Opět pod Bílými Karpaty pt. 2
18.8.2014
Ráno zcela vymetená obloha, tak velím přibalit plavky (co kdyby), než se ostatní vybalí, pokochám se u zámku, včera mě vyhnali. Prozatím stejnou trasou do údolí, ovšem z cesty uhýbáme hned v následujících Záhorovicích, za humny vede značená cyklotrasa, sice polní cesta, ale dobře sjízdná. Není to daleko a jsme na kraji Nezdenic, včera nás v hospodě místní občan navnadil, že uvidíme Stříbrné jezero. No už tam asi dlouho nebyl. Na horním konci vesnice mají sjezdovku a u ní zatopený lom. Místo vcelku pěkné, ale Plitvički to nejsou. Pod sjezdovkou pramen kyselky a nedaleko koupaliště. Moc pěkné, ale zavřené. Podle otevírací doby je už hodinu otevřené, ale nikde nikdo. Že by už i na koupáku bylo zavírací pondělí?
Tedy bez osvěžení vyrážíme na další pouť, musíme přes kopec, jde o hřebínek mezi Vrchůvky (355 m) a Širokou (425 m), tedy žádná velehora, ale z údolí je převýšení přes 100 m. Petr si dá Lenku na lano, ta si pochvaluje jak je to s pohonem rychlé. Na vršku je obstojný výhled, i odsud je pěkně vidět na zámek N. Světlov, na východě a jihu máme před sebou všechny Lopeníky a Velkou Javořinu, dál v údolí další cíl, Bánov. Minule nás tam trápil hustý provoz, dnes má obec obchvat, tak je celkem klidno. Ne tak úplně, asi mají zelené pondělí, parta kosičů a hrabačů provádí mohutné kosení místní zeleně. Malá zastávka u obchůdku a dál na jih. Musíme tedy překonat nový obchvat a ačkoliv je před námi mírný sjezd, díky protivětru musíme šlapat do Suché Lozi. Kromě starosty Gazdíka a skončené pouti tu mají zajímavý moderní kostel. Na chodníku dvojice bezdomovců ještě dospává včerejší opici (jeden velmi těžce). Zastávka v místním hostinci, ale nepokoušíme se je napodobit.
Údolíčko Nivničky nás dovede do Nivnice. Ačkoliv je drtivá většina naší výpravy tvořená bývalými nebo současnými pedagogy, nemají zájem mimo nás zbylých nepedagogů shlédnout památník učitele národu. To i přestože průvodce u vchodu tvrdí, že Komenský se nemohl narodit nikde jinde než právě tady.
Ovšem rozhlednu u Sv. Trojice zvládnou všichni, přestože je na kopci. Je to jedna z těch šesti rozhleden, co si postavily okolní obce. Naštěstí patří k těm lépe umístěným. Snad jen pár vzrostlých olší brání výhledu na Lopeník, jinak jde skoro o kruhový výhled. Pod námi je tedy Nivnice, ovšem širokému okolí dominuje zástavba Uherského Brodu, většina dalších vsí je schovaná za kopečky výběžků Bílých Karpat a okolní Prakšické pahorkatiny.
Náročný výstup nás vyčerpal, když projíždíme kolem hospody Hubertova myslivna, menu se zvěřinovým gulášem je neodolatelné.
Cesta přes kopec do Dolního Němčí je sice v opravě, ale vedle vede již v podstatě hotová cyklostezka. Obcí jen projedeme, kolem potoka asi vede nová cyklostezka, ale značení na směrovce udává Hluk 7 km, při tom je to asi polovina, neznaje celou skutečnost, jedem raději po silnici (při zkoumání mapy tam cyklostezka je, jde tedy o špatné značení), samozřejmě se našlo pár blbečků, kteří si musí na cyklisty zatroubit.
Na Hlucké tvrzi mají IC, kousek naproti obchod s koly Cyklotéka, vedlejší – neméně zajímavá vinotéka bohužel zavřená. Musíme opravit malou závadu na Janině přesmykači a pomalu se otáčíme k severu. Za kopcem je Vlčnov. Obec, proslulá jízdou králů má spoustu jiných atrakcí (muzeum pálenic),my ale míříme k masivu Myšinec (355 m). Na jeho úbočí najdeme řadu lidových staveb, búd. Nejde ovšem o vinné sklepy, spíš o takové stodoly (stodůlky) k ukrytí sklizeného ovoce či nářadí, i když někdo si v búdách sklep nakonec udělal.
