Okružní cesta Egyptem - část 2.

Den 3. - pátek 23.2.

Ráno jdeme nejdříve na snídani, která je podávána v nejvyšším patře hotelu s krásným výhledem na Nil. Po snídaních, na které jsme zvyklí z předešlých hotelů jak v Káhiře, tak ve Fajjúmu, je tahle pro nás milým překvapením. Švédské stoly se vším možným nám dávají šanci se konečně pořádně nasnídat a zároveň se kochat pohledem na modř Nilu a zeleň v jeho okolí. Po snídani si jen bereme věci z pokoje, vyrovnáváme účet v hotelu a vyrážíme na další cestu. Před hotelem se nás policisté samozřejmě nezapomínají zeptat, kam jedeme, tak jim říkáme některá místa, která podle průvodce stojí za to v této oblasti vidět. Jako první z nich chceme jet k Místu mrtvých, které by mělo být jedno z největších pohřebišť na světě a leží asi 5km od El Mínie na druhém břehu Nilu. Cestou vyjíždíme klikaté serpentýny, odkud je krásný výhled na město i zelené plochy podél Nilu, tak na chvíli zastavujeme a fotíme si pár fotek. Potom pokračujeme po silnici dále nahoru, jedeme okolo nějakého vojenského areálu, ale už nám připadá cesta trochu dlouhá, určitě je to víc než 5km, začínáme si říkat, že asi jedeme špatně a že jsme se dali jinou silnicí než jsme měli. Nakonec ale opravdu přijíždíme k Místu mrtvých neboli Záwijjit el-Mejjitím. Před námi se rozprostírá na tisíc hliněných kopulí, které označují muslimské hrobky. Na tomto hřbitově jsou však i hrobky křesťanské označené samozřejmě kříži. Vylézáme na kopec na protější straně silnice, z kterého je pohled na pohřebiště ještě lepší. Další plánovanou zastávkou mají být skalní hrobky Bení Hasan, vyhloubené do útesů ve skále cca 16km odsud. Vydáváme se na cestu podél Nilu, kde projíždíme místními vesnicemi a stáváme se s naším „moderním" autem celkem atrakcí. Děti za námi vybíhají z domů a všichni na nás koukají jak na návštěvníky z Marsu, navíc, když vidí, že v autě je cizinka. Nevím, jak se nám daří minout hrobky i „budku" patřící k objektu, která je hned přímo u silnice, ale prostě ji míjíme a pokračujeme dále do vesnice. Dojíždíme až na konec, kde silnice končí a dál vede jen pouštní cesta. Otáčíme se a ptáme se místního chlapíka, který nás posílá zpátky. To zatím netušíme, že sem pojedeme dneska ještě jednou. Cestou zpátky už konečně vidíme jak hrobky ve skalách, tak i tu „budku", sloužící jako vstup do objektu. Parkujeme auto a hned se nás ujímá místní policajt, vyptává se, co my tady, a vede nás k pokladně. Ale není nějaký otravný či protivný a nabízí nám také, že s námi půjde nahoru k hrobkám. Sice říkáme, že není potřeba, ale on chce jít snámi. V té chvíli také vidíme, kdo další se vydal na prohlídku hrobek. Nejsou tu davy památekchtivých turistů, zato davy egyptských dětí různého věku zřejmě na školním výletě. A už si na mě začínají ukazovat, kluci pokřikovat a snaží se mnou mluvit. Po koupení vstupenek se v doprovodu policajta vydáváme nahoru po schodech k hrobkám. Že jich ale je (těch schodů :-( ). Konečně se udýchaní dostáváme nahoru k hrobkám. Podle průvodce je tu 39 hrobek z období Střední říše patřících různým šlechticům, ale jen 4 z nich jsou přístupné veřejnosti. Policajt, který s