Pardubický kraj a Jeseníky - 9. den - Jeseníky: Červenohorské sedlo, Loučná nad Desnou - procházka obcí

V noci jsem spala špatně, nejspíš je to tou nastávající změnou počasí. Budila jsem se, snad od půl šesté jsem už nezabrala. Slyšela jsem vstávat Karla, který vždy vstává se slepicemi, pak i Pepu, ale i on vstává poměrně brzy. Když už se mi zdálo, že je v kuchyni moc rušno, vstávám a divím se, proč blbnou takhle brzy, když se jede až za 3 hodiny. Dozvídám se, že je vše je jinak. O půlnoci se domluvili, že se pojede dřív, aby byl čas dojít na Praděd. Pojede se o autobus dřív, tj. cca za hodinu. Jen si neuvědomili, že my o tom nevíme.

Mam vztek na celý svět. Jsem nevyspalá a teď najednou musím honem chystat snídani a svačinu s sebou. Ota je rád, že vůbec vstal. Snídám za chůze, protože si ještě musím dát kávu, abych aspoň trošku fungovala. Hned po ránu jsem uštvaná, ale nakonec spokojená, že jsem vše stačila. Je hezky, svítí sluníčko. Na výlet se moc těším. Z Červenohorského sedla na Švýcárnu jsme šli v zimě, tak si to užiji i v létě. V duchu jsem doufala, že dám i ten Praděd, i když tam jsme také už byli - v létě před dvěma lety. Ale šli jsme tam z jiného směru.

 

Autobus nám neujel. V sedle vystupujeme. Chlapi si samozřejmě museli dát jedno rozjezdové - jdou se do chaty Červenohorské sedlo. Je to velká dřevěná chata na kamenné podezdívce. Postavil ji r. 1935 KČT. Stále je ideálním výchozím bodem pro cesty po hřebeni, a to v létě i v zimě. V sedle je i jedno z nejznámějších a nejkvalitnějších lyžařských středisek na Moravě. Je možno se sem dostat autobusem i autem.

Kluci dávají pivo, já jdu po prohlídce chaty pomalu napřed, ať se trochu rozdýchám. Jenže nakonec je vše jinak. Cítím se už dobře, myslím si, že jsem plna elánu. Jde se po červené. První ministoupání na rozcestí Červenohorské sedlo - heliport jsem zvládla, ale jak začínáme dál stoupat, nestíhám s dechem. Všichni mne předešli, i Ota, který ví, že potřebuji trochu víc času. Vím, že na mne počká někde u výhledů. Do toho mi opět začínají nadávat hodinky - zase už mám tep 170 a výš, stejně jako zhruba před 10 dny. Jak zastavím, pomalu klesá. Dvakrát jsem čekala až klesne pořádně, ale stačilo pár pomalých kroků pochopitelně do kopce, už zase letí vzhůru. Tohle nemá cenu. Nezvládám to s dechem, ani psychicky. Jsem na začátku a s těmito problémy se vydat do hor, to by nebylo dobré. Mám lehké problémy se srdcem, doktor mi řekl, že se mám šetřit, že to nemám přehánět. Nejspíš se to vše sešlo - změna počasí, špatně jsem spala, ranní fofr s vypravením se. Jsem smutná, je mi z toho do pláče, moc jsem se těšila, ale zdraví je přece jen přednější. Nemá cenu hrát si na hrdinu, aby mi pak museli volat záchranku. Volám Otovi, ať na mne nečeká, že se vracím. Chce se vrátit se mnou, ale to odmítám. Vždyť to mám na autobus kousek, tak proč by si musel den kazit i on.

Jenže těch snad ani ne 500 m mi trvá věčnost. Nemohu udělat víc kroků, tep se nechce srovnat ani při pohodové cestě z mírného kopečka nebo po rovině. Je tady však krásně, už tady jsou daleké výhledy. Každou chvilku zastavuji a kochám se.

Konečně jsem na zastávce, autobus mi jede za půl hodiny. To je příjemné. Jak sedím, nic nedělám, je vše v pohodě. Po chvíli si dávám druhý začátek, třeba to už bude dobré. Není, nedá se nic dělat. Vracím se na autobus. Mezitím volá Ota, jak mi je, že až na vrchol nepůjde a vrátí se s tou slabší částí výpravy ze Švýcárny.