Trošku neplánovaně, ale podle mapy pokračujeme podél búd k mírně neplánované rozhledně, součástí té šestičlenné skupiny. Z Vlčnovské rozhledny je naštěstí rovněž obstojný výhled, pod ní i malý vinohrad.
Polní zkratkou sjedem k silnici a brzy už jsme u Uherského Brodu. Jen trošku komplikace na přejezdu E 50.
Brod vynecháme, odbočíme směr Luhačovice,za Újezdecem pak odbočka na cyklostezku. V kolibě U Luxů jsme seděli už posledně, ani letos nevynecháme. Nějaký mladík se nás vyptává, nemáme-li pumpu na kolo jeho družky. Má tam takový ten motoventilek, my máme ovšem povětšinou ventilky kolařské nebo galuskové, tak k (poťouchlé) všeobecné radosti ji to spíš ještě odpustíme (naloží kolo zpět do auta).
Cyklostezka nevede jen do Šumice, nový úsek jen s malým kopečkem je i do Nezdenic, vynecháme ovšme polní cestu do Záhorovic, tam ale zas na cyklotrasu odbočíme, protože když pokračujeme polem a lesem (už spíš pěšky) vyjedeme přímo u Nového Světlova a tedy u našeho obydlí.
Večer je zatím vlahý,ale po kratším pobytu v restauraci zjistíme, že se zatáhlo a mírně sprchlo.
19.8.2014
Bohužel večerní deštík byl předzvěstí daleko horšího počasí, které nás čeká ráno. Předpvěď sice slibovala přeháňky, ale skutečnost na obrazovkách chytrých telefonů i v reálu vypadá daleko húř. Volíme tedy únikovou variantu. Protože jsme beztak chtěli do Luhačovic, zvolíme cestu hromadným dopravním prostředkem. Znamená to jen sestoupit s hory a na nádraží, naštěstí to není zas tak daleko, nicméně cestou nás zasáhne skutečně přívalový deštík, naštěstí najdeme autobusovou zastávku. Velká část zájezdu má obdobnou myšlenku, takže když koupíme skupinovou jízdenku (asi 18 lidí), přijde cesta tam na nějakou dvacku.
Volíme víceméně flákací program po bulváru, obchůzku kolonády a lázeňského parku. K malé radosti kuřaček a k velké nekuřáků jsou lázně nekuřáckou zónou, takže si nemůžou začoudit ani u kávičky (já s rumem). Právě v kavárně zabíjíme čas, přes poledne je z neznámých důvodů zavřený pavilon s Vincentkou, sice se nijak nenapájíme, ale návštěva slavného pramene je povinností. V pavilonu je i kasička se sbírkou na vyhořelý Libušín, tudíž drobným obnosem taky přispívám.
Navnaděni Markovým článkem pak míříme do galerie p. Ohlídala v obchodní části kolonády. Už přes výlohu byla dosti zajímavá, a uvnitř ještě zajímavější, ani nám nepřišlo, že v nevelké prodejní galerii se dá s úspěchem strávit skoro hodina. Paní galeristka vida náš neuvěřitelný zájem dokonce vybalí pár ještě nevybalených novinek, takové záhadné ženské, trošku ďáblice (se čtyřma očima). Do galerie dorazí i někteří (střízlivější) loupežníci, ostatní poněkud unavení klimbají na lavičce u vodotrysku. K tomu jim na piano hraje zrovna nějaký umělec. V Luhačovicích mají na kolonádě také umístěné to piano, na které si může zahrát, kdo jde kolem (a kdo umí). Ten co tam zrovna seděl uměl.
To se už pomalu obracíme k návratu, tedy lépe řečeno někam do restaurace na oběd, dlouho jsme vybírali, přitom je v lázních restaurací dost, nakonec jsme skončili v Elektře, takový přestavěný skelet z období soc. realismu. Naštěstí jídlo celkem dobré, k tomu Černá Hora.
Cestou jsem ve slevě zakoupil protistresové boty, Lenka ve stejném obchodě taky cosi chtěla, tak se s Marcelou musí vrátit, nakonec beztak nekoupila.
Na bulváru (hlavní třídě) jsme objevili zajímavou prodejnu sýra, tak se tam ještě stavím,holandský sýr s medem, večer ho ochutnáme – byl vynikající.
Na nádraží chybí pár dopoledních výletníků (konkrétně Loupežníci), přibylo ale pár nových, zpáteční jízda je stejně úspěšná i levná jako ta ranní. Podvečer je relativně hezký, doma nikdo není (Jana a Petr s námi nebyli), jeli se nakonec projet na Kopánky. I Martin se ještě někam vydal. Ostatní se víceméně válíme. Přece jen večer bude náročný.
