Osmý den cyklocesty do Polska, Gorzów Wielkopolski - Pyrzyce

Praktické informace a podklady k přípravě cesty viz „Rady“.

Po snídani v hotelové restauraci jsme se sešli před hotelem Azy v Gorzówu Wiekopolskéml (obr. 01), upevnili bagáž a vyjeli vpravo ulicí Stanisława Wyspiańskiego. Za první křižovatkou, na malém náměstíčku jsme zprava objeli vodní (patrně požární) nádrž a vjeli do ulice Skłodowskiej – Currie. Touto, kočičími hlavami dlážděnou jednosměrnou jsme proti srsti sjeli na hlavní – ul. Jana Matejki, kde jsme po červené turistické značce uhnuli vpravo dolů.

Červenou jsme po šesti stech metrech, v ulici Kosynierów Gdyńskich nechali odbočit vpravo a pokračovali rovně přes ul. Rooseveltovou, do kopečka lesíkem ke hřbitovu. Vyjeli jsme z Gorzówa a za obcí Chwalęcice přejeli potok jménem Martwica. Za Martwicou se silnice stočila vpravo dolů do údolí Kłodawky a nahoru do obce Kłodawa. Zde jsme odbočili ostře vlevo na silnici č. 151 směrem na Barlinek.

Za humny Kłodawy začínají hluboké lesy, na jejichž okraji jsme neodolali největším a nejsladším ostružinám, jaké jsme kdy viděli (obr. 02). Potom nás Jirka naučil, jak se správně střídat v čele pelotonu a díky tomu jsme následujících 18 kilometrů lesem zvládli v pohodě. Převážně listnatý les byl tak nádherný, že jsme si ani neuvědomili, že cesta po silnici rovné jako pravítko byla vlastně trochu jednotvárná. Při příjezdu do Barlinku, prvního města Západního Pomoří (Województwo zachodniopomorskie) začalo připalovat sluníčko. Projeli jsme kruhový objezd a dojeli na náměstí, od něhož 200 metrů vpravo je jezero s úžasně čistou vodou. Tady jsme navštívili naši první smažírnu ryb (smaźalnia). Fotografie Barlinku viz "Místa".

Po obědě jsme se vrátili přes náměstí na kruhák, kde jsme odbočili vpravo na silnici č. 156 směrem na Lipiany. Slunce pálilo tak, že Zdeněk nahlas zapochyboval, zda jedeme skutečně na sever. Byl po jídle nějak útočně naladěn. Jakmile jsme, totiž, vyjeli mírné stoupání a u hřbitova zatočili vpravo do kopečka směrem na Przelewice, začal si stěžovat, že v rovinatém Polsku jedeme vždy po jídle do kopce. Úplně nepravdivé jeho tvrzení sice nebylo, ale na výpravu jel dobrovolně a vedoucím jsem byl já, takže neměl právo na stížnosti. Nahoře jsme projeli další kruhák a na okraji následující vsi (Jaromierki) odbočili šikmo vlevo. Silnice byla sice zpevněná, ale nějakými říčními valouny, nebo čím, takže jsme několik kilometrů nešťastně drkotali (obr. 03). Před Jesionowem se cesta vnořila do aleje a nějaký dobrý člověk ji pokryl asfaltem (obr. 04).

V Jesionowu (obr. 05) jsme zatočili vpravo na rozbitou, ale vyasfaltovanou hlavní silnici, s níž jsme se za vsí stočili vlevo a dojeli do Lucinu. Zde, na křižovatce u autobusové zastávky došlo k výměně názorů na další směr cesty. Musel jsem se hodně snažit, aby zvítězil ten správný, tedy můj. Jeli jsme ulicí vlevo a po sedmi stech metrech (první širší odbočka) zatočili na prašnou silnici vpravo. Dojeli jsme ke statku ve vsi Ślazowo a zabočili vlevo mezi jeho budovy. Za nimi vpravo jsme přijeli konečně na normální silnici, po níž jsme se dali vlevo a bez dalšího odbočování dojeli do Brzeska, kde jsme zahnuli ostře vlevo a přijeli do Letnina (59 km). Na obrázku číslo 05 je kostel Narození Panny Marie v Letninu.

