stezku, vyzdobenou barevnými reliéfy trpaslíků, pokud dobře počítáme, je jich sedm, Sněhurka tu má vyvedený portrét.

V Jetřichovicích jsme tedy zase poslední, ale zbytek musí čekat, abychom určili další směr. Ten máme naštěstí vymyšlený, sledujeme Jetřichovickou Bělou, což je pravostranný přítok Kamenice. Nejdřív mineme Starý Mlýn (což je penzion), skalnaté údolí směřuje k Dolskému mlýnu. Tam se Bělá vlévá do Kamenice. Protože místo je značně profláknuté, díky známosti z různých pohádek není nouze o dav návštěvníků. Před samotným mlýnem je středisko volnočasových aktivit, samotný mlýn, přesněji ruina je skryta ve skalách u soutoku. První filmovou pohádkou byla zrovna ta nej, tedy Pyšná princezna, v 50. létech byl mlýn ještě téměř kompletní, postupně však zpustnul, takže dnes se dochovaly jen kamenné stěny, o to víc je však dnes místo tajemnější a atraktivnější.

Nechtíc jsme svědky malé tragédie, holčičku bodla vosa a řev, který vydává byl občas nesnesitelný, zejména ve srovnání s množstvím mladšího dorostu, který si pobyt v pohádkovém místě evidentně užívá.

Trasa k Dolskému mlýnu je víceméně jednosměrná, je třeba se tedy o nějaký kilometr vrátit, u Starého mlýna odbočíme na kopec, do Vysoké Lípy. Hotel Lípa příliš nenadchne nabízenými pokrmy, tak na pozdní oběd míříme o kousek dál. Nabídka pokrmů je uspokojivá a k mé(a Petrově) velké radosti lokál nabízí borovičku (tu Jelínkovu, čili bílou). Co by to bylo za čundr, aby nebyla borovička. (nejde o žádnou alkoholickou dávku, pouze malou čtvrtéčku na zažívání).

Spokojeni s posilňující zastávkou vyrážíme k další pouti, nebude to daleko, asi po kilometru na kraji lesa vykukují vrcholky skal s patrnými návštěvníky. Děvčata (k jejich velké škodě) nechtějí navštívit skalní hrad, na Šauštejn tedy jde pouze mužská část výpravy, dámy pojedou samy (cestu naštěstí znají),

Kola zamykáme u rozcestníku, na hrad jdeme pěšky. Skalní hrad byl vytesán přímo do pískovce, spíš šlo o dřevěné stavby, z kterých se nedochovalo nic. Sloužil v průběhu 14.. století, ovšem v posledních letech své existence jako sídlo lapků a jiné verbeže. K vrcholu se musí vylézt po několika schůdcích a žebřících, místy i pěkně strmých. Vrcholky skal ale nabízí velmi pěkná panoramata. Zajímavostí je fakt, že blízký severní svah je vlastně vrcholem Malé Pravčické brány, kde jsme byli včera.

Prohlídka skalního sídla se protáhla, tak ani nečekáme, že děvčata doženeme. Nakonec cesta (jménem Vysokolípská, dále Česká silnice) není příliš kopcovitá. Tou Českou jsme vlastně již zčásti projeli včera z Tokáně, a jak dorazíme ke křižovatce, máme před sebou již známý, dvakrát projetý úsek, teď ještě jednou do kopce. Jsme očekávaní na tom pravém Tokáni, tedy na bývalém zámečku, mj. zde točí plzeň a k dokonalosti už nic nechybí, neboť v nabídce lihovin je rovněž borovička a to dokonce Spišská.

Podvečer na Tokáni je úžasný, nicméně večer nás čekají na večírku, neb se očekává, že vytáhnu dvanáctku (ne pivo ale hudební nástroj) a zapojím se do všeobecného veselí.

 

23.8.2015

Čtyři dny utekly jako voda a nachýlil se čas k odjezdu. Jako vždy, i letos je v nabídce možnost odjet přímo autobusem, nebo ještě pár kilometrů absolvovat na kole do místa, kde Doprava čeká. Nebude to nijak daleko, ale v horách si budeme trošku máknout. Jedeme zase v osekané sestavě, tedy s Janou, Marcelou, Petrem, ale připojí se Viky, neb jeho kamarádi poněkud přebrali a na sport se necítí.

Od Bajtlichu vyrážíme pěkně přímo do kopce, zvolili jsme sice téměř hlavní 263 (silnice II. třídy), k ránu ještě není takový provoz a není to tak daleko, zejména do kopce (asi 2,5 km). Po té jsme odměněni dlouhým sjezdem, na konci něhož se můžeme podívat do České Kamenice. Kdo jel autobusem, zřejmě prohloupil, sem totiž výprava nezamířila. Kamenice je totiž k našemu velkému překvapení velice pěkným městečkem. Nemáme sice příliš čas se zdržovat, ale náměstí se líbí všem, dá se nahlédnout do farního kostela, k prohlídce nás vybízí i průvodce u Mariánské kaple, na tu ale nemáme bohužel čas. A to se má jednat o nejvýznamnější poutní místo Severních Čech.

Z České Kamenice nás totiž čeká ještě jeden kopec, nevymýšlíme žádnou objížďku, ač tedy použijeme silnici č. 13, není zas tak drastický provoz, jen nás čekají asi 2,5 km táhlého stoupání do Kamenického Šenova. Ačkoliv město je proslulé jako centrum sklářství (škola, muzeum), nijak zvlášť nás svými půvaby neuchvátí. Ostatně hlavním účelem pobytu na náměstí je konečné občerstvení. Čirou náhodou narazíme na známé tváře. Díky tomu nám uživatelé autobusové Dopravy upřesňují konečný směr a místo, kde nás dopravní prostředek čeká. O tom místě samozřejmě víme dobře, jen se tedy dovíme, že sotva kilometr už ne příliš do kopce a jsme na parkovišti. Pár desítek metrů pak závěrečná atrakce, Panská skála. Geologické varhany jsou vlastně bývalým lomem, kde se těžil čedič. Jakožto výlevná hornina tu velmi krásně vytuhnul v typické sloupcovité odlučnosti a protože moudré hlavy brzy pochopili o jakou zajímavost se jedná, byla těžba zastavena a čedičová skála je tak jedním z divů, který jistě rád shlédne každý geolog – amatér.

Návratová cesta v podstatě kopírovala tu příjezdní, ovšem poněkud (to je mírný výraz) nás zklamala opětovná návštěva hospody v Zahrádkách. Jestliže jsme ve středu obdivovali hbitost perzonálu, v neděli s příchodem jiné směny se kvalita obsluhy značně pohoršila. Strava sice zůstala chutná, ale tempo nebylo z nejrychlejších. To se navíc výprava rozdělila do dvou skupin (přes silnici je ještě jedna hospoda).

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3