Byl, už uvítání personálu bylo srdečné (ještě se mi nestalo, aby číšnice, kterou znám asi dva a půl dne se na všechny vrhla, objímala a líbala – navíc šikovná holka). Naštěstí je nás v hospodě tak akorát, takové to zdravé jádro (Loupežníci dojeli autobusem), kytary máme dvě, a hráčů ještě víc, nakonec se zábavy účastní i pár místních, konec hrubě po třetí...
20.8.2014
Rána opilcova jsou sice krutá, ale výhoda nás muzikantů je, že nemáme tolik času na chlast, bo musíme obstarávat zábavu. Pro jistotu jsem ale měl nastaven budík. Na snídani se ovšem trousíme tak nějak ve větších intervalech. Po deváté hodině přijíždí autobus, to už máme povětšinou sbaleno.
Tradičně zájemci o nějaký poslední výlet mají stanovený postupový cíl, kde bude další zastávka autobusu. Letos to jsou Vizovice. Díky častým návštěvám rockové show znám město dostatečně, takže volím kolo. Z naší skupiny pojede Jana a Petr, spolu s námi čtyři hoši z šestice loupežníků (zbylí dva jsou v podstatě nepoužitelní po včerejší pařbě).
Kupodivu cestu po vlastní ose volí velká část zájezdu, do přívěsu je naloženo sotva 10-15 kol.
Já jsem naplánoval cestu s jedním kopcem, to znamená ještě jednou do Luhačovic. Protože kluci jsou dobří cyklisti, Jana s Petrem mají ten pohon, vyrážím poměrně svižně, do Nezdenic po hlevní, pak odbočíme na cyklostezky, přes Šumici do Újezdce. Do Biskupic je celkem hustý provoz (jedeme po silnici), dál je naštěstí cyklostezka. Navíc zdá se, že nám fouká příznivý vítr. V lázních jsme asi za hodinu (24 km). Proti včerejšku je přece jen lépe, i trošku modré oblohy. Když jse s koly, natočíme si trošku té Vincentky.
Jak projíždíme k přehradě, líčí mi druhý Peťa, kde včera skončili – tak bylo krušno, že do přehrady nedošli a přesto jim ujel vlak.
Dnes tedy přehradu stihneme a u hráze činíme větší zastávku.
Pak má tedy následovat kopec, ovšem do Dolní Lhoty to příliš znát není, až v následující Horní Lhotě cesta stoupá. První vrchol stoupání (nakonec solidní) dosahuje v sedle s označením směrovníku Horní Lhota bus, ovšem mělo by se jednat o Tutkovské sedlo, mohli bychom sjet dolů do Zádveřic a dokončit jízdu po hlavní cestě od Zlína na Vizovice, ovšem tam je celkem silný provoz, ovšem sedlem projíždí cyklotrasa 5056, ta na mapě vypadá téměř jako vrstevnicová, což je jen dojem z generalizovaného zobrazení, ještě nás čeká asi kilometr stoupání pod hřebenem Vizovických vrchů (pojmenován na mapě jako Hory), překonám nakonec výšku přes 530 m, no ještě že jsme nemuseli na Doubravu.
Pak tedy skutečně následuje ta vrstevnice a posléze pozvolný až hbitý sjezd pod Spleteným vrchem k samotě Želechov, to už je vlastně jeden z horních konců Vizovic, ulice zde vedoucí je Lázeňská a tou dojíždíme ještě v okrajové části ke kolibě zvané valašský šenk. Je to podle udávaných asi nejlepší zdejší hospoda. A protože máme čas, zvolíme místo k napojení a nasycení (výběrem valašských specialit).
K nádraží, kde nás čeká autobus dojíždíme ještě se značnou rezervou, plánovaný odjezd v 15.00 se ještě asi o čtvrt hodinu protáhne.
Snad malá perlička, kdo jel autobusem, moc si Vizovic neužil, řidič chtěl jet přes Slavičín, nicméně tam někde narazil na objížďku, takže cestující v buse si nakonec užili malou okružní cestu Valašskem, prý byli až u Čertových kamenů. To museli jet přes Brumov, Valašské Klobouky, Lidečko a Bratřejov.
Zpáteční cesta je tvořena nekonečným čekáním na zelenou ve Zlíně, překvapivě rychlým Přerovem a od Olomouce z části po dálnici, i ten nový obchvat co je u Zvole cestu pěkně urychluje. Tak akorát na večerní posezení na Kačce. Vyvedený zájezd.
Přidat do oblibených uživatelů
Bojkovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Opět pod Bílými Karpaty pt. 2
