Pardubický kraj a Jeseníky - 1. den: Němčice – historický vodovod, Ráby - lovecký zámeček (Perníková chaloupka), muzeum perníku, hrad Kunětická hora

Tak tohle byla příšerná noc. Po půlnoci jsem se vzbudila, příšerně mne pálila žáha. Občas mi něco nesedne, jedlou sodu mám vždy po ruce. Takže to mne nepřekvapilo. Trochu to přestalo, ale najednou se mi udělalo špatně. Nemohla jsem se pořádně nadýchnout. Bylo to horší, než když jdeme na výlet a začínáme do kopce. Jenže to stačí zpomalit nebo na chvíli se zastavit a vše se srovná. Teď jsem však ležela. Snad mi pomůže čerstvý vzduch. Pracně jsem se posadila a sunula se ke dveřím. To už se Ota vzbudil. Jen jsem stačila otevřít dveře a říct mu, že je mi zle. Najednou ze mne včerejší večeře vylétla, naštěstí ne do auta. A začalo se mi lépe dýchat. Aspoň něco.

Šla jsem se ještě trochu projít, šlo to ze mne horem dolem. Na chvíli se mi ulevilo, za půl hodiny letím zas. Tak to bylo snad každou hodinu. Když se mi k ránu udělalo lépe a spala bych, začal provoz na silnici i na trati.

Vstáváme v půl desáté, bolí mne hlava a mám pocit, že bych nejraději zůstala ležet. Jenže jsme na sluníčku, je tu vedro, chceme někam do stínu. Jen jsme se přesunuli dopředu a pokračujeme přes Týniště nad Orlicí v naplánovaném směru. Po chvíli cyklotrasa odbočuje do lesa, je tam stín. Jenže zemědělská technika je nyní všude. Ani tady není klid, ale je tu aspoň stín a příjemně to profukuje.

Ota si dělá snídani, mně vaří litr mátového čaje. Snad mi ten žaludek spraví. Máme suchary, ale na jídlo nemám vůbec pomyšlení. Zajímalo by mne, z čeho to mám. Skoro si říkám, zda to nemám po těch houbách, co jsem měla k večeři. Raději jejich zbytek vyhazuji. Až další den jsme se dozvěděli, že řádí jednodenní střevní chřipky. Možná, že i Ota měl něco podobného předevčírem. Ale to už nezjistíme.

Dali jsme tady delší pauzu, čaj piji zpočátku jen po lžičkách. Odjíždíme až po poledni, ale já se konečně začínám cítit lépe. Ten čaj mi skutečně pomohl.

Po 3 týdnech opouštíme Královéhradecký kraj. Už jsme tu byli několikrát i dříve, ale to vždy krátce, ale stále nemůžeme říct, že bychom ten kraj znali celý. Je tu hezky a určitě se sem někdy ještě vrátíme. Také jsme úmyslně vynechali Hradec Králové. Moc jsme o něm četli, jak krásné je to město. Proto jsme se rozhodli, že si budeme muset ve městě sehnat nějaké ubytování a prohlídce města věnovat víc času. Teď, když to s odstupem času píšu, tak mohu říct, že se nám to povedlo brzy. Ve městě jsme prožili 6 nádherných dnů na přelomu roku 2023/2024.

 

Na dnešek máme v plánu prohlídku hradu Kunětická hora. Odjíždíme plánovaným směrem a uvidíme, jak to vše dopadne. Zastavujeme se v Němčicích, nejdřív v COOPu koupit chleba, rohlíky a banány. Na ten jsem dostala chuť. Víc nepotřebujeme. O kus dál je technická památka historický vodovod. Byl zde vybudován ve 2. pol. r. 1911. Přiváděl do obce vodu ze studně na úpatí Kunětické hory a sloužil až do konce 50. let 20. století. To byla obec napojena na pardubický městský vodovod. Na konci r. 2016 byl renovován původní stojan na vodu a byl umístěn na místo, kde pravděpodobně stával – do centra obce.

Do obce Ráby to je kousek. První parkoviště je placené, druhé je zdarma.

V loveckém zámečku je informační centrum Děda Vševěda. Zámeček si nechal tady pod hradem Kunětická hora postavit r. 1882 majitel panství a nedalekého hradu vídeňský průmyslník Richard Drasche z Wartinbergu, kterého r. 1883 císař František Josef I. povýšil na barona. Měl sloužit také jako reprezentativní sídlo, kde se bude setkávat se svými hosty. Kolem letohrádku byl skvostně upravený park, kde nechal vysázet vzácné cizokrajné stromy, vonné douglasky a měkkolisté jedle.

