Okolo Luhačovic
Představa toho, jak strávíme poslední lednovou sobotu nabyla díky příznivé předpovědi počasí reálnou podobu: pojedeme na výlet do Luhačovic!
Byli jsme tam s Janou už sice mnohokrát, ale v zimě (i když je ta letošní zase bez sněhu) ještě ne. Aby z toho nebyla zas jen stereotypní procházka lázeňským centrem, prostě se mu tentokrát úplně vyhneme. A zamíříme do míst, která neznáme. Tím myslím Pražskou čtvť a přilehlou obec Pozlovice. Takže z toho bude taková menší „okružní jízda“, absolvovaná pochopitelně jen po vlastních nožičkách.
V pozdním ránu usedáme do busu a zaujmeme místo poblíž nervního řidiče. Janino povídání mu po chvíli leze na mozek a okřikne ji, že na ně není zvědavý. Asi se chudák špatně vyspal, má zažívací potíže anebo mu zdrhla žena s jiným... kdo ví?
Chápu, že to také nemá lehké, ale mohl by se chovat trochu profesionálně (vždyť mu ten autobus nepatří) a zachovat dekorum. Taky nemám po ránu rád zbytečné kecy, ale díky tomu, že je Jana do hloubi duše uražená a posupně mlčí až do Dolní Lhoty, mohu se v klidu zamyslet, čím vším pro mne jsou Luhačovice.
Začnu tím, čím kdysi byly:
Místem, kde se jednou za rok jelo s rodiči na Odborářský den. Krom toho, že jsem se musel účastnit vystoupení všelikých folkórních souborů, které mne moc nebavily, plynul tento den ve znamení jiných, daleko příjemnějších požitků – v konzumaci výborných lázeňských oplatků, zmrzliny a limonád... a pochopitelně nechyběl ani dobrý oběd, který byl v jedné restauraci odborářským rodinám k mání zadarmo.
Místem s nádhernými lázeňskými domy, kolonádou, fontánou a rozsáhlým parkem. Ještě jako malý šušeň pamatuju i rozjásanou Slováckú búdu, kde to tehdy opravdu žilo!
Místem, kam jsem se po vysvědčení vždycky moc těšil. Kromě obligátní knihy jsem se zde v raném mládí dočkal i jiných nečekaných bonusů. Jednou mi zde byla tatínkem zakoupena sada fotek Winnetoua a Old Shaterhanda, které jsem tehdy sbíral. Podruhé zase hned tři sešity comiksů o dobrodružstvích neohroženého Hanse Klosse, známého širší veřejnosti z populárního TV seriálu S nasazením života.
Místem, kde člověk procházel Kolem upravených minerálních pramenů, jejichž odporná a nechutná voda se naprosto nehodila k uhašení žízně. Milosti se ode mne dostalo jen pramenu Ottovky.
Mnohem později, kdy byl bratřík kvůli plicnímu onemocnění na léčení ve Cvikově (a pak i tady v Luhačovicích), jsem byl jednou maminkou vyzván, abych na kole zajel nabrat do demižónku jeho voděnky, která dělala sourozenci dobře. I usedl jsem na svůj neznačkový bicykl a šlapal a šlapal, abych se do večera stačil vrátit k domovu. Kromě ujetí hezkých pár desítek kilometrů na mne čekalo i překonání tří velkých kopců, z nichž zvláště ten u Petrůvky byl velmi „záživným zpestřením“ cesty.
Ale člověk byl tehdy mladý a blbý, a tak mu to tolik nevadilo...
Dokonce jsem si stihl na kole odskočit i do vesničky Podhradí a vyšplhat se ke zříceninám Starého Světlova! Jen mi hlava dodnes nebere, jak to, že jsem si při tomto odskoku nestačil všimnout krás Pražské čtvrti, Kolem níž jsem musel projíždět.
No, ruku na srdce – proč asi? Za první jsem to na kole kalil jak bratři Pospíšilovi... a za druhé – v dobách vyspělého socialismu se na opravu památek kašlalo, a proto jsem si tehdy nevábných vilových fasád v té rychlosti nestačil všimnout!
Ale už dost. Musím skončit se vzpomínkami, neboť právě přijíždíme do Dolní Lhoty, kde musíme přestoupit na cestě k Luhačovicím na jiný dostavník. Při výstupu ještě vrhnu na „zlého“ pana řidiče děkovný pohled a venku už jsou mé ušní bubínky bombardovány přívalem Hluku z úst milované, leč rozčilené manželky, která se musí svěřit, co se jí mezitím za té půl hodiny v hlavě událo.
Při pohledu na bývalé Sluneční lázně a lázeňský dům Jestřabí její zloba ale taje jak Jarní sníh a jen co vytáhne fotoaparát, už se blaženě culí do jeho hledáčku. Musím ji jemně upozornit, že tady už jsme byli mnohokrát (navíc se tudy budeme za chvíli vracet), ale nyní ať laskavě nabere směr Pražská čtvrt. Protože je Jana jinak celkem poslušné děvče, mám ji za chvíli v patách.