námi je, nám dělá i průvodce, samozřejmě bude chtít nějaký bakšíš, ale alespoň se něco dozvíme. Jen děti, hlavně kluci, začínají být čím dál dotěrnější, chtějí jít přesně tam, kam jdeme my, až je z jedné hrobky hlídač musí vyhnat a držet je dál, abychom měli klid. Na chvíli mě zastavují i dívky, může jim být tak kolem 12 - 13let, jedna z nich mluví celkem dobře anglicky, tak se mě chtějí na něco zeptat. Ptají se, jak a proč se mi líbí Egypt a jeho lidé a proč jsem si vybrala za manžela Egypťana a tak podobně. No prostě připadám si jak movie star.... Po prohlídce všech čtyř hrobek, Baketovy, Chetejovy, Amenemhetovy a Chnumhotepovy, se vydáváme následováni samozřejmě dětmi zpět dolů. Plánuju si spočítat schody, ale děti mi trochu znemožňují se soustředit, takže kolik jich je, nevím. Náš průvodce nás zve také na čaj, ale ten s díky odmítáme, že toho chceme ještě dost stihnout, dáváme mu nějaký bakšíš za jeho doprovod a výklad, mezi těmi dětmi navíc občas musel být jak osobní ochranka, a ptáme se ho na chrám Speos Artemidos, který by podle průvodce měl být někde poblíž, asi jen 2,5km odsud. Ano, je to tak, říká a posílá nás dál do vesnice, odkud jsme se již jednou vraceli, prý tam úplně na konci cesty. Tak se opět vydáváme do útrob místní vesnice, ale když přijíždíme na konec silnice, stejně si nejsme jistí, kudy dál. Jsou tu dvě pouštní cesty, tak se po jedné vydáváme. Odchytáváme jednoho chlapíka, který tu jede na traktoru a ptáme se ho, kde je chrám. Dovádí nás k němu, ale pak zjišťuje, že je zavřený a tak si musíme dojet pro správce objektu, který má klíč, bez něj se tam nedostaneme. Chrám zřejmě není skoro navštěvovaný, proto nemají dané „otevírací" hodiny, ale kdo si ho chce prohlédnout, zaskočí si za tímto správcem a ten ho tam dovede. Chlapík jede dokonce s námi a jde vyzvednout správce osobně. Chceme vzít správce s námi autem i s jeho dcerou, která jde s ním, ale to odmítají a jdou ke chrámu pěšky, a to i se svou flintou přehozenou přes rameno. Co kdybychom byli nějací banditi nebo by nás nějací přepadli :-) ... My tedy jedeme po cestě a před chrámem na ně čekáme, ale to už přibíhají po cestě. Chrám Speos Artemidos byl vytesán do skály za vlády královny Hatšepsut a jsou v něm stejné sloupy s podobiznou Hathor jako v jejím známém chrámu v Luxoru, zde jsou však nedokončené. Po té, co si chrám prohlédneme a správce ho zase zamkne, se už nenecháme odmítnout a vezeme ho i s dcerou domů autem a dáváme mu samozřejmě bakšíš. Následuje nezbytné pozvání na čaj, ale čas kvapí, tak se vydáváme na cestu vesnicemi zpět k hlavní silnici.
Vzhledem k tomu, že jedeme po východním břehu Nilu a nechceme přejíždět zjednoho na druhý, kde by měly být také nějaká zajímavá místa, jako Tuna el-Gabel nebo pozůstatky slavného města Hermopolis, další vybrané místo, na kterém se chceme zastavit je Amarna (Tell al-Amarna), místo, které si zvolil jako hlavní město Egypta známý rebelský faraón Amenhotep IV. neboli Achnaton. Bohužel zřejmě někde míjíme odbočku z hlavní silnice, holt s ukazately je to tady slabší, a už jsme skoro u města Asijút, a to už se tedy vracet nebudeme. Tak třeba příště...