Veškerý majetek, vč. hradu i zámečku byl baronovi vyvlastněn r. 1919. Následovali krátce po sobě asi 3 vlastníci. V listopadu 1938 byl zámeček upraven na penzion, kde se v letech 1941 - 1942 opakovaně rekreoval známý hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. V září 1942 byl zabrán německými úřady pro ozdravné pobyty mládeže na venkově a pro Hitlerovu mládež. Když zámeček opustili Němci, tak o něj stejně r. 1948 poslední majitel přišel. Byl tam domov mládeže, domov důchodců, nakonec Ústav pro mentálně postižené.

Zámeček byl r. 1990 vrácen vnukovi poslední majitelky ve značně zanedbaném stavu. V srpnu 2000 se ústav přestěhoval do nově vybudovaného areálu na jižním okraji obce a areál zůstal prázdný. Až r. 2003 si ho pronajala firma KAM NA PARDUBICKU s. r. o., která tam nyní hospodaří a areál, vč. zámeckých interiérů s nástěnnými malbami v 1. patře budovy postupně opravuje. Na nemovitosti uplatňuje své předkupní právo.

Dnes je ve vile Muzeum perníku, kde si děti mohou prožít pohádku Perníková chaloupka. Je zde mezinárodní sbírka knižních vydání pohádky O perníkové chaloupce, kterou vydali bratři Grimmové v němčině, Zde najdete tuto pohádku i v dalších jazycích: ve švédštině, norštině, esperantu, ruštině, češtině, slovenštině, slovinštině, chorvatštině, polštině, ale i v dalších jazycích. Jenže muzeum, vč infocentra je dnes zavřené.

Po zelené se nechá projít přes placené parkoviště ke zřícenině hradu na Kunětické hoře. Tato hora je dominantou této části Polabí, které se přezdívá východočeský Říp. Nejen kvůli stáří (obě hory vznikly v období třetihorní činnosti Země), ale i podobě a významu pro zdejší obyvatele. Kopec byl osídlen již v období pravěku i následně v době mladší a pozdní doby bronzové a starší doby železné. Žili zde i Keltové, kteří na jižním úpatí vyráběly žernovy, o které byl zájem až 100 km daleko. I v posledních staletích se zde těžil kámen, čímž byl narušený pravidelný tvar kopce.
Podle archeologických výzkumů byl na vrcholu rozsáhlý hradní komplex zhruba ve 2. pol. 14. století. Byl to hrad s palácem a dvěma věžemi – hranolovou obytnou a válcovou obrannou. Její částečné základy jsou dnes patrné. Písemné zmínky z té doby se nedochovaly, jen se spekuluje, že to mohl být královský hrad Václava II.. První písemná zmínka je z června 1420. V letech 1421 - 1423 byl přestavěn do podoby typického husitského hradu s rozsáhlým a dobře opevněným předhradím.

R. 1491 panství i s hradem získali Pernštejnové. To znamená zásadní změny k lepšímu. V letech 1491 - 1548 byl hrad postupně goticky a renesančně přestavován na zámecké sídlo. Však se o tomto hradu píše, že je to poslední feudální hrad a zároveň nejstarší zámek. Zachovala se jen původní válcová věž. Rytířský sál v přízemí má gotické sklípkové klenby, gotická je i nová kaple sv. Kateřiny. Z nádvoří, kde byly vybudovány podsklepené hospodářské budovy, se do paláce chodilo po padacím mostě přes hluboký příkop. Přibyla nová hranolová věž a 70 m hluboká studna. Z dělostřeleckých rondelů se zachovaly dva.

Po odchodu Pernštejnů na jaře 1560 se zmenšuje význam hradu. Přesto byl na konci třicetileté války Švédy dobyt a vypálen. Již nebyl nikdy opraven. Jeho zkázu uspíšila těžba kamene, která byla ukončena až na poč. 20. století. Kvůli tomu se vinou narušené statiky na konci 19. století západní a jihozápadní část hradu zřítila do kamenolomu. Již r. 1919 si Kunětickou horu vč. lomu zakoupil pardubický Muzejní spolek a pustili se do zabezpečovacích prací a obnovy torza hradu podle projektu architekta Dušana Jurkoviče a architekta Jana Pacla. Z jejich spolupráce vzešla vyhlášená restaurace s Jurkovičovými interiéry. Byl zastřešen hradní palác a obnoveny některé prostory v 1. a 2. patře.
Od r. 1953 hrad vlastnil stát, jenže se o hrad nestaral. Od pol. 70. let byly kvůli chátrajícímu stavu postupně uzavírány jeho jednotlivé části. R.1981 byl uzavřen celý. Na jeho znovu otevření se čekalo 12 let – do jara 1993. Opravy areálu probíhají průběžně.

