Okouzlení Novým Zélandem: Hobití krajina a maorské tradice

Hobitín  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Po příletu na Nový Zéland jsem si hned všiml, že to tady prostě není jen tak obyčejné místo. Už jenom to letiště bylo plné nápisů ve dvou jazycích: anglicky a v maorštině. Pomyslel jsem si, že by to tu měl Tolkienův Bilbo docela rád – dokonce i místní bankovky zdobí čarokrásné hory a ptáci, co vypadají jako z jiného světa.

První zastávka: Auckland, město plachetnic

Moje putování začalo v Aucklandu, kde jsem se hned dostal do pravé novozélandské atmosféry. Město je plné plachetnic a moderních kaváren, ale hned za ním začíná divočina. Jakmile jsem přejel do první přírodní rezervace, pochopil jsem, proč místní tomu říkají "země dlouhého bílého oblaku". Nad mořem se válely mraky, které vypadaly, že by je mohl sepsat sám Tolkien do nějaké pohádky.

Do krajiny hobitů

Samozřejmě, moje srdce cestovatele mířilo do Hobitína – ano, toho opravdového! Hobbiton je vesnička postavená přímo na natáčení Pána prstenů a Hobita. Když jsem se procházel kolem těch malých domečků s kulatými dveřmi a zapadl do hospody U Zeleného draka na trochu piva (které je mimochodem výborné), pochopil jsem, že magie Nového Zélandu je vážně živá. Cestou zpátky jsem potkal dokonce i pár místních, co tvrdili, že někdy ve večerních hodinách zahlédli na obzoru skutečné skřety. Přísahali na to, což mi připomnělo, že tady se legendy berou opravdu vážně!

Dál na jih – k sopečným vrcholům a maorské kultuře

Další zastávka byla v Rotorue – městě, které doslova žije, dýchá a občas trochu zapáchá, protože celé sedí na geotermální aktivitě. Obří gejzíry, barevná jezírka plná minerálů a bahenní jezírka, co vypadají jako kotlíky nějakého čaroděje. Ale Rotorua má ještě něco víc – je totiž centrem maorské kultury.

Když jsem vešel do marae – což je tradiční maorská shromažďovací hala – přivítali mě místní zpěvem a tančícím hākou. Vyprávěli mi o svých předcích, kteří dorazili na kánoích, a když jeden starší muž z komunity spustil příběh o stvoření světa, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v dávné legendě. Maorština zní jako písnička sama o sobě, a když mi pak vysvětlili tetování na jeho tváři, začal jsem chápat, že každý vzor má svůj význam a příběh.

Jihozápadní divočina – setkání s kiwi

Cestou na jih jsem minul hory, řeky, co vypadají jako v malbách, a dostal jsem se až do národního parku Fiordland. Když jsem projížděl novozélandskými serpentinami a každou chvíli zíral na další úchvatný výhled, byl jsem vážně rád, že jsem si nezapomněl sjednat dobré pojištění auta – silnice tu totiž občas připomínají spíš drsný terén než pohodlnou asfaltku. Při pohledu na všechny ty úzké mosty a zatáčky, kde se jezdí vlevo, jsem byl vážně rád, že jsem si před odletem vyřídil mezinárodní řidičák – tady se člověk musí občas cítit trochu jako hobit na cestě do neznáma. Tady jsem se konečně setkal s národním ptákem kiwi – malým, legračním tvorem, který si mě omrkl jedním okem a pak se zase schoval do lesa. Mají na to, aby to byli slavní ptáci, ale zároveň vypadají trochu rozpačitě, jako by ani sami nevěřili, že na jejich počest pojmenovali celou zemi.

Loučení, co bolí

Poslední den jsem strávil v Christchurchi, městě, které se stále vzpamatovává z ničivých zemětřesení, ale vyzařuje z něj síla a odolnost. Jeho obyvatelé mají tak vřelý přístup, že když jsem odjížděl, měl jsem pocit, že tu nechávám kus svého srdce.

Nový Zéland mě vtáhl do světa, kde se mísí dávné mýty s moderním životem, kde příroda překvapuje na každém kroku a kde každý kopec, každé jezero i každá hora mají svůj vlastní příběh. Jestli mě někdy zasáhla „země dlouhého bílého oblaku“ kouzlem, bylo to právě tady – v krajině hobitů, hrdých Maorů a jedinečných kiwi.