Pálava
Zářijový státní svátek znamenal další výlet na jižní Moravu. Tentokrát byl v plánu pochod přes Pálavu. Jely jsme opět čtyři, jen složení bylo trochu jiné. Já, Radka, Martina K. a Jitka. Vlastně ještě Lukýsek, Radčin jorkšír. 
Cestou vlakem se nic pozoruhodného nestalo, v Šakvicích při přestupu na autobus jsme jen nevěřícně vykulily oči na tu hromadu lidí – ti všichni jedou na Pálavu?! Hm, jedou. Vyhrnuli se z busu v Dolních Věstonicích stejně jako my, ale naštěstí si většina z nich vybrala jinou trasu. My jsme se vydaly po červené turistické trase nahoru na Děvičky. Hned kousek nad vesnicí se nám naskytl výhled na hladinu Novomlýnských nádrží. Cesta rozhodně nebyla frekventovaná, tak jsme si chvíli užívaly odloučení od zbytku lidstva.
Pocit samoty ovšem dlouho nevydržel. Čím blíže ke zřícenině, tím více turistů jsme potkávaly a na Děvičkách to vypadalo jako v mraveništi. Někde jsem četla, že na prohlídku bychom si měly rezervovat cca 45 minut, ale tak dlouho jsme se tam rozhodně nezdržely – s tolika lidmi kolem by to nebyl ten správný požitek. Tak jsme jen trochu zapózovaly, udělaly pár fotek, shlédly dolů na Pavlov a na plachetnice na Nových mlýnech a pokračovaly po červené dále.
Bohužel nápad jet na výlet měla spousta lidí a zalidněná byla celá Pálava, ne jenom Dívčí hrady. I u 15. zastavení naučné stezky Děvín, odkud jsou krásně vidět Dukovany, jich v trávě odpočívalo celkem dost. Tady jsme dokonce potkaly vedoucího správy CHKO Pálava, RNDr. Matušku - nabízel nám tištěného průvodce naučnou stezkou. S díky jsem odmítla, tento materiál jsem si v rámci cestovních příprav stáhla z internetu.
Pokračovaly jsme dále po červené ke skalisku, kterému se říká Strážce (pokud teda Seznam nekecá). Cestou jsme se na vlastní oči přesvědčily, kolik lidí ignoruje zákaz vstupu mimo vyznačené stezky – krom nás v podstatě všichni. 
Od Strážce vedla cesta prudce dolů, tam jsme zabočily Doprava a šly k rozcestí Nad Soutěskou. V Soutěsce by měl být háj jedlých kaštanů, ale na cestě se povalovaly pouze „kaštany“ – plody jírovce. Stejně tak jsme neviděly avizovaný „vydatný pramen pitné vody“. Možná kdybychom bývaly šly vlevo… Každopádně naplánovanou trasu jsme kvůli tomu neměnily.
Od rozcestí Nad Soutěskou jsme se vydaly po modré ke skalnímu městu Na kotli. Bohužel i tady byla vysoká hustota obyvatelstva, a to jak pod skalami, tak i na nich, takže podrobnější průzkum jsme vzdaly – co kdyby nám někdo spadl na hlavu?!
Pokračovaly jsme dále po modré až ke Klentnici. Cestou se nám podařilo nevšimnout si zřícené Kaple sv. Antonína. 
Na rozcestí Perná jsme se opět vrátily k červené barvě a vydaly se na Sirotčí hrádek. Zde jsme opět byly svědky lidské neukázněnosti. Kousek od tabule upozorňující na národní přírodní rezervaci, se zcela jasně přeškrtnutým symbolem jízdního kola, jsme potkaly několik cyklistů. Na samotné zřícenině to vypadalo jako všude, kudy jsme zatím prošly – jako by si tam dali lidé ze širokého okolí sraz. Vyloženě nás fascinovala skupina studentů, a zejména některé slečny – absolutně jsme nechápaly, jak mohou v balerínách lézt po hladkých vápencových skalách.
Nechtěly jsme být u toho, až spadnou, a tak jsme vyšly na Stolovou horu, kde jsme chvíli pozorovaly paraglidisty, na druhé straně kopce sešly dolů a stále po červené jsme štrádovaly do Mikulova. Cestou jsme prošly kolem Kočičí skály – i tam bylo lidí víc než míst k sezení.
Obešly jsme Turold, u jeskyní kupodivu moc lidí nebylo, a za chvíli jsme byly v Mikulově. Protože nám do odjezdu autobusu zbývala víc jak hodina a protože Jitka s Martinou s námi v červenci nebyly, rozhodly jsme se naši cestu korunovat výšlapem Na Svatý kopeček. Jestliže jsem si na Dívčích hradech stěžovala, kolik je tam lidí, nevěděla jsem, o čem mluvím! Se Svatým kopeček se to srovnat nedalo! I proto jsme se tam dlouho nezdržely, jen jsme se nechaly společně vyfotit (ať máme důkaz, že jsme tam fakt ještě vylezly) a šlo se zpět do města. Když jsem za plného světla viděla, jak vypadá ta cesta směrem dolů, absolutně jsem nechápala, jak jsme ji před třemi měsíci mohly absolvovat po tmě!!
Tímto jsme završily náš pochod přes Pálavu. Byl celkem poklidný, žádnou ostudu ani výtržnosti jsme kupodivu nikde neprováděly – a to by byla nuda. Tak jsem se rozhodla nějaké to pozdvižení způsobit a nenapadlo mě nic lepšího, než v Brně spadnout pod vlak. Mají tam celkem vysoká nástupiště, jak jsem při tom zjistila.
P. S. Až pojedu na Pálavu příště – a to určitě pojedu, zůstaly mi tam nějaké resty – vyberu si Jarní termín. Jednak doufám, že tam bude mnohem míň lidí, a hlavně – Pálava bude v plném květu. Akorát by to chtělo obohatit naši turistickou skupinu o nějakého botanika.
Přidat do oblibených uživatelů
Klentnice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Pálava