Asijútem pouze projíždíme, Mahmoud tady ani nechce zastavovat, a hlavně si nic nedávat k jídlu, prý tu jedí krysy :-( ...tak jen přejíždíme na západní břeh a dál pokračujeme po něm. Po cestě mezi Asijútem a Sohágem je několik známých klášterů, ale my chceme zkusit stihnout chrám Abydos, který je ještě několik kilometrů za Sohágem. Proto si jen po cestě kupujeme něco malého k jídlu, což jíme v autě a pokračujeme dále na jih. Na křižovatce před odbočkou ke chrámu Abydos nás, jak jinak, kontrolují a vyptávají se kam jedeme, na odpověď ke chrámu a po kontrole dokladů a oddacího listu nás mladý policajt nakonec pouští, i když ze začátku dělá zase nějaké cavyky, ale nabádá nás, že pokud by se někdo ptal, tak nás neviděl a nestavěl. Od hlavní silnice je to k chrámu asi 5km, ale po děsné silnici, všude samá díra nebo hrbol a do toho spousta oslů a jiných zvířat podél silnice, ale na to už jsme zvyklí, takže nic nového. Bohužel po přijetí k chrámu nám sdělují, že už nás dovnitř nepustí, zbývá jen asi 20minut do zavření a to už je prý málo, tak si ho alespoň fotíme zvenku z prostranství. To už se na nás zase lepí turistická policie a opět další kolečko vysvětlování, kdo jsme, co tu chceme a kam jedeme. Ještě hledáme nějakou možnost odskočit si na WC, tak nás policajt bere do jedné místní kafeterie, kde jsou typické „krásné" egyptské toalety, což ale člověk v případě nouze neřeší, hlavně, že se mu uleví. Když už jsme v kafeterii, dáváme si alespoň čaj. Celou tu dobu s námi je tenhle policajt a o něčem se baví sMahmoudem. Pak mi Mahmoud sděluje, že s námi zpátky od chrámu musí jet policejní auto kvůli bezpečnosti a kdesi cosi. To už mě chytá můj amok, jako pokaždé, když se mě někdo snaží kontrolovat a vnucovat něco, co nechci. Tak říkám Mahmoudovi, ať mu vzkáže, že žádnou ochranu nechci a nepotřebuji, že jsme projeli sami pořádný kus Egypta, tak tady na 5km nepotřebuji ochranku. Mahmoud mu to vysvětluje, ale policajt se nenechá odbýt, prý je to nařízení, a jde s námi ven před kafeterii. Přesvědčuji Mahmouda, že budu řídit, sice se mu nechce na téhle příšerné silnici mě nechat, ale nakonec souhlasí. Tak když už musím mít sebou policejní doprovod, tak jim to chci nechat trochu „sežrat". Začínám uskutečňovat svůj „vzteklý" plán. Nejdřív jedu co nejrychleji, co mi silnice dovolí, předjíždím všechny auta před sebou a milí policajti hurrá za mnou. V další fázi mám v plánu naopak jet co nejvíc nejpomaleji, ať si tu cestu teda pěkně užijou. Bohužel se mi do cesty přimotává jeden pěkný hrbol, přes který skáču celkem ve velké rychlosti, až se auto otřásá, a to už Mahmouda rozzlobí a oboří se na mě, že pořád musím dělat problémy, ať radši zastavím a že bude řídit on. Nechci dělat větší problém a rozruch a naštvat ho ještě víc, tak ho raději nechávám řídit. To už jsme ukřižovatky a vjíždíme na hlavní silnici, tam to vypadá, že policejní auto zůstává a dál s námi nepojede. Ale ono ne...jen se střídají a posílají s námi jiné auto, zřejmě mají rozdělené revíry. Tohle ale jede rovnou před nás a pokračuje celou cestu před námi až k další kontrole. Tam nás zase staví, už jsou onás zajisté informováni, že mají co dělat s nějakou bláznivou turistkou, která řídí jak smyslůzbavená :-) . Na této kontrole nám to za to dávají slíznout a nechávají nás tam tvrdnout dost dlouho. Navíc mě rozčilují znova, protože nás nechtějí nechat pokračovat cestou, kterou jsme si zvolili. Předtím mi Mahmoud vyprávěl o způsobu „boje" a rivality mezi muslimy a křesťany v této oblasti, kterou si dokazují tím, kdo postaví větší boží chrám. Takže tu na jednom místě