Pár dní v Chrudimi, I. část (Kočí, Chrudim, Podhůra, Železné hory a Chrast)

V polovině září jsme se vydali na několik dní do východočeské Chrudimi. Pobyt na Chrudimsku byl sice z počátku tak trošku znouzectností určenou atypickou cestovatelskou situací, ale nakonec se ukázala tato lokalita jako velmi dobrá volba. A je jistým paradoxem, že jsme po postupném rušení všech zahraničních aktivit toto místo vybrali kvůli jedné výstavě a jednomu kostelu … a oba tyto – alespoň pro mě - naprosto prioritní body programu jsme nakonec vypustili. Hned na úvod ovšem musím prozradit, že toto třiadvacetitisícové město za delší návštěvu opravdu stojí. Nejen kvůli početným památkám a muzeím, ale také nedalekým Železným horám nebo slatiňanským vraníkům,

Naším pobytem jsme tak naplnili reklamní slogan, který říká něco o tom, že letos „místo Rimini zavítám do Chrudimi“ a který se mi líbí podstatně méně než reklamované východočeské město i ono slavné italské letovisko, kde jsem sice nikdy ani minutu neproležel na pláži u moře, ale zdejší památky jsem svého času „prolezl“ poměrně poctivě ...

Ze Šumperka jsme vyjeli v sobotu 12. září 2020 ráno a cestou jsem plánoval jedinou zastávku, přičemž krátké „přibrzdění“ u oblíbeného smírčího kříže na okraji Vysokého Mýta nepočítám. Tou zastávkou byl kostel sv. Bartoloměje v obci Kočí. Zjistil jsem si totiž, že tam bude svatba a že by se snad dalo konečně nahlédnout i do jeho interiéru. Kostel s dřevěnou zvonicí byl založen na konci 14. století a v roce 1721 jej doplnil barokní dřevěný most. Díky zmíněné svatbě (na obřad jsme nikomu nelezli, ale využili formování svatebčanů u mostu a bleskurychle nahlédli) jsme alespoň krátce pohlédli na renesanční a barokní nástěnné malby, dřevěný strop i patrovou kruchtu.

A potom už nás přivítala Chrudim, krásné „Město kostelů“, nabízející množství nádherných – a nejen sakrálních – památek ve stylu od gotiky přes baroko a 19. století až po soumrak rakousko - uherské monarchie. Vjezd do města nám sice trošku zkomplikovala navigace, která naši cestu lehce prodloužila, ale i tak jsme se ocitli v blízkosti našeho přechodného bydliště poměrně rychle. Ubytování jsme měli přímo v historickém centru města a byli jsme s ním více než spokojeni. 

Připili jsme si na zdárný příjezd i bezproblémový pobyt a vyrazili do „víru velkoměsta“. A vzhledem k tomu, že už jsem tady „kdysi“ v rámci Dne památek jednou byl, rád jsem se ujal funkce „průvodce cizinců“. I tak jsem si ale raději napřed odskočil do informačního centra, kde jsem si kromě několika turistických vizitek pořídil také plánek města a pár dalších informačních materiálů. Ty jsem si zde ale nechal odložit, protože nás čekal důležitý úkol ve formě ochutnávky výrobků chrudimských pivovarů.

Během toho jsme, samozřejmě, poctivě obešli většinu památek v centru města, zejména na Resselově náměstí, které se postupně zaplňovalo prodejními stánky a pódiem. Chrudim zjevně chystala nějaké městské slavnosti, spojené převážně s konzumací a hudbou.

My si ale nejprve prohlédli exteriéry Mydlářovského domu, chrámu Nanebevzetí Panny Marie, budov Staré radnice i Regionálního muzea a dalších významných chrudimských pamětihodností. Návštěvu pivovarské restaurace Loutkář jsme oživili exkurzí v samotném pivovaru a po další procházce městem jsme ochutnali i u Filištína. Produkty obou pivovarů nám chutnali a pohled na obsluhující personál také jistě potěšil oko všech ctitelů ženské krásy.

Závěr prvního dne jsme pak trávili na náměstí u hudby revivalu Eltona Johna. Hudebně i vizuálně poměrně věrné a některými - zejména pomalejšími - songy byli evidentně potěšeni místní i přespolní.

Nastala neděle 13. září 2020, na kterou byl naplánován Den rozhleden a pobytu v lůně Matky Přírody. Plánovaný ranní odjezd jsme museli lehce posunout, protože sobotní poctivá degustace neumožnila řidiči výpravy okamžitou účast v silničním provozu. Zůstali jsme tedy ještě chvíli přímo v srdci Chrudimi a navštívili interiér (neo)gotické baziliky Nanebevzetí Panny Marie i původně kapucínského kostela sv. Josefa. V trojlodní bazilice jsme obdivovali zejména kamenné pozůstatky gotického období, renesanční náhrobníky a zázračný barokní obraz Chrudimského Salvátora, u Josefa pak skvělou expozici Muzea barokních soch s více než třicítkou děl mnohdy veleslavných jmen. Součástí prohlídky je krátký film Kamenný příběh, kde hlavní roli ztvárnil mladší bratr Karla Rodena Marian.

A pak již nastal čas nasednout do auta a odjet pár kilometrů za hranice Chrudimi. Naší další zastávkou je unikátní Rajnišova dřevěná rozhledna s točitým schodištěm Bára II. Stavba z roku 2009 má tvar trojbokého komolého jehlanu, je volně přístupná a nabízí výhledy na Železné hory, Chrudimsko, Polabí a – za ideální viditelnosti – i Krkonoše a Orlické hory. U krásné rozhledny jsme také krátce poseděli, pojedli i popili a následně se vydali kolem menhiru Strážce brány Železných hor ke Kočičímu hrádku.

Kočičí hrádek je v podstatě dětskou hračkou, přesněji řečeno miniaturou romantického hradu, kterou nechala v letech 1898 až 1901 postavit kněžna Vlemína Auerspergová, aby si měly kde hrát děti ze slatiňanského zámku. Bylo tady dost plno a nepřekvapivě nejvíce přítomných ještě ani nechodilo do školy. Což ovšem neznamená, že by hrádek i pár dospělců pořádně neprošmejdilo …

Naše další kroky vedly k rozhledně Na Chlumu. Tedy ona to až tak moc není rozhledna, ale spíše romantická vyhlídková věž, která svého času sloužila také jako požární hláska. Nevysoká stavba (asi 10 m) vznikla na přelomu 19. a 20. století jako součást slatiňanského zámeckého parku, koncem roku 2013 byla kompletně rekonstruována a i když je to místo velmi příjemné, z vyhlídkové plošiny v podstatě vůbec nic neuvidíte. O tom, že by se na návrhu „Nevyhlídky“ nacházející se nedaleko vrcholu Hůry podílel Jára Cimrman, se zde ovšem nic nepíše.

Poté jsme se kolem Báry II, Čertovy skalky a dětského lanového parku vrátili k autu, které nás vzápětí dopravilo do Chrasti. Toto více než třítisícové městečko nás přilákalo hlavně možností vidět kopii největší rukopisné knihy světa, tedy slavného Codexu Gigas neboli Ďáblovy bible. Naše původní představa, že se zde dá biblí i zalistovat, ale vzala brzy za své a my se už podruhé (poprvé to bylo u originálu na výstavě v pražském Klementinu) museli spokojit jen pohledem na dvojstranu s kresbou roztomilého čertíka.

Samotná Chrast však toho k vidění nabízí podstatně více. Další vyprávění si už ale necháme raději na příště, protože – jak všeobecně a dlouhodobě známo – v nejlepším se má skončit.