Na vyprahlé návsi jsme si opřeli kola v tenkém proužku stínu u nevzhledné krychlové stavby, která vypadala jako malý mezisklad, do kterého se dříve dávalo nadojené mléko v konvích, před svozem do mlékárny. Takové malé „mlékárničky“ byly u nás kdysi v každé vesnici. Nad těžkými plechovými dveřmi této betonové krychle však visel poutač na pivo Źiwiec. Zaradovali jsme se, ale po zjištění, že dveře jsou zamčené a v domku ticho, jsme zmalomyslněli. Naštěstí zanedlouho přijel nějaký člověk, otevřel dveře a začal nakládat přepravky s nápoji. Ukázalo se, že domnělá hospůdka je jenom „lahvárna“ a majitel vezl pití žíznivým pracovníkům na pole. Koupili jsme nejnutnější záchranu před smrtí žízní a jeli dále.

Z Letnina jsme odjeli s budovou lahvárny po levé ruce a za vsí odbočili po silnici vlevo. Podle serveru www.emapi.pl tam má vést červená turistická značka. Nějak si ale nevybavuji, zda jsme ji tam viděli nebo ne. Každopádně jsme po silnici dorazili do Obromina, na jehož konci jsme odbočili vpravo a asi po 3,5 km přijeli na silnici č. 122 před Pyrzycemi. Tady už jsme červenou značku zahlédli a vydali se po ní nejprve vlevo po silnici, potom druhou odbočkou vpravo do ul. Staromiejskiej, za kostelem a můstkem přes Czarnu Strugu vlevo do ul. Górnej, na křižovatce tvaru T vpravo do ul. Gen. Jana Henryka Dąbrowskiego, z ní vlevo mezi paneláky a přijeli jsme k zadnímu traktu kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ten jsme objeli zprava ulicí Jana Kigińskiego a vlevo přes Plac Ratuszowy jsme přijeli na ulici 1. Maja. Pořád jsme se zuby nehty drželi červené, s níž jsme po ulici 1. Maja uhnuli vpravo a po čtyřiceti metrech vlevo do ulice Księcia Barnima I. Na jejím konci vpravo do Szkolnej a ihned vlevo do ul. 2. Marca. V místě, kde ulice 2. Marca zatáčí vlevo, jsme jeli rovně a brankou v hradbách přijeli do parčíku, za nímž jsme přeťali ulici Tadeusza Kościuszki. Ulicí Tadeusza Rejtana jsme pak přijeli na bývalé vlakové nádraží. Dnes je na nádražní budově nápis Husqvarna a proti ní hypermarket Biedronka. Mezi nádražím a Biedronkou jsme přijeli na hlavní, po níž se mezi automobily potácel postarší opilec, který hrozil a nadával všem projíždějícím vozidlům. Zahnuli jsme vlevo a dojeli na okraj města k benzínové pumpě, u které je motel Faraon.

V motelu Faraon, který slouží asi hlavně řidičům kamionů, byl volný apartmán za 190,- Zł pro 4 osoby. Vyvlekli jsme bicykly po schodech do patra, dopřáli si spásnou sprchu a přeprali trencle. Pak jsme šli dolů na pivo a něco k snědku. V hospodě, která si hrála na motorkářský saloon, jsme utišili hlad, koupili pivo, venku vyhledali nepozvracený stůl a vychutnávali přicházející soumrak. Tedy vychutnávali bychom, kdyby k nám nepřišel onen opilec, který nadával autům, a nežebral na nás pivo a cigára. Dostal dvě cigarety a doporučení, aby se od nás raději držel dál. Přesunul se k cikánské rodině, jejíž děti si hrály mezi nedopalky. Matka kojila nejmladší a otec srkal pivo. Vypadalo to jako by měli nějaké výročí a otec vzal rodinu do společnosti. Močála vyprovodili ještě rychleji než my. Ten někam zmizel a viděli jsme ho až ráno, když vstával z lavičky před hospodou. K ránu se dole pod našimi okny sešlo několik dívek, patrně po noční šichtě na parkovišti, které sexisticky komentovaly Adamovo prádlo visící v otevřeném okně.

Ten den jsme ujeli 69 km, od Kolína pak 505. K moři nám zbývaly dva dny cesty.