stojí opravdu vysoký kostel a hned vedle něj opravdu vysoká mešita, protože ani jedna strana nechtěla zůstat zahanbena tou druhou a navíc je postavili naprosto uprostřed polí. A tak celou dobu mluvím o tom, že tato dvě stavební „díla" musím vidět, a to znamená jet do Qeny odbočkou z hlavní cesty, což se ale policajtům nelíbí, že po této cestě nejsou žádné kontroly a chtějí po nás pokračovat po hlavní silnici. Tak jim to odkyvujeme, ale stejně jsme rozhodnuti, pokud nenastane nějaký zádrhel, jet po naší vybrané trase. Musíme si pospíšit, protože už se začíná stmívat, a jak známo, v Egyptě je pak rychle tma, tak aby z toho něco bylo. Mahmoud se pořád snaží soustředit, abychom neminuli správnou odbočku, ale nakonec je to v pohodě, odbočka je jasná a ani tu není výjimečně kontrola, takže se nemusíme nikomu zpovídat a jedeme rovnou. A opravdu po několika kilometrech se před námi uprostřed polí objevuje obrovský kostel s věží až „do nebe" a hned vedle něj stejně obrovská (nebo větší? ) mešita. No, pokud by místní náboženští představitelé „bojovali" pouze takovouto formou, tak by to ještě nebylo tak hrozné :-)

Odtud již jedeme přímo na město Qena, silnice je tady celkem dobrá, jen tu opravdu nejsou žádné kontroly, zaplaťpánbu. V Qeně se nezastavujeme, tu už známe „jak své boty" a v chrámu v Dendeře jsme již také byli, takže jedeme rovnou směrem do Luxoru, kde máme v plánu přenocovat a ráno vyrazit na západní břeh prozkoumat méně navštěvované památky.
Po příjezdu do Luxoru parkujeme auto v centru města nedaleko Mc Donalda a čeká nás úkol najít na dnešní noc hotel a taky již máme celkem velký hlad, vždyť jsme celý den skoro nejedli. Nejdříve chceme najít hotel. Narážíme na nějaký hotýlek kousek od místa, kde parkujeme, tak se jdeme zeptat na nocleh. Necháváme si ukázat pokoj, ale moc se nám nelíbí, je takový stísněný a i postele vypadají „oslizle", tak říkáme recepčnímu, že se jdeme teď najíst a že pak přijdeme. Kdybychom řekli, že si to ještě rozmyslíme, tak nás určitě nepustí. Už jsme opravdu hladoví, tak cestou zapadáme do první restaurace, která se nám naskýtá, a dáváme si konečně večeři. Po ní pokračujeme s hledáním hotelu. Nakukujeme ještě do dalších dvou hotelů, jeden vypadá už celkem luxusně a nechtějí nám ukázat pokoj, dokud jim nepředložíme oddací list, který jsme zatím nechali v autě, tak už se tam nechceme vracet a nakonec se rozhodujeme pro ten třetí, nepamatuju si už jméno, ale je hned kousek od korníše a má výhled na Nil, ačkoli náš pokoj zrovna ne, ale jde nám hlavně o přespání, takže to neřešíme. Necháváme na recepci pasy a oddací list a jdeme se osprchovat a převléknout než se vydáme na večerní obhlídku Luxoru. Když se vracíme na recepci pro pasy, prý ten, co je šel ofotit, se ještě nevrátil...jistě Luxor je zapadákov, kde nemají nikde ani kopírku...ale že tu hned bude. Nechceme jít ven bez pasů a oddacího listu, protože po zkušenostech, kdy nás pořád někdo kontroluje, nechceme přijít do problému. Tak čekáme na recepci a pořád nic...recepční mu už několikrát volá, že prý už jde, a zase čekáme další čtvrt hodinu. Už se nám skoro nikam nechce, přemýšlíme, že si jen sedneme na střešní terasu a dáme si čaj tam, ale nakonec už přichází a jdeme přece jen ven. Procházíme se po korníši kolem osvětleného Luxorského chrámu a sedáme si na čaj do kafeterie na břehu Nilu. Pak už jsme ale tak unavení, že se raději vydáváme na cestu do hotelu, ani jít pěšky už nemáme sílu, tak si bereme taxíka a jdeme rovnou spát. Ráno nás čeká západní břeh, chceme tam být brzy, dříve než přijede konvoj s turisty z Hurghady....