Je přístupný rytířský sál, hradní kaple sv. Kateřiny, sklepní prostory i věž. V Jurkovičově restauraci je expozice o životě a díle tohoto architekta a o stavebním vývoji hradu.

Společně vyrážíme k hradu. Oba bychom si hrad rádi prohlédli. Já však vím, že tam asi ani nedojdu, natož abych zvládla prohlídku. Posílám Otu napřed, ať mu nezavřou. Půjdu pomalu za ním a uvidím, kam dojdu. Buď mne potká při zpáteční cestě nebo si zavoláme.

Od auta je to až na hrad 2,5 km s převýšením 80 m. To zase tolik není. Pomalu a s pauzami stoupám. Na trase jsou lavičky. Mám s sebou čaj, suchar, rohlík i banán. Dokonce mám trošku už chuť i k jídlu. Po kouskách ujídám ze zásob. To je dobré znamení.

Cestou míjím kamenný památník se zajímavým nápisem: Ode dne narození k smrti rostem, pomni, žes na světě jen hostem. Co po lakomci zůstane, lidem nehodným se dostane.

Vpravo je historická studna. Dříve zde stála hospodářská stavení. Původně byla hluboká 70 m – byla vykopána ve skále. V 17. století, když se hrad již nepoužíval, byla postupně zasypávána. R. 2003, kdy došlo k její obnově, byla hluboká již jen 18 m. Byla vyčištěna už jen do hloubky 23 m. Rumpál má podobu z r. 1584.

Z cesty jsou přístupně dělostřelecké rondely, které jsou upraveny na vyhlídku. Jedna je proti studni – odtud je vidět do údolí Labe. V dálce je snad vidět Orlická tabule. Druhá je o kousek dál, odtud je zajímavý pohled na hrad i na původní hradní valy

Konečně jsem na hradním nádvoří. Ani jsem nečekala, že sem dojdu, ale cítím se dobře. Sedím ve stínu a je mi fajn. Jen doufám, že je Ota ještě uvnitř, že jsme se neminuli.

Když jsem si trochu odpočinula, jdu se projít po nádvoří. Restaurace s Jurkovičovým interiérem je bohužel zavřená.

Nakonec jsem se Oty dočkala. Zaplatil si okruh s věží bez průvodce, ale v celou přišel průvodce seznámit návštěvníky s historií hradu. Užil si to po všech stránkách.

Zpátky jdeme už spolu. Jdeme pomaleji, ale cítím se už dobře. Navíc z kopce to jde vždy snáze. Ota mi mezitím vypráví své zážitky. Byl moc spokojený. Spokojená jsem byla i já, že jsem na hrad došla a že jsem aspoň něco viděla.

Teď má problém Ota. Na hradě bylo občerstvení zavřené a má hlad. Na jídlo se zatím stále nemohu podívat, vařit nebudu.

U silnice nedaleko placeného parkoviště jsou dvě restaurace. Staročeská stodola má zavřeno, jde do vedlejší restaurace Pod Kunětickou horou. Chvíli váhám, zda přežiji vůni jídla, ale nakonec jdu ním a dávám si mátový čaj. Už je mi zjevně lépe, jídlo už mi voní.

Tím dnešní program končíme. Jsem unavená, mám pocit, že usnu za chůze.

Pokračujeme cestou podle plánu. Za Lázněmi Bohdaneč, kam se chystáme zítra, odbočujeme směr Křičeň a v lesíku na křižovatce pěšin parkujeme. Je tu ideální klid, silnice je daleko. Jen to, že jsme v lese, Otovi lehce vadí. Má strach, aby na nás nepřišel hajný. Ale přece nemůže být všude.

Je 6 hodin, já už se chystám jít spát. Stěhujeme lednici a vše ostatní. Už jsme konečně přišli na to, jak to v autě předělat, aby lednice měla své trvalé místo a nemuseli jsme ji stěhovat. Sice budeme stěhovat křesílka, ale ta jsou výrazně lehčí. Potřebujeme k tomu syna - truhláře, aby nám s tím pomohl, či lépe řečeno, aby to udělal. Přes zimu to zvládne.

Po 6. už ležím, ale stále mám pocit, že mám žaludek jak na vodě. Z noci mám docela hrůzu. Kupodivu za chvíli usínám, ale spím neklidně, stále se budím. Když šel Ota v 10 spát, jsem zase vzhůru, ale konstatuji, že mi je dobře. Venku je teplo, v autě je 19 stupňů. Dala jsem si s chutí další suchar a mátový čaj a konečně jsem pořádně usnula.

Pardubický kraj a Jeseníky - 1. den: Němčice – historický vodovod, Ráby - lovecký zámeček (Perníková chaloupka), muzeum perníku, hrad Kunětická hora na mapě