Hned za ohbím silnice se také zaseknu: našim očím se tu zjeví pohled na moderní rehabilitační pavilon, v jehož sousedství stojí ve volně přístupné zahradě nádherný secesní skvost, označovaný jako Vládní vila. Jeho fasádu zdobí (stejně jako na sousední, ale už o trošku méně honosnější Pracnerovu vilu) unikátní fresky od pražského malíře Ládi Nováka. Vilu si nechal v roce 1907 vystavět c. k. stavební rada Alois.O.Samohrd a hostil v ní významné veličiny a také příslušníky rakouskouherské šlechty.
Později se stal majitelem vily J.Ander, majitel firmy ASO, která vlastnila dvacet obchodních domů, rozmístěných nejen u nás, ale po celém světě. V roce 1948, kdy mu byla firma soudruhy znárodněna, byly ty obchoďáky u nás přejmenovány na PRIOR. Poté prošla vila velkou rekonstrukcí (a dostavbou) a sloužila jako Vládní vila pro ubytování četných stranických delegací, které do ČSSR zamířili na soudružskou návštěvu.
Po sametu se to obrátilo - ve vile si lebedili představitelé nové vlády – a nyní slouží jako velmi atraktivní boutigue hotel, určený samozřejmě jen pro tu nejnáročnější klientelu.
Po důkladném nafocení objektu postoupíme o dům dál - k vile Pracner, která byla v historizujícím slohu vystavena dle návrhu arch.Vladimíra Fischera v roce 1906. Tady už je to s focením poněkud ošemetnější, neboť objekt se přes plot fotí blbě, a tak zamíříme o pár desítek metrů dál, kde se nám otevře pohled na svah, vyplněný řadami skvostných penzionů a vil. Každý objekt je sice jiný, ale mnoho z nich hostilo známé pražské kulturní osobnosti. Velká část byla pojmenována po význačných pražských lokalitách, a tak dostala tahle nádherná secesní a historizující zástavba název Pražská čtvrť. Kromě jmen jako Strahov, Loreta, Vyšehrad, Letná či Emausy je zde k vidění třeba vila Valaška anebo Perštýn. Ta poslední se od jiných čímsi liší a zdá se, jako by sem nepatřila. Zdání ale klame: právě Perštýn byl jednou z prvních vil, která tu byla postaveny!
Ještě pro vaši informaci: celá tahle slavná Pražská čtvrt původně spadala do katastru sousedních Pozlovic a k Luhačovicím byla připojena až v roce 1925.
Musím se přiznat, že na ty krásné domy na začátku čtvrti oba valíme oči jak tenisáky. Přeje nám počasí a oba by jsme nejraději vyrazili nahoru ulicí a jali se portrétovat všechny ty objekty, ale plán naší cesty jasně hovoří o něčem jiném: tahle místa podrobně prozkoumáme až na zpáteční cestě! Nyní ještě popojdeme pod nádherný a honosný objekt hotelu Augunistiánskýdvůr a sousední lázeňský dům Praha, pokloníme se jejich kráse... a pak už čelem vzad a hurá na okruh!
Když procházíme okolo objektu bývalých Slunečních lázní, neodoláme a ještě nakoukneme do dvora, kde se má ukrývat Sirný pramen. Je tam, ale bohužel vyschlý a ani odér síry nemožno tu načuchat...
Pak už po širokém, kroutícím se lázeňském chodníku proti toku říčky Šťávnice. Pozoruhodností je cestou k přehradě víc než dost. Nejprve se kromě vlastního řečiště můžeme pokochat hezkým umělým vodopádem. Za Jestřabím vrchem s teplárenským komínem, který je decentně kryt vysokým stromovím lesa, přecházíme po lávce na druhý břeh a tady míjíme četné lázeňské domy, penziony, hotely, restaurační zařízení či rekreační objekty. Zajímavý je pohled přes potok na zadní odvrácený trakt Augunistiánského dvora, k němuž je přistavěna historizující kaple. Pak už následuje mírné stoupání a záhy se nacházíme na hrázi Luhačovické přehrady. V dnešním krásném dni tu pochopitelně nejsme sami – výletníky či lázeňskými hosty se to tady jen hemží.
Po hrázi pak na druhou stranu (když už není sníh, ještě že je aspoň na vodní hladině led!) a odskok do svahu ke Kolibě U černého psa. Bohužel – na oběd si musíme nechat zajít chuť, nevaří se tu. Volíme proto alespoň tekuté občerstvení. Po něm nezbývá, než zvednout zadky, vrátit se k hrázi as podél druhé strany přehrady pokračovat až k zátoce, u níž se vypíná hotel Adamantino.