Den 4. - pátek 24.2.

Ráno ještě před snídaní se jdeme podívat na střešní terasu, o které nám večer říkal recepční, a kocháme se pohledem na Nil a Luxor. Snídaně je „klasika", už ne taková jako včera v El Mínii, no, co se dá dělat, každý den není posvícení. Po snídani se pakujeme z hotelu a vyrážíme na západní břeh.
Nejprve zastavujeme u hlavní pokladny a Mahmoud nám kupuje lístky. Máme naplánovanou návštěvu méně známých a navštěvovaných míst: Údolí královen, Dér el Medina a Medinat Habu. Jako první míříme do Údolí královen. Navštěvujeme tři hrobky, ono jich ani o moc víc otevřeno není, ale oproti slavnějšímu Údolí králů jsou tu hrobky „chudší". Z Údolí královen míříme rovnou do nedaleké dělnické vesnice Dér el Medina. Tohle místo vypadá skoro jako „naše" Město duchů, říkáme si, jen ta doba je přece jen poněkud rozdílná. Dá se tu podívat také do několika skalních hrobek, tak se tam vypravujeme, jen musíme čekat, až se po úzkých schodech nahoru vyšplhá skupina postarších turistů, některých i s holemi, tak jim to nejde až tak moc dobře. Po návštěvě hrobek ještě procházíme celým sídlištěm úzkou stezkou a na jejímž konci se nachází malý ptolemaiovský chrám zasvěcený bohyni Hathor. Z Dér el Mediny se pak přesouváme k nádhernému chrámu Ramesse III. Medinit Habu. Tady máme trochu problém kvůli vstupenkám, protože v hlavní pokladně nám předtím řekli, že se kupují až tady na místě, ale tady nás odkazují zpět na hlavní pokladnu. Naštěstí ta není tak daleko, jen objedeme jeden blok domů, kupujeme lístky a vracíme se zpátky a konečně můžeme do chrámu. Podrobnosti z chrámu popisovat nebudu, to se musí vidět, protože chrám je opravdu nádherný, včetně velice zachovalých barev na sloupech a stropech, musím říct, že je to jedno z mých oblíbených míst v Luxoru. Na jednom místě nás ještě odchytává místní hlídač a že nám udělá společnou fotku...souhlasili jsme, ale on jich pak chtěl fotit nespočet, ještě další, ještě další...čím víc fotek, tím větší bakšiš, že...fotky jsou samozřejmě téměř nepoužitelné a rozmazané, ale hlavně, že jsme mu udělali radost.
Po návštěvě Medinit Habu si na chvíli posedíme před chrámem v kafeterii, dáváme si čaj a pak už vyrážíme dále na jih po západním břehu, protože naše další zastávky chrámy Esna a Edfu se nacházejí právě na tomto břehu. Do Esny je to z Luxoru asi 50km, ale cesta vede po místní silnici a mezi vesnicemi, takže se nedá jet moc rychle, je potřeba se vyhýbat oslíkům, lidem a dětem skákajícím do silnice a každou chvíli zpomalit před speciálními egyptskými „retardéry", občas spíše kopci na silnici. Ale zhruba za hoďku přijíždíme do Esny, motáme se chvíli v místních ulicích, přece jen provoz je tu silnější než na vesnicích, až dojíždíme k Nilu. Kotví tu několik turistických lodí pro plavby po Nilu, ale jinak v ulicích žádní turisté nejsou, všichni se prochází či opalují nahoře na palubě lodí. Ptáme se někoho na chrám, tak nás navádí, parkujeme nedaleko a pak musíme projít krytými stánky se suvenýry k chrámu. Ani tady žádní turisté nejsou a když přicházíme kchrámu, jsme tam také sami. Chrám v Esně je zasvěcen bohu s beraní hlavou Chnumovi, který údajně stvořil lidstvo vytočením na hrnčířském kruhu z nilského jílu. Zajímavostí je, že stojí cca 9m pod úrovní okolních domů. Chrám je to malý, nachází se v něm 24sloupů s hlavicemi lotosového květu.