Před polednem jsem doma, tep zlobil i cestou od autobusu a to je jen kousek po rovince, skoro spíš z kopečka.

Sedím před chaloupkou na lavičce na sluníčku, píšu deníček, luštím sudoku, ale stále je mi z toho moc smutno. Protože jsem plašan, obávám se, že se zítra situace bude opakovat a že si ty Jeseníky ani neužiji.

Musím se však vzchopit. Po lehkém obědě se jdu podívat do centra Loučné nad Desnou, co se tam za těch 9 let změnilo. Také se chci zastavit v infocentru. V parčíku mezi školou a obecním úřadem jsou zajímavé vyřezávané věci - lavičky, židle se stolkem, ale i nádoby na odpadkové koše a podobmě. To tam dřív nebývalo. Ještě si jdu nafotit restauraci Fara, kde jsme  byli v den příjezdu a kde jsme před 9 lety spali. Abych to doma mohla porovnat.  Nyní je to výrazně hezčí.

Je horko, i když to trochu fouká. Nejdu daleko, jdu pomalu, přesto se mi tep drží okolo 150. I to je prý dost. Jdu si koupit nanuk a vracím se. Raději na to nechci myslet.

Nakonec jsem si vzala nějaký prášek na bušení srdce, možná mi to pomůže i na ten tep. Moc ho neberu, uvidím. Jen se neslučuje s alkoholem. Ale to mi tak nevadí.

Sedím opět u chaloupky stále na sluníčku a zase luštím sudoku. V pět hodin volají chlapi, že nestačí otevřený obchod, jestli bych jim neskočila nakoupit, mimo jiné i cigarety - červené Petry. Byly to 3 věci. Sice jsem si to napsala, ale pak jsem to zapomněla a místo červených Peter jsem řekla, že chci červené Sparty. Sice jsem se divila, že jsou málo červené, ale prodavačka mne odbyla, že je takhle prodává, místo aby mi nabídla červené Petry, které mají krabičku skutečně červenou nebo modrou. Vlastu jsem moc nepotěšila, ale nic jiného nemá, taky je prý vykouří.

Nakup jsem donesla domů a jdu jim na nádraží naproti. Tep mi snad po prášku trochu klesl, ale stále není normální. Přijela jen část té naší party, druhá půlka dorazí za hodinu.

Jdeme na večeři do Oázy, kde nám to paní bytná doporučila jako nejlevnější. Navíc to je nejblíž - hned mezi zastávkou a naší chaloupkou. Já si tam hned první den vyhlédla olomoucké smažené tvarůžky. Mají je stále, je to fajn. Dala jsem si jen se zeleninou a moc jsem si pochutnala. Večer ještě bude zelňačka vařená v kotlíku na ohni. Je s námi Honza, kuchař, tak to se těšíme.

Po večeři jdeme rychle domů, Honzovi neseme točené pivo, tak ať dlouho netrpí žízní. Ten už rozdělal na zahradě oheň a už vaří. Postupně jsme se sešli u ohně všichni. Je radost pozorovat Honzu, jak mu to jde. Je vidět odborníka.

Sníst to jdeme už do chalupy. Jíst u ohně z talířů by moc stylové nebylo a nic jiného nemáme.

Vevnitř už zůstáváme. Dokonce chlapi dopadli tak, že se jim ani do hospody jít nechce. Ale pivo chtějí. Vždy jeden dobrovolník vyrazí pro pivo s petkou, doma to prokládají tvrdým. Mají Ballatinku, když jim došla pokračují nějakým speciálním anglickým rumem. Ti budou vypadat. Já popíjím čaj.

Nakonec jsme vydrželi do půlnoci, chlapi docela v dobré kondici.

Plánuje se program na zítra, ale nějak se názory liší. Původně se plánovalo opět vyjet na Červenohorské sedlo a vyrazit přes Keprník na Šerák. I tam jsme byli před třemi lety.

Další návrh byl jet do Velkých Losin - tam se program různí - od turistiky až po pobytu v bazénu. Uvidíme, jaký názor bude převládat ráno. Já se raději nevyjadřuji, sama nevím, jak mi bude. Zatím to za moc nestojí.

S odstupem půl roku můžu napsat, že tato situace se již neopakovala a že to opravdu bylo asi celkovou únavou nebo spojením různých okolností. Jak nám občas říká náš kamarád, podívejte se do občanky, kolik vám je. Asi má pravdu. Musíme trochu ubrat.