Tento objekt je mi něčím povědomý: právě v tomhle a žádném jiném jsem přece kdysi byl na dvoudenním školení SSM. Tehdy se mu ale říkalo Voroněž...
Za hotelem míjíme zajímavé dětské skluzavky, za nimi stoupáme po silničce na hřeben. Kdybychom neměli od starého kamenného kříže pohled na přehradu proti slunci, zdrželi bysme se tu déle, takhle ale pokračujeme až nahoru na hřeben. A za ním se před námi kromě okolní nádherné kopcovité KRAJINY vyloupne bělostná kulisa prvního stavení obce Pozlovice. Shodou okolností je to právě stavení nejpamátnější, protože se jedná o kostel sv. Martina.
Pozlovice jsou poprvé připomínány roku 1412 a brzy v obci stál i malý katolický kostel a fara. V husitských válkách se pak stal sídlem kališníků, ty vystřídali luteráni a ke katolické víře se obyvatelstvo vrátilo až o mnoho let později. Díky peněžnímu daru od majitele panství – Pavla Serenyiho, se místní v roce 1642 dočkali nového krásného a renesančního svatostánku. Radovali se z něj jen pouhých dvacet let. Pak sem vtrhli Turci a Tataři a okolní krajina se stala němým svědkem válečných hrůz a pustošení, při nichž byla lidská sídla i kostely vypáleny a nezůstal stát pomalu kámen na kameni. Aby toho nebylo málo, ničivý vpád vetřelců se zanedlouho ještě jednou zopakoval. Tentokrát byli na vině kuruci. Teprve poté si kraj i lidé vydechli a začali pomalu napravovat válečné škody, kostel svatého Martina se dočkal barokní přestavby a byl rozšířen.
K naší velké radosti je branka do hřbitova s okružní kamennou zdí otevřena a my můžeme chrám obdivovat nejen zvenčí, ale protože se vevnitř zrovna uklízí, tak s laskavým dovolením i zevnitř. Kromě interiérů chrámu s renesančními prvky jsou zajímavé i ty venkovní náhrobky, umístěné u venkovní zdi. Poté už se s krásným chrámem loučíme a po schodišti zamíříme dolů do středu obce. Cestou míjíme barokní kříž.
Centrum obce tvoří zajímavé náměstíčko, v jehož středu stojí socha sv.Jana Nepomuckého a světci dělá společnost budova hasičárny se zajímavým moderním minikomplexem budov s hodinovou věží. Ta budova naproti, co vypadá jak zámeček, je fara. A to velké zdobené stavení je Hotel Ogar s restaurací. Nyní mimo sezónu bohužel nefunkční. Máme smůlu a hlad neukojíme ani ve vedlejší restauraci s pizzérií, protože je dnes sobota a koná se v ní svatba. Nezbývá tedy, než dojíst vlastní zásoby a po krátkém odpočinku se vydat dolů Pozlovicemi nazpět ku Pražské čtvrti.
Při zpětných pohledech vidíme, že jsou Pozlovice umístěny v nádherné kopcovité krajině a namísto hradu či zámku nahrazuje tuto dominantu právě silueta chrámu sv.Martina. Z nevyššího místa silnice máme pohled na protilehlou travnatou stráň, kde se procházejí koníčci. Pak už následuje anabáze po asfaltu silnice, naštěstí to není daleko a zanedlouho míjíme lážeňský dům Prahu a opět stojíme na mostě pod Pražskou čtvrtí. Slunce nám i nadále přeje, proto vedou naše další kroky do jedné veliké pohádky. Těch nádherných stavení a vilek, co jsme dnes viděli, z našeho vědomí jen tak nezmizí... i teď, když píšu tyto řádky, jako bych je měl rovnou před očima. Tady opravdu popisu netřeba, stačí si prohlédnout obrázky ve Fotogalerii...
Zatímco si Jana fotí ještě ty poslední z nich, zamířím po chodníčku lesoparkem k ruinám Slovácké búdy. Je to velmi smutný pohled, vidět Trosky něčeho kdysi tak krásného... a ještě smutnější je, že se ani neuvažuje o její rekonstrukci. Škoda, přeškoda – věřím, že peníze na její znovuvybudování by se nějak sehnali a jistě by mnoho z nás přispěli i nějakým finančním příspěvkem. Bohužel – namísto záchrany kulturního dědictví se u nás raději za milióny staví novodobá atraktivní zábavní monstra a ještě se - jako v případě Stezky do oblak - umístí do jedné z našich nejkrásnějších horských oblastí...
Kde tohle všechno jenom spěje?!?
Vracím se hluboce rozčarován za manželkou, společně přejíždíme busem k luhačovickému nádraží a zbylý čas k odjezdu domů vyplníme ještě návštěvou zahrady u barokního zámku. Mají v ní krokodýla, divočáka a obřího šneka. I když tyhle animals vypadají jako živé, jsou „jen“ velmi umně vysochány ze dřeva...