Čas letí a už je odpoledne a my chceme stihnout také chrám v Edfú, takže se zase vydáváme na cestu. Edfú je od Esny cca 65km. Jen na jedné kontrole nás zase musí zastavovat a kontrolovat. Mahmoud jde spolicajtem do budky a já čekám v autě...čekám, čekám...5 minut, 10minut, už mě to nebaví, co tam dělají, vždyť nám utíká čas! Tak se sbírám, zamykám auto a jdu to zjistit. To bych nebyla já, kdybych měla zůstat čekat vautě a nedělat problémy. Hlídkující vojáci na mě samozřejmě civí, když si to štráduju k policejní budce, ale na to už jsem zvyklá. V budce Mahmoud něco řeší s jedním policajtem, zřejmě šéfem místního checkpointu (vlastně chick pointu, jak na některých píšou :-)). Ptám se Mahmouda, co je za problém...šéfík zřejmě musí dělat pána důležitého a vyptávat se na všechno a pak ještě volat nadřízenému, aby nás nahlásil a dostal povolení nás pustit dál či co. Ať si volá, kam chce, ale my tady nebudeme tvrdnout půlku dne. Není lepší recept na rychlé vyřešení, než se začít rozčilovat a trošku je vynervovat.
Pak nás tedy pouští a zanedlouho už vjíždíme do městečka Edfú, do kterého míříme kvůli návštěvě chrámu boha Hora. Cestu k chrámu nacházíme lehce, jen se vydáváme za množstvím drožek a autobusů, které tu projíždějí a všechny míří ke chrámu. Za chvilku už dojíždíme na parkoviště a hned zprvního pohledu je zřejmé, že tady nebudeme jedinými návštěvníky tak jako v Esně. Parkoviště je plné autobusů a na cestě k chrámu se táhnou zástupy turistů :-(No nevadí, když už jsme tu, samozřejmě si chrám nenecháme ujít. Rozepisovat se více o tomto chrámu, myslím, nemá cenu, spousta z vás ho jistě již navštívila a zbytek ještě navštíví, tak si jen připomenu Mahmoudovo přání se nechat zvěčnit u sochy sokolího boha Hora přesně jako hlídač na obrázku v našem průvodci. Při obchůzce chrámu nás u zadní zdi chytá jeden z místních policajtů, je neodbytný a pořád nás chce fotit a povídá Mahmoudovi ochrámu a další všemožné věci, (co by neudělal pro nějaký bakšíšek:-) ), tak mu děláme radost a dvě fotky ho necháváme cvaknout, dáváme mu pár liber a mizíme. To abyste si nemysleli, že tohle se zkouší jen na turisty, s Egypťany taky a je to ještě jednodušší, protože ti nemůžou hrát, že nic nerozumějí :-( .
Náš původní plán je zůstat přes noc v Edfú a ráno jet buď ještě do Asuánu navštívit Mahmoudovi příbuzné nebo jet rovnou domů.
Jenže náš plán ztroskotal na tom, že v Edfú prý není žádný hotel. Každopádně za celý den jsme příšerně hladoví, tak se chceme jít nejdřív najíst a pak budeme řešit co dál. Tak hledáme nějakou restauraci...hledáme, hledáme, ptáme se i místních, až bloudíme v úzkých uličkách města. Na jednom místě se dokonce ocitáme v "pasti", když se proti nám v úzké křivolaké uličce vynořuje náklaďák a za námi si to zase kluše oslík s povozem. Prekérní situace, ale to by Mahmoud nebyl Egypťan, kdyby si s ní neporadil :-)Prostě egyptské řidičské umění se nezapře, já bych tam odsud nevycouvala. Nakonec jsme zase venku a v podstatě se vracíme na místo, které jsme před tím několikrát objeli a zjišťujeme, že jedna restaurace je hned tam. Nacházíme místo k parkování a jdeme tam. Majitel nám kromě objednaného kebabu a kofty začíná přinášet všechno možné, od polívky, několika druhů salátů, rýže a bůhví čeho ještě, tak mi to přijde nějaké podezřelé a říkám Mahmoudovi, jen abychom se pak nedivili, kolik si za to řekne. Samozřejmě, že jsme se divili...bohužel nebo spíš bohudík si částku už nepamatuju, ale doslova nám spadla čelist, protože známe ceny v podobných restauracích. No nic, zase poučení pro příště, kterého se stejně jistě držet pokaždé nebudeme :-( .
Mezitím se ptáme místních na nějaký ten hotýlek, kde bychom mohli přespat, ale prý v celém Edfú je jen jeden a ten není nic moc, spíš jen pro Egypťany. Tak řešíme, zda budeme pokračovat do Asuánu nebo se vydáme na cestu zpět. Vzhledem ktomu, že již po celé cestě nás každý den ruší miliony telefonátů, zejména od Mahmoudova starších bráchů, kde že jsme a kdy už přijedeme...bez nás to tam přece nemůže fungovat...rozhodnutí padá na cestu zpět. Ovšem aby okružní cesta byla kompletní, nepojedeme přece stejnou cestou zpět do Luxoru a Qeny a odtamtud do Safagy, ale chceme prozkoumat trasu jinou, a to z Edfú přes poušť do Marsa Alam a podél pobřeží pak do Safagy. Sice je škoda, že už je tma a moc toho z cesty neuvidíme, ale o to bude dobrodružnější. Hned za chvíli už vyjíždíme ze zeleného pásma políček a palmových hájů do pouště. Co nás však překvapuje, že tu není, jako obvykle na všech cestách, žádná policejní kontrola, tím líp, aspoň nás nikdo nebude zpovídat a můžeme jet rovnou. Cesta tedy není žádná procházka růžovým sadem, jedna Ostrá zatáčka střídá druhou, navíc na ní jedeme poprvé, tak vůbec nevíme, co nás čeká, ale aspoň tu není žádný provoz jako na silnici z Qeny do Safagy, tak se proti nám nevyřítí ze zatáčky žádná auta. Vlastně za celou dobu potkáváme jen asi tři. Ale zvládáme to jakžtakž v pohodě, když už ale na nás padá únava a vyčerpání, jako ze sna se v dáli objevují světla. Co to může být, přemýšlíme...za chvíli už dostávají obrysy a před námi se vynořuje kafeterie. A ne kafeterie ledajaká, opravdu luxusní, turistická, se spoustou světel a toaletami tak pro celý autobus. Tak to je přesně ta správná chvíle na přestávku. Dáváme si čaj a od zaměstnance se dozvídáme, že je úplně nová a připravená pro turisty, protože již brzy tudy začne jezdit konvoj z Marsa Alam do Asuánu, aby autobusy nemusely do konvoje přejíždět až do Safagy. Po celé délce této trasy kolem sebe v poušti vidíme stíny spousty velikých stromů a jen litujeme, že je tma a nemůžeme koukat po okolí, protože to tu musí být opravdu pěkné a zajímavé. Mahmoud mi říká, že tu i žijí divocí velbloudi volně v poušti a spousty beduínských rodin, protože poušť tady je pro ně mnohem bohatší než více na severu kolem Safagy a Hurghady. Tak snad příště se sem vydáme přes den...
Na konci pouště těsně před Marsa Alam už ale policejní kontrola funguje, (asi víc lidí jezdí vopačném směru než my, nebo si policajt zkontroly v Edfú zrovna někam odskočil :-) ), takže tentokrát už se nevyhýbáme „výslechu" a kontrole dokladů. Policajti taky jsou pěkně vykulení, když se před nimi objevuje auto s cizinkou na této cestě a takhle v noci. Po pár kilometrech už dojíždíme do malého městečka Marsa Alam, které se teprve spolu s přílivem turistického ruchu začíná rozrůstat. Ještě hledáme a nacházíme benzínku a doplňujeme nádrž a rovnou pokračujeme v cestě...ještě před sebou máme asi 200km a už je kolem 11.večer. Tady už se jen vzájemně udržujeme v bdělosti a kromě telefonátu od staršího bráchy, kde že teda jsme a kdy se vrátíme, se už nic neděje...asi jsme měli zůstat přece jen o den dýl :-(

Fotogalerie